Jedna noha netleská

Jako, nechci z toho dělat aféru. Já a bodavý hmyz jsme byli vždycky kámoši jak hrom – pokud si vzpomínáte, jednou jsem dostala ve třech dnech žihadlo od vosy, včely a sršně a jediný, co jsem s z toho odnesla, byl sexy kačeří pysk Kim Kardashian.

Minulý týden jsme byly s F. na venkově. Koně na louce, kočky v truhlících s muškátem a vydávená torza myších těl na zahradě. A taky hovada a včely. Až do včerejška bych si nedovolila vložit je do jedné věty.

Jsem totiž ochránce včel. Jako jediná jsem si brala na trávník sandály a opatrně našlapovala mezi jetelem jak postižená. Všechny normální včely zdatně uhýbaly sedmi párům bosých chodidel, jenom moje včela, která měla nejspíš vzteklinu v terminálním stádiu, vlezla do prostoru mezi chodidlem a sandálem jako minometčík v bombardovací komůrce Iljušinu IL-4 (spoléhám na korekturu Galahada a loba). 

Prsssk. A bylo to tam. Konkrétně pod tím roztomilým prostředním prstíkem na noze, o kterém se obvykle domníváme, že to je podobný evoluční relikt jako slepé střevo.

Jestli si myslíte, že mi bylo blbě hned, tak nebylo. Vždycky si vzpomenu na mámu, kterou její babička vodila ke včelaři na žihadlo jako na očkování. Kojila jsem v sobě pocit nespravedlnosti, co si budem, ale jinak jsem ani nepípla až do neděle večer.

To jsem dojela domů a vyšli jsme si s Emem na večeři, protože bezdětný týden.

„Ti naši sígři mi normálně asi strčili kindervajíčko do boty“ svěřuji se rozverně Emovi a vyklepávám si tenisku. Nestrčili. Jediný, co v botě překáželo, byl můj morbidně obézní prostředníček.

„Panebože, divím se, že to nebolí.“ podivil se Em. Tomu jsem se přestala divit až cestou domů, kdy jsem začala poprvé kulhat.

Ráno už to bolí jak prase a taky mi místo prstu začíná na noze vyrůstat další koleno. Nemám nic proti náhradním dílům na stáří, ale je mi jasný, že v zimě budu muset na pravý noze nosit spacák místo zimní obuvi. 

Em radí octan. Namažu si tedy svoji elefantiázu vydatnou vrstvou a vykulhám se z bytu.

„Dobrý den, a copak se vám to stalo?“ vychrlí na mě největší drbna v našem baráku. Váhám, jestli to svést na syfilitický vřed, nebo pozůstatek siamského dvojčete na noze, ale nakonec se zkroušeně vytasím s pravdou.

„Ale to přece nesmíte podceňovat“ chytne se za srdce sousedka. „Můj dědeček takhle umřel na otravu krve po jediným žihadle!“ a touží vidět pana Buřtíka zblízka. Spěšně odbelhám na své jediné zdravé noze k metru.

„…A pak mi ten debil řek, že má ženu a děti, no chápeš to Miluš?“ rozčiluje se rozcuchaná ženská s fialovou rtěnkou na vedlejším sedadle“. „Hajzl“ odvětí Miluš. „Hele, necejtíš tady něco jako… houby s voctem?“

Snažím se Buřtíka nenápadně schovat pod sedadlo a přestat být nechutná.

V kanclu kulhám rovnou do kuchyňky pro misku na salát, už není čas na žádný sraní. Natočím do ní ledovou vodu a se zasyčením do ní položím celé pravé chodidlo. Áááách, ta úleva. Jako utopenci je Buřtíkovi nejlíp. Zasloužil by si víc octa a cibule.

Na oběd jsem ještě šla, za neutuchajícího zájmu kolegů. Zjistila jsem, že tělesné anomálie lidi přitahují jako magnet. Na oplátku za Buřtíka jsem mohla vidět bradavici s dlouhými chlupy a slyšet pár historek přetékajícími hnisem a obzvlášt bolestivým způsobem úmrtí. 

Celá má kariéra v kabinetu kuriozit skončila, když jsem odpoledne zaklapla notebook a chystala se odejít domů.

