pátek 26. července 2019

Návrat velkého Zbyňka


Jestli tento týden postrádáte vaši pravidelnou dávku křivdiček a sebelítosti, hodí se na vysvětlenou napsat, že jsou děti od minulého pátku na chatě. Čtete správně, jde o každoroční týden bezdětné reality show, kdy jsme s eM vytrženi z přirozeného prostředí sourozeneckých hádek, rozházených spoďár po parketách a v noci nechodíme na záchod se zapíchnutýma sněhovýma vločkama Disney Frozen v chodidlech.

Ze začátku máte problém uvěřit. Když jíte sladkosti, schováváte se. Ve vlastním bytě, smutný. Když máte sex, schováváte se. Když začne protivnej vetchej plyšák zpívat svoji odrhovačku „Boby je kamarád, pojď si s Bobym hezky hrát“, schováváte se. Ale pak vám dojde, že jeho nouzová páka na debilní písničky se spustila jen díky tomu, že je pod polštářem, na kterým máte sex. Týden bez dětí!

Je to krátká životní etapa, na který není zajímavej jen sex, od toho máte jiný blogy. Zajímavá je na něm proměna našeho ekosystému a návrat původních biologických druhů.

Pouhých pár dnů stačilo na to, aby se zazelenala většina pokojových rostlin (vyzařují děti přirozenou radiaci, nebo květinám nesvědčí zálivka z rozpuštěných vodovek?). V koupelně se nesměle začínají tvořit souostroví růžové plísně, na kterou si ještě vzpomínám z dob spolubydlení s Houbičem. I tenkrát se dělo tolik zajímavých věcí, že se uklízelo jen před ohlášenou návštěvou. A když jsme u návštěvy, nesmím z našeho repatriačního seznamu vynechat našeho ochočenýho postelovýho pavouka Zbyňka.

Zbyněk se od ostatních členovců odlišuje tím, že mu v jeho prodloužené míše chybí ten základní instinkt, díky kterýmu drtivou většinu hmyzu nezabijete prostým máchnutím ruky. Strach a rychlost. Zbyňka si můžete představit spíš jako morbidně obézního hráče dětského basketbalového týmu. Sedí na střídačce, zoufale se nevejde do školního dresu a s bezprostřední vděčností se od vás nechá pozvat na zmrzlinu. Nezapadá do svý taxonomický karmy. Je to jedinej pavouk, jehož přítomnost jsme s eM. odhalili díky tomu, že nadzvedává přikrývku, když k nám večer jde do postele (true story!)

Naposled jsem ho viděla, když mu Žmur postavil vězení z Lega. Potom náhle odešel, stejně jako rýmovník na okně. Těžko říct, jestli se urazil a vyskočil z okna, nebo teď jen vylezl z úkrytu, odkud ho vysekali řemeslníci při výměně oken. Jistý je jen to, že už druhou noc jsem se probudila s něčím chlupatým, co si to šine přes můj obličej. Že je to Zbyněk, jsem odhalila až za svítání, kdy jsem chlupáčka odhodila na eM a zblízka jsem s vědeckým zaujetím sledovala, s jakou důvěrou pokračuje v chůzi přes jeho pootevřené rty. Už jste slyšeli o tom, že každý z nás tímhle způsobem sní šestnáct pavouků za noc? Nemyslím si. Zbyněk je jen jeden.

Doufám, že jste dnešní obzvlášť napínavý příběh docenili. Vzniká za jízdy ve vlakové soupravě Českých drah, což bývá zárukou autorsky plodného prostředí. Navíc nefunguje klimatizace, takže tu všichni sdílíme jen jeden slabý wi-fi signál, páchnoucího jezevčíka a spoustu, spoustu potu. Příště si povíme o tom, kolik rozdílů najdete mezi bezdětným týdnem a týdnem se šesti dětmi na chatě a ještě o trochu později o tom, proč jsou letošní eMovy narozeniny v režimu přísného utajení. Stay tuned!



čtvrtek 18. července 2019

Plasťáky


Znáte tu větu, která odstartuje řetězec reakcí, obvykle apokalyptických rozměrů? Třeba takový to: „Právě jsem si udělala těhotenský test“, „Revize jízdenek“, nebo „Nevíte někdo, kam zmizela ta chytrá modelína?“.

Náš pan domácí to odstartoval takhle: „Rozhodl jsem se, že vám nechám vyměnit ty starý vokna. To budete koukat, jak se vám to bude koukat!“

O tom, že budeme koukat, jsem vůbec nepochybovala. Jedinečnou podívanou totiž nabízely v podstatě všechny pokusy o oživení našeho bytu. Vzpomeňme třeba na nenápadnýho chlápka, co přišel na revizi kotle. Před odchodem tvrdil, že je kotel „čistej jak slovo bóži“, ale zapomněl zmínit fakt, že černý mastný prach vyklopil z kotle přímo do lamelovýho botníku pod ním.

