Houby jsou závod, kterej může vyhrát každej. I ty!

 

Je jedno, že je důchodová krize, je párek, že nemáme rychlovlaky ani digitalizovaný stavební řízení. Jsme velkorysí, protože rostou houby. Socky přetékají koši a ustaranými emotikony. „Kam to mám dávat?“ „Dvě hodiny jsem čistil ty klouzky.“ „Pomoc, další smaženici už nezvládnu!“

Em je naštvanej, protože chodí do lesa celej rok a přes celej rok se tam můžete potkat maximálně s vrahama, co tam zakopávaj svý oběti. Teď jsou lesy plný normálních lidí a Em se bojí vyčůrat za stromem, protože tam vtrhnou ječící houbařky s košíkama a za úchyla bude on.

Myslela jsem, že přehání, ale nakonec vyhrála moje vrozená zvědavost a co si budem – zištnost a musela jsem na houby taky. Proč se mám trápit sama s rychlovlaky, když můžu jíst zadarmiko a bez vstupnýho smaženici jako většina republiky?

Navíc máme v rodině silnou houbařskou větev. Můj prastrýc Jožka byl třeba s drancováním lesů proslulej i v rámci širšího příbuzenstva. Kromě tloušťky vynikal slabozrakostí a jak vás už nepřekvapí, naší typickou rodinnou lakotou. Strýc měl ženu Ivanu, která svým vzezřením naprosto odpovídala jeho zrakovému handicapu, a jako bonus byla hrozně hádavá a líná. V tomhle genetickým složení, který by zamotalo hlavu i rodičům Hitlera, dorazili vždycky na podzim s obříma košíkama za babičkou mý mámy. Na sudeťáckej venkov, obklopenej hustým lesem.

Ivana zůstávala ve svým fajnovým městským oblečení u babičky v chalupě, kde se nalívala kafem a urážela zbytek rodiny, zatímco Jožka chodil po lese a sbíral. Sbíral všechno. Vysypal to potom babičce na stůl, která se chytla za hlavu a za rouhavých výkřiků k panence Marii sedmibolestný vyházela všechny muchomůrky a satany. Původní kupa hub se zcvrkla asi tak na desetinu, babička jim k tomu přibalila domácí vajíčka a s úlevou sledovala, jak jejich auto odprdělo zpátky na maloměsto. Babička byla bohyně promarněný příležitosti: Jožka umřel brzo. Ale na infarkt, ne na otravu.

Ale zpátky do lesa: je jedno, kam vlezete. Všude natrefíte na:

Rodiny

Český rodinný sport na 5? Houby. Typický soutěžní oddíl zahrnuje 2 dospělý a 2 děti ve stejných šusťákových dresech. Matka rodu nosí koš, otec se snaží zamachrovat a najít největší naleziště, děti rozkopávaj muchomůrky a řvou. Když se tahle archetypální smečka potká s jinou rodinou, všichni ztichnou a jen si chamtivě přeměřujou velikost tašek a košíků. Sotva konkurenční skupina zmizí za pasekou, hodí se na ní veškerý neúspěchy. VONI nám to vysbírali!

Mykologové

Nenápadný týpci v podzimních barvách, který splývaj s lesem. Hnědý kalhoty, šedá bunda, jejíž hrudní vybouleninu tvoří ukrytá publikace „Chráněné houby v českých lesích“. Poznáte je podle toho, že jim z košíku trčí fialový a azurový houby, po jejichž konzumaci byste vy osobně umřeli v krutých halucinacích a promluvách ke svatý Tereze. Oni ne. Nasbíraj si vždycky, v jakýmkoliv ročním období. Právě proto je na podzim v lesích moc nepotkáte, protože jsou z normálních hub znuděný.

Ztracení senioři

Na první pohled zaměnitelní s mykology, na rozdíl od nich jsou ale v lesích (doslova) k nalezení jenom na podzim. Vděčný druh, za kterým se až do okolních lesů často táhnou rojnice dobrovolníků a policejní psi.

Tripaři

Někdy vypadají podobně zmateně a ušmudlaně jako senioři po pár dnech toulání po lesech. Tripaři se ale dokážou zrasit už po pár hodinách pojídání lysohlávek a válení v listí.

Vrazi a klíšťata

Podzim není žádnej důvod k tomu, aby lidi nepáchali trestný činy. Nikdo nestojí o publicitu, ale jinak to prostě nejde. Mají nám snad házet svý oběti do kontejnerů měst, to chcete? Nemyslim si.

Média kromě nálezu metrových hřibů tedy plní i titulky o tom, jak rozvášnění houbaři, co za suchohřiba zalezou i do nejhoršího roští, nachází mrtvoly, který si tam v klidu tlejí už od konce minulý sezóny. Kdo to od vraha s lopatou neschytá jako nežádoucí přihlížející, toho setne klíšťová encefalitida o pár týdnů dál.

Ale dycky to stojí za to: vaši pozůstalí můžou návštěvám ukazovat metry zavařovaček hřibů naložených v octě nebo pytle sušených hub, který voní jak packy štěněte. Houby jsou prostě závod, kterej může vyhrát každej z nás. Milionář z chatrče po česku!

Giphy.com

 

Tohle můžou vyhrát jen ti úplně výjimečný

 

O lidech, který jsou dobrý ve všem. A pak o těch druhých, co vynikají ve s*aní do vlastního hnízda

 

Asi všichni máme z minulýho týdne představu toho, jak zpívám – ano, je to ten tón spojený s netopýrem v ohni, vyjící čivavou a faktem, že jsem z hudebky dostávala vždycky dvojku.

Pokud je nějaká další paralela, s čím se dá přirovnat můj zpěv, byl by to Emův tanec. Em tvrdí, že nebyl 20 let na parketu, protože nechodil do tanečních. Já si tajně myslím, že ho z tanečních normálně vyrazili hned v průběhu první lakce. Prostě ho vzal taneční mistr za flígr a táhl ho po naleštěných parketách až k východu, kde si odplivl a vyměnil si bílý rukavičky za nový.

Jediným svědkem Emova tance byla jeho máma a ségry, když odjeli hluboko do polskýho vnitrozemí na svatbu nějakýho vzdálenýho příbuznýho. Emova poslední vzpomínka na tu událost se týká asi stovky Poláků, jejichž nesrozumitelnost výrazně přihoršoval zvyk prásknout každému hostu vedle jeho talíře flašku vodky. Em to pít nechtěl, ale z bodrých spolustolovníků okolo pochopil, že když si s nima nedá panáka, tak bude nevěsta přinejlepším prokletá a v nejhorším od nich dostane na hubu před kulturákem, kde se ta celá hrůza konala. Druhá věc, kterou od polskýho strýce pochopil jako národní povinnost, byl tanec s nevěstou.

Nesrozumitelně drmolící lidi, kterých aspoň podle Ema neustále přibývalo a v tomto okamžiku už jich muselo být aspoň 500, se rozestoupili a udělali kruh. Virbl. Em nastupuje s nevěstou. Hudba začala hrát. Asi to měla být mazurka, ale Em znal ze Sissi, mladé císařovny, jen rakousko-uherský valčík. Emova máma není dodneška schopná tu historku dopovědět s vážným výrazem na tváři a v polský větvi se prý dodnes šušká, že to je tím, že se nemodlíme.

Druhá věc je Emovo lehký pohrdání mýma zálibama, konkrétně divadelní improvizací. Chápete to, teče z vás pot a slzy, umíte ze sebe v jedný sekundě udělat mluvící lajku na orbitální dráze a pak Miss World s vadou řeči, ale Em si jen odfrkne, že divadlo je přehrávaný a že jsou mnohem lepší filmy s počítačovou simulací.

Takže, tramtadadá, moje volba byla jasná: lekce taneční improvizace. V uzavřený skupině, kam jsem Ema protlačila přes e-mail, že je tanec jeho život a rád by se mu věnoval profesionálně, ale bohužel nemůže kvůli kloubům. Em to na mě vyškemral už v pondělí a dva dny se moc nebavil.

