Letecké katastrofy

 

To jste mě na blogu snad ještě ani neznali, ale byly časy, kdy jsem se nebála v letadle. Pak jsme se poznali s Emem, zaníceným příznivcem výšek a strojů, co se v nich pohybují. Emův zájem o letadla bohužel nezahrnuje jen technické parametry a oblíbené aroma kerosinu, ale obsahuje i určitý patologický prvky jako je třeba obsedantní sledování seriálu Letecké katastrofy. Ty jsem s ním viděla všechny, a právě díky tomu seroši mi docvaklo, proč mám závratě z výšek a miluju jeskyně. Došlo mi, že vzduch je ultimátně nestabilní prostředí pro život, ve kterým nemáš co pohledávat. Pokud nejsi kondor. Nebo kokot.

Žít s Emem ale obnáší lítat docela často, takže začala vtipná epizoda panických atak téměř během každýho letu. Letecké katastrofy mě naučily, že většina průserů se stává hned po vzletu, takže jsem si časem vybudovala účinnou strategii – upadla jsem do hlubokého spánku (nebo spíš bezvědomí) už během bezpečnostní instruktáže (omlouvám se personálu, myslím, že i tak musí být frustrující ukazovat lidem, jak se nafukuje vesta, když u toho žerou, hádají se nebo rovnou spí. Mimochodem při opravdový poruše musí letušky zažívat obrovskou satisfakci, když se lidi dusí, protože neumí nasadit ani blbou dýchací masku).

Zkoušela jsem lítat s Neurolem a málem jsem si u toho překousla jazyk. Zkoušela jsem lítat po KBT a výsledky odpovídaly po KBT: pocit totální ztráty kontroly musíte zažívat často, aby to fungovalo.

Díky našemu jarnímu vejletu do Malagy byla tahle podmínka splněna, takže mě let do Soluně nechával ledově klidnou. I když byl levnej a ještě s přestupem, takže fakticky s dvojitou šancí spadnout hned po odlepení z letiště, nebála jsem jsem se ani na gate. Ani v průchodu chobotem. Ani když mě zdravily letušky a pátravě kontrolovaly, jestli jsem TEN pasažér, co bude dělat problémy.

A víte co? Dokonce jsem ani neupadla do bezvědomí při odletu. Mohla za to napínavá knížka a spolucestující s miminem před námi, který vřískalo tak, že bylo mnohem snadnější zemřít na í vykrvácení z uší.

Mimochodem, ta knížka je o gulagu a doporučovala bych ji všem, kdo lítá s nízkonákladovkama. Protože pak vás nebude srát, že dostanete zadax jen vyčpělou vodu od stejně vyčpělýho stewarda-jste rádi, že můžete jít na záchod, a ne do kýble jako cestující po transsibiřské magistrále a skličující hlad pociťujete jen 2 hodiny.

Když hlad a vřískot batolete dosahují svého nového dna, začínáme klesat nad Soluní. „Už jen 15-20 minut tě dělí od mousaky a vychlazenýho pomerančovýho freshe“, šeptá si chlácholivě plánovací centrum mýho mozku. Ale vtom se zapne můj plazí mozek s jasnou zprávou: „Všichni tady zemřeme! Zařvi to, ať to slyší všichni! To máš z toho, že jsi zapomněla upadnout do bezvědomí při vzletu!“

Turbulence s námi smýkají čím dál víc a brzy už se přestane smát i partička ožralých Švýcarů, pro který to byla vítaná jízda na horský dráze po aperolový smršti. Všichni tady zemřeme si myslí už celý letadlo. Včetně Ema, kterej se pokusí o uklidňující úsměv, ale naposled se přesně takhle usmíval, když jsem mu na jedný oslavě narozenin řekla, že mám kontrakce a potřebuju čistý ručníky.

Letadlo leti strmě nahoru. Doleva. Zpátky. „Tohle bude druhý pokus o přistání a tato situace je naprosto normální,“ ječí nepřirozeným hlasem do sluchátka palubního rozhlasu steward. Po letadle se ozývá nespokojený hučení. Je to přesně ten zvuk, když vám dojde, že jste tady na palubě jen hmyzí larva ukotvená do sedačky, která nemá a nikdy nebude mít žádnou kontrolu ani právo rozhodovat o dalším dění.

Druhý pokus je ještě marnější než první. Švýcaři blijou do pytlíků jak o závod, celý letadlo se klepe a já přemýšlím, kdy to říct? Že jsem měla děti a Ema ráda, i když jsem byla příšerná matka a manželka. Zatím se nikdo neloučí-ale takhle to přesně dopadá. Nechcete být za blba a pak umřete úplně sami a ještě z toho máte před branou Ráje popotahování. „Aspoň omluvit se za všechny hříchy, ale to ne, žejo? Radši jste zírala do bezpečnostních pokynů!“

Boeing se propadne o pár desítek metrů a pak začne prudce stoupat. Doleva. Zpátky. Dámy a pánové, hovoří k vám kapitán. Kapitán se sice hodně snaží, aby působil jako vychillovanej DJ slibující písničky a panáky zdarma, ale na to už mu nikdo neskočí. Kvůli silnému větru nemůžeme přistát. Zkusíme to na jiném letišti, kde zároveň nabereme palivo. Aha, takže nám dochází i palivo, implicitně si domyslí ti podezřívavější z nás.

Když šťastně přistaneme o 200 kiláků dál, vypukne vzpoura na lodi Bounty. Fakt, že jsme neumřeli, vrátí spoustě z nás zdravou nasranost do žil.  „Ne, nepustíme vás ven! Ano, zavoláme policii, pokud se budete chovat jako TI PROBLÉMOVÍ z vás,“ ječí steward do rozhlasu a jako úlitbu nám Swiss Air daruje třetinkové lahvičky vody. Což jen zapříčiní další vlnu neslušných doporučení, kam si to má personál strčit.

„Dobře, otevřeme dveře,“ souhlasí kapitán po menším vydírání, kdy se ti problémoví z nás začínají demonstrativně dusit. Letadlo okamžitě zavalí horký řecký vzduch a hejno komárů. Přijíždí policie-hlídat nás, abychom neutekli, protože letadlo musí nejdřív proclít celníci. Kteří v noci přijedou, hm, no tak za hodinku, dvě.

Zkrátím to. Celníci přijeli, ale nikoho nezkontrolovali. Prostě jen stáli a dívali se na nás. Jelo se náhradníma busama a na apartmánu jsme byli v krásný tři hodiny ráno místo v půl 9. Jo, jsme živí, i když to tak na první pohled nevypadá, protože jsme nasytili moskyty z celýho Řecka. A teď ta horší zpráva: budeme se muset dostat i nějak ZPÁTKY.  

 

Příště si nebudu číst, slibuju/ Giphy