úterý 28. listopadu 2017

Průvodce pražskými vánočními trhy


Advent sice ani nezačal, ale pro vánoční trhy to není žádná skutečná překážka. Vánoční trhy nepotřebují advent a vlastně ani Vánoce – po pár turbomoštech si beztak nikdo na křesťanské myšlenky nepotrpí. A protože držíme děcka v domácím vězení kvůli chrchlání a bakteriálním ohňostrojům při každém dalším kýchnutí, dostali slíbenou propustku aspoň sem. Co jsme tam našli?

Stánek s přepáleným olejem
Pokud máte vánoční trhy spojené s vůní svařáku a zapálených františků, tenhle zpocený týpek vás svižným forhendem mastné pánve odpálkuje doprostřed letní sezóny na Slapech. Protože Vánoce jsou přece bramborový spirály, langoš a desetilitrová flaška s kečupem. Šprrrrrk!

Žmur: „Hurá, mají tu langoše!“
Čičman: „Fuj, tady to smrdí. Mami koukej, jak má ten pán špinavou zástěrku!“
Psice: „No fakt, ta zástěra vypadá jako turínské plátno!“

Stánkař na Žmura: „Buď si něco dej, nebo odprejskni, čmuchale!“

Staročeský trdelník
Další celoroční gurmánská senzace, kterou většina Čechů v životě nejedla (ani to neplánuje), zato průměrný japonský turista jich spořádá pět jen po cestě od Václaváku ke Karlově mostu.
Na rozdíl od langošů můžete trdelník využít jako jednoduchou pomůcku pro orientaci v čase: otvor v letním trdlu bývá zaplněn zmrzlinou. Díru v zimním trdlu prodejce zalepí duchem Vánoc za stejnou cenu.

Žmur: „Nikdy jsem nepochopil, proč se vyrábí jídlo, kterýho je míň, než toho vzduchu uprostřed!“

Ovčí výrobky

Ovce jsou novodobí vánoční mučedníci, jako bývali kapři. Zatímco zájem o kapry každoročně klesá, za ovce nikdo nedemonstruje, ani se protestně nepřivazuje k ohradám. Podle znepokojivého množství stánků s ovčími výrobky se bavíme o genocidě a to ještě ani nezačal prosinec. Přiznejte se, kdo z vás doma pokradmu nosí ovčí papuče, nebo si přes sebe provokativně přehazuje beraní kožku po vzoru betlémských pastýřů?
Čičman (rozprostírá své ruce a tělo po kožešinách): „Chtěla bych tu přespat a představovat si, že jsem malé jehňátko!“


Alkohol
Stánky s alkoholem jsou jednoznačně rozpoznatelné už zdálky, protože u nich postávají houfy skutečných zákazníků. „Bombardino pro taťky, punč pro mamky a horká čokoška pro děti!“ široce se usmívá prodejce a tátům od rodin solidárně leje do jakéhokoliv nápoje decku Strohu. Možná měl být tohle startovní stánek, kde je dobré začít, v tom horším případě i skončit. Pro mě zaváněla odpolední nalívárna laciným špiritusem spíš nekřesťanskou večerní kocovinou, ale od pana výčepního jsme si odnesli aspoň praktický trik jak se vysmrkat bez kapesníku. Fluf, zacpal si pravou dírku ukazováčkem a poslal do fronty před stánkem výstavního žluťáka. Fluf, vyfoukl si jako kraslici ještě levou dírku.
Žmur: „Hustý! Už mě neuvidíte smrkat jinak!“
Haré Kršna
Kršňáci vnáší do unylých koled z tlampačů to pravé fusion funky. Bubínky, sušenky a joint, co se dá ubalit do stránek hinduistické povinné literatury každého správného hledače duchovního osvícení. Pokud tenhle stánek zkombinujete s alkoholem, bude vám při transcendentálním tanci připadat, že Vánoce jsou hlavním hinduistickým svátkem a Ježíš na vás spiklenecky kyne osmi rukama. Kršnákům se to nebude líbit, ale když si přes sebe přehodíte ještě ovčí kožku, budete vypadat jako svatý Petr a navíc vám bude teplo (pozor, ať si neprotančíte beránčí papuče).
Stromečky
Doslova evergreen každého pořádného vánočního trhu. V běžných českých městech a obcích se jehličnany považují za plevel, v Praze jde o vzácnou komoditu se statusem bitcoinu nebo másla. Stromečky jsou naskládány v improvizovaných městských oborách, kde by nepřekvapil ani elektrický ohradník s dozorem 24/7.
Přesvědčili jsme se o tom na vlastní oči, když bouchač z tree security zasáhl proti seniorce, která si před ohradou ilegálně sbírala spadlé větvičky z panskýho. „Pani kam s tím jdete, chvojí je za patnáct tadyk podle ceníku!“

