sobota 6. července 2024

Lotyšsko, insta děvky a odvážný Žmur

 

Víte, proč s Emem ráda cestuju? Nikdy se nenudím. Jako když přiběhnete na letiště na poslední- chvíli, ale pořád ještě ve slušným čase, protože je jasný, že pračka dopere pozdějc, křeček zaleze za skříň a taky musíte zalejt balkon, že jo...

Říkáte si „v klidu“, všude v médiích perexy o tom, jak Ruzyně nestíhá a lidi se hroutěj, protože odletěj do Turecka o 3 hodiny pozdějc a v all you can eat bufetu už zbydou jen ty gumový chobotnice, co nikdo nežere.

A pak vám vrazí klusající Em vytisklej boarding pas a na něm je vaše příjmení ZA SVOBODNA, což je fail srovnatelnej s tím, že u security kontroly vyhmátnou Žmurovi sáček s hulením, nebo Čičman naberou na stěrech trinitrotoluen z vlasů.

„Nechápu, jak se to mohlo stát,“ drbe se ve vlasech Em a já mám konečně právo být uražená – všechno mnou zaviněný zpoždění je jen plivanec ve slepičím výběhu (pardon, nějak dneska nemám slinu na metafory, klidně mě to opravte v komentářích). Člověk, který v Portugalsku na hovínkový psí pláži před svědky přísahal, že mě bude milovat až do smrti, zapomněl, že si mě kdy bral.

Tohle by se dalo samozřejmě rozmáznout, ale nebyl čas, takže jsem se šla dobrovolně udat na probíhající boarding Baltic Air. Počítala jsem i s variantou, kdy mě do toho letadla na poslední chvíli fakt nevemou. Byl to slastně bolestný zážitek srovnatelný asi jen s tím, když jíte strnada v koňaku a jeho vnitřní orgány se mísí s vaší vlastní krví, jak vám ostré kůstky z křídel propichují horní patro. Ne, fakt jsem to nikdy nejedla, ale to už mi po dnešku stejně stěží uvěříte. Bolestivé sousto bylo, že nepojedu do Lotyšska, nebudu jíst nakládané sledě, nebudu se klepat zimou u Baltu a koupat si v něm palec nohy, protože žádný větší kousek svého těla do ledovýho Baltského moře zpravidla nestrčím. Ten kousek koňakové slasti byl v představě, jak jsem celý týden doma sama. Moje postel by se proměnila v jídelnu, knihovnu, pracovnu a lázně v jednom!

Naštěstí pro naši postel personál na gejtu po dlouhých a důležitě vypadajících telefonátech řekl, že jim k nalodění stačí jen boarding pas a moji občanku nikdy neviděli (podávajíc mi ji štítivě pod stolem jako falešný doklady). A tak jsme odlítli do Lotyšska. Všichni.

Emovi jsem pro výstrahu řekla, že pod fiktivním jménem se můžu celej týden chovat jako úplně cizí člověk. Mimochodem, taky jste na sockách četli prázdninový varování pro ošklivý kluky? Jestli ne, tak dnešní insta holky se v cílový destinaci přihlásí na Tinder a vyberou si ráno místního kluka s hodnocením 4 a méně z 10. Tenhle kluk jim natěšeně ukáže to nejlepší ve městě, vezme je na oběd a taky do nejlepší kavárny na lattéčko se sójovým mlíčkem. No a když se přiblíží večer s ním velká očekávání… domluví se ta stejná slečna na Tinderu s klukem s hodnocením 10/10 na žhavou noc.

Tak, teďka si o mě myslíte, že jím strnady v koňaku a ještě jsem insta bitch, takže to zakončíme tradiční Psicí. Jedním z našich cílů bylo něco jako místní pobočka ubytovny ROH. Fakt to tam vypadalo úplně stejně – od dřevěných chatek s vyglajdanou rychlovarkou s povolením zabíjet až po fotbalový hřiště a rybníček. Správce téhle rekreovny se jmenoval Sigurd (nebo nějakým podobným bizár jménem). U rybníčku se v zimních bundách klepe indická rodina, kterou Sigurd při oblídce areálu pozdraví s empatií supa čekajícího na mršinu.

„Jó, minulej týden tady byli Fini a ti se koupali i v 15 stupních“ prohodil Sigurd. „Češi na ně koukali vyvaleně jak ti Indové. Vy se asi taky koupat nebudete, co?“ zeptal se bodře Sigurd a zadíval se na moje promodralé rty.

„Ještě uvidím,“ odpověděla jsem nadutému Sigurdovi a naschvál si sundala mikinu, i když to pro mě fakticky znamenalo riziko omrzlin.

Večer začalo slabě, ale o to víc nepříjemně pršet a později se zvedl se vítr. „Je mi to jedno, tohle je otázka národní cti!“ rozrazil dveře naší chatky Žmur v plavkách a hodil šipku do rybníčku, hned před Sigurdem pokuřujícím v tílku a trenclích před administrativní budovou. „Hmmmmm“ vyfoukl Sigurd spokojeně oblak kouře. „Z toho kluka jednou něco vyroste!“ „Fin.“ pokývala jsem a zabalila se těsněji do deky.








 


čtvrtek 27. června 2024

Rozloučení s paní učitelkou


(Klid, v tomhle příběhu nikdo neumře. Kromě mých ideálů.)

Taky vám v posledních dnech připadá, že svět je jeden velkej piknik? Tenhle týden už to bude třetí a zanechává to stopy. Třeba, že furt večeřím jen chipsy rozsypaný po dece, meloun z krabičky a pivo v plechu. Začínám mít zmatek v tom, za kým vlastně jdu a jakmile někde vidím deku, začnu to k ní stáčet jak Boieng 737 nad letištní ranvejí.

Asi všichni tušíme, jak probíhají pikniky s normálními dospělými, takže si můžeme oddechnout – o tomhle to dneska nebude. Paradoxem ale zůstává, že když ze stejných dospělých vytvoříte skupinu dospělých s dětmi a smícháte to s jejich odcházející učitelkou, dostanete se na úplně jiný level zážitků.

Čičman je v pátý třídě, což je podle mě takovej vnitřní přerod – určitá část třídy už začíná menstruovat, malovat si pusu a barvit si vlasy, zatímco druhá část holek a úplně všichni kluci zůstává ještě bez přímých zásahů hormonů a kysličníku.

Čičman má tuhle úču od první třídy a zažili jsme s ní za tu dobu úplně všechno, včetně menopauzy. To bylo dost psycho období, kdy se na schůzkách jednou rozbrečela a tvrdila skoro o všech dětech, že mají poruchu pozornosti a patří do pedagogicko-psychologické poradny.

Brzy poté, co diagnostikovala většinu třídy, začala brát úča nějakou medikaci, protože na příštích schůzkách už mi dojatě tvrdila: „Je vidět, jak na sobě Čičman za těch pár měsíců ZAMAKALA. Vy obě jste tým SUPERHRDINEK!“ Za mě je to vyvrácení teorie, že dělání stejných věcí produkuje stejné výsledky.

V Den D se tedy v parku schází naše medikovaná vyzenovaná úča, hejno matek a jeden násilím dotažený otec, který krátce po úvodních formalitách usne pod stromem a jeho vylitý pivko vytvoří potůček mezi piknik dekami.

Začíná se obligátními lichotkami. „Paní učitelko, ale ta škola v přírodě, to muselo být super! Anetka říkala, že někdy snědla i půlku oběda!“

„No, bylo to bezva,“ nalije si Úča pohotově sklenku vína. „Já myslím, že hodně pomohlo, že měly děti zakázaný ty mobily, že to byl takovej návrat ke skutečnýmu životu, víte. Jako za mýho mládí.“

„Jé, oni byly zakázaný mobily?!“ pokračuje překvapeně paní Anetková. „Já jsem si říkala, že je divný, že mě holka volá vždycky jen po večerce! Prej takhle pařili úplně všichni!“

Úča vyvrátí oči a jde zkontrolovat děti. Je horko, takže nepřekvapí, že jeden chlapec náhodou spadl do rybníčku a většina holek na sobě má jen zbytky oblečení. Úče začne cukat v oku, takže si dolije další vínko a počastuje nás historkou, jak se ve Finsku opila se svou nejlepší kamarádkou, zpívali v místní útulně keltské písně, spaly na zemi a probudilo je až chrápání úplně cizích Němců.

Tohle byla úplná rozbuška, která se rozstřelila do disciplíny 1000 věcí, které není vhodné říkat na školní párty:

„My jsme si o vás nejdřív mysleli, že jste hrozná čarodějnice. Tak to je škoda zjistit, že nejste tak strašná, až když odcházíte ze školy.“

 „Jestli bych teda mohla poprosit, tak na vysvědčení nekupujte květiny. Piju suchý chardonnay a žeru čokoládu. Obojí ve velkým.“

„Viděl jste někdo děti? Ne? Tak to je skvělá zpráva.“

„Chcete mi říct, že tenhle výbornej štrůdlík fakt nikdo z vás nepekl? Jejda, tak to jsem asi snědla těm cizím lidem vedle.“

"Fakt jste si nikdy nevšimla těch Nelinčiných taháků na ruce? Nevěřím!"