Ale prostě to nešlo. Za pouhé tři hodiny mé nepozornosti mi někdo vyměnil nohu až k nártu - za chodidlo hrošice v safari parku přejeté jeepem. Za chvíli pro mě má přijet Em a název dalšího postu si upřesníme po návratu z pohotovosti. Viděla bych to na „Život na tlusté noze“ nebo „7 věcí, co jste nevěděli o alergii na včelí jed.“

A teď už mě omluvte, chystám se upadnout do anafylaktického šoku.

Spadneš a umřeš: Všechny moje fóbie na dvou karabinách

Nevím, jestli se vám někdy stává, že potkáváte pořád ty samý věci.  Já se třeba často podívám na hodiny, když je 21:11, což je datum mého narození. Jednu dobu jsem potkávala těhotný ženský, dokud jsem sama neotěhotněla a potom liliputy, což se naštěstí obešlo bez následků na výšku. V poslední době se mi do života zamotávají lana, o jejichž dopadu na můj život, nebo spíš způsobu jeho ukončení, dnes můžeme společně spekulovat.

Začalo to jednoho ospalého horkého odpoledne na Gutovce, kde jsme se sešli s Olgou a dětmi. „Co kdybyste si třeba našli vlastní zábavu, a my bychom si mohly popovídat“, zkoušely jsme provařené neefektivní triky všech matek. A k našemu překvapení si děti zábavu našly. „Tak my bychom zkusily tady ten lanový park“ rozmáchly se holky směrem ke sloupům spojenými lany za našimi zády.

„Věkový limit?“ zasmál se od plic chlápek v kanceláři provozovatele a přeparkoval si ze zdvořilosti nedopitou plechovku od piva za kalendář. „Jak tak koukám na tyhle šikulky, tak tam žádnej limit nevidim. Děcka, do postrojů! A vy si zatím můžete zajít na kafčo?“ mrknul na nás s porozuměním.

Naštěstí jsme se rozhodly zůstat, díky čemuž se nám instruktor mohl svěřit se svou chmurnou předpovědí krátce po zavěšení dětí na lano: „Řeknu vám to na férovku. Fakt netušim, jak to zvládnou, když ani nedávali pozor, co jim řikám. No co už. Máte je na kůlu.“ a prásknul dveřmi do budky.

Na kůlu, kde začínala jízda pár metrů nad zemí, se krčily naše čtyři děti. Z toho holky zaseklé na karabině v pasivní pozici králíku čekajících na stažení a kluci rozebírající karabiny na prvočástice jako malí Bangladéšani na skládce. Konečně jsem pochopila vyčerpávající práci všech motivačních koučů. Musíte být hlasití, důrazní a ukazovat příběhy skutečných hrdinů.

„To dáte, tenhle pán to taky dal!“ řvaly jsme s Olgou pod lanem a držely za ramena týpka, který šel vrátit vybavení. „Nedávejte ruce na ocelový lanko“ smutně jim zamával rozseklou pravačkou. Holky se daly do pláče.

A pár poznámek bylo samozřejmě jen interních. Třeba tyhle:

„Chce se mi z toho blít, no šla bys do toho?“ ptá se Olga.

„Nikdy v životě!“ naznačila jsem ji posunkem zvracení, zatímco jsem přebíhala pod visutým mostem, kde Žmur propadl létajícími parketami

O pouhý týden později v lanovém parku Katika ve dvorské ZOO:

„Říkalas mi, že mě budeš podporovat ve věcech, co mě baví. A mě sem nepustí bez doprovodu, vypadám snad na patnáct? Buď ty, nebo babička. Vždyť jsi viděla, že lanovej park zvládne i Čičman!“

Z některých věcí se nevykecáte. Prostě jen můžete vzpomínat na dobu, kdy dětem stačily labutě a poníci.

Přesto Žmur změnil barvu do zelena – když jsme byli na instruktáži, jak pracovat se sedákem a trojicí karabin. „Teď si tě trochu vyzkouším“, řekla instruktorka. „Co se stane, když zapomeneš přecvaknout tyhle dvě karabiny jednu po druhý, jak jsem teď říkala?“

„Ém, nebudu moct dál?“ lovil Žmur v paměti.

„Špatně. Spadneš a umřeš.“ opravila ho instruktorka s vlídným úsměvem.