V o to víc povznesený náladě se vrátil ve středu večer. „Většina z nich byly ženský, v legínách a upnutých topech,“ zasní se Em a pokračuje: „V první části byla rozcvička, kde jsme se vzájemně dotýkali. Pak jsem měl sólo, kdy jsem měl taneční sólo v roli housenky a všechny holky z toho byly unešený, takže se mnou pak chtěla tančit ještě lektorka. Přemýšlím, že tam začnu chodit na kurz,“ a nadutě dodal, že tuhle skupinu si zabírá on a kdybych to někdy chtěla zkoušet, tak ať si najdu nějakou jinou. „Ale nevím, jestli by tam měli zájem o lehce nadprůměrně pohybově nadaný lidi,“ neodpustil si na konec. „Tohle totiž můžou vyhrát jen ti úplně výjimečný.“

giphy.com

Diskomfortní výzva 2: Hrdelní zpěv

 

Pár věcí se tu dlouho neukázalo – třeba pocit, že se chovám dospěle a diskomfortní výzva. Pamatujete, jak mě zalehl úplně cizí chlap na rodinných konstelacích a Em se s úplně cizím chlapem popral na playfightu? Tyhle zážitky je potřeba pravidelně retraumatizovat, a tak jsme se začátkem nového školního roku s Emem odbouchli další semestr vzájemného týrání.

Konkrétně u téhle výzvy jsem věděla, že něco na tenhle způsob dřív nebo pozdějc přijde. Je to totiž jedna z mých největších slabostí. Je to záležitost, která je daň za dlouhý nohy, rychločtení, schopnost magicky ohýbat prsty, Ema a další věci, o který jsem se nijak nezasloužila a přesto je mám.

„Tady máš ještě schopnost se tvářit, že jsi profesionál a přesně víš, o čem je řeč, i když víš kulový,“ stihla nad moji postýlkou ještě doříct ta poslední hodná sudička, ale pak přišla ta zlá s obličejem odlíčený sedmdesátiletý Madonny a zaskřehotala: „Nebudeš umět zpívat. Nikdy, Ani v koupelně!“

Možná patříte mezi lidi, který o sobě ze skromnosti říkají to samý. Můžu vás ujistit, že jsem u táboráků a hudebních improvizací zažila mraky těhle skromných lidí, který pak otevřou pusu a lezou z nich tři oktávy.

Tak abychom si rozuměli – já nejsem falešně skromná. Em mě chodí prosit do sprchy, ať to přestanu dělat, protože v bytě pod náma pak vyje čivava. Když se přidám ke Stánkům u ohně, v lepším případě začne okamžitě kolovat placatka s rumem a v horším se někdo začne živě zajímat, jestli nevlétl do ohně netopýr. Vím jen o jednom člověku, kterej je na tom stejně a je to Petr z naší impro skupiny. Kdysi jsme měli lekci zpěvu s profesionálním hudebníkem, kterej na začátku bezstarostně mával rukama, že zažil úplně všechno. Za dvacet minut nám dvěma u základní stupnice řekl, že bude pro všechny lepší, když si najdeme jinou zálibu.

S tímhle prokletím mě Em přihlásil na lekci hrdelního mongolského zpěvu. Ještě ke všemu mě tam nemůže přihlásit normálně. Připisuje pod mým jménem do přihlášky: „Zpívání je můj život. Ráda vystupuji i na veřejnosti a doufám, že hrdelním zpěvem obohatím svůj rejstřík,“ aby lektor pochopil, že mám laťku fakt nahoře. Nebo ještě lépe, že jsem úplná kráva.

Tohle opatření výrazně přispělo k tomu, že jsem se před akcí vysrabila. „Představ se pod svým psacím pseudonymem, jako že jsi hodná a pokorná sestra, náhrada zlý a namyšlený Psice, která náhle onemocněla,“ šeptá mi mý zbabělý podvědomí.

„Jmenuju se Dora a vůbec neumím zpívat“ představuju se plaše v kolečku lidí, kde jsou přede mnou samý lektorky zpěvu, muzikanti, nebo aspoň lidi, co žili deset let v Tibetu a naučili se od mnichů kargyru. Tak. Ať se od týhle chvíle stane cokoliv, nemůže mě nikdo obviňovat z toho, že jsem je včas nevarovala. Odznáček nejotravnějšího člověka v sále si mezitím převzala ukecaná ženská, co hraje někde v kapele, všemu se směje a řekla bych až skoro obscénně podlézá lektorovi při všem, co řekne a udělá.

Celkově je to v pohodě, protože nejvíc věcí nám v první části ukazuje lektor bez našeho přičinění. Fakt jsou na světě lidi, který umí vydávat svým krkem zvuk jako fujara, bublající potok a mručení pantera. „Ježiš, to je neuvěřitelný, vy jste tak dokonalej,“ máchá sebou ta ženská a otírá se o zeď, aby se jí nenápadně rozepla podprsenka.

Zkouším si mručení ve skupině a zcela nepřekvapivě moje mručení nezní jako potůček, ale jako porouchanej kompresor. Naštěstí je nás hodně, takže můžu otvírat pusu, tvářit se soustředěně-a u toho mlčet. Na závěr nás čeká půlhodinovej jam. „Umí hrát někdo na didgeridoo, že by nás doprovodil?“ ptá se lektor. „Ježiš, to jsem nikdy nedržela v ruce, to je dlouhý, hihi. Můžu to zkusit?“ ptá se Podlejzačka a všechny potěší, když lektor chladně odsekne „Ne“ a zhasne.

Následujících 30 minut poslouchám v anonymitě tmy mručení, hučení, mňoukání a krkání a připadám si jako na svý první ayahuasce. „To by sis mohla i lehnout, to by bylo pohodlíčko,“ nasměruje mě zase mý komfortně připosraný podvědomí, takže se vyvalím na záda s rukama pod hlavou a přemýšlím si o svým. Po svým.

Kdo rozsvítil tak rychle? Fakt jsem spala, nebo to byla ta hluboká meditace, o který se na začátku mluvilo? Každopádně si sbalím svých pár švestek, poděkuju za skvělej zážitek, pustím si do sluchátek Mutanti hledaj východisko a letím na metro. Až tam mi došlo, že jsem tam něco zapomněla – balíček se Žmurovýma džínama, vyzvednutej cestou z práce. Balíček, na kterým se velkým tiskacím písmem skví moje skutečný jméno.

„Já jsem tady asi něco zapomněla,“ přibíhám do sálu a už je tam jen lektor. „Jo, to jste VY,“ zírá na mě lektor a v očích se mu nezračí, že by měl laťku vysoko, ale to druhý: že jsem ta namyšlená kráva, co se ještě navíc představuje pod falešným jménem.

„Tak nashledanou,“ popadnu svůj balíček mateřsky do náruče a vybíhám do deště. Lhát se nemá. Ale mstít se může. Kdyby to tady nečetl Em, hned bych vám napsala, kam jde příští středu a co jsem mu připsala do přihlášky já!

Giphy.com

Pipiris

 

Abych vám mohla říct o tom, jak hanebnou mám rodinu a jak blbej nápad je objednávat se k jednomu lékaři s nima všema, musím začít trochu zeširoka.

Emovi se udělal na krku fibrom. Je to taková malá konfederace kožních buněk a chlupů, která ničemu výrazně neškodí, ale taky ani vyloženě nepomáhá. Ten Emův si ještě vybral přesně to místo, kde může odírat o tričko a vysílat do mozku neustálý signály svý pasívně-agresivní podrážděnosti.

Normální člověk by se s tím objednal na kožní, kde vám nafrněnýho fibroma ušmiknou za 2 vteřiny, ale to evidentně není Emův styl: Emův styl je objednat si drahej speciální kryo přípravek pro domácí použití.