„A kde jste byli celou tu dobu vy? Co jste dělali?“ ptám se polonahé Čičman, kterou jsem před odchodem úplně náhodně vyhmátla ve křoví u záchodů. „Co bychom jako měli dělat?“ pokrčí rameny Čičman. „Normálně, hráli jsme flašku o fanty.“

Vzhůru do druhého stupně!

Představte si tu noční můru, kdyby nakonec... neodešla./ Giphy



pátek 21. června 2024

Dáváme si nálepky

 

Máte nějakýho kamaráda úplně mimo všechny kategorie? Pro mě je to Houbič. Známe se 20 let a naše první setkání bylo předurčující. Poznali jsme se v brněnským klubu pod jedním stolem.

Tenkrát jsem ještě kouřila, stejně jako kouřili (skoro) všichni a (úplně) všude. Když jsem se sklonila pro spadlý zapalovač, zjistila jsem, že pod stolem už se jako v paralelním světě za zrcadlem pohodlně rozvaluje Houbič. Taky vám to připomíná Alenku v říši divů? Povídali jsme si pod tím stolem asi hodinu a od tý doby jsme byli nerozlučná dvojka. Jako Asterix a Obelix. Nebo jahody se šlehačkou. Oba jsme v tý době hledali vztah, ale naštěstí jsme měli odlišnej vkus na kluky. Taky jsme byli nastejno buď v depresi nebo bezuzdným stavu nadšení. A bez peněz. To jsme byli pořád – tahle křivka nebyla sinusoida, ale záznam srdeční akce marně resuscitovanýho nebožtíka.

Prostě ideální spolubydlící za dalších pár let v Praze. Myslím, že je to právě Houbič, kterýmu Em může poděkovat za to, že moji tepovou frekvenci nezvedne ohrnutej roh koberce nebo obtisk skleničky na stole. Vsuvka. Strašně dlouho jsem si myslela, že tohle je o nás ženách jen pomluva. Že nám vadí tyhle blbosti. Pak jsem se ale seznámila se Světlanou, která mi barvitě líčila, jak se musela rozejít s nadějným partnerem, protože seděl na špatný straně gauče a KOLEČKOVAL skleničkou. Konec vsuvky.

Já jsem měla na spolubydlení dost drsnou školu, kterou vystihuje jediný základní popis našeho útulného bydleníčka (nemám ráda zdrobněliny, ale tady nemůžu jinak): garsonka 16 m2.  Jednou u nás spal Houbičův kámoš a poblil se nám pod polštáře a někdy u nás záhadným způsobem spalo 5 dalších lidí a místo pokrývky používali ručníky.

Od tý doby jsme s Houbičem vyrostli a zbohatli, ale nějaký sinusoidy zůstávají pořád stejný. Dokonce i ty pracovní. Oba s Houbičem pracujeme v korporátech. V odlišných, navzájem nepropojených odvětvích.

Díky tomu jsme zjistili, že všechny korpoše ovládá jedno židozednářský spolčení. Byl to pro nás stejnej šok, jako když játra a ledvina zjistí, že za jejich orgánový tuk může mozek, který ovládá úplně všechno a posílá jim tam bůček a panáky. Začalo to maličkostma, jako jsou ovocný dny.

A skončilo to mega kampaní na firemní diverzitu. Žádný ageismus, sexismus a už vůbec body shaming. Never! V rámci korporátu jsme všichni asexuální bytosti v jednom neurčitém věku, pohlaví a orientaci. Něco jako polštáře nebo mraky. Spolupracuj s bližním svým a hlavně se ho nesnaž jakýmkoliv způsobem označit. Nebo nedejbože popsat!

V praxi by to mohlo vypadat asi takhle: „Kdo z nich je můj šéf? Ém, je to ta lidská bytost u okna generující kontingenční tabulky a databáze.“ V bezpečí jste navíc jen jako bezpohlavní účetní, jakákoliv jiná pozice vás postaví do rozhodovací paralýzy. Finanční auditorka na prasáka vyřvává do světa, že jde o ženu. Což ovšem nevyloučí možnost urážky, když ji nazvete auditorem.

Od tý doby si s Houbičem voláme a oslovujeme se „Ahoj stará milfko!“ nebo „Čau tlustá buzno!“ za což se jednou Houbič urazil, ale jen proto, že po zápalu plic shodil 10 kilo a trval na tom, že příště musím použít ještě hanlivější variantu s bulimikem.

Většinou jsou tyhle telefonáty hrozná ostuda, protože Houbič má kromě smyslu pro urážky taky šestý smysl pro načasování. Volá mi zásadně, když jedu v přeplněným metru nebo busu, a navíc hrozně řve. Takže je to zároveň takový mindfulness meditační cvičení na pocit hanby a vyloučení ze společnosti. Což je mimochodem jeden z nejsilnějších lidských strachů vůbec -  schválně si to vyzkoušejte, jak nepříjemný to je jen na blbý palubě mětskýho autobusu.

O to víc pak překvapí, když se pán na sedadle vedle mě začne nekontrolovatelně třást v poctivě tlumeném smíchu. „Promiňte, že poslouchám cizí telefonáty“ řekne ten pán přidušeně, „ale to je úplně jak u nás v práci!“

Tak, a je to potvrzený. Vidíte, k čemu nás korporátní monstra donutili? Je tady ještě někdo, kdo začal kvůli svému zaměstnavateli nálepkovat? Sdílejte, než to smažou!


sobota 8. června 2024

Kuci, deme bahno!

 

Miluju víkendový vejlety do Sudet. Miluju Sudety, protože jsou esence dětství. Oprýskaný baráky, hledači polodrahokamů, německý přilby ve sklepě a lidi jako z filmů od Lynche. Em z kýčovitě malebné jižní Moravy se na mě dívá jak na zrůdičku se zbytnělou hlavou z Černobylu, která nostalgicky vzpomíná na padající sýkorky z nebe. Ale myslím, že se mu tam někde v hloubi duše tahle temná exotika taky líbí.

Kultovní byl už náš příjezd do soukromýho ubytování u Měděnce. Představte si dům se zahradou, do které jako po nějaké masívní sopečné erupci přetékají věci. Desítky sádrových trpaslíků. Vodní dýmka z Egypta, čínský šamanský sošky černochů s erekcí, popelníčky, prázdné výstavní láhve od vína a rumu, rolničky, zvonkohry, zdobené krabičky, příborníky a andělíčci. Stovky andělíčků. Myslím, že A.P. by v tomhle baráku zešílel přes jedinou noc. Nebo by tady naopak zůstal žít už navěky, protože takovou záplavu píčovin by za jeden pozemský život nestihla vyházet vidlema ani Marie Kondo.

Měla jsem tušení, že k podobně zařízeným rezidencím většinou patří určitý typ žen a nespletla jsem se. „Tak nám tady pěkně vítejte“ típne paní Dagmar cigárko a hrne se nám ukázat apartmán. Holky, všichni nás straší osteoporózou. Ale já myslím, že daleko větší hrozba je, že po přechodu chytneme právě tohle. Figurkózu.

Jak asi tušíte, obývák vypadá jako sídlo neřesti trpaslíků s andělíčky – přesně tady se ta sádrová havěť musí množit a klást vajíčka do ručně vyšívaných polštářků. Než se stihneme rozkoukat, rozvalí se paní Dáša do sedačky a začne šermovat ovladačem. „Jakpak se jmenuješ princezničko?“ ptá se přitom Čičman a dnes je ten den, kdy se dozvíte její pravé jméno. „Išla Marina do Cintorina“ pěje už za okamžik Dagmar svým hlubokým vykouřeným kontraaltem. Špinarka hadr.

„Á, tady to máme. To koukáte, jaký tady mám špionážní doupátko,“ zasměje se Dagmar jako ďábel a přepne na online kameru u zámku. „Tady si můžete v reálným okamžiku kontrolovat, kde kdo je. Vidíte, jo. Tady náměstí. Park. Jo, my jsme slušný město. Kdyby tady chtěl bejt někdo nevěrnej, tak….“

Následuje dramatická pauza, protože Dáša upřeně zoomuje očima dvojici u kašny. Celé to spěje tomu, že budeme tenhle večer s Dášou strážci maloměstské morálky, ale díkybohu musí vyzvednout sestru na nádraží. „Rozvedla se s manželem, má falešný zuby a je o tři roky mladší, ale nevypadá tak“ trousí Dáša drby až cestou k brance a pak nás na rozloučenou nabádá:

„Nechte si zapnutý ty malý světýlka, ať nezakopnete cestou na záchod. Dobrou noc, milánkové!“ chce pohladit Žmura po hlavě, ale ten zkušeně uhne. „Chce tady mít světla, aby nás mohla šmírovat celou noc na kameře,“ zasyčí Žmur vyděšeně a paranoidně pátrá po kameře v sádrových soškách.