Tak za to u mě dřevaři skončili s nejnižším počtem hvězdiček. A to ještě navíc nevíte, jestli si za ty hříšný prachy domů nedotáhnete krále stromů!





středa 15. listopadu 2017

Octopus exodus


Možná si vzpomínáte na to, když jsem se tenkrát v Korporátu stěhovala do 9. patra. Byla tady nehostinná pustina, kde i donošený, vitální vtip uhynul do dvou sekund po vypuštění. Snaha kolonizovat tohle patro se zdála stejně marná, jako vysázet políčko brambor na Marsu.

Proklatá devítka se naštěstí postupně stávala ISS i pro další vyhnance z civilizovanějších pater. Z původního neměnného místa, kde jste poznali, že je o týden víc, jen když jste zapomněli plněnou housku k svačině v zásuvce, se stal dynamický prostor. V posledních dnech už natolik dynamický, že je potřeba každé ráno a po každé delší nepřítomnosti opatrně zkontrolovat, jestli se s vámi třeba náhodou nezhroutí židle, abyste se váleli po zádech a zespodu vyčítavě zírali na své debilní kolegy, co by vypukli v krysí smích, i kdybyste měli vyražený dech a začali se z toho v noci počůrávat, nebo koktat.

Dokud lezla po stolech jenom uschlá mrkev s kloboučkem, bylo to vlastně takový fajn období nevinnosti.
To s pastičkou na myši už šlo o prsty.


A pak přišel památný včerejšek, kdy jsem měla v naší oblíbené jídelně Memento k obědu paellu. „Fuj, to je odpudivý. Tohle plánuješ fakt sníst?“ ptá se kolega D. a štítivě ukazuje vidličkou na malé chobotnice v rýži.

Původně jsem myslela, že si ty chapadla nastrkám do mezizubních mezer a budu tě s nima pronásledovat, dokud se nepozvracíš“ odvětím dotčeně, na což jsem měla ostatně plný nárok, protože jsem celé dopoledne hledala vstupní kartu a našla ji až úplně náhodou v krabičce čaje. „Ale za á mi to nestojí za to, aby z mi z toho bylo blbě, a za bé s tím mám daleko lepší plány“, zašklebím se a starostlivě si chobotničky zabalím do ubrousku.

Na devítce se potom sejdeme u stolu H., co ten den není v práci (jeden den nepřítomnosti tady znamená už skoro jistotu, že se máte do čeho vracet). Do misky naaranžuju kamínky, kapradiny a posadím do kolečka chobotnice. Už jim jen dát do chapadel malý kytary a bubínky, tak je to roztomilý. „Chmchm, ale to je pro H. až moc hezký“, tvrdí věčně nespokojenej D. a tak oktopusy krapet rozdivočíme a pošleme je pěkně jeden po druhým jako horolezeckou výpravu na kaktus. Octopus exodus!



H. přijde do práce až ráno a naši malou chobotničí expedici na K2 údajně ucítil už z chodby, jen to připisoval domněnce, že D. zase přijel do práce na kole. (Jestli i vy začínáte s chobotnicema, držte je v přirozeném prostředí jako je voda, nebo paella, protože ty sukulenty jim fakt nesvědčí).