Já jsem ztratila barvu až při podpisu potvrzení, že se nebudu soudit, když umřu. Do té doby mi přišla jako větší adrenalinová zábava jet do Dvora vlakem.

Pak ale stojíte na vyvýšeném špalku jako na popravišti a celý váš život, vzpomínky a nezaplacený složenky visí jen na třech křehkých karabinkách, o kterých rozhodně nejste definitivně přesvědčeni, že jsou připnuté správně. Nejspíš proto, že jste při instruktáži neposlouchali – stejně jako byste neudrželi pozornost, kdyby vám někdo vysvětloval, jak se zapojuje elektrický křeslo, na kterým zrovna sedíte.

„Umřeš“ říká v tu chvíli můj plazí mozek. „Mně je na blití, když to vidím“ říká kolemjdoucí svý manželce na mostě za vámi. „Vstupné nevracíme“ říká výmluvný pohled instruktora. Jen moje máma za celý odpoledne poprvé neřekne nic.

A tak jsem jela. Navzdory mému přesvědčení, že umřu a že nejhorší je přejet mezi dvěma stromy to bylo vlastně v pohodě. Pohodička skončila, když jsem dojela a zírala patnáct metrů pod sebe. „Do hajzlu“ řekl Žmur, když to viděl taky. „Nadávky dovoleny“ ujistila jsem ho. „Co budeme dělat teď?“

„No, tady podle toho návodu máš prostě přeskákat tyhle prkna bez držení.“ odpověděl vždy chladnokrevný a praktický Žmur. 

„To chápu, ale nedovedu přestat objímat ten strom“, nastínila jsem základní problém lidí, kteří ze zásady nechodí na rozhledny a výstupy na epické skalní vyhlídky realizují jako Meresjev, plazící se bez noh zasněženou pustinou a pojídající ježky.

„Tak asi zapískám na instruktora?“ nabídl se Žmur a sahal pro emergency píšťalku, ale při představě mé matky v mdlobách, blijícího týpka na mostě a „vstupné nevracíme“, co mě bude sundávat hákem na sběr kokosů, jsem se vzchopila a přecvakla jsem si zpocenou rukou karabiny.

„Ne, to je dobrý“, plaše jsem se usmála. Zkontrolovala jsem, jestli nešlápnu na prolétající hejno ptáků, nebo na křídlo dopravního letadla, a potom jsem to fakt udělala. Přeskákala jsem prkna, ale pořád nepřicházel omračující pocit svobody, že jsem Spiderman, jak Žmur sliboval. 

Spíš jsem si připadala jako pavouk, který žil týdny a měsíce v bočním zrcátku našeho auta. Pokaždé, když jsme vyjeli, byl pavouk katapultován na pavučině, krčil se v agónii a jeho prodloužená mícha se marně snažila nabídnout racionální důvod, proč kurva nemůže žít jako ostatní pavouci v komoře a mít svůj klid. 

„Super, žejo?“ zeptal se mě Žmur na konci. „Příště dáme okruh pro pokročilý i s tarzaním skokem.“

Co k tomu dodat. Chci zpátky labutě!

Hoď si koronou: Bulharsko

Nevěřte kočkám bez očí

Díky ikonické lince Regiojetu do Rijeky už všichni víte, jak je Čechům v Chorvatsku. Sexy sushi může nakrásně nahradit smrad zapařených řízků v chlebíku, ale zteplalá Plzeň a fusekle vyhrnuté až do půli lýtek jsou věčné. A teď si povíme něco o tom, jak je v další baště českého low cost turismu, Bulharsku.

Na úvod se hodí říct, že nápad jet do Bulharska se zrodil ještě v době, kdy byl koronavirus jen drobný čínský výstřelek ve srovnání s kauzou Huawei. Očekávali jsme, že na vrcholu konjunktury a cestovního ruchu vysmahnou všichni za třináctý platy a benefity z Cafeterie na thajský pláže, nebo se zbavovat závislosti na internetovém připojení v zapadlé peruánské vesnici a my budeme mít klid. Navíc, letenky za devítku pro celou rodinu, to chceš.