Druhej den jdeme po výletě na měděnou štolu. „Ve dvě hodiny tu mám velkou skupinu, ale ty se mi stejně všichni nevejdou. Tak můžete jít ve tři s pár lidma, co s nimi už z kapacitních důvodů nemůžou.“ Poznali byste z téhle nevinné věty v infocentru, že těch pár lidí jsou horníci a geologové, kteří strávili tu volnou hodinku bez kamarádů z první skupiny bezuzdným chlastáním v kiosku? My taky ne.

„Cyve Karle, tak jsme tady!“ zdraví se s průvodcem skupinka chlapů, který vypadaj přesně jako to poslední, co vymetete z festivalu Brutal Assault. „Jé, neska s náma půjde i mladá pani a dětičky, škyt!“ Tak to je většinou to poslední, co chcete slyšet při vstupu do podzemí před tím, než se za váma zamkne festovní zámek na vstupních mřížích.

Karel ale vypadal přesně jako starej hornickej trol a měl situaci pod kontrolou. Zkušeně mě otipoval, že to dáme. A dali jsme to nakonec mnohem líp než klasickou turistickou trasu.

Kluci byli totiž profi jeskyňáři a jak jsem z kontextu pochopila, párkrát už mu tady pomáhali zpřístupňovat chodby. Tím pádem se prohlídka změnila spíš na návštěvu u Karla doma včetně míst, kam většinu návštěv neberete. „Kuci, deme bahno!“ Suneme se úzkou postranní chodbou mimo návštěvní okruh, kde nám Karel ukazuje jeskynní houby (vlasy panny Marie) a hromadu šutrů, se kterou potřebuje pomoct. Kdyby nám rozdal lopaty a kýbly, jdu do toho.

Vlasy Panny Marie. Vlastně nevím, jestli jí to lichotí.

Karel taky naštěstí netrpí zbytečným gentlemanstvím, takže jsme se s Čičman bez reptání táhly za nadšenýma klukama ve dvaceti číslech podzemní vody za jeho bodrých komentářů. Kromě faktu, že nemám holiny, jsem litovala už jen toho, že se přes zával nešlo dostat do tajný malachitový jeskyně, ve který měli Němci tajnej sklad zbraní. Vždyť vám to říkám, prostě absolut Sudety.

Štola Mariahilfe,
Karel, kluci a děti někde v temnotě.

Po návratu jsme zastihli Dášu se ségrou, načatým Sklepmistrem a trpaslíky na zahradě. Radši jsme rychle zapadli, aby její rentgenový oči nedetekovaly mokrý boty plný jeskynního bahna. I když. V tomhle slušným městě prošpikovaným štolama a kamerama už to Dáša stejně musela vědět.

pondělí 27. května 2024

Vědecký hračky

Zábava končí tam, kde začíná Mengeleho laborka

 

Správně bych měla začít pojednáním, jak jsou dnešní děcka rozežraný. Protože já, já jsem si vy malý nevděčný rozprděnci, hrála jen s klacíkem oblečeným do hadříku!

Což bohužel říct nemůžu, protože i já, rovnostářsky chudý socialistický děcko, jsem měla Rubikovu kostku. A taky soupravu Malá kadeřnice. Tu by dneska média rozcupovala na kousíčky, protože jak k tomu asi tak přijdou malí kadeřníci? A proč jako pro holky nebyla k dostání sada Malá kamioňačka s GPSkou a ruličkou ošoupaných bankovek pro děvky na odpočívadlech, aha?!

Ale abyste si nemysleli kdovíjak je tahle doba hyperkorektní, představíme si  dneska vědeckou hračku, která má k morálce vlastně ještě dál než sexistická Malá kadeřnice.

Jmenuje se úplně nevinně: Vodní dráčci. Na obalu máte nakreslenýho něco na způsob veselých mořských koníků. A všichni se smějou.

V sadě najdete kromě miniaturního akvárka 2 sáčky o velikosti běžných pytlíčků s cukrem: v jednom jsou vajíčka a v druhým krmení pro vylíhlé dráčky. Samozřejmě to nejsou dráčci, ale žábronožky. Jenže to nezní tak sexy a málokterý děcko bude svý rodiče citově vydírat: „Mami, kup mi prosím tě žábronožku!“ Samozřejmě, že by bylo ještě lepší, kdyby na krabici mohlo napsaný: „Vypěstuj si z vajíček svůj iPhone“, ale to už by na ČOIce neprošlo. Takže dráčci.

Do toho prťavýho akvárka teda nalijete 3 deci vody a vhodíte tam vajíčka. Za pár dnů už je ve vodě vidět pohyb. Je to stejné mihotání, jako když zapomenete přes víkend v práci čaj nebo polívku. Na naši úžasný planetě se prostě dřív nebo později začne v čemkoliv (kromě jídla z Mekáče) tvořit život.

Za týden už tam máte desítky miminkovských žábronožek a začne vám v hlavě blikat etická kontrolka. Opravdu tolika tvorům stačí tak malej bazén? Chovatelská příručka vás ujistí v tom, že děláte všechno skvěle a jen tak nenápadně na konec kapitolky zmíní, že dráčků začne přirozeně ubývat. Vidíte? To oni sami přirozeně začnou mizet. Neže byste vy byli ti zlí, protože neinvestujete do welfare chovu a proto vám chcípají jak legionáři na Dukle. Nebo nedejbože že byste byli něco jako množírna žábronožek, za což byste si zasloužili první stránku v Blesku a plivanec do tváře od Marty Kubišové.

Žábronožek tedy eufemisticky ubyde a náš vědecký experiment se naplno mění v psychologickou studii. V rybníčku brčálníku se prohání asi 6 nejsilnějších dráčků, kteří si vybojovali právo dožít se dospělosti. Jenže žábronožky nepatří zrovna mezi nejchytřejší pastelky v penále, aby si řekly: „Hele, tenhle život je jen simulace. Přestaneme žrát to hnusný krmivo a hloupě rejdit z jednoho kouta do druhýho. Budeme radši kontemplovat, abychom se brzy reinkarnovali ve vyšší bytost, třeba do psa. Představte si tu svobodu! Mohli bychom chodit po celým bytě a štěkat!“

Ne, žábronožky svou životní bídu řeší tak, že jezdí z jednoho rohu do druhýho a mají sex. Obviously. Protože mezi těma velkejma žábronožkama se najednou začaly objevovat malý žábronožky, ale furt máte ty stejný tři deci vody a pytlíček krmení o velikosti cukříku do kávy.

Pod kotel začíná v tuhle chvíli přikládat i výrobce. „Žábronožky žijí v přírodě až 6 měsíců. V podmínkách našeho akvária to však bude několik týdnů.“ Ehm. Úplně vidím toho upocenýho copywritera, jak z původní verze chovatelského manuálu škrtá: „Za měsíc vyjde Hvězda smrti z nestřídmosti a smilstva“, doprovázený ilustrací „Saturn požírající svého syna“ od Francesca de Goyi.

Takže jsem aktuálně na scestí. Už jsem měla vyhlídnutý akvárko, kde by byl i písek, rostliny a figurka potápěče. Prostě žábronožčí Eden. Ale pak mě došlo, že se v tom budou jen o to víc nekontrolovaně množit a umírat. Asi prostě nejsem ten správnej akvaristickej typ. Nechcete někdo žábronožku?




 

pátek 17. května 2024

Válet se a žrát

 

Víte o tom, že máte kotník? Nechci na nikoho ukazovat prstem, ale pravděpodobně to vůbec netušíte. A jestli náhodou jo, tak si ho minimálně nevážíte. Prostě po něm skáčete, tancujete na něm a klepete s nohou o zem, stejně jako jsem to dělala až do minulýho víkendu.

Jenže. Pak jsme šli na kamenitou hřebenovku kousek od Brna, a možná si hodně z vás teď pomyslí, nojo, neměla pořádnou obuv a zůstala jí viset noha v šutrech, což je ovšem jen částečná pravda. Celá pravda je, že jsem neměla vhodnou obuv a ten kotník jsem si zvrtla až úplně dole. A to na jediným výmolu jinak úplně rovný cesty, kde se jinak prohání vozíčkáři a matky s kočárkama.

Co se týká výronu kotníku, tak jsem v tomhle oboru úplnej nováček. Můj mozek prostě vyslal signál „bolest jako kráva“, až se mi udělalo trochu na zvracení, ale noha vypadala kompaktně a po pár minutách se s ní dalo úplně normálně odejít. Lidi s těma výronama nadělaj!

Já a můj nový výron jsme spolu téhož večera zašli ještě do hospody. Mimochodem víte, že v Brně jsou hospody, kde prodávaj nealko pivo s příchutí guavový zmrzliny? A že taková plechovka stojí 150,-? Já si drobné cenovky na plechovce všimla až při posledním loku, co mi málem zaskočil. A pak si u nás v Praze stěžujou turisti na drahou Plzeň za 60,-. Konec vsuvky.

Co se ale na drahý zmrzlinový pivo svádět nedá, byl fakt, že kotník záludně! až večer! nabobtnal do nechutných rozměrů, takže jsem zpátky odpajdala jen tak tak – za barvitého vyprávění kamaráda Brouka o tom, jak přesně s TAKOVÝM kotníkem skončil na 6 týdnů v sádře.