Počkejte, až půjdete na záchod“ vyhrožuje H. a ukřivděně očichává kaktus. A my čekáme, ale přijde něco úplně jinýho. Pozůstatky statečných horolezců jsem totiž bezmyšlenkovitě hodila do zamčeného boxu na odpad hned vedle mého místa. Do tohohle odpaďáku se dostanete jen granátem, nebo klíčem, ale k tomu musíte být uklízečka.

Pokud nejste uklízečka a sedíte vedle něj, projde kolem vás denně zhruba třicet lidí, co ten koš otevřou-zavřou a během téhle krátké desetiny sekundy vám pokaždé pod nosem proběhne film o šesti zprzněných chobotnicích, co se teď zapařují v plastovém pytli a vydávají ze sebe odhadem půlku svého vražedného potenciálu zničit tuhle krásnou planetu. Ta zbývající druhá půlka potenciálu na mě čeká zítra.

A jestli se na to paní uklízečka vykašle i přes prodloužený víkend, tak Galahadovi slibuju, že konečně navštívím ten army shop. Nebo máte někdo recept na domácí trhavinu?

úterý 7. listopadu 2017

Narozeninový cross country výlet

Před měsícem jsem dala Martě k narozeninám kromě hromádky užitečných věcí obálku nadepsanou jako Výlet s Psicí s neomezenou platností. Dát sebe jako dárek je totiž win-win-win řešení; uděláte radost obdarovanému, druhou radost sobě, za to, že má radost, a držte si klobouky, jedeme dál, protože tím vygenerujete pochopitelně ještě třetí radost sami sobě. A tyhle tři radosti vás nevyjdou na nic víc, než je nabalení svačin, termosku zázvorového čaje a den, kdy je potřeba připravit se na všechno – protože vy jste ostatně dárek, který se dá použít úplně na cokoliv.

Docela dlouho jsme přemýšlely, jak tenhle výlet udělat nezapomenutelným a výsledkem našeho experimentu je, že tenhle basic koncept si rozumí jen se stejně jednoduchým řešením. Je to stejný, jako když si chcete namíchat cuba libre a v zápalu invence do toho začnete drtit skořici, kokosovej monin a chilli papričku jenom proto, že to je narozeninovej drink. Stejně tak jsme půlku týdne plánovaly místa a dopravní prostředky a v sobotu ráno jsme byly mnohem bezradnější, než v pondělí. Ne. Na cuba libre potřebujete colu a rum. Na výlet čas a místo srazu.

Tak pojedeme třeba do Lysolají, protože tam je dobrá rokle a staré sady“, řeknu první věc, co mě napadne.

Super, vidíme se za půl hodiny na buse v Dejvicích a beru fenu a cider, když jdem do sadu“, odpoví Marťa.

Za hodinu sedíme před kapličkou v Lysolajích my čtyři ženy. Marťa, já, fena Kyra a Marie Sedmibolestná, která sice vypadá dost zmučeně, ale mít víkendovou nonstop směnu kvůli poutníkům, netvářím se o nic líp.

V lomu potkáváme starší pár a ptáme se, kam vede dál stezka. Jako ve škole, hlavy dolů a nikdo nic neví. „Ale támhle za kopcem“, rozmáchne se nakonec pán ostýchavě, „je únětickej pivovar a strašně dobře vaří. Tam bych já šel hned.“Prosím tě, ale to by musely jít holky úplně opačně a obejít to cestou z druhý strany“, sprdne ho žena. „No, vracet se nebudeme“ odpovíme nastejno a když se na sebe podíváme, je jasný, že máme konečně plán.

Prostě půjdeme na sever!“ snažím se mávnout rukou aspoň přibližným směrem, co pán.

Přes pole a přes řeky a přes propasti!“ přisadí si Marťa.

