Jedna noha netleská

Jako, nechci z toho dělat aféru. Já a bodavý hmyz jsme byli vždycky kámoši jak hrom – pokud si vzpomínáte, jednou jsem dostala ve třech dnech žihadlo od vosy, včely a sršně a jediný, co jsem s z toho odnesla, byl sexy kačeří pysk Kim Kardashian.

Minulý týden jsme byly s F. na venkově. Koně na louce, kočky v truhlících s muškátem a vydávená torza myších těl na zahradě. A taky hovada a včely. Až do včerejška bych si nedovolila vložit je do jedné věty.

Jsem totiž ochránce včel. Jako jediná jsem si brala na trávník sandály a opatrně našlapovala mezi jetelem jak postižená. Všechny normální včely zdatně uhýbaly sedmi párům bosých chodidel, jenom moje včela, která měla nejspíš vzteklinu v terminálním stádiu, vlezla do prostoru mezi chodidlem a sandálem jako minometčík v bombardovací komůrce Iljušinu IL-4 (spoléhám na korekturu Galahada a loba). 

Prsssk. A bylo to tam. Konkrétně pod tím roztomilým prostředním prstíkem na noze, o kterém se obvykle domníváme, že to je podobný evoluční relikt jako slepé střevo.

Jestli si myslíte, že mi bylo blbě hned, tak nebylo. Vždycky si vzpomenu na mámu, kterou její babička vodila ke včelaři na žihadlo jako na očkování. Kojila jsem v sobě pocit nespravedlnosti, co si budem, ale jinak jsem ani nepípla až do neděle večer.

To jsem dojela domů a vyšli jsme si s Emem na večeři, protože bezdětný týden.

„Ti naši sígři mi normálně asi strčili kindervajíčko do boty“ svěřuji se rozverně Emovi a vyklepávám si tenisku. Nestrčili. Jediný, co v botě překáželo, byl můj morbidně obézní prostředníček.

„Panebože, divím se, že to nebolí.“ podivil se Em. Tomu jsem se přestala divit až cestou domů, kdy jsem začala poprvé kulhat.

Ráno už to bolí jak prase a taky mi místo prstu začíná na noze vyrůstat další koleno. Nemám nic proti náhradním dílům na stáří, ale je mi jasný, že v zimě budu muset na pravý noze nosit spacák místo zimní obuvi. 

Em radí octan. Namažu si tedy svoji elefantiázu vydatnou vrstvou a vykulhám se z bytu.

„Dobrý den, a copak se vám to stalo?“ vychrlí na mě největší drbna v našem baráku. Váhám, jestli to svést na syfilitický vřed, nebo pozůstatek siamského dvojčete na noze, ale nakonec se zkroušeně vytasím s pravdou.

„Ale to přece nesmíte podceňovat“ chytne se za srdce sousedka. „Můj dědeček takhle umřel na otravu krve po jediným žihadle!“ a touží vidět pana Buřtíka zblízka. Spěšně odbelhám na své jediné zdravé noze k metru.

„…A pak mi ten debil řek, že má ženu a děti, no chápeš to Miluš?“ rozčiluje se rozcuchaná ženská s fialovou rtěnkou na vedlejším sedadle“. „Hajzl“ odvětí Miluš. „Hele, necejtíš tady něco jako… houby s voctem?“

Snažím se Buřtíka nenápadně schovat pod sedadlo a přestat být nechutná.

V kanclu kulhám rovnou do kuchyňky pro misku na salát, už není čas na žádný sraní. Natočím do ní ledovou vodu a se zasyčením do ní položím celé pravé chodidlo. Áááách, ta úleva. Jako utopenci je Buřtíkovi nejlíp. Zasloužil by si víc octa a cibule.

Na oběd jsem ještě šla, za neutuchajícího zájmu kolegů. Zjistila jsem, že tělesné anomálie lidi přitahují jako magnet. Na oplátku za Buřtíka jsem mohla vidět bradavici s dlouhými chlupy a slyšet pár historek přetékajícími hnisem a obzvlášt bolestivým způsobem úmrtí. 

Celá má kariéra v kabinetu kuriozit skončila, když jsem odpoledne zaklapla notebook a chystala se odejít domů.

Ale prostě to nešlo. Za pouhé tři hodiny mé nepozornosti mi někdo vyměnil nohu až k nártu - za chodidlo hrošice v safari parku přejeté jeepem. Za chvíli pro mě má přijet Em a název dalšího postu si upřesníme po návratu z pohotovosti. Viděla bych to na „Život na tlusté noze“ nebo „7 věcí, co jste nevěděli o alergii na včelí jed.“

A teď už mě omluvte, chystám se upadnout do anafylaktického šoku.