Hodný, zlý a ošklivý

„A tu ptáček poznal, že kdo má velké smutné oči – ten není zlý“

Alois Mikulka: O smutném tygrovi

„A kam se chystáte na prázdniny vy?“ Zeptala se učitelka znalecky protřepávající kelímek dětského šampáňa při loučení s předškoláky a Čičman jako stachanovec hrdě prohlásila: „Do Ostravy! Maminka nás chce vzít na prázdniny na šachtu.“

Asi vám ani nemusím popisovat vyděšené pohledy lidí po konfrontaci s tímhle plánem. Moje máma třeba prohlásila, že je to jsou zase ty moje nápady, plnit nevinné hrudní košíčky uhelným prachem a metanem, protože pro mámu je bio hazard i muzeum hornictví na Landeku. Muzeum děti přitom zaujalo hlavně skupinkou Rusů, kteří se ztratili v jedné z bočních šachet a vyvolali u našeho hornického průvodce zával lokálních vysokokalorických vulgarismů. Žmur je po prohlídce zapsal do turistického deníku, aby nezůstaly nikdy zapomenuty, takže další trapné chvíle čekám na začátku září, až se učitelka zeptá, jak na těch prázdninách bylo.

Naše cesta havíře pokračovala přes Třinecké železárny do Beskyd, konkrétně malé vesničky pod Javorovým vrchem, kde Žmur konečně mohl sundat kšiltovku z obličeje, kterou nosil v Třinci ostentativně jako respirátor a tím mařil veškeré mé snahy o krátký přízvuk a zamaskování vysmívaného faktu, že jsme přijeli z Prahy.

Najít pronajatou chalupu nebyl problém. Byl to ten zdaleka nejhlasitější pozemek, jaký byste si na klidnou rodinnou dovolenou přáli. Na zahradě sebou smýkala (ráda bych použila slovo pobíhala, ale to by si nesměla zuřivostí užírat vlastní ocas) bestie (ráda bych použila slovo pes, pokud by nešlo o šlachovitého MMA zápasníka, co se tvářil jako kříženec ukrajinského vymahače dluhů s pásovým rypadlem).

„Nebojte, on je hodný“, vítá nás majitelka panství a zavře Vymahače tou dobou už v anafylaktickém šoku z naší návštěvy do jeho privátní oplocené zahrádky s boudou. „My dneska odjíždíme pryč, ale zítra ho přijede Dcera nakrmit. „Asi bych ho nepouštěla být vámi…“ dodala a obě jsme zachmuřeně sledovaly, jak Vymahač vztekla škube klacek na třísky.

„Děti, tohle je velmi nebezpečný bojový pes“ říkám po jejím odjezdu metr od plotu a snažím se nenápadně zajistit vrátka drátěným okem, dokud je Vymahač v boudě. „Nechoďte k němu a nestrkejte prsty přes plot“ a připadám si přitom důležitě jako ošetřovatel na aligátoří farmě.

Druhý den popíjím na trávníku kávu Brazilka z místního polského supermarketu (a je nejvíc lokál, protože chutná i vypadá jako rozemletá briketa), když do mě zezadu vrazí divoké prase, překulí do polohy embrya a než se stihnu vzpamatovat a zapnout čidla rovnováhy, olíže mi celý obličej. „Jé, vy už jste se skamarádili“, mává na mě od branky Dcera. „Tak to vám ho můžu nechat puštěného. Granule má v misce, nashle!“

Sednu si a otřu si obličej do rukávu. Podíváme se na sebe s Vyhazovačem oba s lehkou nedůvěrou. Vyhazovač se zastydí za svůj projev slabosti a jde radši k brance chladnokrevně zeštěkat dvojici matek s kočárky na turistické stezce. „To je strašný, takovýho vraha za plotem. A paní dělá, jakoby ani nebyl její. To jsou ty nezodpovědný lidi, co si pořizují bojový plemena“, halekají matky schválně nahlas, aby přehlušily kvílení batolat a Vymahačovo drásající volání po krvi neviňátek.

Potom něžně přinese Čičman pohozeného plyšáka a rozprostře se pod stolem tak, aby nám všem spravedlivě ležel na nártech. Vymahač byl přijat do smečky.

Byly situace, kdy jsme spolu nesouhlasili. Třeba když jsem ho našla vyvaleného na posteli, nebo když si klohnil zadek a potom někoho z nás po svém oblíbeném způsobu převalil a ulízal, dokud jsme se nepřestali bránit. Ale nikdo a nic nás už nemohlo přesvědčit, že tohle je to nejvíc dobrotivé a ušlechtilé stvoření hned po Matce Tereze.

Dokud jsem ráno nevyšla na zápraží se svou kávou Brazilka, předem připravená na možnost, že jako obvykle skončím na zemi s trávicím enzymem o příchuti natajno sežraných hoven jen bůh ví čeho, rozetřených přes ksicht až do vlasů. Ale nikdo nepřišel.

„Vymahači?“

Nic. Utekl?

„Vymahači!“

Někdo vykoukl z boudy a zatvářil se hodně provinile.

A pak zaječela Čičman. V rohu zahrady leželo něco, co mohlo být v minulém životě kočkou. V přítomném okamžiku to byl spíš kožešinový límec.

Přemýšlela jsem, jaké z toho plyne morální ponaučení, když Čičman plačtivě dodala: „V noci tu řádila smrt! Ještěže se nic nestalo Vymahačkovi!“

Asi se to přece jen fakt pozná, když přijedete z Prahy. I bez toho respirátoru z kšiltovky.