úterý 9. července 2019

Hodný, zlý a ošklivý


„A tu ptáček poznal, že kdo má velké smutné oči – ten není zlý“
Alois Mikulka: O smutném tygrovi

„A kam se chystáte na prázdniny vy?“ Zeptala se učitelka znalecky protřepávající kelímek dětského šampáňa při loučení s předškoláky a Čičman jako stachanovec hrdě prohlásila: „Do Ostravy! Maminka nás chce vzít na prázdniny na šachtu.“

Asi vám ani nemusím popisovat vyděšené pohledy lidí po konfrontaci s tímhle plánem. Moje máma třeba prohlásila, že je to jsou zase ty moje nápady, plnit nevinné hrudní košíčky uhelným prachem a metanem, protože pro mámu je bio hazard i muzeum hornictví na Landeku. Muzeum děti přitom zaujalo hlavně skupinkou Rusů, kteří se ztratili v jedné z bočních šachet a vyvolali u našeho hornického průvodce zával lokálních vysokokalorických vulgarismů. Žmur je po prohlídce zapsal do turistického deníku, aby nezůstaly nikdy zapomenuty, takže další trapné chvíle čekám na začátku září, až se učitelka zeptá, jak na těch prázdninách bylo.

Naše cesta havíře pokračovala přes Třinecké železárny do Beskyd, konkrétně malé vesničky pod Javorovým vrchem, kde Žmur konečně mohl sundat kšiltovku z obličeje, kterou nosil v Třinci ostentativně jako respirátor a tím mařil veškeré mé snahy o krátký přízvuk a zamaskování vysmívaného faktu, že jsme přijeli z Prahy.

Najít pronajatou chalupu nebyl problém. Byl to ten zdaleka nejhlasitější pozemek, jaký byste si na klidnou rodinnou dovolenou přáli. Na zahradě sebou smýkala (ráda bych použila slovo pobíhala, ale to by si nesměla zuřivostí užírat vlastní ocas) bestie (ráda bych použila slovo pes, pokud by nešlo o šlachovitého MMA zápasníka, co se tvářil jako kříženec ukrajinského vymahače dluhů s pásovým rypadlem).

„Nebojte, on je hodný“, vítá nás majitelka panství a zavře Vymahače tou dobou už v anafylaktickém šoku z naší návštěvy do jeho privátní oplocené zahrádky s boudou. „My dneska odjíždíme pryč, ale zítra ho přijede Dcera nakrmit. „Asi bych ho nepouštěla být vámi…“ dodala a obě jsme zachmuřeně sledovaly, jak Vymahač vztekla škube klacek na třísky.

„Děti, tohle je velmi nebezpečný bojový pes“ říkám po jejím odjezdu metr od plotu a snažím se nenápadně zajistit vrátka drátěným okem, dokud je Vymahač v boudě. „Nechoďte k němu a nestrkejte prsty přes plot“ a připadám si přitom důležitě jako ošetřovatel na aligátoří farmě.

Druhý den popíjím na trávníku kávu Brazilka z místního polského supermarketu (a je nejvíc lokál, protože chutná i vypadá jako rozemletá briketa), když do mě zezadu vrazí divoké prase, překulí do polohy embrya a než se stihnu vzpamatovat a zapnout čidla rovnováhy, olíže mi celý obličej. „Jé, vy už jste se skamarádili“, mává na mě od branky Dcera. „Tak to vám ho můžu nechat puštěného. Granule má v misce, nashle!“

Sednu si a otřu si obličej do rukávu. Podíváme se na sebe s Vyhazovačem oba s lehkou nedůvěrou. Vyhazovač se zastydí za svůj projev slabosti a jde radši k brance chladnokrevně zeštěkat dvojici matek s kočárky na turistické stezce. „To je strašný, takovýho vraha za plotem. A paní dělá, jakoby ani nebyl její. To jsou ty nezodpovědný lidi, co si pořizují bojový plemena“, halekají matky schválně nahlas, aby přehlušily kvílení batolat a Vymahačovo drásající volání po krvi neviňátek.

Potom něžně přinese Čičman pohozeného plyšáka a rozprostře se pod stolem tak, aby nám všem spravedlivě ležel na nártech. Vymahač byl přijat do smečky.

Byly situace, kdy jsme spolu nesouhlasili. Třeba když jsem ho našla vyvaleného na posteli, nebo když si klohnil zadek a potom někoho z nás po svém oblíbeném způsobu převalil a ulízal, dokud jsme se nepřestali bránit. Ale nikdo a nic nás už nemohlo přesvědčit, že tohle je to nejvíc dobrotivé a ušlechtilé stvoření hned po Matce Tereze.

Dokud jsem ráno nevyšla na zápraží se svou kávou Brazilka, předem připravená na možnost, že jako obvykle skončím na zemi s trávicím enzymem o příchuti natajno sežraných hoven jen bůh ví čeho, rozetřených přes ksicht až do vlasů. Ale nikdo nepřišel.

