Novinky ze školky v přírodě

Čičman, která se dovede teatrálně rozplakat i kvůli přejetýmu holubovi, nebo fleku z rajský na tričku, odjížděla v pátek s přesvědčením, že nejede na obyčejnou školku v přírodě do dětského sběrného tábora na Vysočině. Školka v přírodě podle Čičman je dosud neobjevený kontinent obývaný buclatými kuchařkami, stády divokých jednorožců a duhou klenoucí se od talíře buchtiček se šodó do králičí nory světa za zrcadlem. Svět, ve kterém je konstantně třicet ve stínu – jak jinak si vysvětlit intenzivní lpění (čti vysírání) nad narvaným kufrem k prasknutí, do něhož chtěla jako kontraband propašovat nové sandály.

Tak jsem včera večer pro jistotu brnkla naší/ vaší oblíbené učitelce Daně, jestli jako v poho (protože na Vysočině sněží...), nebo už načínají nový plato Neurolů (adresováno celému pedagogickému sboru) a výsledek mé malé vtěrné špionáže mě tak překvapil, že se musím podělit:

"Haló? (Šumění, přerušované tupými prudkými nárazy. Nejspíš vichřice, nebo sesuv laviny)

 „Jé, to jste vy! Jak se nám tady vede? No, asi jsem zimou přišla o poslední články prstů. Ale děti jsou hodné a Čičman vůbec nebrečí."

„Co?“ (skučení meluzíny) „Sníh? Jo vy myslíte, jestli jí? To víte že jo, dokonce si přidává. Fakt si nedělejte starosti, jsme tady úplně v pohodě.“

„Tak dobře, jestli mám říct jedinou věc, se kterou je trochu otravná: Každý ráno, sotva zabořím vidličku do vajíček, za mnou přijde nekompromisně vyžadovat svou denní dávku rybího tuku. Hergot, jak se vám ten návyk podařilo vypěstovat?“

Ehm. Čičman rybí tuk bojkotuje. Její anorektické podání snídaně zní čtyři centimetry tenoučké kůrky od chleba a cherry rajčátko.

Krom toho dost často brečí, kňourá, psychicky terorizuje svého bratra, vzteká se, hádá, kecá a mizí mi rtěnky.

Taky se ve vaší nepřítomnosti děcka proměňují v někoho, koho vůbec neznáte?

Kdybych byla jen o milimetr vztahovačnější, než jsem, tak mi totiž přijde, že jedinej člověk, co na ni působí prokazatelně patologicky, je…

Jsem já.