„Tenhle přípravek je průlom v domácí auto-chirurgii“ ukazuje mi Em tu drahou flaštičku, která na mě úplně od začátku dělá dojem jako když vám dávno zemřelej Kellner na Facebooku dělá díry do hlavy, ať nacpete celý svý úspory do kryptoměn.

Ale říkejte to Emovi, kterej je celej natěšenej, až se budou v lékárnách prodávat sady na operaci slepáku s QR kódem na videomanuál na Youtube. Blbý je, že si tam nedosáhne, takže jsem odstraněním fibromu pověřená já.

Je to samozřejmě komplikovaný jak ovládání jaderný elektrárny, takže musíte třikrát něco odjistit, pak z toho začne unikat pára a Em vříská, ať přiložím hlavici, nebo to bouchne. Po exekuci vypadá fibrom jako když na křesle rozsednete muffin, kterej tam zůstal po dětský oslavě. Em je spokojenej, protože v příručce píšou, že se má do 2 týdnů rozpadnout a zmizet.

Za 14 dnů splasklej fibrom dobobtná do původní velikosti a Em zuří. „To je tím, žes to špatně odjistila.“ „To musíš přitisknout hned, ne na to koukat a smát se.“ „Přečetla sis vůbec ten manuál?“ Jo, na mě je jednoduchý svést úplně všechno, jak vidíte.

Procedura se tedy ještě několikrát opakuje s pramalým úspěchem. Po tý poslední vypadal fibrom jak děrovanej knoflík, a pak už jsem to odmítla dál vykonávat, protože mi připadalo jako přirozenej vývoj, že si s tím Em užene obzvlášť agresivní melanom a já zůstanu s dětma a tou jeho posranou kryolahvičkou úplně sama.

Každej rok chodíme na kožní na kontrolu znamínek, všichni. Seřadíme se v ordinaci ve spodním prádle, a kožní nás přejede jeden po druhým dermatoskopem. „Jo a tohle je asi fibrom, viďte,“ ohlásí Em nenápadně ten svůj zmasakrovanej výrustek. Neasi. „No, máte ho nějakej zatrhnutej, ne? Já vám ho vedle odstraním, to budou 2 vteřiny,“ řekne kožní a já to nijak nekomentuju, i když mám morální právo si postěžovat. Mohla bych se třeba zeptat na to, jestli jako lékař souhlasí s tím, aby si lidi pižlali svý znamínka sami doma a obtěžovali s tím svý okolí. Ale taková já nejsem.

A pak jdu na řadu já. „No znamínka dobrý, ale tady máte pytyriasis,“ vrtí doktor znepokojeně hlavou.“ „Pipirisis co? Je to vážný?“ ptám se.

„Ne, to je plíseň,“ mávne rukou doktor.

„To má z toho, že jí sladký“, nenechává si svý rozumy pro sebe Em.

„Ne, to má spíš z toho, že se potí,“ nabízí lékař svůj odborný pohled.

„No, ale sladký teď docela jedla,“ zamýšlí se Čičman.

„Však není tlustá, může jíst sladký,“ odpovídá doktor a doteď nebyla ani jedna malá pauzička k tomu, abych se mohla nadechnout a říct všem, ať si komentujou svý vlastní těla a stravovací návyky.

„Pijete hodně alkohol?“ ptá se doktor a to už otvírají zobáky všichni jako hladový malý vlaštovky, takže ho hrozně nevěrohodně ujišťuju, že skoro vůbec nepiju, i když je to pravda. Doktor potřese hlavou a jen dodá „možná bude lepší sírová voda, tady máte recept a noste bavlněné prádlo,“ který nosím a stejně mám pipiris a jako bonus rodinu, která by si ji zasloužila víc než já.

Ale slibuju vám – až Em přitáhne sadu na odstranění křečových žil, amputuju mu s tím nohu a budu to celý natáčet.

Všechny depky světa i ta má

 

Je tu podzim, je tu podzim, je tu podzim, chce se mi třískat hlavou do klávesnice, protože začíná období, kterýmu pracovně říkám „přilítli havrani“ a cyklicky se opakuje vždycky na konci léta. Člověk by se tím pádem měl všímavě podívat do kalendáře a všímavě poznamenat „aha, destruktivní myšlenky, přesný jako hodinky“ a prostě tu hrůzu dál neřešit.

Ale víte co? Podzim je stejně plíživej a zákeřnej jako PMS, nutí vás hádat se s lidma, cítit se osaměle a staře, vybírat si v katalogu sebevražedných pomůcek a kupovat si košíčky plněný nutelou, abyste se už brzy mohli k tomu všemu cítit ještě hnusný a tlustý. Ale z toho všeho mi podzim vždycky připadal jako ekvivalent stáří – pomalého nachylování se do hrobu, ze kterýho vás vytrhne až zubatej zimní mráz, kdy to utrpení skončí.

Tak si to pojďme sepsat. Protože jestli si tohle všechno budu myslet ještě na jaře, tak… jsem fakt stará. A to bude v hajzlu-mnohem víc, než když jsem si tenhle fakt připustila poprvé ve 25.

Jsem stará a brzo umřu protože:

1. Si to myslí i moje děti:

„Tak jaká je ta nová úča?,“ ptám se Čičman, když se chystám na třídní schůzky. „Je mladší než ta minulá? A hodnější?“

„Mnó, to ani ne. Je starší jako ty. Ale ty jsi hodnější“ (aspoň něco. Můj mozek mě v tom okamžiku vykreslil jako starou babičku, která je navíc dementní, takže nevyžaduje disciplínu).

2. To vidím, ne:

Nevím, jestli má tenhle optickej jev nějakej název, ale já ještě včera v poslední slunečnej den vypadala celkem normálně. Ale hned dneska ráno jsem se vzbudila do 13 stupňů s nechutnýma vráskama kolem koutků úst a vylezlou stařeckou pigmentovou skvrnou pod okem. I tohle s váma udělá podzim – změníte barvu, zkrabatíte a zplesnivíte jako spadlej list.

3. Moji rodiče jsou starý:

Tátovi se před pár lety zdálo o andělu smrti, kterej mu řekl, že se nedožije Vánoc. Myslím, že to ze strany nadpřirozených entit byl typickej phishing, podobnej africkejm princům a celkem se divím, že z něj tenhle přízrak netahal prachy, protože táta by mu je s radostí vysolil, jen aby nemusel zůstávat na Zemi s mojí matkou.

Místo toho se táta teda nachystal a nekupoval ani dárky. Vánoc se pochopitelně dožil, stejně jako výčitek mý mámy, že nedostala ani rychlovarku jako každej rok. 

Osobně doufám, že to bylo dostatečný poučení se příště na nějaký sliby-chyby shora vysrat. Stejně se ale nedá ignorovat, že jsou k tomu oba blíž – zvlášť když je vidím každý měsíc jednou a ne kontinuálně. „Čičman je zase větší a Žmurovi se mění hlas,“ žasne a raduje se máma nad drobnýma změnama, nepostřehnutelnými v rámci každodenní reality. Podobný změny vidím i já na svých rodičích – jen je radostně nehlásím.

4. Jsem advokátkou zralých šílených žen:

V rámci zkvalitňování našich pracovních vztahů máme whatsapp skupinu, do který si posíláme fotky z dovolených, zpravidla zarámovaných do výkřiků „Můj hrad z písku na pláži na Bali, co jste dneska udělali vy?“ a následných hejtů na flákače, za který musíme dřít na společný HDP, aby si naše republika mohla dovolit pár metrů dálnic. Výjimkou je naše kolegyně Vlaďka 60+, která jako jediná publikuje hanbaté fotky ve vyzývavých pózách a v bikinách tak miniaturních, že by se vešly do kindervajíčka a ještě by zbylo dost místa na skládacího dinosaura.

„No a co jako,“ okřikuju kolegy z mravnostního, kteří se tady vždycky najdou a začnou se bouřit, že to Vlaďka posílá kolem oběda NASCHVÁL a povzbudím Vlaďku, ať nám pošle ještě nějakýho svlečenýho beachboye. „Proč by se nemohla fotit klidně nahá? Já v 60 letech taky nehodlám sedět doma a luštit křížovky.“ A u toho mi vždycky dojde, že si jen připravuju půdu pro to, aby později osazenstvo našeho kanclu při mých budoucích výstřednostech…ani NECEKLO.