Nebudu vám popisovat, jak jsem se druhej den dostala do boty a na nádraží, protože při tom propadám sebelítosti a začíná mě to při té vzpomínce zase hnusně bolet. Jestli vás ten pocit zajímá, tak zkuste někdy nacpat nohu do dětský holínky nebo třeba do úzký nory včetně vzteklýho jezevce na konci. Jedno bylo jasný: kotník začal určovat pravidla hry.

Třeba brát můj buržoazně nafoukanej kotník do práce se ukázalo jako úplná utopie, pokud bych si k němu nechtěla pořídit i vozík a vlněnou kostkovanou deku z alpaky jako správnej anemickej churavec z lepší společnosti.

Řekli byste, že to by mohlo pro začátek stačit, protože kotník není zlomenej, jak jsem se briskně sebediagnostikovala podle internetu (ukamenujte mě html kódem). Otok každej den výrazně splaskává, přesto kotník zůstává největší drama queen celýho mýho těla.

Tak třeba v úterý jsem se vydala do 50 metrů vzdáleného Lidlu, což pro kotník není dostatečně aristokratická zábava, takže cestou zpátky protivně zpuchl a bolel až do té chvíle, dokud jsem se nenatáhla do postele a nepustila mu Ripleyho na Netflixu. Ripleyho má rád. A taky pikantní oříškovou směs a švýcarskou čokoládu. Válet se a žrát, to je jeho.

Jenže já odmítám vypadat jako Marie Terezie po 16 dětech, a taky už jsem se potřebovala hýbat. Takže jsem kotník za předpokladu, že oceňuje kvalitní herectví, den později svázala do obinadla a strčila ho do pohorky, abych s ním vyrazila na impro tréning. Tam vzbudily pohorky i celá historka velkej ohlas. Brněnské hřebenovce se někteří smějou dodnes a má neschopnost dostat se z hospody byla interpretována samozřejmě úplně mylně. Je fajn mít kolem sebe lidi, co vás podrží.

Nicméně nejspíš nešlo o ukázku kvalitního herectví, se kterou by byl kotník spokojený, takže doma opět udělal scénu. A od tý doby si tady s pobublávajícím kotníkem takhle žijem. Což z nějakýho úchylnýho důvodu nejvíc vyhovuje Emovi a dětem. Není nad to, najít mě kdykoliv hned ve vedlejším pokoji. Pamatujete se na Postřižiny? „Co víc si jen můžu přát: Jsem zdráv a manželka je mrzák."

Abych to zkrátila: přijímám nevyžádané rady. Jak dlouho se taková věc hojí? Co na to zabírá kromě Ripleyho a čokolády? Budeme mít s kotníkem ještě někdy harmonickej vztah?

čtvrtek 9. května 2024

Nůž bez nože

 ...jakože cože?

Možná jste si všimli, že Victorinox, symbol Švýcarska hned vedle čokošky a židovskýho zlata, začne vyrábět svůj legendárdární nůž bez nože. Takže tam pořád budete mít nůžtičky, pilníček, vývrtečku, pilčičku a šťourátko jen bůh ví na co (vydloubávání zlatých zubů z nebožtíka?), ale nebude tam čepel. Chápete to? Já ne. Psice si (ne poprvé ani ne naposled) připadá v tomhle světě stará. Jako relikt nostalgické doby, kdy jsem trávila své šťastné dětství hrou s dědovými řeznickými kucháky.

„Na některých trzích vzbuzuje čepel dojem zbraně,“ vysvětluje pro The Telegraph Carl Elsener, ředitel společnosti Victorinox. Taky se mnou vidíte jejich švýcarskou zasedačku? Je obložená kvalitním dubovým dřevem, ve kterým jsou nožíkem vyrytý jména všech zaměstnanců jako na průměrné turistické lavičce.

„Carle, tak nám to řekni, na co přišel váš tým během posledního pětiletýho projektu za miliardu franků?“ dychtí vědět akcionáři a rozsvítí velký zlatý projektor (nemysleli jste si, že ve švýcarský zasedačce je jen dubový dřevo, že ne?!)

Elsener hodí na stůl svůj osobní švýcarák a zlomeným hlasem pronese: „Někteří lidé si myslí, že nůž může někoho zabít. Musíme s tím okamžitě přestat. Místo čepele bude nově vysouvací ocelová špachtle s veselým obrázkem nebo motivačním citátem. Lidé se zasmějí a znovu nabydou jistotu, že žijí v bezpečném světě.“ (potlesk, uznalé hvízdání, tlumené rány z otvírání lahví pravého šampaňského).

Když jsme u vražedný zbraně, v Británii tuhle definici splňují nože s délkou čepele nad 3 palce (7,62 cm). Britské kriminalistické špičky v čele se slečnou Marplovou tedy experimentálně došly k názoru, že sedmicentimetrová kudla v břiše je až na drobný diskomfort oběti v pohodě, zatímco u čepele s délkou 7,7 cm už si vedle Zubatá brousí kosu.

Do toho média souběžně bijí na poplach, protože se dítě udusilo párkem v rohlíku. A teď – má takovej párek certifikaci vražedný zbraně? Stalo by se to, kdyby byla v rohlíku jen díra nebo srolovaný návod k použití?

„Ještě, že ve svý krabici přežití mám svůj starej dobrej švýcarák od tety!“ oddychl si Žmur. Abyste tetu v duchu dnešní hyperkorektní doby neodsoudili: Byla ještě v kočárku, když skončila 2. světová. Takový lidi dávaj děckám k Vánocům panzerfausty a za dobrý vysvědčení rezavý helmy po Němcích. Žmur měl štěstí, že se tetino rodinné ozbrojování zastavilo jen u nože pro předškoláka.

„Hele a co máš ještě dalšího v tý svý krabici přežití?“ začal ve mně pípat mateřský alarm stejně jako když jsem kdysi poprvé viděla falzifikát mého podpisu v žákovský knížce. A Žmur začal s přehlídkou nahromaděných a nakradených věcí:

  • Outdoorový skládací rýč
  • Rodinné balení zápalek
  • Můj malý rychleschnoucí ručník, který jsem hledala celý minulý léto
  • Dalekohled, 2 ks
  • Desítky pytlíčků soli a pepře, ukradené z nejmenovaného řetězce rychlého občerstvení
  • Kompas
  • Šitíčko
  • Padáková šňůra
  • Mapa Vídně

Když to tak shrnu, s výjimkou kompasu a mapy Vídně má každý z výše uvedených předmětů jistý vražedný potenciál. A to jsem velkorysá a nepřipouštím si možnosti, že někomu kompasem neucpete dýchací trubici nebo ho na místě nezabije pohled na složitost vídeňskýho metra.

A tak se ptám: Myslíte, že s těmi věcmi Žmur v blízké budoucnosti jen nebude moct ven? Nebo výhledově vznikne bezpečnostní komise, která nám doma probere a vyřadí věci, které „vzbuzují dojem zbraně“?

Raději bezpečný švýcarák!/ Giphy



úterý 30. dubna 2024

Flexím

 

Život v korporátu vás naučí spoustu bizarních životních soft skills, například reverzní nastavování očekávání.

Špatná zpráva u běžnýho zaměstnavatele vypadá asi takhle. Šéf přileze ráno do práce s výrazem týranýho štěnete, zavolá všechny do zasedačky a řekne: „Je to fakt blbý. Ztratili jsme dalšího zákazníka a nemáme už pomalu ani na nájem kanclu. Od příštího měsíce se stěhujeme do malýho plesnivýho skladu u nádraží. Rušíme stravenky, ale koupil jsem každýmu repelent. Rozdám vám je osobně, protože asistentka spáchala sebevraždu.“

Špatná zpráva v Korporátu vyjde na intranetu a vypadá nějak takhle: „Skvělá novinka pro všechny naše úžasné zaměstnance! Zasloužíte si něco lepšího a my to víme. Proto jsme v rámci nového projektu naší společnosti připravili stěhování na nová designová místa podle návrhů těch nejlepších interiérových architektů! Co se bude chtít po vás? Skoro nic. Zabalte si své věci do krabic, označte je štítkem a přijďte rovnou na své nové a lepší místo.“

Noví nezkažení zaměstnanci jásají, ale my víme. Starý corpobitches tenhle tenhle text totiž rovnou simultánně překládají jako: „Čau líný špíny! Máme pro vás další zlou novinu. Syna našeho hlavního akcionáře vyrazili z UJAKu a teď se svýma vyhulenýma kámošema založil firmu s levným čínským nábytkem. Tak se rozluč se svou teplou židlí, kámo. Náhazej si svý krámy do krabic a my ti je necháme zrecyklovat na polyesterový trička s firemním logem. Tak v pondělí v Pekle! (ďábelský smích).“

A kam myslíte, že přijdete v pondělí? Správně, do Pekla. Nejen, že jsou pracovní místa nahuštěný jak v indickým call centru, takže když se protáhnete, podrbete jednoho kolegu na krkem a druhýho skopnete ze židle. Všechno páchne toluenem a takovou to toxickou novonábytkovostí, takže slzím už půl hodiny po příchodu a smrkám kyselinu chlorovodíkovou.