Uběhlo pár měsíců, kdy se letenky nejevily jako zrovna skvělá investiční příležitost. Aerolinka a my jsme se kolem sebe čmuchali jako dva vesnický psi, co se sejdou u jednoho patníku. Dělali jsme, že o sobě nevíme, ale ani jeden to nechtěl vzdát jako první. Nakonec si patník mohly ochcat obě strany. Letělo se!

Poloprázdné letadlo, páchnoucí po alkoholové dezinfekci hůř než krkanec Davida Hasselhoffa před zavíračkou, sice dávalo slušnou naději na prázdné pláže, ale koronaturistika nehraje všude fér. Bulharské pláže byly plné – Rumunů. Nevím, jestli za to může nějaká povedená kampaň, výměnný program, nebo jestli bulharská vláda jednoduše pronajala rumunské rodiny na léto, aby se zachovalo dekorum. Za mě je to tak trochu podvod na lidi – tak psalo se o prázdných plážích, nebo ne?

Naštěstí pro nás se Rumuny sice hustě osázely pláže, ale už jich nezbylo dostatek na restaurace a muzea. Díky tomu jsme si mohli vybírat ze stolů ve vyhlášené farmě černých mušlí, kde se obvykle dávají rezervace několik týdnů dopředu. Žmur jako obvykle zvolil divokou kartu celého menu. Zatímco jsme si pochutnávali na mušlích na víně, snažil se vykleštit kraba. Což by za obvyklých okolností skončilo neodvratným společenským faux pas. Ale byli jsme v restauraci skoro sami, takže krab mohl lítat svobodně vzduchem bez toho, aniž by nás obsluha vyrazila za klepeto v cizím Aperolu.

Před Žmurem

Po Žmurovi

Také se bohužel nenašlo dostatek Rumunů na krmení toulavých koček a psů. Co si budem, na tuhle úchylku trpí většinou ženský bez manžela nebo holky po šedesátce, co vyjeli na all inclusive pobyt s aerobikem. A taky já, těší mě. Rumuni a Em vědí, že toulavý kočky mají škrkavky a tím pádem se nehodí ani pod pokličku.

A tak mě každé ráno vítala s táhlým mňoukáním a vytím partička místních démonů. Kocour s chirurgicky uřízlým uchem, jako kdyby usnul pod sekačkou. Jeho manželka, která neustále flirtovně pomrkává, ale její druhé oko vypadá jako bahnitý rybník. Dvě děti v kočičí pubertě. Flekatý pes s kožichem řidším než prošlapaný koberec před naším apartmánem. Nejspíš mimikry. A pak navoněný labrador s antiparazitálním obojkem z vedlejšího hotelu, který chtěl mít aspoň přes prázdniny pocit, že život nabízí víc než prémiové granule a kastraci.

„Máš tu návštěvu“ řekl Em rozmrzele nad ranní kávou, do které mu zíralo hnisající oko paní Chlupáčkové, jak ji pojmenovala Čičman.

„Hele ale nebudou za námi chodit úplně všude, že ne?“ zeptal se za hodinu, když za námi moji oddaní bezďáci táhli k autu.

Manželé Chlupáčkovi

„Prostě je tady nechci“ prohlásil druhý den. „Ráno jsem našel na plavkách ze sušáku chlupy. Jsme si jistí, že víme, co se tady děje v noci?!“ prohlásil afektovaně. Ošoupanej labrador si hlasitě uprdnul a vyčítavě po mně loupl okem. Hodila jsem mu kus salámu radši až za roh.

„A co myslíš, že se tady jako v noci děje? Kočky lezou na sušák, aby se ti oválely v oblečení? Kradou plavky a prodávají je na černým trhu u pláže?“ zeptala jsem se a Čičman souhlasně přikyvovala. 

Jsou proroctví, která by se neměla vyslovovat, protože přesně tím dojdou naplnění.

Jako ty ošklivé pomluvy o kočkách. Ty se potvrdily noc před naším odjezdem, když jsem si na sušák pověsila přeprané legíny do letadla.

Ráno na mě na verandě nečekala partička bídníků, ani legíny. Ty ležely pohozené o kus dál u křoví – obalené černobílými chlupy a potažené průhlednou mázdrou. Podle mé analýzy to byly sliny, ale Em pohotově doplnil, že se jedná nejspíš o pozůstatek kočičího sklivce.

Nikdy bych neřekla, jaká úleva bude vrátit se domů ke křečkovi!