To jste mě na blogu snad ještě ani neznali, ale byly časy,
kdy jsem se nebála v letadle. Pak jsme se poznali s Emem, zaníceným
příznivcem výšek a strojů, co se v nich pohybují. Emův zájem o letadla bohužel
nezahrnuje jen technické parametry a oblíbené aroma kerosinu, ale obsahuje i
určitý patologický prvky jako je třeba obsedantní sledování seriálu Letecké
katastrofy. Ty jsem s ním viděla všechny, a právě díky tomu seroši mi docvaklo,
proč mám závratě z výšek a miluju jeskyně. Došlo mi, že vzduch je ultimátně
nestabilní prostředí pro život, ve kterým nemáš co pohledávat. Pokud nejsi kondor.
Nebo kokot.
Žít s Emem ale obnáší lítat docela často, takže začala
vtipná epizoda panických atak téměř během každýho letu. Letecké katastrofy mě
naučily, že většina průserů se stává hned po vzletu, takže jsem si časem vybudovala
účinnou strategii – upadla jsem do hlubokého spánku (nebo spíš bezvědomí) už
během bezpečnostní instruktáže (omlouvám se personálu, myslím, že i tak musí
být frustrující ukazovat lidem, jak se nafukuje vesta, když u toho žerou,
hádají se nebo rovnou spí. Mimochodem při opravdový poruše musí letušky zažívat
obrovskou satisfakci, když se lidi dusí, protože neumí nasadit ani blbou dýchací
masku).
Zkoušela jsem lítat s Neurolem a málem jsem si u toho
překousla jazyk. Zkoušela jsem lítat po KBT a výsledky odpovídaly po KBT: pocit
totální ztráty kontroly musíte zažívat často, aby to fungovalo.
Díky našemu jarnímu vejletu do Malagy byla tahle podmínka
splněna, takže mě let do Soluně nechával ledově klidnou. I když byl levnej a
ještě s přestupem, takže fakticky s dvojitou šancí spadnout hned po odlepení
z letiště, nebála jsem jsem se ani na gate. Ani v průchodu chobotem.
Ani když mě zdravily letušky a pátravě kontrolovaly, jestli jsem TEN pasažér,
co bude dělat problémy.
A víte co? Dokonce jsem ani neupadla do bezvědomí při
odletu. Mohla za to napínavá knížka a spolucestující s miminem před námi,
který vřískalo tak, že bylo mnohem snadnější zemřít na í vykrvácení z uší.
Mimochodem, ta knížka je o gulagu a doporučovala bych ji
všem, kdo lítá s nízkonákladovkama. Protože pak vás nebude srát, že
dostanete zadax jen vyčpělou vodu od stejně vyčpělýho stewarda-jste rádi, že
můžete jít na záchod, a ne do kýble jako cestující po transsibiřské magistrále
a skličující hlad pociťujete jen 2 hodiny.
Když hlad a vřískot batolete dosahují svého nového dna, začínáme
klesat nad Soluní. „Už jen 15-20 minut tě dělí od mousaky a vychlazenýho
pomerančovýho freshe“, šeptá si chlácholivě plánovací centrum mýho mozku. Ale
vtom se zapne můj plazí mozek s jasnou zprávou: „Všichni tady zemřeme! Zařvi
to, ať to slyší všichni! To máš z toho, že jsi zapomněla upadnout do
bezvědomí při vzletu!“
Turbulence s námi smýkají čím dál víc a brzy už se
přestane smát i partička ožralých Švýcarů, pro který to byla vítaná jízda na
horský dráze po aperolový smršti. Všichni tady zemřeme si myslí už celý
letadlo. Včetně Ema, kterej se pokusí o uklidňující úsměv, ale naposled se
přesně takhle usmíval, když jsem mu na jedný oslavě narozenin řekla, že mám kontrakce
a potřebuju čistý ručníky.
Letadlo leti strmě nahoru. Doleva. Zpátky. „Tohle bude druhý
pokus o přistání a tato situace je naprosto normální,“ ječí nepřirozeným hlasem
do sluchátka palubního rozhlasu steward. Po letadle se ozývá nespokojený hučení.
Je to přesně ten zvuk, když vám dojde, že jste tady na palubě jen hmyzí larva
ukotvená do sedačky, která nemá a nikdy nebude mít žádnou kontrolu ani právo
rozhodovat o dalším dění.
Druhý pokus je ještě marnější než první. Švýcaři blijou do
pytlíků jak o závod, celý letadlo se klepe a já přemýšlím, kdy to říct? Že jsem
měla děti a Ema ráda, i když jsem byla příšerná matka a manželka. Zatím se nikdo
neloučí-ale takhle to přesně dopadá. Nechcete být za blba a pak umřete úplně
sami a ještě z toho máte před branou Ráje popotahování. „Aspoň omluvit se
za všechny hříchy, ale to ne, žejo? Radši jste zírala do bezpečnostních pokynů!“
Boeing se propadne o pár desítek metrů a pak začne prudce
stoupat. Doleva. Zpátky. Dámy a pánové, hovoří k vám kapitán. Kapitán se
sice hodně snaží, aby působil jako vychillovanej DJ slibující písničky a panáky
zdarma, ale na to už mu nikdo neskočí. Kvůli silnému větru nemůžeme přistát.
