Jak na to: Předsednictví v klubu trapných matek

V životě každého rodiče nastane chvíle, kdy máte dost konkrétní pocit, že se vaše děcko řítí do něčeho, na co ještě není připravené. Přičemž následky si ponesete jenom vy sami.

Když mu nedáte poprvé plínu na noc, protože vaše matka tvrdí, že byste měli vyjádřit důvěru v kontrolu jeho vyprazdňování. 

Když ho pošlete s pětikilem do večerky pro rohlíky, protože nemáte nic menšího, a drobný má přinést zpátky.

Když řekne, že chce jet s nejlepším kamarádem na vodu, neumí pořádně plavat a jeho dvě vodácké zkušenosti se vztahují jen k nafukovacímu člunu v bazénu na chatě a k přívozu na Vltavě.

„Na tom vodáckým zájezdu píšou, že je vhodný od šesti let i pro úplný začátečníky“, pokrčila rameny Vinckova máma. „Jasně, a na to, aby si zažili dobrodružství bez nás, otravných matek, začínají být téměř přestárlí“, dodala jsem a poslaly jsme přihlášky. Červen byl tenkrát hodně daleko.

S tím, jak se inkriminovaný víkend přibližoval, byste čekali, že bude přibývat pochvalných poplácání po rameni od babiček za projevenou důvěru v samostatnost a schopnost přežít v extrémních podmínkách posázavských kempů. Emotivní reakce babiček na sebe opravdu nenechala dlouho čekat.

„Takoví malí chlapečci“, utírala si Vinckova babička před školou svou třaskavou směs rozčilení s rozmazanou řasenkou do papírového kapesníčku. „Co když se utopí pod jezem?  A kdoví, co za pedofily tam s nima pojede? Jsou toho plný noviny!“. Moje máma na to díkybohu neříkala nic, protože jsem se po této ukázce rozhodla o vodácké víkendovce takticky mlčet.

„Kdyžtak jí zapřu, že měla kdy vnouče“, říkala jsem si, když jsem předávala Žmuříka ošlehanému Kapitánovi a bandě výrostků, ve které kluci vypadali spíš jako odrostlá batolata, než plnohodnotní členové posádky.

"Už jsi viděla Facebook?" Ptá se mě Vinckova máma v sobotu. Mezi momentkami vodáckého oddílu se objevilo něco, co jako rodič na první pohled vidíte asi nějak takhle:

„Pojedeme mu v neděli naproti do Pikovic“, domlouvám se s eMem, který to považuje za výstřelek hysterické matky s vysokým potenciálem trapnosti.

„Aspoň si převzít tělo“, dodám pochmurně.

Takže stojíme v neděli pod mostem v plném počtu. eM dělá, že tam není, já v kapse muchlám papírový kapesníček na řasenku smíchanou se slzama a Čičman poskakuje a zpívá koledy, jak už to tak dělává zhruba od půlky prosince. Co si budem, ostuda jak se patří.

Takže první, co Žmur udělá, když přijede s velkou holkou na malým kajaku, že nás odklidí stranou, aby nás nebylo tolik vidět. Za druhé sní všechny svačiny včetně těch pro kachny, a za třetí začne světácky vykládat o tom, jak stavěl sám stan, jak si opařil ruce od vaření na ohni a jak obehrál Kapitána v kartách.

Dámy a pánové, čestné místo v klubu trapných matek získává Psice. Ahoj mami!