Tak jde čas: Výčep U Ječmene

Vždycky, když dojede Gábina do Prahy, chce se potkat v nějakým strašlivým pajzlu, kam jsme chodili okolo roku 2007. Občas je dost těžký ji vysvětlit, že na tom místě stojí barber shop, veganský bistro, nebo dvoustá frenčíza Potrefené husy. Gábina se setrvačností Darwinovy želvy neomylně míří ke stejnému napajedlu, na které byla v Praze zvyklá. Připadalo mi to obskurní do doby, než jsem si uvědomila, jak se chovám já sama v rodném maloměstě. Všichni místňáci s úlevou chodí na kafe do podniku, kde nejsou propálené díry na křeslech a nemusí brát antibiotika po každé návštěvě WC. Těch pár špeluněk, kde jsou dodnes ubrusy z PVC a jídelní lístek psaný na stroji, žije jen z mých občasných návštěv u rodičů.

Ve středu mi Gábina volala hodinu před srazem. „To neuhodneš!“ zařvala mi do telefonu vzrušeným hlasem člověka, který na ulici jen tak najde zmuchlaný svazek bankovek. „Pamatuješ se na hospodu U ječmene? Bouřka a chilli…“ Na to si samozřejmě pamatuji až moc dobře. Běžely jsme tenkrát ze Střeláku, hrozně lilo a vítr shazoval z balkónů květináče. Tím jsme přišly jen částečně nelegálně ke keříku chilli papriček. V pohostinném suchu a teplu Ječmene jsme potom pomocí keříku odstartovaly hrůznou noc rekordů v konzumaci kapsaicinu mezi stálými hosty. Ráno mě bylo zle, ale určitě míň zle, než tomu, kdo v Ječmenu pozvracel záchod zápalnou směsí papriček a tuzemáku. Ten někdo byla Gábina.

„Dobrý den, můžu poprosit o lístek?“ zeptám se v Ječmenu, kde se za tu dobu změnila maximálně barva stěn ze žluté na světle hnědou jako zubní sklovina místních štamgastů.

Výčepní si otře ruce do mastný zástěry, jako by je potřeboval mít suchý a jistý, až mi jednu natáhne.

„Lístek? A z čeho si jako chceš vybírat? Vypadám snad jako pingl ve fraku z Interkontíku?“

Sklouzla jsem pohledem od šedivé přehazovačky nahoře až po zástěru „Kde se dobře vaří, tam se dobře daří“ a nezbylo mi, než jeho slova potvrdit. Vypadá spíš jako opakovaně přeléčený alkoholik v terapeutické kantýně léčebny, než jako běžná obsluha čehokoliv.

„No proto.“ zklidní se výčepní. „Točíme Plzeň a Gambáč.“ Všimla jsem si, že s výběrem Plzně moje bodové konto opět stouplo do plusu, zatímco se novým outsiderem našeho stolu stala Gábina se svým malým Gambrinusem.

„To je hustý“ řeknu Gábině, když se vrchní odpotácí zpátky k pípě. „Vypadá úplně jak ten hostinskej z Výletu na Karlštejn z Pražský pětky! Jak to tady dodnes smrdí po cigárech a jak tě oslovuje ty vole a nenávidí tě jen za to, že sis dala malý pivo“, dodávám obdivně.

Ani Gábině však status nechtěného hosta nevydrží moc dlouho. Přijde o něj v okamžiku, kdy se za námi staví další kamarádka. Světlana je původem z Bulharska, ale výčepní si její tvrdý přízvuk vysvětlí po svém.

„Staník se ptá, esi si dáte vodku.“ změní se u našeho stolu obsluha na kámoše pana vrchního, co se právě mračí za pípou a klepe popel do výlevky. Vysvětluje se i zažraný pach cigaret pět let po nekuřáckém zákonu: Podnik je striktně nekuřácký s výjimkou obsluhy.

„Proč bych si měla dávat vodku?“ podivuje se Světlana.

„Protože si z posranýho Ruska“ zahrozí na nás nepřátelsky Staník od baru.

„Ale já jsem z Bulharska“ hájí svou čest Světlana. „Tuhle hrůzu zase vybírala Gábina, žejo?“ mrkne na mě.

„Tak to sorráč“ přijde se Staník osobně omluvit a „vole“ na konci věty zní tentokrát skoro otcovsky. „Varna, tam jsme se taky nachlastali“ nolstalgicky zavzpomíná na mládí s Čedokem a není poznat, jestli se mu lesknou oči od slz, nebo od toho, jak si zamyšleně típne vajgla do předloktí.