Zkusíme to na jiném letišti, kde zároveň nabereme palivo. Aha, takže nám
dochází i palivo, implicitně si domyslí ti podezřívavější z nás.
Když šťastně přistaneme o 200 kiláků dál, vypukne
vzpoura na lodi Bounty. Fakt, že jsme neumřeli, vrátí spoustě z nás zdravou nasranost do žil. „Ne, nepustíme vás ven! Ano, zavoláme policii, pokud se
budete chovat jako TI PROBLÉMOVÍ z vás,“ ječí steward do rozhlasu a jako úlitbu
nám Swiss Air daruje třetinkové lahvičky vody. Což jen zapříčiní další vlnu neslušných doporučení, kam si to má personál strčit.
„Dobře, otevřeme dveře,“ souhlasí kapitán po menším vydírání,
kdy se ti problémoví z nás začínají demonstrativně dusit. Letadlo okamžitě zavalí horký řecký
vzduch a hejno komárů. Přijíždí policie-hlídat nás, abychom neutekli, protože
letadlo musí nejdřív proclít celníci. Kteří v noci přijedou, hm, no tak za
hodinku, dvě.
Zkrátím to. Celníci přijeli, ale nikoho nezkontrolovali. Prostě jen stáli a dívali se na nás. Jelo se náhradníma busama a na apartmánu jsme byli v krásný tři hodiny
ráno místo v půl 9. Jo, jsme živí, i když to tak na první pohled nevypadá,
protože jsme nasytili moskyty z celýho Řecka. A teď ta horší zpráva: budeme
se muset dostat i nějak ZPÁTKY.
Takový střet s komáry umí v motorech nadělat pořádnou paseku, taky bych se bál :-).
OdpovědětVymazatZvlášť s těmi našimi nasátými - to pak z motorů stříká doslova krev!
VymazatJá jsem se lítání nikdy zvlášť nebála (ale začínám, to se asi konečně zapíná ten pud sebezáchovy, když ještě musím vychovat to potomstvo do samoudržitelnosti). Když jsme ale před 10 lety seděli večer na letišti v letadle, které se cca tři hodiny pokoušelo vzlétnout stylem "zapnu motory, chvíli stojím, vypnu motory, přijede nějaký servis, zapnu motory, chvíli stojím, vypnu motory, ...", byla jsem celkem ráda, že se někteří pasažéři začali chovat problémově. Noc byla jasná, na počasí to svést nešlo. Z letadla nás tedy nakonec pustili kolem půlnoci, další 2-3 hodiny jsme čekali na letišti (Konečně chápu, proč, na ty celníky! Nějak jsme neuměli turecky, což byl jazyk podávaných informací na letu Praha-Istanbul.), načež nás autobusy odvezli do hotelu, kde jsme se někdy kolem 4 ráno ubytovali. Na další 2 dny, než se nás postupně podařilo nastrkat do jiných letadel. :-D Na druhou stranu, sice to stálo několik vyplňování formulářů, minut telefonátů a veřejné hanění letecké společnosti na jejich i svých facebookových stránkách, ale nakonec vysolili nejen cenu letenek, ale přihodili i pár set euro jako odškodné, čímž v zásadě zaplatili celou dovolenou, pročež jim tuhle anabázi odpouštím. Akorát lítat už nikdy nebudu v takovým chillu - co kdybychom se s tím vadným motorem bývali přecejen vznesli, jen 100 m nad zem?
OdpovědětVymazatNo a vám přeju úplně nudnej návrat domů. Za jasnýho počasí, bez zpoždění, se zavazadly pokojně rotujícími na pásu ještě než dojdete z letadla do haly...
To zní hrůzostrašně! Jo, to jsou přesně ty momenty, kdy by se z mého bezproblémového spánkového bezvědomí stalo něco na způsob gorily, která se probudila vlivem nedostatku anestetik uprostřed operace:)
VymazatJinak-už jsme tu. Úplně nudným bezproblémovým letem. Tak doufám, že bude Swiss solit za ten první a nesmete se to ze stolu s úslovím "konec dobrý, všechno dobrý".
Já před každým letem vymýšlím různé j už klidňovací mixu, abych při usednutí hned usnula, ale zatím marně.
OdpovědětVymazatEm je kromě jiného amatérský astrofyzik. Pravidelně poslouchá přednášky nějakýho šílenýho vědce z Fyzikálního ústavu, kterej je strašná bedna, ale jedno neumí-prezentovat. Jednu dobu jsem je používala jako uspávanku, protože kombinace monotónního hlasu s naprosto nesrozumitelnými pojmy, konstantami a výpočty, mě hodila do hladiny delta nejpozději do 2 minut.
VymazatTo bych si mohla nahrát jednoho z šéfů, jeho monotónní nudné samolibé kecy by mohly zabrat🤯
VymazatChtěl jsem se tě původně zeptat, jestli je Soluň stále letiště s kombinovaným provozem, jak si ji pamatuji z doby před asi 25 lety... Ale když jste teda přistávali jinde, tak se tě ptát nebudu...
