Dárek pro pančitelku II.: Chlast v pytlíku

Vzpomínáte na Žmurovo první vízo? Svůj vděk za vzdělání tenkrát vyjádřil díky invenčnímu nápadu eM. a to prostřednictvím rodinného balení snídaňových koláčku s maršmelounovou náplní. Myslela jsem tenkrát, že nic horšího, než vietnamské cereálie se učitelce za vysvědčení ani dát nedá. Ale spíš jsme tenkrát jen překročili nějaký dárkový bludný kořen a teď jsme, co se tragických prezentů týče, zhruba někde v půlce cesty.

Po tom prvním vysvědčení přijala naše rodina preventivní opatření. Od té doby se nákup daru nenechává vykvasit na poslední chvíli a eMův návrat z hospody, ale vybírám je zásadně já. V předstihu. „Trapný, uniformní, bez nápadu a přesahu“, jak je většinou zhodnotí eM, ve kterém dodnes žlukne pocit nedocenění.

Jako vhodnou trapnost bez přesahu, která aspoň neurazí, jsem tentokrát zvolila bonboniéru Mon Cheri a krém na ruce v oku ladícím rudém odstínu. Oboje po konzultaci s mojí pedagogickou koučkou, která je sama učitelka a inspirovala mě k nákupu výrokem: „Vykašli se na kytky, chlastem a čokoládou žádnou úču nezarmoutíš.“ Makes sense. Kytice frézií úzkosti a stresy ze spratků nevyléčí. V případě Žmurovy třídy by ale měl skutečně léčebný potenciál snad jen pětilitrák Jacka Daniel´s včetně symbolické jediné sklenky v dárkovém balení, a studentská pečeť se zapečenými antidepresivy místo želé a lentilek, což by bylo z eM kritérií sice taky trapný, ale rozhodně s  přesahem.

Jak už víte, nakonec jsem se vysrabeně uchýlila ke konvenčnímu nákupu "Můj drahoušek", aby si to naše třídní mohla opakovat s každým bonbónkem a myslet přitom na Žmura.

Inkriminovaný den přitáhl Žmur domů jedničky a k tomu pochvalu za vzorného žáka, takže jsme se k tý tašce, se kterou ráno odcházel, dostali až večer.

„Žmure?! Můžeš jít okamžitě sem?!“

„?“

„Co to jako tohle je?“ blekotám a  tahám z tašky rozsápaný obal bonboniéry, co vypadá jako po útoku postřeleného rosomáka.

„Já ti to vysvětlím“, začal Žmur. „My jsme si s Vinckem řekli, že bychom to chtěli ochutnat, když to obsahuje jako ten… alkohól. Tak jsem dva bonbóny vytáhl, ale ono to na tý krabici už bylo vidět“, vypraví Mon Cheri.

„No, ještě žes jí to aspoň nedal načnutý...“ 

„To bych jí přece nedal v takovým stavu!“ tvrdí Žmur ukřivděně. „Zjistili jsme, že nám to dost chutná, a pak přišel ještě Max a Kuba a chtěli taky“, pokračuje. „Ale neboj, nesnědli jsme to celý. Půlku jsem odsypal do pytlíku od svačiny a dal jsem to úče, jak jsi chtěla.“

Čtete dobře, přesně jak jsem chtěla. A tak se naše pančitelka letos mohla potěšit mastným svačinovým pytlíkem s pár promáčknutými hrudkami čokolády, zatímco si od ní část třídy přebírala vysvědčení s depresivně těžkým dechem, jako když Dáda Patrasová chytá po pár lahvích housenku Julii na třešni, nebo se Mitch Buchannon v plážový večerce poblije do regálu s čokoládou a pak usne v nákupním vozíku.

Někdy je to fakt nespravedlivý, že dopadnete jako strašný rodič po tak vyčerpávajícím úsilí. Chlast a čokoládu si pro příště škrtám!