Asi nejhorší xenofobní výstup večera se ale naštěstí našeho stolu netýká. Do dveří vchází skupinka Němců. Nejspíš Ječmen zaměnili za jednu z těch restaurací s moderní českou kuchyní, kde se vepřové vaří zásadně ve vakuu a zelí podlívá vlašským ryzlinkem.

Škodolibě čekáme, co bude a Standa nás nezklame. „Si děláš prdel. Helmuti!“ zakvílí a odejde dozadu, nejspíš pro útočnou pušku. Nové hosty jde obsloužit kamarád od baru, patrně dedikovaný na obsluhu cizinců obecně.

„Němci sou náhodou fér. Dávaj velký dýžka, ale Standa je prostě nesnese.“ prohodí na vysvětlenou, když proplachtí s tácem kolem našeho stolu. Standa zatím každému z nich točí pivo s výrazem, jakoby šlo o velící důstojníky osobně zodpovědné za holocaust.

„Se tím třeba zadus, paznehte“ kyne na ně s falešným úsměvem od baru a přiťukává si s nimi na dálku. Dáváme Standovi za herecký výkon zasloužených 9 bodů z 10. Všechny se shodneme na tom, že od jeho kamaráda nebudeme vyzvídat, co přesně to plave našim sousedům v pivu, protože by to mohla být indicie k tomu, co jsme za večer nechtěně vypily my.

S Gábinou jsme potom cestou domů obchodně přemýšlely nad tím, že by měl být institut socíkovských výčepů zachován v rámci národního kulturního dědictví. Až jednou někdo zruší Ječmen a udělá z něj nehtové studio, my si Standu i s jeho know-how rozhodně najdeme a pronajmeme – japonští turisté nám za něj utrhnou ruce!

Odslepení

V Lidlu prodávají v rámci asijského týdne čínské koláčky štěstí. Vaše budoucnost v trojobalu. Na tom mém se píše: „Nebuďte slepí k novým příležitostem“. Kolegovi Markovi šanghajská Jo-Lan-da zase klade na srdce, aby se nepokoušel vyhnout novým dobrodružstvím. Co se stane s kolegou Petrem netušíme, protože svůj koláček sežral s i papírkem uvnitř.

Radši bych svoji věštbu vyměnila s Markem za nová dobrodružství, ale musela jsem uznat, že slepota a příležitost se ke mně hodí víc. Každá vada zraku má svůj příběh, strategie a dopady. Začátek toho mého je jednoduchý – jsem krátkozraká po mámě. A fakt, že nenosím kompenzační pomůcky se do značné míry opírá o to, že máma je používala vždycky až moc.

Slovo brýle se v mém dětství spojovalo výhradně se slovy „kde zas mám…?“, „neviděli jste?“, nebo „někdo z vás mi je musel naschvál schovat“. Získala jsem z toho pocit, že bez brýlí se moje jinak schopná a hyperaktivní matka pokaždé změní ve zranitelného velemloka, nebo nějaký podobný albínský zvíře žijící na dně jezera, které se orientuje jen pomocí hmatových vousků. Samozřejmě, že se dalo zašantročených brýlí zneužívat. Samozřejmě, že jsem to dělala. A s mým ztrácením a zapomínáním čehokoliv jsem si řekla, že já se nachytat nenechám. Radši budu vidět blbě, ale zato bez výkyvů.

Tohle třeba dodnes nechápe bystrozraký eM, který je schopen předčítat titulky z novinovýho stánku půl kiláku daleko. „Jak jsi mě mohla nevidět?“ diví se, když naproti sobě jdeme po chodníku a já ho chladnokrevně minu. „Prostě vyjdu ze dveří, podívám se, kdo je na ulici a jestli ho znám, přečtu si nový plakáty naproti a zkontroluju si počet psích hoven až do příští zatáčky.“ Pro eM je chození po ulici stejně samozřejmý a nudný, jako když jíte chleba. Pokud bychom použili stejnou paralelu, já se svým krajícem málokdy trefím do pusy.

