Hoď si koronou: Bulharsko

Nevěřte kočkám bez očí

Díky ikonické lince Regiojetu do Rijeky už všichni víte, jak je Čechům v Chorvatsku. Sexy sushi může nakrásně nahradit smrad zapařených řízků v chlebíku, ale zteplalá Plzeň a fusekle vyhrnuté až do půli lýtek jsou věčné. A teď si povíme něco o tom, jak je v další baště českého low cost turismu, Bulharsku.

Na úvod se hodí říct, že nápad jet do Bulharska se zrodil ještě v době, kdy byl koronavirus jen drobný čínský výstřelek ve srovnání s kauzou Huawei. Očekávali jsme, že na vrcholu konjunktury a cestovního ruchu vysmahnou všichni za třináctý platy a benefity z Cafeterie na thajský pláže, nebo se zbavovat závislosti na internetovém připojení v zapadlé peruánské vesnici a my budeme mít klid. Navíc, letenky za devítku pro celou rodinu, to chceš.

Uběhlo pár měsíců, kdy se letenky nejevily jako zrovna skvělá investiční příležitost. Aerolinka a my jsme se kolem sebe čmuchali jako dva vesnický psi, co se sejdou u jednoho patníku. Dělali jsme, že o sobě nevíme, ale ani jeden to nechtěl vzdát jako první. Nakonec si patník mohly ochcat obě strany. Letělo se!

Poloprázdné letadlo, páchnoucí po alkoholové dezinfekci hůř než krkanec Davida Hasselhoffa před zavíračkou, sice dávalo slušnou naději na prázdné pláže, ale koronaturistika nehraje všude fér. Bulharské pláže byly plné – Rumunů. Nevím, jestli za to může nějaká povedená kampaň, výměnný program, nebo jestli bulharská vláda jednoduše pronajala rumunské rodiny na léto, aby se zachovalo dekorum. Za mě je to tak trochu podvod na lidi – tak psalo se o prázdných plážích, nebo ne?

Naštěstí pro nás se Rumuny sice hustě osázely pláže, ale už jich nezbylo dostatek na restaurace a muzea. Díky tomu jsme si mohli vybírat ze stolů ve vyhlášené farmě černých mušlí, kde se obvykle dávají rezervace několik týdnů dopředu. Žmur jako obvykle zvolil divokou kartu celého menu. Zatímco jsme si pochutnávali na mušlích na víně, snažil se vykleštit kraba. Což by za obvyklých okolností skončilo neodvratným společenským faux pas. Ale byli jsme v restauraci skoro sami, takže krab mohl lítat svobodně vzduchem bez toho, aniž by nás obsluha vyrazila za klepeto v cizím Aperolu.

Před Žmurem

Po Žmurovi

Také se bohužel nenašlo dostatek Rumunů na krmení toulavých koček a psů. Co si budem, na tuhle úchylku trpí většinou ženský bez manžela nebo holky po šedesátce, co vyjeli na all inclusive pobyt s aerobikem. A taky já, těší mě. Rumuni a Em vědí, že toulavý kočky mají škrkavky a tím pádem se nehodí ani pod pokličku.

A tak mě každé ráno vítala s táhlým mňoukáním a vytím partička místních démonů. Kocour s chirurgicky uřízlým uchem, jako kdyby usnul pod sekačkou. Jeho manželka, která neustále flirtovně pomrkává, ale její druhé oko vypadá jako bahnitý rybník. Dvě děti v kočičí pubertě. Flekatý pes s kožichem řidším než prošlapaný koberec před naším apartmánem. Nejspíš mimikry. A pak navoněný labrador s antiparazitálním obojkem z vedlejšího hotelu, který chtěl mít aspoň přes prázdniny pocit, že život nabízí víc než prémiové granule a kastraci.

„Máš tu návštěvu“ řekl Em rozmrzele nad ranní kávou, do které mu zíralo hnisající oko paní Chlupáčkové, jak ji pojmenovala Čičman.

„Hele ale nebudou za námi chodit úplně všude, že ne?“ zeptal se za hodinu, když za námi moji oddaní bezďáci táhli k autu.

Manželé Chlupáčkovi

„Prostě je tady nechci“ prohlásil druhý den. „Ráno jsem našel na plavkách ze sušáku chlupy. Jsme si jistí, že víme, co se tady děje v noci?!“ prohlásil afektovaně. Ošoupanej labrador si hlasitě uprdnul a vyčítavě po mně loupl okem. Hodila jsem mu kus salámu radši až za roh.

„A co myslíš, že se tady jako v noci děje? Kočky lezou na sušák, aby se ti oválely v oblečení? Kradou plavky a prodávají je na černým trhu u pláže?“ zeptala jsem se a Čičman souhlasně přikyvovala. 

Jsou proroctví, která by se neměla vyslovovat, protože přesně tím dojdou naplnění.

Jako ty ošklivé pomluvy o kočkách. Ty se potvrdily noc před naším odjezdem, když jsem si na sušák pověsila přeprané legíny do letadla.

Ráno na mě na verandě nečekala partička bídníků, ani legíny. Ty ležely pohozené o kus dál u křoví – obalené černobílými chlupy a potažené průhlednou mázdrou. Podle mé analýzy to byly sliny, ale Em pohotově doplnil, že se jedná nejspíš o pozůstatek kočičího sklivce.

Nikdy bych neřekla, jaká úleva bude vrátit se domů ke křečkovi!