Festival nejhorších výmluv pod sluncem: To ta koza!

Předem se omlouvám, ale dneska bych si vás potřebovala na něco půjčit. Řekněme – jak by vám bylo na pár minut v roli úřednice na matrice?

Věc se má asi takhle. Od října jsem vdaná  - ale jenom v Portugalsku, protože svatby v cizině tady v Česku vyřizuje jediná úřednice v Brně. Má na to lhůtu půl roku, aby vám vystavila platný oddací list. Wow. Už jste někdy slyšeli o úřednici takového celostátního významu? Co kdyby umřela? Víte, kolik lidí by kvůli tomu nedosáhlo na manželský papíry? Jo aha, vy už se těšíte, že se stanete touhle master úřednicí. Tak to vás musím zklamat. Tahle úřednice si splnila povinnost a poslala oddací list někdy začátkem března. A já jsem měla jako řádný občan splnit svou povinnost a nechat si udělat novou občanku na vdanou paní.

Jenže to máte: Stresy v práci. Zápisy na základkách. Články na blog. Upomínka z knihovny a tisíc dalších věcí. Jako správný nabalovač v batohu nosím papírový desky, ve kterých tahám rodný listy, registrační papíry od zápisů, seznam nevrácených knížek a jmenný rejstřík věcí na školu v přírodě. Kdybyste se mě pokusili legitimovat třeba na návštěvě v ZOO, zjistili byste, že mám na sebe víc dokladů, než drahej pes s rodokmenem.

„Jenže mě ta vaše ZOO nezajímá“, řeknete, protože jste ta úřednice na matrice. „Občanku, oddací a rodný list“ a podíváte se na mě přes brýle. Důrazně. Nemáte čas na nějaký srandy, za čtvrthoďky jdete s Jarkou z bytovýho odboru na obídek.

„Ale to by vás mělo zajímat, protože právě tady začíná celý ten příběh“ odpovím vám na to přesvědčivě a udělám si u přepážky pohodlí. Pošlu Čičman s dvackou do automatu na kafe.

„Cappuccino?“ zeptám se.

„Oříškové, prosím“ nejistě přisvědčíte. Čičman odběhne.

„Takže se procházím s tím batohem plným důležitých dokumentů po ZOO“ začínám.

„Zbývá vám přesně 7,5 minuty úřední otevírací doby“ odcedíte mrzutě, ale to mě nevyvede z konceptu.

„Právě jsme si prošli pavilón slonů a míříme pro zmrzlinu. Mimochodem to víte, že se má hrabáčům kapským každým dnem narodit první mládě?“

Ne? Na mláďátka vás nedostanu. Tak to prostě budu muset vysypat popravdě.

„No a pak jsme došli k takové té ohradě s africkýma kozama, ke kterým můžete vlézt a mazlit se s nimi. Fakt nechápu, jak vás k nim můžou pustit bez zbrojního pasu a uspávací pistole. Jo, ty kozy jsou úplně netečný. Ale jen do chvíle, kdy si koupíte ty kozí granule jako krmivo v kornoutu.“

Na to chcete taky něco říct, ale já vám nedám šanci. „Vaše cappuccino“, podá vám Čičman kelímek a vy se rezignovaně napijete.

„Ty bestie se začaly organizovat, už jak slyšely povědomé rachtání granulí na chodníku. A když jsem mezi ně s tím kornoutem vlezla, sesypalo se na mě celé devítičlenné stádo. Zatlačily mě do kouta. Jejich šéfka vyskočila na ohradu, aby byla vyšší než já a dívala se mi upřeně do očí.

„Takhle“ nakloním se k přepážce a vytřeštím na vás bulvy jako pacient s Graves-Basedowovou chorobou. (Okamžitě si to přestaňte googlit a soustřeďte se prosím!)

„Pochopila jsem, že to je ta legendární marocká koza, co umí lézt  po stromě. Její černá sestra mě kopýtkem šlápla na nohu a třetí jsem měla opřenou přes rameno a žvýkala mi vlasy….“

„A proč jste jim ten kornout nehodila?“ Dobrá otázka, nabízí se. 

„Nevím. Něco mi říkalo, že kdybych to udělala, tak to prohraju za celou lidskou rasu. Ale prohrála jsem to stejně, protože ta koza na kameni za mýma zádama mi mezitím z pootevřenýho batohu vytáhla z desek rodný list a seznam nevrácených knížek.

„Chcete mi tady tvrdit, že jste si v březnu povinně nevyřídila platný občanský průkaz, protože vám na konci dubna sežrala koza rodný list? V ZOO?!“

„A seznam nevrácených knížek“ přisvědčím smutně.

Ehm. Jo, já vím. Asi to neprojde, co?

Nati Melnychuk/ Unsplash