Tak jde čas: Výčep U Ječmene

Vždycky, když dojede Gábina do Prahy, chce se potkat v nějakým strašlivým pajzlu, kam jsme chodili okolo roku 2007. Občas je dost těžký ji vysvětlit, že na tom místě stojí barber shop, veganský bistro, nebo dvoustá frenčíza Potrefené husy. Gábina se setrvačností Darwinovy želvy neomylně míří ke stejnému napajedlu, na které byla v Praze zvyklá. Připadalo mi to obskurní do doby, než jsem si uvědomila, jak se chovám já sama v rodném maloměstě. Všichni místňáci s úlevou chodí na kafe do podniku, kde nejsou propálené díry na křeslech a nemusí brát antibiotika po každé návštěvě WC. Těch pár špeluněk, kde jsou dodnes ubrusy z PVC a jídelní lístek psaný na stroji, žije jen z mých občasných návštěv u rodičů.

Ve středu mi Gábina volala hodinu před srazem. „To neuhodneš!“ zařvala mi do telefonu vzrušeným hlasem člověka, který na ulici jen tak najde zmuchlaný svazek bankovek. „Pamatuješ se na hospodu U ječmene? Bouřka a chilli…“ Na to si samozřejmě pamatuji až moc dobře. Běžely jsme tenkrát ze Střeláku, hrozně lilo a vítr shazoval z balkónů květináče. Tím jsme přišly jen částečně nelegálně ke keříku chilli papriček. V pohostinném suchu a teplu Ječmene jsme potom pomocí keříku odstartovaly hrůznou noc rekordů v konzumaci kapsaicinu mezi stálými hosty. Ráno mě bylo zle, ale určitě míň zle, než tomu, kdo v Ječmenu pozvracel záchod zápalnou směsí papriček a tuzemáku. Ten někdo byla Gábina.

„Dobrý den, můžu poprosit o lístek?“ zeptám se v Ječmenu, kde se za tu dobu změnila maximálně barva stěn ze žluté na světle hnědou jako zubní sklovina místních štamgastů.

Výčepní si otře ruce do mastný zástěry, jako by je potřeboval mít suchý a jistý, až mi jednu natáhne.

„Lístek? A z čeho si jako chceš vybírat? Vypadám snad jako pingl ve fraku z Interkontíku?“

Sklouzla jsem pohledem od šedivé přehazovačky nahoře až po zástěru „Kde se dobře vaří, tam se dobře daří“ a nezbylo mi, než jeho slova potvrdit. Vypadá spíš jako opakovaně přeléčený alkoholik v terapeutické kantýně léčebny, než jako běžná obsluha čehokoliv.

„No proto.“ zklidní se výčepní. „Točíme Plzeň a Gambáč.“ Všimla jsem si, že s výběrem Plzně moje bodové konto opět stouplo do plusu, zatímco se novým outsiderem našeho stolu stala Gábina se svým malým Gambrinusem.

„To je hustý“ řeknu Gábině, když se vrchní odpotácí zpátky k pípě. „Vypadá úplně jak ten hostinskej z Výletu na Karlštejn z Pražský pětky! Jak to tady dodnes smrdí po cigárech a jak tě oslovuje ty vole a nenávidí tě jen za to, že sis dala malý pivo“, dodávám obdivně.

Ani Gábině však status nechtěného hosta nevydrží moc dlouho. Přijde o něj v okamžiku, kdy se za námi staví další kamarádka. Světlana je původem z Bulharska, ale výčepní si její tvrdý přízvuk vysvětlí po svém.

„Staník se ptá, esi si dáte vodku.“ změní se u našeho stolu obsluha na kámoše pana vrchního, co se právě mračí za pípou a klepe popel do výlevky. Vysvětluje se i zažraný pach cigaret pět let po nekuřáckém zákonu: Podnik je striktně nekuřácký s výjimkou obsluhy.

„Proč bych si měla dávat vodku?“ podivuje se Světlana.

„Protože si z posranýho Ruska“ zahrozí na nás nepřátelsky Staník od baru.

„Ale já jsem z Bulharska“ hájí svou čest Světlana. „Tuhle hrůzu zase vybírala Gábina, žejo?“ mrkne na mě.

„Tak to sorráč“ přijde se Staník osobně omluvit a „vole“ na konci věty zní tentokrát skoro otcovsky. „Varna, tam jsme se taky nachlastali“ nolstalgicky zavzpomíná na mládí s Čedokem a není poznat, jestli se mu lesknou oči od slz, nebo od toho, jak si zamyšleně típne vajgla do předloktí.

Asi nejhorší xenofobní výstup večera se ale naštěstí našeho stolu netýká. Do dveří vchází skupinka Němců. Nejspíš Ječmen zaměnili za jednu z těch restaurací s moderní českou kuchyní, kde se vepřové vaří zásadně ve vakuu a zelí podlívá vlašským ryzlinkem.

Škodolibě čekáme, co bude a Standa nás nezklame. „Si děláš prdel. Helmuti!“ zakvílí a odejde dozadu, nejspíš pro útočnou pušku. Nové hosty jde obsloužit kamarád od baru, patrně dedikovaný na obsluhu cizinců obecně.

„Němci sou náhodou fér. Dávaj velký dýžka, ale Standa je prostě nesnese.“ prohodí na vysvětlenou, když proplachtí s tácem kolem našeho stolu. Standa zatím každému z nich točí pivo s výrazem, jakoby šlo o velící důstojníky osobně zodpovědné za holocaust.

„Se tím třeba zadus, paznehte“ kyne na ně s falešným úsměvem od baru a přiťukává si s nimi na dálku. Dáváme Standovi za herecký výkon zasloužených 9 bodů z 10. Všechny se shodneme na tom, že od jeho kamaráda nebudeme vyzvídat, co přesně to plave našim sousedům v pivu, protože by to mohla být indicie k tomu, co jsme za večer nechtěně vypily my.

S Gábinou jsme potom cestou domů obchodně přemýšlely nad tím, že by měl být institut socíkovských výčepů zachován v rámci národního kulturního dědictví. Až jednou někdo zruší Ječmen a udělá z něj nehtové studio, my si Standu i s jeho know-how rozhodně najdeme a pronajmeme – japonští turisté nám za něj utrhnou ruce!