Jak to máte vy? Jste taky starý na podzim nebo celoročně? Máte nějaký pozitivní výhledy, kterýma bychom se mohli společně ukolíbat?

Giphy.com

Lesáci versus Skaláci: Lov traumíků

 

Tak a je po prázdninách, koťátka. I když tomu venkovní teploty moc nenasvědčují, což je pro nás lidi bez termoregulace otravný jako Despacito. To hráli jednu dobu úplně všude a mělo to stejně nelineární nástup vedlejších účinků jako to aktuální vedro.

To se totiž nejdřív zaradujete, protože teplý večery, krátký šaty, sandálky. A když někam jedete, stačí na to malej batůžek, kde jsou navíc jen plavky a ručník. Časem zjistíte, že vás ty zpocený trička a přecpaný zahrádky vlastně už tas tak moc nebaví A fáze 3 je, když se tohle všechno nakumuluje. Posledních pár dnů mám prostě omezenou provozní dobu někdy do 10 dopoledne, a pak od 17 dál. Mezitím se mi chce spát, pobolívá mě hlava a vyvracím bělmo při kontrole předpovědi počasí, kterou provádím asi desetkrát za hodinu. Ruku na srdce, není to úplně povzbuzující zpráva pro mého zaměstnavatele, co mi platí stejný výpalný bez ohledu na roční období.

Žmur se nám vrátil z tábora. Po strastech military campu s Karlíkem jsem mu letos našla respektující tábor s flat strukturou, kde vedoucí nejsou veteráni z Afghánistánu na antidepresivech, ale kamarádi. Organizátoři čas od času umísťovali na socky fotky a videa. Na jednom z nich byl tábor zachycenej po bouřce a vypadalo to jako Woodstock: hlavní cesta se proměnila v klouzačku, po který jezdí děcka po břiše a s rozběhem. Holky mávají jen v plavkách z bahnivýho jezírka. Další dva kluci s hroudama bahna na hlavách mávají na kameru. Make love, not war. (Vsaďte se, že v tom samým oblečení chodili všichni zbytek týdne, a že do várnice s čajem kuchařka každý ráno nasypala lžičku LSD.)

Žmur se vrátil vyšší než já. Vůbec nechápu, jak se to mohlo stát, ale kvóta 175 cm padla fakt během jedinýho týdne. Začalo mi svítat, když se Žmur pochlubil, že tam jeden den sežral 26 krajíců chleba (mám editorský nutkání tohle číslo upravit, protože je tak nereálný, že mi to nebudete věřit. Žmur na tom ale trvá, prý si to počítal). Druhej den spořádal k večeři 7 párků v rohlíku a taky prozradil, že cereálie ke snídani si nabíral ešusem jako naběračkou. Em zavrávoral, že si bude muset najít druhou práci, abychom pokryli novou kalorickou spotřebu naší rodiny. Já jsem zavrávorala, když jsem zjistila, že většinu táborového týmu tvořily holky a že způsob trávení večerů Žmur odmítá komentovat až na mnohoznačný „hráli jsme hry“ (s lišáckým úsměvem, bez dalšího upřesnění).

V Emovi to vyvolalo vzpomínky na jeho dětský táborový léta, který jsem si pro sebe pracovně nazvala „Mé dětství v Treblince“ a jsou uloženy v tragickým kastlíku mé paměti hned vedle dědova malého bratříčka, co umíral v dlouhých bolestech, když na sebe převrhl necky plný horký vody. 

Emův tábor byl totiž někde na jihu Čech, asi 8 kiláků od hraničního pásma. Ten tábor vedli lampasáci. Mimo drsný tresty kluci museli spát v botách, protože když se zařvalo „nástup“, museli být na apelplatzu do 13 sekund, jinak museli udělat asi 100 kliků, dokud nezkolabovali. Jejich nepřátelé byli diverzanti (v noci se tam prý často ozývalo dunění samopalů) – a tábor Skaláků, druhej příhraniční dětskej gulag. Pokud byli Lesáci něco jako Černí baroni, byli Skaláci bratři Mašínové, schopní vás při krádeži vlajky podříznout.

Když jsme si teď o víkendu vyzvedávali děti v Brně a šli večer na jedno, přišly na přetřes právě historky z dnešních táborů (které mezi "opravdovými muži" budily pohrdání). Když Em přiložil historkama z Treblinky o tom, jak 2 dny nejedl, kontroval Smolík odvážným tvrzením, že nejdrsnější tábory zažíval on, protože je vedoucí nutili běhat nahý přes les až do mastňáckýho tábora házenkářů v chatkách a vyřvávat na ně posměšky a protistátní hesla.

Em vybral smeč kopřivovou uličkou, kdy provinilce jen v trenclích potrestal zbytek kamarádů sešleháním kopřivama, což zažil i Smolík, a pak došlo k šokujícímu odhalení: Smolík byl členem Skaláků a Em Lesáků ve stejných letech. Takže si navzájem kradli vlajku, vyhrožovali násilím a brečeli v koutě, že už dál nemůžou.

Bylo to stejný, jako když se na pietním odhalení pomníku holocaustu sejdou dva dědové s tetováním na předloktí: celej zbytek večera se s nima už nedalo mluvit o ničem normálním, co nevyžaduje akutní psychoterapeutickou pomoc. Smolík se pak s Emem loučil jako soulmate, připraven za něj a rodinu vykonat 100 kliků kdykoliv to bude potřeba.

Což klade dvě otázky na večerní chvilku, až můj přehřátý a roztékající se mozek zase nabere podobu rosolu jako puding v lednici: Bude Žmur na svůj Woodstock vzpomínat se stejnou úpěnlivostí? Potřebujeme ke svému životu trauma, abychom mohli tvrdit, že nás formovalo?

Jo a co si budem: Kdybychom byly u Skaláků a Lesáků my, ženy, vypadá 
to pochopitelně úplně jinak/ Giphy.com a můj oblíbenej film Až vyjde měsíc.

Městskej hromadnej úchyl

 

Něco vám povím: jezdit pražskou městskou hromadnou a potkat úchyláka jen fakt jen otázka času a statistiky. Tak dlouho chodíš se džbánem pro vodu… až vedle tebe někdo masturbuje.

Musím teda říct, že jsem si ve svým věku připadala na úchyláckou zkušenost trochu jako zapomenutá stará panna, protože Olga mi říkala, že se tenhle akt nechutnosti stal v metru už i její její 10letý dceři.

Já jsem viděla pořádnýho úchyláka jen v Brně, a to jedno obyčejný pracovní ráno. Čekala jsem na tramvajový zastávce a v nedalekým baráku stál na vnitřním parapetu okna tlustej nahej chlápek a držel si ho v ruce. Vzhledem k jeho váze to byl stejně bizarní výjev, jako kdyby tam byl vystavenej vzrušenej kapustňák, takže to ve mně zanechalo údiv spíš nad ocelovou pevností jeho parapetu než erekce. Prostě Brno.

Že se takový věci dějou i v Praze jsem ale vlastně pochopila celkem brzy po nastěhování, kdy jsme s Houbičem a pár novými kamarády byli v létě na koupališti na Podolí. „Co jsou ty světýlka tam na skále?" ptala jsem se zvědavě. „Jó, to jsou odrazy slunce z dalekohledů“ vysvětlila mi pohotově Jana se stejnou samozřejmostí, jako když někomu v novým městě ukazujete večerku na konci ulice. „Jakože si tam honěj,“ dodala na vysvětlenou, když viděla můj udivený výraz. Později se Houbič vrátil z pánských šaten se zážitkem, že si ho tam ve sprchách vyhlídl cizí chlápek se zavařovačkou. Představil se jako pracovník Krajské hygienické služby a poprosil ho o vzorek moči. Prostě Praha.