„Vymahači?“

Nic. Utekl?

„Vymahači!“

Někdo vykoukl z boudy a zatvářil se hodně provinile.

A pak zaječela Čičman. V rohu zahrady leželo něco, co mohlo být v minulém životě kočkou. V přítomném okamžiku to byl spíš kožešinový límec.

Přemýšlela jsem, jaké z toho plyne morální ponaučení, když Čičman plačtivě dodala: „V noci tu řádila smrt! Ještěže se nic nestalo Vymahačkovi!“

Asi se to přece jen fakt pozná, když přijedete z Prahy. I bez toho respirátoru z kšiltovky.




21 komentářů:

  1. Vidim to tak, že si vás Vymahač oblíbil, a tak když jedné noci zahradu navštívila šelma zákeřná, nezaváhal a nasadil vlastní život pro váš klidný spánek. V lítém boji zvítězil a posléze užíval zaslouženého odpočinku. Proloženého zřejmě jistou morální kocovinou, která se dostavuje, když bojovník poprvé vezme život.

    OdpovědětVymazat
  2. V noci tu řádila smrt! To zní, jako kdyby to deklamovala Bríga :D měly bychom holky seznámit, mohly by si s tím knižním slovníkem rozumět. (Naivní přístup k fungování přírody included.)

    OdpovědětVymazat
  3. to děvče je vtipné, už aby začalo psát blog!

    OdpovědětVymazat
  4. :-D to je geniální. Od prvního do posledního písmenka. Já chci takhle taky umět brousit pointy

    OdpovědětVymazat
  5. Galahad: Tva teorie ma jedinou slabinu: schliply pohled naznacoval, ze to nebylo poprve ani naposled…

    Quanti: Jsem pro! Ja se obavam, ze ten slovnik byl zalozen, kdyz jsem detem jeste jako miminum cetla nahlas sve rozectene knizky;)

    Lobo: Uz si po vzoru velkeho bratra zalozila taky svuj turisticky denik!

    Prezi: A ted to zase vypada, ze tvuj nick je jen muj pseudonym zalozeny pro pochvalne komentare!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. jako je možný, že v paralelním vesmíru mám kamaráda Houbiče, dvě děti, makám v korporátu a kromě svých historek žiju i ty tvoje :-D ale spíš ne, protože o tom bych asi věděla

      Vymazat
  6. ...ten schlíplý pohled jsem právě přičítal oné morální kocovině po první prolité krvi...
    V každym případě za vás bojoval srdnatě.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Galahad: Bylo to prostě na život a na smrt. Bůhví, co měla ta kočka za lubem, nejspíš toxoplazmózu!

      Vymazat
    2. To už se naštěstí nikdy nedozvíte ;-)

      Vymazat
  7. Milá Psice, vydej ty svoje úžasné články knižně, bude z toho trhák. Anuska

    OdpovědětVymazat
  8. Super, fakt super. Mohla by brněnská redakce zábavných pořadů z toho natočit pásmo vtipných krátkých bakalářských příběhů...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To nevim, ale po pribehu o navsteve Prazaku by urcite s vdekem skocila ostravska pobocka sarkastickych poradu.

      Vymazat
  9. Já se tak začetla, že jsem se rychle identifikovala s hrdinou Vymahačem a úplně mi zatrnulo, že utekl!!

    Takhle rychle kdybych se identifikovala s hrdinou u poloviny filmů, tak bych byla mnohem nadšenější filmový divák. realita je, že filmy sleduju už jen minimálně. A po tomto článku už úplně ztrácím naději, že mě nějakej film zaujme jako vaše dovolená.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vid? Mne samotnou prekvapilo, jak zoufalou a definitivni odezvu ve mne vyvolal fakt, ze mozna fakt utekl. Jestli jsme ho zahrnovali dostatkem lasky a granuli. A co na to rekne majitelka. Tak to abych Vymahacovi jeste dodatecne poslala suseny kureci parat, kdyz tady vyvolava takovou odezvu!

      Vymazat
  10. Dobrý!!!
    V Dolních Vítkovicích jste byli? Veliká krása.

    P.S. Koček je jak nasráno, žádná škoda.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dolní Vítkovice proběhly předloni. Za mě super výhled po areálu z Bolt Tower, ale podzemí je podzemí:)

      Vymazat
    2. Koček je velmi málo. Populaci koček je třeba nejméně zosminásobit, aby bylo na světě trochu hezčeji.
      Milan

      Vymazat
  11. Opět moc hezké povídání. Díky, paní.
    Milan

    OdpovědětVymazat
  12. Opět skvěle a já si Vymahace predstavuji jako křížence pitbulla s rotvajlerem či dobrnamen :D Měli jsme od sousedů na Lipně ve stanovem ráji obdobného "kámoše" :D Jinak jasné, původ prostě, Psice, moc zdařile nezapres ;)

    OdpovědětVymazat