Ruce, nohy, ústa

cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum!

„Mně se nějak udělalo špatně“ odhodí Milý vysávací hadici z nového luxu a zhroutí se do křesla. „Úplně mě polil mrtvolný pot. Moje ruce! Podívej se na moje ruce!“ Na dlaních mu před našima očima rostou malé červené pupínky a spojují se do sousedních států a kontinentů. „No to nemyslíš vážně? Jak jsi to udělal?“ Pečlivě pátrám po použití výtvarné technice. Trik s červenou fixkou to není. „Ale alergie na vysavač stejně není diagnóza“ trvám si na svém. „V tom případě jsem se stal první obětí nějakého nového virového kmene, protože má tělesná teplota se právě přehoupla přes 38,5 a nelítostně pokračuje  dál. Se zatajeným dechem sledujeme digitální teploměr. U třicetdevítky to pípne. Milý do sebe chlístá dětský Panadol s příchutí lesních jahod rovnou z lahvičky, protože naše domácí lékárnička disponuje jen náplastí na kuří oko a menstruačním Nurofenem. Já zatím zadávám klíčová slova, hledám, nacházím, zvolávám. Hand, foot, mouth! Nemoc pískovišť. Pacientům je nejčastěji do pěti let. Nemáš taky roupy?

Totiž nechci být nefér a škodolibá, ale uplynulých devět měsíců jsem byla nemocná jenom já. Takže bych vlastně měla legitimní nárok zamnout si ruce, že si jednou černého Petra vytáhnul taky někdo jiný. A jakého! Už jenom ten název. Vůbec jsem nevěděla, že existují nemoci pojmenované jen výčtem končetin. Asi jako kdybyste trpěli místo akné obličejem. A jak by se potom říkalo kapavce?

Správná otázka ovšem zní, na jak dlouho se můžu těšit pevnému zdraví a sametové pokožce já. Dnes ráno připajdal Žmur po špičkách s bolestnou grimasou. I se svou krátkozrakostí na mě jeho chodidla a dlaně zdálky blikaly výstrahu: HFMD! Nedotýkat se! Poměr malomocných se tedy v naší domácnosti upravil na 2:2.

Trochu to připomíná rozvodové řízení; každý z nás se teď stará o svoje dítě, svoje jídlo a svoje spodní prádlo. Přičemž já navíc zabezpečuji styk s veřejností, protože Milý trpí oprávněnou paranoiou, že z jeho puchýřnatých rukou nebudou přijímat bankovky ani prodavačky z rozvojových zemí, kde se nekróza a zahnívající pahýly usekávají mačetou zaživa.

Ale jak praví lidové pořekadlo: lepší bolák v hrsti, než HFMD na ksichtě!

Dovolená v e-mailu

Když jsem zjistila, že se Čičman narodí v květnu, podlehla jsem iluzi, že jarní děti jsou ty nejlepší. Od narození s námi bude smět chodit do parku na pivo, cestovat a povalovat se po zahradě u prarodičů. V mojí fantazii přitom Čičman vystupovala jako miminko v šatičkách s potiskem vlčích máků, které se usmívá z deky v trávě, tu se chichotá nad sprškou chladivé vody ze zahradní hadice nebo na nás přívětivě kyne u okénka ve vlaku. Realita? Miminko v makových šatičkách, které jako jediné lze oproti všem zmíněným atributům poměrně snadno obstarat.

Čičman se totiž usmívá jenom když se nad ní houpe oblíbená modrá žába s vyvalenýma očima, nebo když se vyprdí jako starej dědek před hospodou. Rozhodně se tedy nedá mluvit o úsměvech během přepravy ve 30 st. Celsia, kdy buzeruje nás a ostatní spolucestující v jakémkoliv dopravním prostředku, kteří zpětně buzerují mě pozvedlým obočím a hlasitými vzdechy (proboha, tak s ní něco udělej! Od čeho jsi matka?!).

Čičmaní představa ideálního léta je ležet doma v pracovně, která má jako jediná okna na sever a panuje v ní na aktuální poměry nordické klima. Ležet, usmívat se na tyrkysovou ropuchu nad hlavou a prdět. Přičemž nedaleko by se měl nacházet také přísun mléka (já) a naopak velmi daleko Žmur, rozuměj jeho eoraptor , který jí vytrhává vlásky svými plastovými tesáky nebo špinavá fusekle, malými prstíky narafičená přes ucho a její obličej tak, aby nešla jednoduše setřást. S láskou tvůj bratr.

Přísun mléka tedy tráví dovolenou v pracovně u notebooku a sní nad akčními letenkami. A potom přišla chvíle, kdy měly být všechny ústrky a omezení smazány. Totiž dnes ráno. Leden 2014, Panama za 11,5k. Tyhle Vánoce mi bude úplně párek, že mi někdo snědl celou kolekci a háčky z ní nastrkal do kozaček!