To nejlepší ale přijde, když se zaplní i prosklený zasedačky. „Vy jste normálně vidět na kamerách, haha“ posmívají se vám lidi, který vás na velkoplošných obrazovkách sledujou jako nějakej sociální experiment nebo trepku pod mikroskopem – jak se drbete na zádech a urovnáváte si prsa v podprsence.  

Většina míst je navíc flexi, což nevychází ze slova flexit, ale ze skutečnosti, že na vaše místo plynule zajede někdo jinej, jakmile odtáhnete domů nebo na oběd. A navíc clean desk policy: co večer zapomenete na stole, to ráno vyvezou popeláři.

Abych nezapomněla, moje nové flexi místo sdílím se skupinkou žen. Holky jsou super. Dozvíte se spoustu drbů, vyměníte slevový kupóny, rozhodí se vám menstruační cyklus a pracovní den je v prdeli, ani nevíte jak. Ale soustředí se tam fakt těžko.

Takže jsem jednoho rána lehce nejistě zapojila svůj kompl do flexi zástrčky u úplně jinýho týmu. Připadala jsem si trochu jako kukačka, špicl z HR nebo talentovanej pan Ripley a taky se na mě ajťáci přesně tímhle podezřívavým tónem dívali. Ale co, jakmile jednou spadnete do nejnižší kasty, můžete podle nových firemních pravidel vysírat kdekoliv, kde je nálepka FLEXI, takže mě nikdo nevyhodil.

Ten klid! Ta jistota termínu menstruace! A taky tam nejsou žádný zasedačky, takže se můžu za svým paravánkem klidně rejpat v nose a nikdo neřekne ani ň.

Postupně přestávají i ty podezřívavý pohledy a kluci se i za mé přítomnosti pomalu začínají normálně bavit, stejně jako si dřív nebo později zvyknete na přítomnost nějakýho výstředního domácího mazlíčka, třeba vypelichanýho opičáka ve fráčku, kterýho vám děti dotáhnou od popelnic cirkusu Humberto.

Každopádně až do včerejšího rána jsem ještě byla oficiální squatter. Dokud jsem si ráno v kuchyňce nepřipravovala svý flexpresso a přes designovou stěnu ke mně nezavanul útržek konverzace, který jsem se vždycky děsila, ale naštěstí nebyla adresována mně: „Hele, najdi si jiný místo. Tady sedí naše imigrantka.“  Adoptována!

Ve finále si v kanclu zvyknete na kohokoliv/ Giphy


pondělí 22. dubna 2024

Tímhle začala válka

 

No vidíte, uběhlo jen pár mrazivých dnů a už tu máme neméně mrazivý pokračování našeho sousedského konfliktu. Nemuseli jsme pro to dokonce ani nic dělat, stačilo ráno otevřít dveře od bytu.

Celá vnější strana dveří byla odshora dolů pokrytá vysoce lepkavými hnědo-žlutými kapkami, které se dole spojují ve velké rašeliniště na nacucaný rohožce. Ani rohožka neustála tohle masívní množství kapaliny, takže zbytek natekl do bytu, kde vytvořil malé lepkavé jezírko. Právě v něm stála moje ponožka a v tý ponožce stála moje noha, ze který maximálně vydrážděnej nerv urgentně telefonoval mýmu rozespalýmu mozku.

Nepatřím mezi lidi, který věří na astrologický znamení, i když mám kolem sebe spousta příčetnejch vzdělanejch lidí, který vám jako diagnózu pracovní neshody řeknou třeba „No, to se nediv, typickej Vodnář.“

Možná je to i tím, že jsem se narodila ve Štíru, a ten žádný pozitivní vlastnosti nemá. I v jinak sluníčkových astro publikacích se o sobě dozvíte, že jste pomstychtivá děvka závislá sexu a hazardu, a ideální povolání pro vás je nájemnej vrah, politik nebo nějakej jinej obor, kterým normální lidi hluboce opovrhují. Když se narodíte v listopadu, tak s tou publikací můžete tak maximálně vztekle mrsknout do kouta, závidět pořádkumilovnost Pannám a představovat si, jak autorovi horoskopu kleštičkama pomalu trháte jeden nehet po druhým, dokud si to po sobě nepřepíše ve váš prospěch a třikrát se neomluví.

Jednu štíří vlastnost ale mám a není to smysl pro politiku. Jsem pomstychtivá děvka.

Mně se totiž stačí podívat tyhle špinavý dveře, na který někdo cíleně a s odhodláním vylil nejmíň kýbl neznámé látky a napadnou mě hned 2 věci:

  • Černá plíce plížící se v 5 ráno ztemnělým domem. Hloupě se uchechtává, kašle, v hubě má zaražený aspoň 3 cigára najednou a dává si záležet, aby ten svůj kyblík svý osobní vzpoury vylil rovnoměrně pěkně od horní zárubně, přes jmenovku, až po rohož.

  • Že je to amatér, protože kdybych já se nedejbože (!) dostala do téhle úrovně útoku, tak bych použila kapalinu ve stejným barevným spektru a konzistenci, ale rozhodně by to nebylo bez zápachu. Čteš to, Plíce?!

Viděli jste Beef? Blbý je, že jak jste jednou pomstychtivý, tak se vám po tomhle nevyprovokovaným útoku potáhne mozek rudým hadrem. Napadají vás živý scénáře během ranní cesty autobusem a tváříte se na nevinný lidi jako ten politik nebo nájemnej vrah. Nedá se toho zbavit a musíte se kontrolovat, abyste někomu omylem nezačali nadávat během porady jen kvůli tomu, že si sumírujete válečnej plán.

Cestou z práce si tisíckrát opakuju mantru, že je Plíce chudák a pravidelně posílá prašule na opuštěný zvířátka. Ale pak ho ve svý hlavě vidím, jak do těch chudáků odrbaných psů jen típe ty svý cigára a máčí jim čumáčky v kýblu lepidla, a začne to se mnou zas cloumat.

V tomhle je štěstí mít doma nepodezíravýho Ema. Em bezelstně věří, že to udělal nějakej random ochlasta, který šel v noci s lahví lepidla smíchanýho s kolou náhodou okolo našeho bytu a zrovna mu ulítla ruka, jak si kýchnul a celý se to vylilo zrovna na naše dveře. Jemináčku.

Je to dobrý, protože Em kromě naprostých utopií předkládá i taktické scénáře, jakože to udělala paní Hořejší, aby nás proti Plíci poštvala. „Myslí si, že my kolem sebe začneme agresívně kopat, počkáme si na něj a odvezeme ho v dodávce za město, zatímco Hořejší si budou v klidu užívat čistého ovzduší“ vnuknul mi tuhle myšlenku Em asi jen proto, aby mě trochu přibrzdil, což se podařilo. 

Ale až se inspektorka Psice vrátí ze silovýho tréningu, kde si vybije zbytek přepětí, začne vyšetřování a odplata, přátelé. A Coppola bude se svou uříznutou koňskou hlavou v posteli jen jako můj mladší a neobratný bratr.

středa 17. dubna 2024

Pučmeloun a Černá plíce, naše jarní novinky

 

Pořiď si hmyzí hotel, říkali.

Je to dobrý na nervy, říkali.


Letošní jaro na mý balkonový farmě je signifikantní hned ze dvou důvodů. Máme fungl novej hmyzí hotel a fungl nový sousedy.

Ten hmyzí hotel měli v akci v Lidlu a víte co? Nahlas tady podezírám nadnárodní koncerny, že byl prodanej už včetně zárodků budoucích návštěvníků. Jestli si ještě vzpomínáte na moje covidový pokusy s krmítkem pro ptáky tak trvalo dobrý 2 týdny, než se mi podařilo získat první klienty, konkrétně homosexuální holubí pár a straku se špinavýma nohama, která nám zničila parapet.

Hmyzí hotel jsem instalovala odpoledne a druhý den ráno v něm byly zacpaný tři dírky na znamení obsazených pokojů. Fakt mám věřit, že hmyz na našem balkonu trpělivě čekal celý roky, než podobný ubytovací zařízení konečně spustíme?

Ze začátku všechno vypadalo idylicky: z postele můžu sledovat divoký včely, jak lezou do děr a člověk nemusí být ani těhotnej, aby se mohl dojímat ze svých vlastních dobrých skutků.

Pak se do tý největší díry nastěhoval Pučmeloun. Neptejte se mě na jeho původ a latinský název, já už jsem vyložila karty svýho podezření na stůl. Normálně do těch domečků larvy laboratorních mutantů nalepí hubeňoučký dětský prstíčky osmiletého dělníka Bao Donga, hned vedle srolovanýho papírku „adopt me i am hungry“ 

Chlupatej násera Pučmeloun se teda nevylíhl úplně do dobrý nálady, protože kdykoliv si dovolím vyjít na balkon nalokat se trochy jarního vzduchu, vyleze ze svý nory a začne do mě celkem agresivně narážet.

Evidentně ale postrádá žihadlo, takže se zmůže jen na to, že se rozlítne do svý maximální rychlosti, narazí do mě a pak spadne na krovky a vzpamatovává se z opojnýho pocitu, jakej je to mačo predátor a jak umí útočit i na slabý holky.