Naše výměna oken začala tak, že přišli v únoru dva chlápci s metrem a potom se několik měsíců nedělo nic. A to až do předvečeru Dne D, kdy se majitel rovzpomněl nás informovat, že přijdou na druhý den v osm ráno řemeslníci. Vlastně je to nejlepší postup: Nestihnete se nervovat, že budete mít všude prach a špatné vztahy se sousedy. A já se mohla těšit, že se na svůj páteční home office konečně nebudu cítit osaměle.

Moji páteční společníci se opřeli do zvonku už v 7.15, což mě naplnilo obdivem. A na tyhle šikovné hochy, co dřou na náš HDP v hodinách, kdy běžný obyvatel Prahy sedí leda tak na záchodě s kartáčkem na zuby v puse jako já, na ty my si stěžujeme jako na flinky a šlendriány. Tsss.

Brzy se však ukázalo, že to s honěním HDP v časných ranních hodinách nebude zas tak horké. „Dobrý den, kafe máte?“ ptá se přepadle menší z nich, kterého budeme z nedostatku invence nazývat Jardou. „Pro mě rovnou čtyři lžičky“ seznamuje mě se svou kofeinovou závislostí Franta. Oběma jsem přihodila bonusovou lžičku navíc, ať to máme všichni rychle za sebou a diskrétně nechala hochy s okny o samotě.

Podle zvuků, které se z vedlejšího pokoje linuly, byste čekali, že Franta s Jardou v kofeinovým rauši načrtli a sestavili buldozer z kuchyňských spotřebičů, který se jim povedlo uvést do chodu a právě pracují na odstranění obvodových zdí našeho domu. Řekli byste to i podle oblaku prachu, který se vznášel pokojem jako jejich svatozář a kusů omítky rozmetaných po pokoji. „Normální proces“, komentuje Jarda a Franta dodává zlomyslně poznámky o tom, že si tady někdo pěkně zauklízí.

Fajn, to by se všechno pod normální proces dalo zamést, kdyby k nám otevřenýma dveřma nevběhl výčepní z naší půlhvězdičkové hospody Na Růžku. „Ste se“ (nádech-výdech, k nám do pátýho patra ještě nikdy nevyběhl) „zbláznili, ne? Co se to tady jako děje?“ Jarda s Frantou se podívali na mě. „To tadyk pani…“

„To tady pan majitel“ opravila jsem Frantu, „se rozhodl, že nám vymění okna.“
„No já jen, že si zákazníci dole na zahrádce stěžujou, že maj omítku napadanou v pivu a pana Bartoně trefila ňáká hrouda přímo do ramene!“ zahulákal výčepní a podle hučení rozlíceného davu na chodníku měl většinovou podporu.

„A má pan majitel vůbec úředně potvrzenej zábor chodníku?“ tasil na mě bojovně krabičku cigaret a jednu tím elegantně vyklepal.

„Jé, tady se může kouřit. Moh bych k cigárku poprosit ještě vo jedno kafíčko?“ zeptal se Franta bez skrupulí.

Kouření jsem zakázala, dala vařit vodu a povolala majitele. „Ne, zábor nemáme. Samozřejmě, že nechceme, aby si štamgasti stěžovali na čistotu sklenic. Ani nechceme vidět rameno pana Bartoně. Tady pánové si to přijdou udělat… kdyže máte volnej termín? Ém, za měsíc.“

Takže máme jako správný styleři prázdninový design našeho sladkého domova na měsíc dotažený až do posledního detailu. A jak správně předpověděl pan domácí, koukáme, jak si to koukáme!

Všimněte si rustikálních cihel po obvodu rámu, odkazujících
se na prázdniny u babičky na venkově. Nebo ve squatu.




úterý 9. července 2019

Hodný, zlý a ošklivý


„A tu ptáček poznal, že kdo má velké smutné oči – ten není zlý“
Alois Mikulka: O smutném tygrovi

„A kam se chystáte na prázdniny vy?“ Zeptala se učitelka znalecky protřepávající kelímek dětského šampáňa při loučení s předškoláky a Čičman jako stachanovec hrdě prohlásila: „Do Ostravy! Maminka nás chce vzít na prázdniny na šachtu.“

Asi vám ani nemusím popisovat vyděšené pohledy lidí po konfrontaci s tímhle plánem. Moje máma třeba prohlásila, že je to jsou zase ty moje nápady, plnit nevinné hrudní košíčky uhelným prachem a metanem, protože pro mámu je bio hazard i muzeum hornictví na Landeku. Muzeum děti přitom zaujalo hlavně skupinkou Rusů, kteří se ztratili v jedné z bočních šachet a vyvolali u našeho hornického průvodce zával lokálních vysokokalorických vulgarismů. Žmur je po prohlídce zapsal do turistického deníku, aby nezůstaly nikdy zapomenuty, takže další trapné chvíle čekám na začátku září, až se učitelka zeptá, jak na těch prázdninách bylo.