Když totiž vyjdu na ulici, většinou vnímám prvních pár metrů, a to nemluvím o tom, že někdy čtu při chůzi knížku, abych ji nemusela vybalovat až v metru. Všechno, co je dál než deset, dvacet metrů, je krajina za zrcadlem, kde se může přihodit úplně cokoliv. Třeba jdete a na konci ulice vidíte stát na jedný noze liliputa v lahvově zeleným fráčku. Když jste krátkozrací dlouho, je to pro váš mozek úplně normální. Za pár metrů se liliput promění v normální odpadkový koš a co? Váš mozek kolem sebe v panice nestřílí stresovýma hormonama, jako by se to určitě stalo eMovi. Váš mozek viděl už tolik liliputů a hyen v plesových šatech, že ani nepípne a bez komentářů přeostří na nějakou pruhovanou hromádku, co vypadá jak tygr přivázaný před kavárnou.

Tyhle hromádky mozek vždycky zaujmou, ale bohužel už nemám mentální kapacitu na to, abych zblízka čekovala ještě všechny kolemjdoucí - jestli se známe na pozdrav, small talk, nebo jestli jde o člověka, se kterým patnáct let žiju. Sorry jako. A to je ten nejhorší důsledek krátkozrakosti –  že jsem pro své kolegy, kamarády a bývalé spolužáky ledová královna, která se s nimi baví jen účelově, ale když je někde náhodou potká, dělá, že je nezná. Snažím se šířit osvětu, ale je to marný. Stejně vypadají všichni zklamaně, když mi vypráví o tom, jak na mě nadšeně mávali a ztrapnili se před celou tramvají.

Žmurův nejlepší kamarád má babičku z Francie. Někdy Nicol na pár týdnů přijede a vyzvedává vnuka ze školy, takže spolu čekáme před budovou. Nevím, jestli jste viděli Velkého Gatsbyho, ale pro mě bude navěky Nicol, pro kterou jsem byla před školou tou jedinou osobou ve vesmíru. „Dobvý dén“ hnala se ke mně s rozzářeným úsměvem a byla z našeho setkání pokaždé tak potěšená, že jsem se kvůli ní naučila pár francouzských frází. Potom jsem si koupila nový černý kabát, který naše přátelství nečekaně ukončil.

Minulý týden kolem mě Nicol nevšímavě proplula a rozzářeně se vrhla na úplně jinou matku stojící před školou. Matku v barvě a střihu mého starého kabátu. Mávala jsem na ni, ale dělala, že mě nevidí. „Má přes obě oči roztaženej zelenej zákal jako záclonu“ vysvětlila mi pragmaticky Vinckova máma. „Vidí jen v barvách a obrysech.“ Možná, že i mě si Nicol celou dobu jen pletla s někým jiným.

Po aha momentu s Nicol mi konečně došlo, co si o mém zraku myslí eM a děti. Zatímco pro děti jsou tygři před kavárnou ještě v pohodě, eM nejspíš žije v dusivý představě budoucnosti, ve který hraje hlavní roli slepecká hůlka, rozmáznutý hovna na podrážkách a to nejhorší nakonec – vodící čokl, co si líže kulky na gauči a zachlupatí koberec.

Takže zvažuju laser. Ale bojím se – osobně dělám v práci docela dost zbytečných chyb a nechtěla bych na klinice narazit na někoho, kdo je na tom stejně. Mám svoje oči ráda, i když jsou jen na parádu a dodnes si do detailu vzpomínám, jak dopadlo první rande laseru s mým obličejem. Máte s tím prosím vás někdo zkušenost? Dokážete i po operaci přečíst tenhle post?

Záhada černého kufříku

Myslím si o sobě, že vypadám celkem nenápadně – když zrovna není sobota ráno a já nejdu pro snídani do Žabky oblečená jen v ovečkovým pyžamu, mikině, pod kterou nic nemám, a v důvěře nejen v kvalitní zip ale hlavně v to, že můj outfit není nic, co by mohlo prodavače Karla ráno šokovat. Zatím to tak vždycky bylo – Karel jen smutně zachrchlá, označí moje pečivo za „pár sraček, který budete chtít určitě platit kartou nebo dvoutisícovkou, žejo?". Pak si jde rezignovaně zapálit před krám a zatlačí sousedům vajgla do truhlíku s muškáty. 

Potom jsou magické předměty, které vám v každodenní realitě tak nějak vylepší status přezíravosti velkoměsta. Vždycky jsem si myslela, že mezi ně patří třeba cvičená vačice na vodítku, nebo minišaty z průhlednýho igelitu, ale po včerejšku vím, že jsou lidi fakt vyprahlý a stačí jim strašně málo. Klidně jen černý kufřík.

Historka s černým kufrem je sama o sobě nominací na banalitu roku 2020, i když je teprve začátek ledna. eMova sestra poslala babičce kufr a já v tom hrála roli spojky. „Je to jenom prázdný černý kufřík a uděláš mi tím velkou laskavost“, znělo zadání, jestli prahnete po detailech. „Dan ti ho přiveze do práce. Stačí, když ho vezmeš metrem domů."