Taky se snaží (ať už z blbosti nebo čirý zlomyslnosti) lézt do děr, co už si zabraly divoký včely. Tyhle návštěvy často vyústí v nasranej roj, kterej rozhodně neláká k otevřeným balkonovým dveřím, protože včely dychtivě vlítnou do ložnice ve snaze anektovat volnej prostor bez otravnýho Pučmelouna.

No a ten druhej důvod, co neláká k otvírání balkonu, je soused Černá plíce. Podcenili jsme to. Říkali jsme si, že po sousedovi Kalašnikovi, jehož chrápání bylo slyšet i přes strop, nás už nic nepřekvapí.

Ale pak se nastěhoval Plíce i se svou ženskou se stejně vášnivým zlozvykem. Chodí na cigáro každých 15 minut, dáví se u toho suchým kašlem a z jejich balkonu odpadají vajgly, hleny a vychrchlaný kousky karcinomů. Znáte ty varování na krabičkách od cigaret? Tak si představte si, že se k vám domů nastěhuje ten chlap s dírou v krku, ženská po potratu nebo ten šedivej nebožtík, u kterýho brečí jeho syn – a všichni vám doma hulí a hekají.

Em už má v baráku svý kontakty, konkrétně na rpaní, co bydlí s rodinou nad Kalašnikovem a sdílí s námi stejný strasti prokletýho sousedního bytu. Když jí napsal, chytila se hned. Prý mají doma zakouřeno nonstop a spolu s rychlým postupem teplého počasí jsou připraveni řešit situaci radikálně. Je potřeba se za Plící stavit. Zazvonit a důrazně intervenovat.

Na to, jak se ta ženská nahoře tvářila jako Johanka z Arku, nakonec rychle vyměkla a do plánované akce nakonec obsadila svého manžela. Já mám za sebou zase čerstvě Meisnera - herecký výcvik, který vás naučí, jak zahodit zdvořilosti a do minuty vyeskalovat problémy tak, že se o tom všem účastníkům budou zdát zlý sny ještě několik měsíců. Bylo rozhodnuto.

V Den D se scházíme s panem Hořejším na chodbě, a je to jak porada před vyloděním v Normandii. Hořejší si na tu příležitost oblékl útočně rudou košili, na které nebudou vidět stopy krve. Mluví úsečně a vztekle. Jakým právem Plíce zamořuje křehké hrudníčky našich dětí? By potřeboval to cigáro típnout mezi oči, aby si to uvědomil!  Já vizuálně bojuju výstřihem a v hlavě si sebou táhnu protivnýho, sprostýho Meisnera. Dohromady jsme neporazitelní.

Agresívně rozdrnčíme zvonek a za chvíli se ozvou šouravé kroky a známé kašlání. Otevře chlápek, co vypadá trochu jako Big Lebowski. Stydlivě si utáhne župan a dobrácky se na nás usměje. Jeho bezbrannost nás donutí udělat krok zpět.

Jako první se vzpamatuje Hořejší a začne do něj sázet výčitky o dětech, co se nám doma dusí a marně natahují své sinavé ruce k oknu.

„Ježiš, to se hrozně vomlouvám,“ řekne Plíce a nakročí, jako by ho chtěl obejmout. Uděláme další úkrok dozadu.

„Vůbec jsem si neuvědomil, že to takhle táhne do ostatních bytů. To musí být hrozný, kór pro nekuřáky a děti. Já se vomlouvám.“ zakašle smutně Plíce.

„Vy se vomlouváte“ začala jsem po meisnerovsku.

„Já se vomlouvám a budu chodit už jen ven, a to ještě dál od baráku, ať s tím nikoho neobtěžuju.“ protře si Plíce brejličky.

„Tak to zas po vás snad ani nemůžeme chtít, abyste se takhle omezoval“ zjihl Hořejší jak po ráně těžkým polenem.

„Tak to zas ale můžeme chtít, aby se pan Plíce trošku omezoval“ snažím se zachránit zbytky důstojnosti našeho útvaru rychlého nasazení, ale je to marný. Kdybychom tam byli ještě o pár minut dýl, nacpe do nás Plíce bábovku a za půl hodiny už bychom na balkoně kouřili všichni a objímali se jak v laciný telenovele. 

Všichni jsme se tedy na rozloučenou ještě asi třikrát omluvili a rozešli se, přetékající vzájemným respektem.

„Bylo to těžký, ale vyhráli jsme“ řekla jsem pak doma Emovi a dětem. 

Později jsem otevřela balkon a dovnitř zabzučel nablblej Pučmeloun, dvě rozčilený včely a nezúčastněný smrad cigaret seshora. 



pátek 5. dubna 2024

Letecká příručka přežití: Andyho výzva

 

Víte, kdo je největším distributorem knih v Česku? Nejsou to Megaknihy a dokonce ani Luxor. Ty největší prodeje se odehrávají pod zástěrkou škol. Naše děti fasují několikrát za rok tištěný katalog knih. Lesy umírají, strakapoudi padají do jehličí, vzteklý lišky koušou dřevorubce. Ale sere pes. Děti zkrátka musí mít svůj papírový katalog knih s objednacím lístkem jak z devadesátek, kde zaškrtáváte tužkou a posíláte prachy po učitelce.

Prd jsou mi přitom platný moje řeči, že máme knihovnu hned vedle baráku, a že se nám domů prostě žádný další knihy nevejdou. Pro ilustraci, já jsem svou knihovnu po stěhování zploštila na jeden regál poličky. Jako fakt mám vyhodit i svou Annu Kareninu jen kvůli tomu, abychom mohli vlastnit Hříbátko Lumpíka?!

Jako správná macecha jsem tedy děti podrobila hnusný volbě. Tentokrát si mohou vybrat knížku, ale vyřadí za to jinou. Slibovala jsem si od toho, že se zbavíme nostalgických leporel, což se nestalo. Do dětské knihovny ale zamířila dvě díla s přesahem: Můj koňský deníček a Letecká příručka přežití.

Prosím vás, neptejte se mě, co dělá v seznamu školní literatury příručka přežití. Nutí mě to k myšlenkám na postapokalyptickou budoucnost přetékající pečenými veverkami na klacku nad ohníčkem z jaderného reaktoru. A to ještě ani nevíte, že Žmur si tuhle příručku vybral jen kvůli tomu, že mu nebylo umožněno objednat si Bojový manuál. Obsahuje totiž chvaty, kterými nás může během 10 vteřin zabít a naporcovat do mrazících pytlíků.

Možná si ještě vzpomenete na Žmurovu vojenskou příručku přežití nebo Manuál, jak sbalit majora. Letecká příručka tak symbolicky uzavře temnou trilogii, jak přežít na úkor desatera, dobrého vychování a ostatních živých druhů.

Autor příručky není uveden, což tuhle publikaci zahaluje do dráždivého tajemství. I naprostým začátečníkům v oboru military literatury a SAS ale neunikne, že jím musí být legendární Andy MacNab.

Andy byl pohozen v igelitce před londýnským špitálem a jeho dětství poznamenalo pár ošklivých konfrontací se zákonem. V 16 narukuje do armády, protože chtěl lítat vrtulníkem, na což však „nemá talent ani vzdělání“. 

„Leda bys tankoval palivo“ krčí prý bezradně rameny jeho výcvikový instruktor. Lepší životopis pro spisovatele letecké příručky přežití prostě nevymyslíš!

1. Havárie

„To dáš, natřeš jim to, ještě bude instruktor čumět“ křečovitě drží Andy knipl helikoptéry a snaží se pomocí sebepovzbuzování nabrat výšku. Vojenský vrtulník, přetížený jeho nadváhou, hrozivě zavrávorá nad přilehlou rezidentní čtvrtí a padá do nedalekého lesíka.

  • Identifikovat nepřítele a všímat si jeho činností.
  • Uskutečnit kroky k vlastní ochraně za použití zbraní hromadného ničení – jaderných, biologických a chemických.
  • Maskovat se. Pamatujte, že vás může prozradit i tělesný pach.

Andy nemusí přemýšlet dlouho: nepřítelem je celá vojenská posádka v čele s instruktorem Lawrencem, zpochybňující jeho přirozený talent. Škrtne sirkou, odhodí ji do řídkého lesíka směrem ke kasárnám a vyválí se v zaječí mršině, aby zamaskoval vlastní pach. Zdatně vyhází vnitřnosti a vykuchaného zajíce si narazí na hlavu jako maskovací čepici.

2. Najdi spojence

  • Zpívejte chvalozpěvy nebo vlastenecké písně.
  • Milujte sami sebe.
  • Radujte se z toho, že bez ohledu na to, co se děje, Bůh vás vidí.

Když Andy přesně podle příručky uspokojí sám sebe za zpěvu „God Save the Queen“, snaží se setřepat poněkud nepříjemný dojem, že ho Bůh viděl a přetavit ho v radost. Během přípravy čaje z mravenců a jehličí i jeho nepříliš bystré oči za tlustými dioptriemi zaznamenají pohyb v mlází.