No a od tý doby uteklo skoro 20 let a o úchýlácích jen čtu a slyším. Třeba od kolegy, co bydlí na Pražským povstání. Dřív jsem tam bydlela taky, asi 20 metrů od něj a stejně daleko od hřiště, kde se našla radioaktivní součástka. Tenhle kolega mě neustále zásobuje důvody, proč bych se měla přestěhovat zpátky: za poslední měsíc se tam v nějakým bytě málem podpálil chlap a řval u toho aláh akbar. Někomu utekla krajta a schovala se do auta před barákem. „A už jsi četla zprávy? Na naší ulici stál chlap, kterej hodinu onanoval, pil u toho kafe a kouřil!“ hlásil mi nedávno u ranní fronty na kávovar kolega se stejnou hrdostí, jakoby tam vystupoval světoznámej iluzionista.

Pokud bych teda měla na úchyláky spadeno, vím, kde mají svoji rezervaci. Přesto jsem toho svýho potkala úplně jinde, i když to bylo taky ráno. Představte si poklidný ráno v tom mým oblíbeným korpoš busu. Lidi se tváří poklidně a zhnuseně a jsou zahloubaný do displejů svých telefonů stejně jako já. Klink, klink, cinká mi spokojeně Duolingo.

Člověk by si skoro myslel, že v takovýmhle soustředění by vám musel někdo strčit penis přímo pod nos, abyste si vůbec nějaký ilegální úchylácký činnosti všimli. Ale přesně od toho jsme vybavení paralelním viděním, díky kterýmu mi začla blikat kontrolka přes uličku vpravo. Sedí tam rozvalenej starší týpek, pupek z ven trída a….třeba je stiženej nějakým hrozným svědivým ekzémem zrovna v intimních partiích? nabízí vysvětlení ta stejně naivní část hemisféry, co je vám schopná tvrdit, že čokoláda bez cukru se může v jakýmkoliv množství i v 10 večer. No není, normálně si ho honí!, koriguje to ta druhá hemisféra, díky které nemám přehnaně růžová očekávání třeba ohledně puberty mých děti.

A teď co. Pořád je to takovej divnej šok – vidím to teda správně? Jako vážně? Má se to jít hlásit řidiči, fotit, nebo strhnout mexickou vlnu mezi cestujícíma? Než jsem si stihla na tyto otázky odpovědět, byla tu zastávka, na který milej pan úchyl bleskurychle vystoupil.

Pfff – prej, že jsou improvizátoři pohotoví. Třeba příště. Do tý doby dávejte pozor vy a hlavně na vaše děti. Já se tomu směju, i když dost nakřivo. Ale z pomyšlení, že se to stane v autobuse, kterým jezdí Čičman do školy, mi do úsměvu fakt moc není.

3 minuty

 

„Jé, ty děláš vedoucí?“ ptali se mě lidi v práci po mém posledním letošním týdnu bez mobilu, když jsem se vrátila z dovolený a říkala jim, že jsem byla na táboře v Miletíně.

„Ne, já jsem byla účastník. Od rána až do večera jsem si hrála,“ odpovídala jsem a bylo mi jasný, že si tímhle jen dávám štempl na oficiální status největšího weirda v kanclu. Vždyť dospělý lidi tráví dovolenou po hotelech a all inclusivech a pod pojmem hraní zahrnujou maximálně zahrabávání partnera na pláži, že jo?

A to je jedna z dalších věcí, proč budu asi do smrti opakovat, že je dobrý dělat divadelní improvizaci. Můžete se vídat s podobně postiženýma lidma i týden v kuse a stejně vás to nepřestane bavit. Můžete lítat po jevišti, tahat se o neviditelný lano, řvát a imaginárně se poprat. Divný je na tom jen to, že přes veškerou imaginaci mám reálně spálený lokty a modřinu na koleni bůhví od čeho – ale věřte, že mi to stálo za každou odehranou scénu.

Chm, chm, má tohle vůbec nějakou stinnou stránku, říkáte si nejspíš, protože mě dobře znáte – a na tomhle blogu se píše primárně o bolestech a puchýřích světa. Takže kolem toho nebudeme dlouze našlapovat, nevýhoda impro kempu je, že se odehrává v opravdickým kempu.

Dřív, než mě odsoudíte jako přešlechtěnou čivavu, která umí přežívat jen v kočárku pro psy a na prémiových granulích, bych vám ráda připomněla svoje outdoorové kořeny:

-Na skautským táboře jsem se myla v potoce, kde jen o pár desítek metrů proti proudu čůral a myl nádobí chlapecký oddíl.

-V Asii jsem se pravidelně sprchovala i v ubytovacích zařízeních, kde jsem sdílela sprchu s potkanama. Em tam třeba odmítal vkročit, protože to vypadalo jako zákulisí horroru a věřil, že je po použití nutný užívat antibiotika.

-Díky téhle průpravě umím odhalit a spláchnout všechny pavouky, tarantule a šváby v každé koupelně (a ani přitom nemrknu).

-Umím si umýt vlasy i v ledový vodě a mít v nich pak zapíchaný kousky rampouchů a námrazy.

Ale uznávám, jedna spojnice tady je: potřebuju k životu sprchu. Vím, že to není zrovna věc, kterou by se člověk mohl chlubit v době, kdy jeden ze tří lidí na světě nemá přístup k pitné vodě. Ale když jsme u statistik, tak každý Čech každý den spotřebuje 66 litrů vody jen na svou osobní hygienu, což už zní jako množství, které si lze aspoň tady nárokovat.

Tráva v kempu je seříznutá přesně na 4 centimetry, chatky jsou nově přetřený a běloskvoucí síť na volejbal nemá jedinou trhlinu. Jediná trhlina na dokonalosti jsou sprchy na žetony.

Prosím vás, kdo tohle vymyslel?! Viděli jste někdy třeba elektřinu na žeton, že by se vám rozsvítila žárovka v kuchyňce jen po zasunutí mince? Nebo záchody na žeton, který se spláchnou jen za 30 korun? Ne, záchody můžete splachovat třeba 100x po sobě a u toho rozsvítit celej kemp, takže to celý vypadá jako vánoční soutěž v kadění a vedení kempu na tom prodělá statisíce.

A je jim to úplně jedno, protože jejich hlavním příjmem jsou poplatky za sprchu. „Jeden žeton stojí třicet korun a běžně se v tom umyjou 2 až 3 lidi“ prodává mi kovové kolečko správce ve svý kukani s podobným náboženským vytržením, jako by mi dával hostii.

S tímhle úvodem jsem nakráčela do sprch s očekáváním, že za těch 30 korun jsem si koupila hodinu wellness. Že ta sprcha bude mít masážní trysky, poteče z toho vařící voda a v koutě bude vířivka s nachlazeným šampaňským na rantlu.

Místo toho mě v umývárce přivítala cedule se strohou rovnicí: 1 ŽETON=3 MINUTY.

Tak, a teď mi řekněte, jestli je tohle 3minutová gender propast mezi ženami a muži. Protože pro správce jsou 3 minuty ekvivalentem spousta času, kdy se osprchují 3 chlapi a ještě si mezitím dají pivko, cigárko a postaví v kempu několik stanů.

Je tady nějaká holka, které stačí k potěšení 3 minuty? A než se začnete hlásit: i ty blbý 3 minuty jsou dost zásadní podvod. Třetinu z toho času totiž teče z díry nahoře studená, která se za ty nekřesťanský prašule postupně spraví do vlažnýho čůránku.

Smutným výsledkem tedy je, že jsem ten týden neutratila veškerej svůj budget za jídlo, aperoly ani proslulý miletínský modlitbičky. I když je impro sranda, na konci dne jste ztahaný a zpocený jako horníci na Dukle, takže jsem svý těžce vydělaný prachy investovala do vody. (A do sprcháče, kterej mi v těch sprchách někdo hanebně čajznul – další důkaz, že v tomhle kraji je hygiena novej bitcoin)

Hlasovat o tom, jestli jsou 3 minuty málo, tak akorát, nebo přemrštěně moc, můžete v komentářích.