OdpovědětVymazatNo, ze Soluně jsme odlítali. Jak se laicky pozná, že jede v kombi provozu?
VymazatKombinovaný provoz znamená, že na letišti vedle toho civilního provozu bázuje i vojenský letectvo. Bejvá obvyklý že ty vojenský instalace jsou v nějaký odlehlejší části toho letiště, ale letadla používaj stejný ranveje, takže je lze z povzdálí sledovat.
VymazatAha! Tak to jsem neviděla. Viděla jsem jen normální civilní letadla. Ale věř krátkozraký...
VymazatMam ti od Ema vyridit, ze Solun je kombinovany letiste:)
VymazatTo je fajn, že si tu hezkou tradici podrželi. :-)
VymazatJá o to zakop jako jinoch, když jsem se vracel z nějakýho mořskýho koníka, či jak se ty ozdravný pobyty organizovaný zdravotníma pojišťovnama jmenovaly. Při odletu ze Soluně jsme zevlovali v hale a skrz velký okno koukali na ranvej, kde tehdy bůhvíproč jedna stíhačka parkovala v tý civilní části v podstatě přímo pod tim našim oknem...
F-5E to byla. Ne moc čistá.
Dovolte příběh: Jednou jsem se vracel z tenkrát ještě východního Berlína jejich večerním letadlem. Nastoupili jsme, roztočila se jedna vrtule, pak se roztočila druhá vrtule, pak se jedna vrtule zastavila a druhá taky, přijely schůdky, dovnitř vešel mechanik se šroubovákem v ruce, prošel palubou mezi cestujícími někam dozadu, za chvilku se vrátil, schůdky odjely, roztočily se vrtule, minutu běžely, minutu dobíhaly, bylo zase ticho, a pak nás požádali, abychom si vystoupili, a autobus nás odvezl do odbavovací haly. Asi aby nám mohli přistavit nové letadlo. Omyl, letěli jsme tím samým. Byla ve mně malá dušička, to ano, ale zase jsem zažil, co nikdy předtím ani potom. Po půlhodině letu jsme šli v Praze na přistání, a přestože personál nabádal k připoutání se, polovina pasažérů to ignorovala, chodila po palubě, přepadávala přes sedadla, družila se a konzumovala šampaňské, dokud jsme nedosedli na ranvej; prý nějaký národní házenkářský tým, který se vracel z vítězného turnaje...
OdpovědětVymazatLétání se není třeba bát. Na rozdíl od psů nekouše.
To je krásnej příběh! To potloukání se po palubě zní jako bujará párty na Titanicu před jeho potopením:)
VymazatPředstava letušek, co se se sadistickým smíchem kochají dusícími se cestujícími, mě naprosto rozsekala. No, ne že bych se do takové situace nedokázala vžít :-D Každopádně moc doufám, že příděl katastrof už jste si vybrali na cestě tam a cesta zpátky bude dokonale hladká!
OdpovědětVymazatByla dokonale nudná. Nevěřila jsem, že budu jednou za nudu takhle vděčná:)
VymazatJako pracovník bezpečnostní kontroly na letišti vídám letadla každý den a přemýšlím, jak je možné, že se takové několikatunové kolosy vůbec vznesou do vzduchu. No, někteří lidé jsou problémoví, jen co vstoupí na bezpečnostní kontrolu, a to si pak říkám, že tady s tím bych fakt letět nechtěla. Zmíněný seriál znám, ale nesleduju ho, protože to už bych pak asi nikdy v životě nikam neletěla. Když jsem v letadle, tak na takové věci prostě nemyslím...
OdpovědětVymazatJojo, kdybych si mohla vybrat zpětně, tak ho taky nesleduji. To jsou přesně ta rozhodnutí, která nelze vzít zpátky, protože když to jednou vidíš, tak na to nejde už nemyslet.
VymazatLetecké katastrofy nesleduji. Právě z toho důvodu, že si chci udržet čistou hlavu. Ale taky mě párkrát přepadla myšlenka, že kdyby se teď něco stalo, tak je hotovo. A možná dobře, viděla jsem ten film o pádu letadla toho rugbyového týmu. I když teď jsme si přes Nestu stejně koupili nový byt, tak asi dlouho nikam nepoletíme. :)))
OdpovědětVymazatMy jsme jednou museli otočit asi po hodině letu a vrátit se do Prahy. Už si nepamatuju z jakého důvodu, ale kapitán vysvětlení v angličtině uzavřel větou” we are still in control of the plane”, která mu asi připadla uklidňující, ale mě úplně rozhodila. Co chtěl říct tím slovíčkem “still”? Naznačoval snad, že zatím ano, ale vše se může změnit? Naštěstí kontrolu nad letadlem udržel a dobře to dopadlo. Každopádně bych ale uvážila volbu slov. Létání taky nesnáším a s věkem se to zhoršuje. Vendula
OdpovědětVymazat