Neohrabaný Andy sice postrádá mrštnost predátora, zato skvěle hází šutrama. Být londýnským sirotkem z igelitky vás to naučí. "Vžžžžm, dchch," ozve se tupá rána. Po pár minutách přiběhne zadýchaný Andy a identifikuje ve své oběti vojenskou kuchařku Alice. Matku instruktora Lawrence.

3. Zdravověda a hygiena

  • Šok: Ošetřete poranění, zamezte ztrátám tepla.
  • Vši, blechy a štěnice chyťte a rozdrťte (včetně larev).
  • Vlasy je dobré mít ostříhané. Zabráníte tak šíření parazitů a bakterií.

Paní Lawrencová se probere z bezvědomí přesně ve chvíli, kdy jí Andy stříhá slušivé mikádo. „Panebože, Andy! Tohle je skandál, kolikrát jsem řikala, že se těch vašich pitomejch cvičení posádky nebudu účastnit?! Jen jsem šla nasbírat pár borůvek do koláče… a co je tohle za hnus?“ ukazuje štítivě na ešus vedle sebe.

„Rozdrcené vši a hnidy, madam. Měla jste jich plnou hlavu a budou se nám hodit do polévky. Teď, když jsem vás zachránil a odparazitoval, můžeme spolu sdílet lidské teplo. Jste mým válečným zajatcem a jednou o tom napíšu knihu!“

4. Potrava

  • Modré a černé plody jsou obvykle jedlé, zatímco polovina červených plodů je jedovatá.
  • Uchování potravy: Jednou z možností je nechat ulovená zvířata žít.

Únos kuchařky se ukázal být strategicky úspěšným tahem. Paní Lawrencová se naučila zadělávat ze směsi borůvek, hnid a jehličí báječný nákyp.

Po večírku, kdy vypili odvar z červených bobulí, Andy píše do konceptu příručky: 

„Na Alice působí bobule obzvlášť povzbudivě. Ten večer mi slíbila, že mě adoptuje a došlo k pokusu o nekonsenzuální sexuální akt. Od znásilnění paní Lawrencová upustila jen proto, že jsem si odmítl sundat zaječí čepici. Příště použít pouze polovinu červených plodů pro bezpečnou výměnu důvěrností bez afrodiziakálních účinků. Díkybohu za zaječí kožku!“

Druhý den byla paní Lawrencová nevrlá. Kromě jistého zklamání z večera se v ní zjevně nahromadila i beznaděj z faktu, že Andy nezvládne ulovit a zabít zvíře. 

Když jednou do vykopané defekační jámy spadne srnka, Andy ji pojmenuje Bambi. Od té doby se plíží po lese Andy se zaječí čepicí, za ním pochoduje věčně nespokojená paní Lawrencová a jako třetí poskakuje ochočená Bambi na vodítku z parašutistického provázku.

5. Únik před nepřítelem

  • Odeberte se na území přátelského, nebo aspoň neutrálního státu.
  • Nikdy na sobě nenoste předměty, které se lesknou, například hodinky, brýle a propisky.
  • Maskujte se a koleje překonávejte vleže, tělem rovnoběžně s kolejí a tváří dolů.

„A co kdybychom se stavili za ségrou do Cornwallu?“ navrhne jedno obzvlášť deštivé ráno paní Lawrencová. Andy ji podrobí přísnému odbojovému výslechu a sestru Mitchell následně schválí jako bezpečný úkryt – zejména po ujištění, že volí labouristy a je to přírodní zrzka.

V rámci bezpečného přesunu Andy i přes Aliciny protesty rituálně zlikviduje všechny lesklé předměty včetně propisek, zlatých náušnic a svých vlastních brýlí, bez nichž je skoro slepý.

„Že se na to už nevyserem. Vopravdu musim ty koleje přelejzat vleže?“ ptá se paní Lawrencová, kterou Andy z maskovacích důvodů obalil větvičkami keře.

„Je to klíčové, Alice. Přece naši misi neprozradíš těsně před koncem!“ šeptá Andy přikrčený vedle kolejí.

Strojvedoucí uhánějícího rychlíku měl v tu chvíli pocit, že se zbláznil. Lokomotiva se nezadržitelně blíží k překážce na trati: na kolejích leží keř. Nalevo od kolejí stojí překvapená srnka a napravo se krčí zajíc s předníma nohama nahoře, jako by se vzdával. Ubrzdit to už nešlo.

Od té doby žije Andy s Bambi o samotě v ústraní a stal se slavným spisovatelem vojenských příruček. Když tenkrát v lese přiotrávil paní Lawrencovou bobulemi, předpověděla mu, že to jednou někam dotáhne!

giphy.com



pátek 29. března 2024

Každý má svůj skrytý talent: Psice kentaurem

Už jsem vám tady někdy psala o tom, že má Čičman šílený záliby? Většina jejich spolužaček chodí na gymnastiku, zumbu a irský tance. Čičman pěstuje hobby horsing.

Pokud nepatříte mezi střídavě šťastné a zoufalé majitele holčiček, pravděpodobně nevíte, která bije. Je to vlastně atletika, při který běháte na rychlost a přeskakujete překážky. Akorát si při tom všem držíte mezi stehny tyč. A na té tyči je naražená koňská hlava. Plyšová. Ne ta z Kmotra, kterou našel Jack Woltz ráno v posteli! Taky vám teď mozek udělal: „pchouuuch“? Já vás varovala, že to bude divný, a to ještě ani nejsme u konce popisu.

Každá koňská hlava na klacku má svý vlastní honosný jméno a kromě tréningů se svým hobbíkem navštěvujete i speciální dostihy, parkur nebo soutěže ve stylové jízdě. Takže organizátor na začátku závodů s megafonem třeba vyhlásí: „Prosíme diváky, aby okamžitě vyklidili závodiště, na startu je připravený divoký mustang Fancy Vivid Blue s jezdkyní Anežkou Koláčkovou.“

Po odstartování Anežka se svým Fancy Blue na tyčce vyráží cvalem okolo tělocvičny, přeskočí metrovou překážku, ukázkově prokluše slalom mezi barely a zakončí stylovou jezdeckou poklonou k porotě.

Tenhle divnosport se vzal z Finska. Což nepřekvapí, pokud znáte knížky Arto Paasilinna, borůvkovou polívku a další vylomeniny, který se snad ani nedají vymyslet nikde jinde. Divný je to proto, že jako správná hobbyhorserka jste od pasu nahoru jezdkyně a od pasu dolů kůň. Taky to trochu evokuje čarodějnici (za což se Čičman vždycky strašně urazí) a tím pádem i sex (tohle radši ani nevytahuju).

Čičmanina stáj je taková ta děravá stolička z Ikei. V jedné díře je zaraženej parádní grošák Taykan a v druhé huculka Gira, která má věčně rozpáranou hlavu a vyglajdanou tyčku. Čičman ji ale nikdy v životě nevyhodí, ani kdyby byla prolezlá moly a hnízdili v rorýsi, což celkem reálně popisuje její podobu.

O víkendu Čičman jela s Taykanem závody, což je pro mě většinou relaxační odpoledne s knížkou, kde se můžu vyplesknout na žíněnku do tělocvičny a v příhodných chvílích fandit. Tyhle závody byly ale úplně jiný, už kvůli tomu, že mě Čičman zmanipulovala k tomu, abych se zapsala do soutěže pro rodiče.

„Prosím, prosím, přihlas se,“ úpěnlivě dorážela Čičman. „Úplně všechny maminky tam budou“ šla na dřeň, až mi to celý zprotivila. Fakt poslední věc, po který jako introvert prahnu, je stát na startovní čáře s 30 ambiciózníma matkama a běžet s koňskou hlavou mezi nohama závod o rodiče roku. 

Ale pak jsem si vzpomněla na to, jak jsem naposled hrála bezdomovkyni, co okolo sebe plive tabák a mluví hůř než Bohdalka v Rákosníčkovi (pak mě z toho bolelo 2 dny v krku, ale subjektivně to byla to jedna z mých nejlepších rolí) a řekla jsem si, že ze sebe nebudu zbytečně dělat dámu, protože mi to nepřísluší.

Později stojíme na vyhlášení disciplíny pro rodiče přesně tři (!). Zbytek matek má ke svým hobbyhorsím dcerám buď jen vlažné vztahy, nebo vůbec neprochází psychickým mučením jako já. Podle překvapených pohledů mé konkurentky uvažovaly úplně stejně.

„Ale zas je dobrý, že se všechny umístíme v nejhorším na třetím místě“ našla na tom matka č. 2 s černým mustangem nerozporovatelná pozitiva.

Jedu jako první. Řeknu vám, je to strašnej stres. Najednou musím vylézt ze své pohodlné ulity anonymní matky na žíněnce. Už nejsem rozvalený měkkýš, jsem pevná a pružná závodní jezdkyně minimálně na úrovni mladé Kellnerové. Podle mnou divoce ržá grošák Taykan a na povel začnu cválat. Letím jak vítr. Tak rychle, že až se zpožděním několika sekund ke mně dolehne nesouhlasný šum: běžím trasu opačným směrem!