Naše cesta havíře pokračovala přes Třinecké železárny do Beskyd, konkrétně malé vesničky pod Javorovým vrchem, kde Žmur konečně mohl sundat kšiltovku z obličeje, kterou nosil v Třinci ostentativně jako respirátor a tím mařil veškeré mé snahy o krátký přízvuk a zamaskování vysmívaného faktu, že jsme přijeli z Prahy.

Najít pronajatou chalupu nebyl problém. Byl to ten zdaleka nejhlasitější pozemek, jaký byste si na klidnou rodinnou dovolenou přáli. Na zahradě sebou smýkala (ráda bych použila slovo pobíhala, ale to by si nesměla zuřivostí užírat vlastní ocas) bestie (ráda bych použila slovo pes, pokud by nešlo o šlachovitého MMA zápasníka, co se tvářil jako kříženec ukrajinského vymahače dluhů s pásovým rypadlem).

„Nebojte, on je hodný“, vítá nás majitelka panství a zavře Vymahače tou dobou už v anafylaktickém šoku z naší návštěvy do jeho privátní oplocené zahrádky s boudou. „My dneska odjíždíme pryč, ale zítra ho přijede Dcera nakrmit. „Asi bych ho nepouštěla být vámi…“ dodala a obě jsme zachmuřeně sledovaly, jak Vymahač vztekla škube klacek na třísky.

„Děti, tohle je velmi nebezpečný bojový pes“ říkám po jejím odjezdu metr od plotu a snažím se nenápadně zajistit vrátka drátěným okem, dokud je Vymahač v boudě. „Nechoďte k němu a nestrkejte prsty přes plot“ a připadám si přitom důležitě jako ošetřovatel na aligátoří farmě.

Druhý den popíjím na trávníku kávu Brazilka z místního polského supermarketu (a je nejvíc lokál, protože chutná i vypadá jako rozemletá briketa), když do mě zezadu vrazí divoké prase, překulí do polohy embrya a než se stihnu vzpamatovat a zapnout čidla rovnováhy, olíže mi celý obličej. „Jé, vy už jste se skamarádili“, mává na mě od branky Dcera. „Tak to vám ho můžu nechat puštěného. Granule má v misce, nashle!“

Sednu si a otřu si obličej do rukávu. Podíváme se na sebe s Vyhazovačem oba s lehkou nedůvěrou. Vyhazovač se zastydí za svůj projev slabosti a jde radši k brance chladnokrevně zeštěkat dvojici matek s kočárky na turistické stezce. „To je strašný, takovýho vraha za plotem. A paní dělá, jakoby ani nebyl její. To jsou ty nezodpovědný lidi, co si pořizují bojový plemena“, halekají matky schválně nahlas, aby přehlušily kvílení batolat a Vymahačovo drásající volání po krvi neviňátek.

Potom něžně přinese Čičman pohozeného plyšáka a rozprostře se pod stolem tak, aby nám všem spravedlivě ležel na nártech. Vymahač byl přijat do smečky.

Byly situace, kdy jsme spolu nesouhlasili. Třeba když jsem ho našla vyvaleného na posteli, nebo když si klohnil zadek a potom někoho z nás po svém oblíbeném způsobu převalil a ulízal, dokud jsme se nepřestali bránit. Ale nikdo a nic nás už nemohlo přesvědčit, že tohle je to nejvíc dobrotivé a ušlechtilé stvoření hned po Matce Tereze.

Dokud jsem ráno nevyšla na zápraží se svou kávou Brazilka, předem připravená na možnost, že jako obvykle skončím na zemi s trávicím enzymem o příchuti natajno sežraných hoven jen bůh ví čeho, rozetřených přes ksicht až do vlasů. Ale nikdo nepřišel.

„Vymahači?“

Nic. Utekl?

„Vymahači!“

Někdo vykoukl z boudy a zatvářil se hodně provinile.

A pak zaječela Čičman. V rohu zahrady leželo něco, co mohlo být v minulém životě kočkou. V přítomném okamžiku to byl spíš kožešinový límec.

Přemýšlela jsem, jaké z toho plyne morální ponaučení, když Čičman plačtivě dodala: „V noci tu řádila smrt! Ještěže se nic nestalo Vymahačkovi!“

Asi se to přece jen fakt pozná, když přijedete z Prahy. I bez toho respirátoru z kšiltovky.