„A odteď už půjdeme už jen tam, kam nám řekne první člověk, kterýho se zeptáme.“

Pán to myslel dobře, ale první parkour nás čeká už na vršku prvního srázu. Celá jeho hranice je obsypaná chatama, takže přehazujeme Kyru a sebe ladně přes ploty a modlíme se k Marii, aby chataři neměli navolno puštěnýho rotvajlera, co ho krmí jen když přijedou o víkendu a těch sedm bolestí jsme nezakusily my jen kvůli prvnímu pánovi, co nám ukázal směr. Po pár plotech se jako partyzánky vyplížíme před široké brázdy zoraného pole.

Zapadneme do nich jako do hrnku s nasypaným kakaem. Skáčeme po hroudách a přísáhám, že už nikdy nebudu děcka plísnit za špinavý boty. Naopak zařazuju skákání v hroudách v listopadovým slunci za stejně povinný a pozitivní návyk jako lžíci rybího tuku před večeří. Uprostřed pole se k nám přiřítí cizí pes a dvěma skoky nám zabahní i vršky, což by moc nevadilo, ale Marťa vyjadřuje první obavy, aby o nás v hoch společnosti únětického pivovaru vůbec měli zájem. 

Za psem omluvně přiběhne pán. Dozvídáme se, že se jmenuje Ríša a je z útulku. Pán vypadá taky trochu jako z útulku a zároveň, jako by tam na nás hrozně dlouho čekal, protože ho koncept řízené náhody ani na chvilku nezaskočí. „Půjdete tady přes to hnojiště ke kapličce a tam začíná Kyzlíkova stezka. Tam si pěkně zahrajete, uvidíte!“ Ještě se zeptáme, jestli můžeme jít kolem toho hnojiště, protože pokud by trval na tom, že musíme jít doslova přes něj, už si s teplou polívkou a pivem fakt nikde neškrtnem. „No klidně“, přikývne pán dobrosrdečně. „Takže kolem toho hnojiště a první doprava. Nashle a zas se někdy přijďte zeptat, já bych šel příště s váma! zamává a Ríša nás ještě pořádně oštěká a oskáče na rozloučenou.

Na Kyzlíkově stezce pochopíme, co pan Pavel myslel pod prorockými slovy „tam si pěkně zahrajete“. Hned u druhého zastavení najdeme velkou zvonkohru z osmi různých druhů dřev i s paličkami. Jdeme tomu trochu naproti, takže účelově vyhlížíme pocestné, co by nás poslali k Lacíkovic, do hospody kus pod náma, místo toho ale potkáme dva týpky, co trvají na tom, že poslepu poznají, na jaký druh dřeva hrajeme. Potom nás pošlou nahoru ke Křenovi a zmizí.

Ztráta Lacíkovic sice trochu zamrzí, ale tohle už dávno přestal být výlet, na kterým chodíte po vyšlapaný stezce a průběžně uspokojujete své potřeby, takže zabereme a vyškrábeme se hrůzostrašným trním nahoru do vsi, kde stojí pistáciově zelená hospoda. Popravdě je to podnik, který ve vás nebudí ani za mák důvěry, vypadá to jako přesně ta hospoda, ve který smrdí smažák z friťáku a točí Gambrinus. Na druhou stranu, i my, obalené hlínou a trny, připomínáme víc jezinky než humanoidní platící hosty a tak to oboustranně riskneme. 