Druhej pokus. Jestli jste zkoušeli někdy běhat cvalem, což je vlastně přískok, tak víte, že se přitom nohy pletou jak housky, nehledě na klacek mezi nohama, upřenou pozornost publika, holčičky, které mi fandí a vykají u toho („Do to-ho! To dá-te! Podruhý už se neztratíte!“).

Neztratila. Vyběhla jsem si střibrnou medaili, málem se přerazila a celou dobu jízdy jsem se smála. Přesto jsme se s Čičman shodli, že příště by si měl zasoutěžit Em (všichni tatínci, kteří mají rádi svoje holčičky, tam určitě budou!)




pátek 22. března 2024

Obecní blázni

 

Zaznamenali jste za poslední dny úmrtí Marie Lavičkové? Ikonickou recidivistku Máňu média vychrlila vedle Macrona ve fitku, černýho kašle a mrazíků, co (jako každoročně) spálí meruňky.

Kdyby ještě žil Hrabal, normálně by se do ní zamiloval až po uši. Nebo spíš do poslední klapky psacího stroje, protože uznejte sami: Dřív nádherná tmavovlasá holka ze spořádaný lékařský rodiny („byla jsem krásná holka, jen ty oči mně zůstaly“), která později skončila u striptýzu za pivko a cigáro v nejvyhlášenějších budějovických nálevnách a děkovala soudcům za to, že může jít zpátky do kriminálu. To prostě nevymyslíš.

„Když mě soudili poprvé za příživu, tak mi vyčítali, že jsem ještě navíc šlapala, ale já jim na to řekla, že za to by přece mohli odsoudit ženskou v každým manželství“ zajíká se Máňa svým charakteristickým smíchem a vaří si ve vězeňské kuchyňce magorák ze tří pytlíků čaje a tří hrstek tabáku, po kterým se jí odpoledne dobře čte. Jestli si vzpomínáte na sociálně nevhodnej smích Jokera v metru v podání Joaquina Phoenixe, tak tohle je česká odpověď. Jen bez Oscara za hlavní roli.

Myslím, že se všichni shodnem: Máňou s vymláceným chrupem na rozloučenou od prvního manžela a prasklou dioptrií po facce od návštěvy mámy v kriminále by nechtěl být nikdo z nás. Stejně ale sklízí hejty – no jak k tomu my poctivý pracující lidi přijdem, že se o nás nepíše a netočí, žejo?! Za co ty daně teda platíme?

„Hnusná osoba Máňa, která celý život lže, krade a sedí v lapáku, je tu podávána na stříbře jako celebrita. Mě osobně uráží, když se z takového parazita dělá hrdina a celý film jsem tlačen k sympatizování s ní. Ubránil jsem se...“ (čsfd)

Když jsem byla malá, měli jsme svýho obecního blázna jako každý správný Maloměsto. Skoro bych řekla, že to patří k povinný výbavě, se kterou už může každá nabobtnalá vesnice hrdě vztyčit městskou vlajku: koukejte, kromě kostela a hospody tady máme zdravotní středisko, základku, kadeřnici Vlaďku – jo a ten zašmudlanec v křoví je náš obecní blázen. Následuje už jen razítko a čestný zápis v seznamu měst.

Náš se jmenoval Bláznivej Vašek a byl to vlastně protikomunistickej odbojář. Vašek žil sám a byl jedinej člověk, kterýmu bylo legálně a bez trvalých následků umožněno, aby šplhal po sochách (včetně morovýho sloupu na náměstí) a řvát, že jsou komouši prasata a vrazi.

Vždycky přijela policie a sanitka. Uvědomělí esenbáci Vaška poučili o správné verzi našeho socialistického blahobytu. Saniťáci mu jen s mávnutím ruky píchli něco na uklidnění a zavezli ho prospat se domů.

Jedna ze soch byla přímo před naší školou, takže když Vašek začal kázat o přestávce, byl to pro nás jako pan Tau na křídle letadla a zároveň nevyčerpatelný zdroj dětských legend. Vašek jako profesionální storyteller splétal šílený mýty s  reálným pohledem na soudruhy v městečku i dál na východ.

Tvrdil, že mu bráchu komunisti zalili do betonu, když se stavělo nový sídliště a s děckama jsme tam pak jezdili na kole a dohadovali se, pod jakým z nich asi Vaškův brácha leží. A jestli náhodou nevykukuje z omítky třeba jeho žalobně namířenej ukazováček.

Vašek je prostě jeden ze vzorů zapletenej do svetru mýho dětství. Štafetu po něm převzal shodou okolností jeden z mých kamarádů, kterej s námi jezdil na kole a detektivně zkoumal pozůstatky Vaškova bratra v betonu.

Nojo, jí se to píše, chtěli bychom vidět, co by dělala, kdyby takovej byl Žmur nebo Čičman, aha?! Tak o tom žádná, vážení, byla bych v prdeli úplně stejně jako rodiče Máni, Vaška a všech lidí, kteří neplatí daně a dívají se na svět... prostě úplně jinak. A my se na něj můžeme dívat jinak díky nim.

Jako já včera v našem malešickým autobuse, když si proti mě sedla podobně šílená ženská jako byla Máňa a vyprávěla mi tam svoji historku s doktorem. 

Nejen, že to byl první člověk za několik týdnů, kvůli kterýmu jsem si v MHD sundala sluneční brýle, abychom si mohly vidět do očí, ale upřímně jsem se s ní zasmála přesně tím jokerovským stylem. Kdoví, třeba ze mě Máňa teprve vyroste!

pátek 15. března 2024

Smolík

 

Nedávno jsme byli s Emem v Brně a viděli se s kamarádem, kterej má příhodný jméno Smolík. Nevím, jestli se tady někdo jmenujete Šťastný nebo Kulhánek a fakt to sedí, ale Smolík se se svým jménem naprosto identifikoval. 

Smolík má cukrovku a díky tomu v pravidelných intervalech obíhá hned několik ambulancí, protože „můžu kdykoliv oslepnout, zkolabovat, nebo mi uhnije noha“ vysvětluje nám věcně. Jednou z jeho zastávek je nefrologická ordinace, kde mu servisují ledviny a dělá tam jedna hrozně hezká doktorka.

„Ach ty vaše výsledky“ vzdychne vždycky ta jeho nádherná doktorka a rozepne si z rozrušení knoflíček na vypasovaném plášti. 

„No, do budoucna se bohužel té transplantaci ledviny stejně nevyhnete“ motá si na propisku pramen kaštanových vlasů, a i když je to hrozně smutný, pořád si Smolík může představovat, jak má na sobě ten sladce vanilkovej parfém a objímá ho, aby mu dodala odvahy, až ten den přijde. „Musíte přijít za 3 měsíce, abychom se podívali, jak ten nález pokročil“ loučí se s termínem kontroly na lístečku, jako když vám neznámá holka v tramvaji spiklenecky dává číslo.

Jenže když tam přišel teď, tak tam byla bez varování nová doktorka. Žádná vanilka, žádný měkký kaštanový vlny. Tvrdě černý vlasy na ježka a stejně pichlavý oči za tlustýma dioptriema, který vám vidí do hlavy líp než cétéčko. Tu původní krásnou asi odsoudili za nelegální byznys s orgány.

„Pane Smolík, ale vy máte ty hodnoty trvale v limitu“ nespokojeně se hrabe ta nová doktorka v záznamech. „Já opravdu nevidím důvod, proč byste měl zatěžovat zdravotní systém a chodit sem pořád. Víte, jsou lidi, co naši péči OPRAVDU potřebují.“ vypakovala ho z ordinace s termínem za rok, takže Smolík dodneška neví, jestli má štěstí, že na tu transplantaci nemusí, nebo smůlu, že přišel o svou nejoblíbenější doktorku. Hlavně ztratil jednu podstatnou věc – důvěru k lékařům. Divíte se mu?

No a podobně, jen přesně naopak to teď vypadá s tou mojí spodní levou šestkou

Když jsem se totiž poprvé dozvěděla, že je s ní něco v nepořádku a že by mohla nedejbože začít bolet, začal ten zub hnusně pobolívat přesně podle pokynů, a to hlavně v noci před usnutím, když jsem o něm měla čas přemýšlet a hrozně se mi nehodilo být nevyspalá. Další vyšetření ale neukázalo vůbec nic patologickýho – bolavej zub by měl bolet i když se do něj tluče zubařským kladívkem a žďoubá šperhákem. Nic. Nula.

Navíc se podle rentgenu zjistilo, že ten malej černej flek je tam už od prvního čištění kanálků před několika lety a je furt stejnej. Šestka to slyšela a od tý doby nebolí. Jakože vůbec.

Takže je to Schrodingerův zub, kterej je zároveň zdravej a zároveń na transplantaci jako Smolíkova ledvina. 

Můj zubař si o mě myslí, že jsem stalker a sestřička se mě sjela protřelým pohledem: „Jó holčičko, já vim moc dobře, vo co ti jde, ale tenhle doktor má manželku a milenku mu už dělám já, takže se sem nemusíš pořád objednávat s ničím. Víš, jsou lidi, co naši péči OPRAVDU potřebují.“

Ještěže nechodím na kardiologii, asi bych měla infarkt 3x denně!

Jenom si vezmu tu ledvinku a zas půjdu