Shrnula bych to jako klasické Psycho/ Giphy.com

Časem to sleze

 

Klidně mě berte za zpovykanýho Pražáka, ale už dlouhá léta pro mě sdělení: „není tam signál“ uvozuje wannabe divočinu, kde máte 1 čárku. Což v praxi znamená, že se vám na whatsappu nenačte obrázek a budete muset vstávat s frustrací, že si ráno nepustíte oblíbenou písničku na Youtube.

Jubilejní desátý ročník naší rodinné chaty s 6 dětmi pomalu atakujícími pubertu byl speciální: šlo o samotu tak samotnou a utopenou v kopcích, že tam nedosáhl signál. Jako fakt žádnej signál, ani na blbou esemesku. Můj osobní tip je, že za absenci signálu ty kopce okolo nemůžou, protože šlo o pitoreskní objekt, kterej pronajímá farář ve výslužbě.

Podle mých výpočtů na tý chatě strávil celý dlouhý měsíce exorcismem, kdy na jaře vylítla oknem stará oběšená čarodějnice a na konci léta se odplazil chlap, co tady sekerou zabil svou ženu a šest nevinnejch dětí. Okolo Vánoc se podařilo vyhnat i 5G signál a byl konečně klid.

Samozřejmě se pak musíte postarat taky o to, aby se démoni a technologie, vykopnutý dveřma, nevrátili oknem – což obě entity dělají běžně. Takže farář do každý místnosti natloukl aspoň pět křížů a letní bezstarostný vibes do naší ložnice nevnáší ani ručně vyšívaný obraz panny Marie s krvácejícím srdcem.

Čekala jsem, že šestice screenagerů se vzbouří nebo pomalu zvadne a uschne nejpozději třetí den po příjezdu. Že budou chodit bosky 8 kiláků do nejbližší vísky jako Barunka od Boženy Němcové, aby se mohli připojit na Instáč a poprosit ostatní online vrstevníky o pomoc, ale to ne. Všechny děti jsou naštěstí tak líný kůže, že se začaly bavit jako o generaci starší dinosauři (čti my): mastit karty a zavírat se do strašidelných pokojů, kde hrají oficiálně Městečko Palermo a neoficiálně Flašku.

Pro deštivé večery jim navíc ségra od Ema přivezla kreativní set sestávající se z epoxidový pryskyřice, formiček a miliardy třpytek na ozdobení. Namíchanou průhlednou pryskyřici nalijete do forem spolu s pomněnkou, kouskem kamínku nebo mrtvou masařkou a vytvoříte si tak efektní přívěšek na klíče.

„Hlavně se tím nesmíte v žádným případě polít,“ kladli jsme jim na srdce. „Je to strašně silný lepidlo a nebudeme vám moc přivolat pomoc!“ A máme všichni hrozně šikovný děti, protože těch přívěšků vygenerovaly víc než průměrná čínská fabrika a neukápl nikdo.

Což je pochopitelně jen část pravdy, protože se bavíme o kapání a dětech. Pak jsem si ke stolu sedla já a převrhla si na ruku celou velkou formu zasychající pryskyřice. Neptejte se mě jak – podle mě to udělala nějaká drobná entita na způsob hada hospodaříčka, který už byl pod rozlišovací schopnost exorcisty v penzi.

Sprostě jsem zaklela, za což se podle mě ty kříže začaly houpat jak u Toufarů v kostele a švihala jsem to umýt do dřezu. Myla jsem to 16x mýdlem, 4x jarem a 2x práškem na připečený hrnce. Myla jsem to olejem, šampónem a v naprostým zoufalství i kondicionérem a zubní pastou.

Přísahám, že takhle jsem si nemyla ruce ani na vrcholu covidový epidemie, nebo když jsem po dětech uklízela blití. Všechno marný. Moje ruce byly lepkavý a plný třpytek, takže jsem se lepila ke klikám, stolům i k vlastním rukávům.

„To si musíš oválet ruce v hlíně,“ poradil mi děda, když už jsem vystřídala všechny prostředky na mytí, které mi ostatní horlivě doporučovali. Mohla jsem o tom chvíli popřemýšlet. Tenkrát mi ale jen blesklo hlavou, že pokud má někdo pravdu, je to boomer, kterej se za svůj život zasvinil snad všema možnýma chemikáliemi, z nichž už je většina v EU přísně zakázaná.

Takže jsem moje lepkavý třpytivý ruce vkleče ponořila do prachu příjezdové cesty, což muselo zdálky vypadat jako příchod do Jeruzaléma, protože děti v oknech se hýkavě smály a moje ruce konečně přestaly lepkat.

Já sama jsem se přestala smát ve chvíli, kdy jsem si šla umýt ruce od prašného elixíru. Schválně si to zkuste doma – smíchejte hlínu z uježděný cesty, třpytky a kvalitní epoxid a výsledkem budou temně skvrnité ruce bangladéšskýho textilního dělníka, kterej barví látky v neředěným formaldehydu.

„Časem to sleze,“ mávne rukou děda, ale zapomněla jsem se zeptat, jestli myslí tu špínu nebo fakt, že si svlíknu kůži z rukou jako sklípkan. Ale víte, co se místo toho stalo první den v kanclu? Tyhle venkovský úrazy sbírají tak velkou vlnu zájmu, že se z toho dost možná stane novej trend!

Prudce třpytivé áčko od Čičman

Křest Vltavou

 

„Jestli bych tam někdy vlez?“ zeptal se kapitán přívozu, když jsme jednou s Gábinou obdivovaly, jak má romantickou práci a jestli se při západu slunce koupe ve Vltavě a notuje si u toho stejnojmennou skladbu od Smetany.

„Tak na to vám řeknu jediný: V životě, nikdy, vůbec! Ani malíček bych si tam neomočil,“ odpověděl nám kapitán se stejným úšklebkem, jako by se vás někdo zeptal, jestli jste někdy jedli šušně nebo olízli zadek psovi.

„Víte, co já všechno viděl v řece plavat? Nutrie, chcíplý potkany, olej z lodí a všechno, co lidi vyházej z mostů. Hovňáky od labutí a bezďáků. Brrrr, ne, děkuju pěkně.“

Moc se to nelišilo od vyprávění jinýho kapitána, který jsem si vyslechla před mnoha lety – tentokrát šlo o výletní parník, na kterým probíhal firemní večírek. Tenhle kapitán oproti přívozákovi fakt vypadal jako pirát z Karibiku – větrem ošlehaný sedmdesátník, který už na řece zažil úplně všechno. V rámci plavby mě nechal točit kormidlem a ukazoval mi místa, kde všude narazil na utopence. V jeho podání byla Vltava hotový Varanásí, kde narazíte na nafouklou mrtvolu za každým meandrem řeky.

A do třetice mi o koupání ve Vltavě vyprávěl Houbič: „Zpětně mi to připadá fakt jako debilní nápad. Nejzákeřnější na tom je, že se do ní dá normálně vlízt, ale pak už nikdy nevylezeš. Ty šutry u břehu musej být speciálně nabroušený, takže jsem se vydrápal celej od krve a dodneška tam mám zanícený jizvy. Koukej!“

Tohle byly 3 příběhy, který se mi promítly hlavou, když jsem v rámci bezdětnýho letního týdne reyervovala pro sebe a Ema paddle boardy v Bráníku. Pro začátečníky a nesportovce: Paddle board je něco jako žehlící prkno, který hodíte na vodu, postavíte se na něj a flexíte s výrazem Ježíše chodícího po vodě.