To bude pěknej výlet pro děcka

řekla Gábina a na minutu včas vytáhla z mrazáku ojíněné Lambrusco. Od doby, co přijela na týdenní prázdniny,  se stal sekt, jahody a toasty zapečené s čímkoliv naší snídaní, obědem i večeří a děti strašlivě zvlčely. Pižmur považuje za společenskou samozřejmost nasomrovat se po večerce na své místo do kuchyně, nechat se obsloužit drinkem džusu s kolečkem limety a aktivně se zapojovat do dámských večerních debat. Asi mu připadá nemístné nevěnovat se hostu. Odpadává až kolem půl jedenácté a to ještě na naše společné lože (jsem poměrně zvědavá, jak se bude tenhle uvolněný styl líbit Milému, až se vrátí z výpravy v Norsku).

„Pojedeme do Zbraslavi vlakem, podíváme se na tu dětskou lesní ZOO a potom na zámek. Aspoň uděláme něco pro rodinu a jednou vás vyvezeme, ať se pořád neválíte po hřištích“ oznámila Gábina dětem. „V lednici máme olivy, kyselé okurky a zbytek goudy. Jdu to hodit do toustovače a za hodinu vyrážíme.“

Za hodinu v panice dobíháme vlak a za hodinu a půl vystupujeme a začíná jemně pršet. Díváme se po směrovkách, když nás do nosu udeří prudké pižmo tlejícího grizzlyho. To bude ono! Pro jistotu se přesto ptáme na cestu dědečka s ruksakem. „Nó ZOO", drbe se rozpačitě ve vousech, „to zas abyste si moc nemyslely. Jako něco v těch klecích je, no“. A ukáže na úzkou lesní stezku. (Teď doufám, že čteš pečlivě, F.., protože tenhle výlet jsme spolu taky plánovaly).

Cedule na prvním kotci nám představuje Vulpes vulpes, lišku obecnou. Dá se říct, že chytrá kmotra Vulpes jako jediná dostála stereotypům z pohádky, protože v kotci po ní zbyla vyjma lehkého odéru jen díra v pletivu.

Zato v druhém kotci nacházíme po jisté době napjatého pátrání mezi rozšlapanými hovny a vražedným smradem kunu. Kuna na nás plaše zamrká a oběhne si pár blátivých koleček ve své pochmurné kunodráze podél klece.

Třetí kotec, dva smutní výři na klacku, pod nimi rozkládající se ocásek jejich večeře. (A hovna. Spousta hoven). Pižmur začíná tiše plakat.

„Ale tamhle, tam budou divoká prasata, Žmure!“ Ano, opravdu tam něco zarostlého leží a páchne. Větu v závorce z minulého odstavce si doplňte už sami. Žmur zajásá, divočák poslušně sežere jeho jablko ke svačině a my se rozvalíme do trávy. Což byl ten okamžik.

Který volně navazuje na zdravotní konverzaci u nedělního oběda. „Co to máš na ruce? Melanom?“ ptá se mě Gabča a šťouchá mě zezadu do paže vidličkou. „Jé, klíště!“

Docela bych nerada, aby se každý druhý letní post na tomhle blogu pyšnil titulkem jako „Masařka“, „Vypitý pavouk“ nebo „Pokožka a Zákožka“, ale už na začátku sezóny vede hmyz minimálně 3:0 na body.  Na rozdíl od porodnice nebyla k ruce žádná zdravotní sestra z venkova a tak můžeme spoléhat jen na kosmetickou pinzetu a instrukážní videa na youtube.

Tam najdete třeba jeden klip, kde trvá parazitova excize přibližně dvanáct vteřin. Přesně na ten jsem se odkazovala, když ho Gab dráždila prvních deset minut. „To klíště na videu byla gumová rekvizita“ tvrdí mi Gábina. „To se ti nikdy takhle rychle nepustí. Musíme to dělat opatrně, aby ti tam nevyblil boreliózu a encefalitidu“. Po dvaceti minutách bylo klíště zalité Septonexem, Alpou, dětským olejem a dvanáctiletým Diplomáticem. Tím posledním se zároveň nalívala Gabča na odvahu a já jen tiše omdlívala a litovala se, že kojím a nemůžu se opít do bezvědomí.

Nebudu to prodlužovat, někdy před 49. minutou vlastní operace jsem Gábině odejmula přísun tvrdého alkoholu a vyžádala si úderný zásah. „Je mi to jedno, klidně ho vyrvi, ať stříká krev po zdech“ formuluji své konkrétní požadavky, „nebo to udělám sama!“ A byla jsem rozhodnutá, že si ruku amputuji kuchyňským nožem hned pod ramenem, jen když se nebudu muset úkosem dívat na to, jak ho tam pižlá. Můj odhodlaný pohled vlil Gábině nový rum do žil, takže trhla a klíště leželo před námi na kapesníčku.

Utýrané, placaté a vyblité až do poslední bakterie. „Tak to v té bouli vzadu na ruce budeš mít naflusaný asi úplně všechno“ uzavřela Gabča svůj chirurgický výkon. „Aspoň už příště víme.“ Tedy jestli příští článek nebude ten od škrkavky.