Mají tam nejlepší kulajdu a medovinu na světě, taky ochutnáme stařené rumy, co sem vozí kluci, co jsme je potkali u dřevohry a i když se Marťa zasní, že by mohl dorazit ještě Pavel se psem Ríšou a ten pán, co nás jako první poslal do Únětic a společně bychom si zazpívali u planoucího krbu, tak to nakonec dopadlo úplně nejlíp. Jenom jedno pravidlo ještě potřebuje funkčně doladit. Do Prahy na poslední metro jsme se musely poslat samy. Lidí, co vás na první dobrou pošlou ultimátně domů, je totiž zoufale málo.

středa 1. listopadu 2017

Příchozí


Část 1.: Přicházejí ve snech
Mááá-míííí!“ budí mě několikrát v noci horrorové ječení, u kterého mi neprýští ze zad pot ani krev, jen unaveně hlesnu: „Uhm?“ a odploužím se zombie krokem podívat, co se to vedle v pokoji zase proboha děje.
Právě teď odešel“, tvrdí Čičman trochu nesrozumitelně a vyptává se, jestli má před postelí bačkůrky. Můžu ji uklidnit. Ať tu byl kdokoliv, odešel čestně bez bačkůrek. „Velký hnusný Žižvald“, zívne Čičman a než se stihnu zeptat o koho jde, znovu usíná. Kromě Žižvalda mě Čičman takhle kolem druhé, třetí ráno zaměstnává taky tím, že kontroluju, jestli má všechny prsty („Seděl mi na ukazováčku a u-ží-ral mi prst shora dolů!“), nebo tupě zírám z okna ve snaze zachytit „protivného létajícího kouzelníka s kufříkem, který kašle“.
Část 2.: Přicházejí ve zlých předtuchách
„Hele mě už to fakt nepřijde normální“, říkám M. „Jak je možné, že se největší ospalec rodiny čtyřikrát v noci vzbouzí? Kdo je ksakru ten kašlající kouzelník?“ „A není to někdo ze školky? Aby jí neukazoval svého Žižvalda…“, odpoví pochmurně M. během toho, co se snažím z Čičman freudovsky vyšetřovat, jestli jí někdo ve školce neubližuje.
Část 3.: Přicházejí nepoznáni
Ale tohle už fakt normální není, docvakne i mě, když další noc Čičman hledá Žižvalda v zadku, kde se usilovně rýpe pravačkou. Roupi! bleskne mi hlavou. A je to tady! Podezřívavě jí svítím mobilem do zadku. Nic.
Část 4.: Přicházejí a jsou nesmrtelní
To víte, že jsou to roupi.“ pokyvuje moudře hlavou naše stará dětská doktorka ráno v ordinaci, která už viděla víc červů, než běžný člověk nudlí v polívce a předepisuje Vermox. Velkoryse pro celou rodinu. „Nechte ji vykakat do krabice a za čtvrt hodiny to rozkrájejte špejlí, jestli mi nevěříte“, nabízí mě tipy na domácí laboratorní pokusy. To by ocenil možná tak Žmur, ale já radši uvěřím i bez stolice v krabičce a preventivně se odčervíme všichni. Tím bych to považovala za uzavřené, kdyby si Čičman neřekla další večer o namazání rozdrbaného zadku a nekroutil se jí z něj výstavní roup. Živý.
„Fuj, ten se má ale k světu. Vůbec nevypadá ani jako přiotrávenej tím svinstvem, co jsme museli sníst všichni“ prohodil M. K tomu se hodí vysvětlit, že M. si plánuje pořídit akvárko na chov krevet, takže v náhlé inspiraci hned dodává, že by Čičman mohla dodávat nítěnky jeho hladovým krevetkám, abychom potravní řetezec uzavřeli v rámci rodiny. „Nenapsala ti doktorka ty tablety náhodou s červem, místo proti červovi? Víš, že jí je přes sto let a pokaždý si plete, jak se jmenuju“, přisadí si Žmur.
Ráda bych to tu dneska ukončila jako Část 5.: Odchozí, ale stále k tomu nemám dost dobrých důvodů. Když už k nám v noci oknem neleze Žižvald nebo kouzelník s kufrem a katarem dýchacích cest, tak nalézám na špejli věci mezi nebem a zemí. Jo, až tam jsem klesla. Klidně mi napište do komentářů, jestli se teď při čtení mimovolně drbete mezi půlkami, a domluvíme se na podrobné analýze stolice. Odškrtnuto jako další z praktických skills rodičů malých dětí!