První lež, kterou k tomu prknu dostanete od pracovníků půjčovny je, že to „nic neváží“. Je to jako táhnout přes cyklostezku a celou louku zdechlou velrybu. Ale to jim natěšeně odpustíte, protože jsme u druhý lži: „je to úplně jednoduchý, za 5 minutek se na tom postavíte, to zvládaj i děti a postižený.“

Zatím jsem na tom teda neviděla plout vozíčkáře, takže vám nemůžu říct. Ale celkově je paddle board nestabilní jak moje nálada před menstruací a když jsem konečně sebrala odvahu se na tom verglu postavit, tak jsem vypadala spíš jak Ježíš se střevní chřipkou….no, a pak přijely ty děti.

Děti jsou zákeřný i na zemi, to všichni víme, ale úplně nejzákeřnější je tým mladých kajakářů na vodě. Jsou rychlý jak štiky a pohybují se v rojích a nepletou si pravou a levou ruku, což je kromě obecné neobratnosti můj další problém, v tomto případě fatální.

Takže jsem se místo elegantního obloučku octla přímo v centru překvapených dětských kanoistů, čímž to ale neskončilo, protože druhý mocný záběr pádla mě napíchl na větev převislého stromu, kde jsem se v rekordním čase stihla zdrápat do krve, než jsem finálně spadla do řeky mrtvých potkanů, labutích hovňajzů, utopených elektrokoloběžek a rohlíků pro nutrie.

„Počítej s tím, že ta ruka ti uhnije“ diagnostikoval mě Houbič bez sebemenších pochybností. Na druhou stranu si říkám, že po (skoro na den přesně!) 20 letech v Praze byl nejvyšší čas nechat se pokřtít Vltavou.

Jaký si myslíte, že to bude.../ Giphy.com

Vykoupení z věznice Cricketshank

 Tohle je konec mé hlídací kariéry

Pamatujete ještě na to, jak mi loni Olga s důvěrou svěřila klíče od bytu, kde jsem měla na starosti jejich domácí mazlíčky?

V rámci letního speciálu si teď tuhle kapitolku zopakujeme. Olga opět odjíždí, tentokrát na 14 dnů. Důvěra je letos ještě větší: jsem totiž kříženec Mary Poppins a Marty Kubišový, menší savci mně sami nalézají do kapes a ty větší se mě snaží povalit a zalehnout.

Můj revír je žižkovský byt s kocourem a gekončíkem, mé krmící tempo je vražedné.  Prvním zjištění, když otevírám téměř rok poté dveře od mých svěřenců: Kocour vyrostl. Kluci fakt, nenechávejte se kastrovat, mentálně ani fyzicky, jinak skončíte jako Macek, kterej má tak 20 kilo a vypadá jako nafukovací chlupatej balón. Samozřejmě balón nenaplněnej héliem, takže drhne pupkem po zemi a celým svým tělem vám naznačuje, že těch 24 hodin bez posledního přísunu kapsiček, granulí a sušených lososů bylo zločinem proti lidskosti. A odpovědnost za to nesete nově jen vy.

Pod přívalem emocí a Mackovy přítulnosti okamžitě švihám pro kapsičky plný argentinskýho hovězího v aspiku, což kocoura zabaví přesně na 4 sekundy a potom jdeme zkontrolovat další krmení: živé cvrčky.

S takovou kapsičkou pro kocoura je to totiž snadný: nechá se vzít a roztrhnout bez jediný výčitky. A hlavně bez toho, aniž by od ní odpadávaly krovky a schovávala se pod ostatní kapsičky. Což se bohužel nedá říct o cvrčcích.

Cvrčkové bydlí v průhledný přenosce. Den zabíjí pářením a žoužáním okurky. Jasně, mohli by ten den zasvětit třeba hlasování o tom, kdo z jejich komunity je ten největší hajzl a neoblíbenec. Večer by pak tenhle antihrdina stál v rohu cvrčkária, nechal se bez zbytečnýho okecávání vzít do pinzety a sežrat gekončíkem. Ale to ne, cvrčkové na večer zapomenou doslova jako na smrt. Já je pak naháním pinzetou, cvrčci hystericky utíkají a já hystericky ječím za vrnění dobře se bavícího se kocoura.

Pak teda jednoho z nich chytím a gekončík Jirka ho odporným způsobem pozře. Já pak musím dlouze hladit chlupatě měkkoučkýho Macka, dokud se nepřesvědčím, že je svět znovu v pořádku. Mezi námi, svět je v pořádku jen díky tomu, že Jirka a cvrčkové žijí zavření ve svých průhledných boxech.

No, a pak nadešel den, kdy jsem o tyhle jistoty jednou provždy přišla. Když jsem šla totiž zakrmit zvířata (záměrně nepíšu „mazlíčci“, protože někteří z nich si tohle oslovení prostě nezaslouží), našla jsem v Mackově misce 3 mrtvý cvrčky. Neptejte se mě, proč byli v misce. Buď je Macek ulovil a odnesl si je tam jako svou poslední jistotu, kdybych nepřišla. Nebo mohu posloužit ještě odpornější teorií – cvrčkové mu tam přišli na jeho argentinský hovězí, nacpali si svý odporný trávící trubice a pak umřeli, protože jim nedošlo, že žerou jen okurky.

To by mi na tyhle trouby celkem sedlo, ovšem nesmíme zapomenout na živýho cvrčka, kterej se spokojeně zabydlel v botníku a taky na dalšího kolegu, který spokojeně cvrčel na rohožce. Toho jsem rozmázla sandálem na první pokus.

Při bližším pátrání po příčině nehody jsem zjistila, že jsem zapomněla na víku cvrčkária utěsnit asi tak milimetrovej průlez. Uprchlíci museli zbytku svých kamarádů nakecat, že udělají živou pyramidu a ti nahoře pak pomůžou utéct i těm vespodu (mrk, mrk). Všichni víme, jak to dopadlo.

Zůstávají ale znepokojující otázky, protože mě nenapadlo udělat si na začátku součet cvrčků a pak z nich jednoduše odečítat ty, které Jirka sežral. Takže – jak dlouho si myslíte, že vydrží takový cvrček v jednom bytě s hladovým kocourem? A zároveň bych nevynechala ani chmurnější úvahy – kolik tak odhadem stojí dezinsekce celýho baráku?

 

Jo, tohle doma navolno prostě fakt chceš!/ Giphy

 

 

 

 

 

Lotyšsko, insta děvky a odvážný Žmur

 

Víte, proč s Emem ráda cestuju? Nikdy se nenudím. Jako když přiběhnete na letiště na poslední- chvíli, ale pořád ještě ve slušným čase, protože je jasný, že pračka dopere pozdějc, křeček zaleze za skříň a taky musíte zalejt balkon, že jo...

Říkáte si „v klidu“, všude v médiích perexy o tom, jak Ruzyně nestíhá a lidi se hroutěj, protože odletěj do Turecka o 3 hodiny pozdějc a v all you can eat bufetu už zbydou jen ty gumový chobotnice, co nikdo nežere.

A pak vám vrazí klusající Em vytisklej boarding pas a na něm je vaše příjmení ZA SVOBODNA, což je fail srovnatelnej s tím, že u security kontroly vyhmátnou Žmurovi sáček s hulením, nebo Čičman naberou na stěrech trinitrotoluen z vlasů.

„Nechápu, jak se to mohlo stát,“ drbe se ve vlasech Em a já mám konečně právo být uražená – všechno mnou zaviněný zpoždění je jen plivanec ve slepičím výběhu (pardon, nějak dneska nemám slinu na metafory, klidně mě to opravte v komentářích). Člověk, který v Portugalsku na hovínkový psí pláži před svědky přísahal, že mě bude milovat až do smrti, zapomněl, že si mě kdy bral.