„Fakt pospíchám, takže by bylo nejlepší, kdybys stála připravená před Korporátem u silnice a chytala ho“, volá mi druhý den Dan a akce s kufříkem se začne zvrhávat v průjezd Pabla Escobara chudým předměstím Medellinu s čerstvou zásilkou kokainu.

Z akce s házením kufru z auta v plné rychlosti se nakonec Dan bohužel vysrabil, takže k předání dojde na plácku před Korporátem za pozorného dohledu znuděných kuřáků. Jak se ukázalo, moje očekávání od slova „kufřík“ byla značně zkreslená. Kufr mám nastojato ve výšce prsou, kácí se na všechny strany a vešla by se do něj mrtvola chlapa, se kterou se nemusíte čtvrtit – stačilo by ho rozseknout na dvě půlky a pevně dovřít zipy.

„Hele, to byl tvůj novej? Vy už nejste s eM?“ spiklenecky na mě mrkne kolegyně ve výtahu, zatímco hledá v kabelce orbitky. „Jedete spolu na víkend?“ zeptá se její spolukuřka z účtárny. Pokouším se holky uspokojit banální historkou stejně jako vás, ale obě jen netrpělivě přikyvují, jako když se někomu snažíte krkolomně lhát, a ještě jste u toho zatraceně nudný. „Aha“ ocení moji snahu kolegyně bez stopy zájmu o pravdivou verzi. „Tak to je teda fakt romantický“, dodá sarkasticky účetní, které jsem právě ukradla sny.

Na patře potkám bývalého kolegu, se kterým jsem se naposled viděla před první mateřskou dovolenou. Obvykle se vás lidi po deseti letech ptají na manželství, děti, nebo barák, ale Honza se jen dychtivě sápe po mém zavazadlu. „Co neseš v tom Kufru?“ snaží se ho nenápadně dotknout. Sbírala jsem pár milisekund trpělivost na další opakování. Ale potom jsem si vzpomněla na zklamaný výraz holek, a celou pravdu o rodinné poště jsem radši zmuchlala do kuličky a hodila do přeplněného odpadkového koše zbytečných nápadů v mé hlavě. „Dvanáct mega v neoznačených bankovkách a ruční granát“ odpověděla jsem. „Měj se krásně, Honzo!“ a zaplula jsem na schodiště.

„Správně bych vás teď měl prohledat“ uculuje se securiťák úchylně a mne si ruce, když se snažím s kufrem neúspěšně procpat přes vstupní turnikety. „Nepronášíte v tom tiskárnu? A co toaleťáky?“

„Je v tom internetová konektivita“ zasyčím na něj a dám si prst přes pusu. „150 mega vysokorychlostního připojení. Beru si to domů, když přes den neprosurfuju všechno na Facebooku a v pracovních mailech s velkou přílohou.“ Přijde mi to mnohem absurdnější, než předchozí ruční granát, ale podle zaraženého pohledu ostrahy mám minimálně vroubek pro příště.

V metru nemusím ani nic říkat a rovnou sklízím upřímnou neodfláknutou nenávist všech cestujících s trvalým bydlištěm v Praze. „Já bych tydle cizince.….“ nechává větu zlověstně viset ve vzduchu starší chlápek s aktovkou, když vedle něj Kufr zabere stejně místa jako moje mladší tlustá sestra a chová se na svých viklavých kolečkách taky stejně nevypočitatelně. Přemýšlím, jestli přece jen nezužitkovat tu první asociaci s rozpůleným chlapem na vysvětlenou, ale než se odhodlám, je tu další stanice. Chlápek do mě drbne loktem a demonstrativně si přestoupí do druhého vagónu. Vysloužím si solidární pohled německých turistek a nabídnuté sedadlo od týpka s batohem.

Trochu jsem doufala, že doma Kufru vyvrhnu vnitřnosti a najdu tam něco, co mě ohromí – třeba zakrslýho králíka, který tam  v nestřežené chvíli vlezl ještě před tím, než se Kufr vydal na svou třísetkilometrovou poutní cestu. Potom jsem se okřikla, že bych měla být skromnější – můj nový společenský status v práci je víc, než spousta bobků a na smrt vyděšený domácí mazlíček. Stát se turistou ve vlastním městě taky stojí za to – ale o tom vám nejspíš napíšu mnohem víc až po víkendu.