Narozeninový cross country výlet

Před měsícem jsem dala Martě k narozeninám kromě hromádky užitečných věcí obálku nadepsanou jako Výlet s Psicí s neomezenou platností. Dát sebe jako dárek je totiž win-win-win řešení; uděláte radost obdarovanému, druhou radost sobě, za to, že má radost, a držte si klobouky, jedeme dál, protože tím vygenerujete pochopitelně ještě třetí radost sami sobě. A tyhle tři radosti vás nevyjdou na nic víc, než je nabalení svačin, termosku zázvorového čaje a den, kdy je potřeba připravit se na všechno – protože vy jste ostatně dárek, který se dá použít úplně na cokoliv.

Docela dlouho jsme přemýšlely, jak tenhle výlet udělat nezapomenutelným a výsledkem našeho experimentu je, že tenhle basic koncept si rozumí jen se stejně jednoduchým řešením. Je to stejný, jako když si chcete namíchat cuba libre a v zápalu invence do toho začnete drtit skořici, kokosovej monin a chilli papričku jenom proto, že to je narozeninovej drink. Stejně tak jsme půlku týdne plánovaly místa a dopravní prostředky a v sobotu ráno jsme byly mnohem bezradnější, než v pondělí. Ne. Na cuba libre potřebujete colu a rum. Na výlet čas a místo srazu.

„Tak pojedeme třeba do Lysolají, protože tam je dobrá rokle a staré sady“, řeknu první věc, co mě napadne.

„Super, vidíme se za půl hodiny na buse v Dejvicích a beru fenu a cider, když jdem do sadu“, odpoví Marťa.

Za hodinu sedíme před kapličkou v Lysolajích my čtyři ženy. Marťa, já, fena Kyra a Marie Sedmibolestná, která sice vypadá dost zmučeně, ale mít víkendovou nonstop směnu kvůli poutníkům, netvářím se o nic líp.

V lomu potkáváme starší pár a ptáme se, kam vede dál stezka. Jako ve škole, hlavy dolů a nikdo nic neví. „Ale támhle za kopcem“, rozmáchne se nakonec pán ostýchavě, „je únětickej pivovar a strašně dobře vaří. Tam bych já šel hned.“ „Prosím tě, ale to by musely jít holky úplně opačně a obejít to cestou z druhý strany“, sprdne ho žena. „No, vracet se nebudeme“ odpovíme nastejno a když se na sebe podíváme, je jasný, že máme konečně plán.

„Prostě půjdeme na sever!“ snažím se mávnout rukou aspoň přibližným směrem, co pán.

„Přes pole a přes řeky a přes propasti!“ přisadí si Marťa.

„A odteď už půjdeme už jen tam, kam nám řekne první člověk, kterýho se zeptáme.“

Pán to myslel dobře, ale první parkour nás čeká už na vršku prvního srázu. Celá jeho hranice je obsypaná chatama, takže přehazujeme Kyru a sebe ladně přes ploty a modlíme se k Marii, aby chataři neměli navolno puštěnýho rotvajlera, co ho krmí jen když přijedou o víkendu a těch sedm bolestí jsme nezakusily my jen kvůli prvnímu pánovi, co nám ukázal směr. Po pár plotech se jako partyzánky vyplížíme před široké brázdy zoraného pole.

Zapadneme do nich jako do hrnku s nasypaným kakaem. Skáčeme po hroudách a přísáhám, že už nikdy nebudu děcka plísnit za špinavý boty. Naopak zařazuju skákání v hroudách v listopadovým slunci za stejně povinný a pozitivní návyk jako lžíci rybího tuku před večeří. Uprostřed pole se k nám přiřítí cizí pes a dvěma skoky nám zabahní i vršky, což by moc nevadilo, ale Marťa vyjadřuje první obavy, aby o nás v hoch společnosti únětického pivovaru vůbec měli zájem. 

Za psem omluvně přiběhne pán. Dozvídáme se, že se jmenuje Ríša a je z útulku. Pán vypadá taky trochu jako z útulku a zároveň, jako by tam na nás hrozně dlouho čekal, protože ho koncept řízené náhody ani na chvilku nezaskočí. „Půjdete tady přes to hnojiště ke kapličce a tam začíná Kyzlíkova stezka. Tam si pěkně zahrajete, uvidíte!“ Ještě se zeptáme, jestli můžeme jít kolem toho hnojiště, protože pokud by trval na tom, že musíme jít doslova přes něj, už si s teplou polívkou a pivem fakt nikde neškrtnem. „No klidně“, přikývne pán dobrosrdečně. „Takže kolem toho hnojiště a první doprava. Nashle a zas se někdy přijďte zeptat, já bych šel příště s váma! zamává a Ríša nás ještě pořádně oštěká a oskáče na rozloučenou.

Na Kyzlíkově stezce pochopíme, co pan Pavel myslel pod prorockými slovy „tam si pěkně zahrajete“. Hned u druhého zastavení najdeme velkou zvonkohru z osmi různých druhů dřev i s paličkami. Jdeme tomu trochu naproti, takže účelově vyhlížíme pocestné, co by nás poslali k Lacíkovic, do hospody kus pod náma, místo toho ale potkáme dva týpky, co trvají na tom, že poslepu poznají, na jaký druh dřeva hrajeme. Potom nás pošlou nahoru ke Křenovi a zmizí.

Ztráta Lacíkovic sice trochu zamrzí, ale tohle už dávno přestal být výlet, na kterým chodíte po vyšlapaný stezce a průběžně uspokojujete své potřeby, takže zabereme a vyškrábeme se hrůzostrašným trním nahoru do vsi, kde stojí pistáciově zelená hospoda. Popravdě je to podnik, který ve vás nebudí ani za mák důvěry, vypadá to jako přesně ta hospoda, ve který smrdí smažák z friťáku a točí Gambrinus. Na druhou stranu, i my, obalené hlínou a trny, připomínáme víc jezinky než humanoidní platící hosty a tak to oboustranně riskneme. 

Mají tam nejlepší kulajdu a medovinu na světě, taky ochutnáme stařené rumy, co sem vozí kluci, co jsme je potkali u dřevohry a i když se Marťa zasní, že by mohl dorazit ještě Pavel se psem Ríšou a ten pán, co nás jako první poslal do Únětic a společně bychom si zazpívali u planoucího krbu, tak to nakonec dopadlo úplně nejlíp. Jenom jedno pravidlo ještě potřebuje funkčně doladit. Do Prahy na poslední metro jsme se musely poslat samy. Lidí, co vás na první dobrou pošlou ultimátně domů, je totiž zoufale málo.