Tohle by se dalo samozřejmě rozmáznout, ale nebyl čas, takže jsem se šla dobrovolně udat na probíhající boarding Baltic Air. Počítala jsem i s variantou, kdy mě do toho letadla na poslední chvíli fakt nevemou. Byl to slastně bolestný zážitek srovnatelný asi jen s tím, když jíte strnada v koňaku a jeho vnitřní orgány se mísí s vaší vlastní krví, jak vám ostré kůstky z křídel propichují horní patro. Ne, fakt jsem to nikdy nejedla, ale to už mi po dnešku stejně stěží uvěříte. Bolestivé sousto bylo, že nepojedu do Lotyšska, nebudu jíst nakládané sledě, nebudu se klepat zimou u Baltu a koupat si v něm palec nohy, protože žádný větší kousek svého těla do ledovýho Baltského moře zpravidla nestrčím. Ten kousek koňakové slasti byl v představě, jak jsem celý týden doma sama. Moje postel by se proměnila v jídelnu, knihovnu, pracovnu a lázně v jednom!

Naštěstí pro naši postel personál na gejtu po dlouhých a důležitě vypadajících telefonátech řekl, že jim k nalodění stačí jen boarding pas a moji občanku nikdy neviděli (podávajíc mi ji štítivě pod stolem jako falešný doklady). A tak jsme odlítli do Lotyšska. Všichni.

Emovi jsem pro výstrahu řekla, že pod fiktivním jménem se můžu celej týden chovat jako úplně cizí člověk. Mimochodem, taky jste na sockách četli prázdninový varování pro ošklivý kluky? Jestli ne, tak dnešní insta holky se v cílový destinaci přihlásí na Tinder a vyberou si ráno místního kluka s hodnocením 4 a méně z 10. Tenhle kluk jim natěšeně ukáže to nejlepší ve městě, vezme je na oběd a taky do nejlepší kavárny na lattéčko se sójovým mlíčkem. No a když se přiblíží večer s ním velká očekávání… domluví se ta stejná slečna na Tinderu s klukem s hodnocením 10/10 na žhavou noc.

Tak, teďka si o mě myslíte, že jím strnady v koňaku a ještě jsem insta bitch, takže to zakončíme tradiční Psicí. Jedním z našich cílů bylo něco jako místní pobočka ubytovny ROH. Fakt to tam vypadalo úplně stejně – od dřevěných chatek s vyglajdanou rychlovarkou s povolením zabíjet až po fotbalový hřiště a rybníček. Správce téhle rekreovny se jmenoval Sigurd (nebo nějakým podobným bizár jménem). U rybníčku se v zimních bundách klepe indická rodina, kterou Sigurd při oblídce areálu pozdraví s empatií supa čekajícího na mršinu.

„Jó, minulej týden tady byli Fini a ti se koupali i v 15 stupních“ prohodil Sigurd. „Češi na ně koukali vyvaleně jak ti Indové. Vy se asi taky koupat nebudete, co?“ zeptal se bodře Sigurd a zadíval se na moje promodralé rty.

„Ještě uvidím,“ odpověděla jsem nadutému Sigurdovi a naschvál si sundala mikinu, i když to pro mě fakticky znamenalo riziko omrzlin.

Večer začalo slabě, ale o to víc nepříjemně pršet a později se zvedl se vítr. „Je mi to jedno, tohle je otázka národní cti!“ rozrazil dveře naší chatky Žmur v plavkách a hodil šipku do rybníčku, hned před Sigurdem pokuřujícím v tílku a trenclích před administrativní budovou. „Hmmmmm“ vyfoukl Sigurd spokojeně oblak kouře. „Z toho kluka jednou něco vyroste!“ „Fin.“ pokývala jsem a zabalila se těsněji do deky.

 

Rozloučení s paní učitelkou

(Klid, v tomhle příběhu nikdo neumře. Kromě mých ideálů.)

Taky vám v posledních dnech připadá, že svět je jeden velkej piknik? Tenhle týden už to bude třetí a zanechává to stopy. Třeba, že furt večeřím jen chipsy rozsypaný po dece, meloun z krabičky a pivo v plechu. Začínám mít zmatek v tom, za kým vlastně jdu a jakmile někde vidím deku, začnu to k ní stáčet jak Boieng 737 nad letištní ranvejí.

Asi všichni tušíme, jak probíhají pikniky s normálními dospělými, takže si můžeme oddechnout – o tomhle to dneska nebude. Paradoxem ale zůstává, že když ze stejných dospělých vytvoříte skupinu dospělých s dětmi a smícháte to s jejich odcházející učitelkou, dostanete se na úplně jiný level zážitků.

Čičman je v pátý třídě, což je podle mě takovej vnitřní přerod – určitá část třídy už začíná menstruovat, malovat si pusu a barvit si vlasy, zatímco druhá část holek a úplně všichni kluci zůstává ještě bez přímých zásahů hormonů a kysličníku.

Čičman má tuhle úču od první třídy a zažili jsme s ní za tu dobu úplně všechno, včetně menopauzy. To bylo dost psycho období, kdy se na schůzkách jednou rozbrečela a tvrdila skoro o všech dětech, že mají poruchu pozornosti a patří do pedagogicko-psychologické poradny.

Brzy poté, co diagnostikovala většinu třídy, začala brát úča nějakou medikaci, protože na příštích schůzkách už mi dojatě tvrdila: „Je vidět, jak na sobě Čičman za těch pár měsíců ZAMAKALA. Vy obě jste tým SUPERHRDINEK!“ Za mě je to vyvrácení teorie, že dělání stejných věcí produkuje stejné výsledky.

V Den D se tedy v parku schází naše medikovaná vyzenovaná úča, hejno matek a jeden násilím dotažený otec, který krátce po úvodních formalitách usne pod stromem a jeho vylitý pivko vytvoří potůček mezi piknik dekami.

Začíná se obligátními lichotkami. „Paní učitelko, ale ta škola v přírodě, to muselo být super! Anetka říkala, že někdy snědla i půlku oběda!“

„No, bylo to bezva,“ nalije si Úča pohotově sklenku vína. „Já myslím, že hodně pomohlo, že měly děti zakázaný ty mobily, že to byl takovej návrat ke skutečnýmu životu, víte. Jako za mýho mládí.“

„Jé, oni byly zakázaný mobily?!“ pokračuje překvapeně paní Anetková. „Já jsem si říkala, že je divný, že mě holka volá vždycky jen po večerce! Prej takhle pařili úplně všichni!“

Úča vyvrátí oči a jde zkontrolovat děti. Je horko, takže nepřekvapí, že jeden chlapec náhodou spadl do rybníčku a většina holek na sobě má jen zbytky oblečení. Úče začne cukat v oku, takže si dolije další vínko a počastuje nás historkou, jak se ve Finsku opila se svou nejlepší kamarádkou, zpívali v místní útulně keltské písně, spaly na zemi a probudilo je až chrápání úplně cizích Němců.

Tohle byla úplná rozbuška, která se rozstřelila do disciplíny 1000 věcí, které není vhodné říkat na školní párty:

„My jsme si o vás nejdřív mysleli, že jste hrozná čarodějnice. Tak to je škoda zjistit, že nejste tak strašná, až když odcházíte ze školy.“

 „Jestli bych teda mohla poprosit, tak na vysvědčení nekupujte květiny. Piju suchý chardonnay a žeru čokoládu. Obojí ve velkým.“

„Viděl jste někdo děti? Ne? Tak to je skvělá zpráva.“

„Chcete mi říct, že tenhle výbornej štrůdlík fakt nikdo z vás nepekl? Jejda, tak to jsem asi snědla těm cizím lidem vedle.“

"Fakt jste si nikdy nevšimla těch Nelinčiných taháků na ruce? Nevěřím!"

„A kde jste byli celou tu dobu vy? Co jste dělali?“ ptám se polonahé Čičman, kterou jsem před odchodem úplně náhodně vyhmátla ve křoví u záchodů. „Co bychom jako měli dělat?“ pokrčí rameny Čičman. „Normálně, hráli jsme flašku o fanty.“

Vzhůru do druhého stupně!

Představte si tu noční můru, kdyby nakonec... neodešla./ Giphy

Dáváme si nálepky

 

Máte nějakýho kamaráda úplně mimo všechny kategorie? Pro mě je to Houbič. Známe se 20 let a naše první setkání bylo předurčující. Poznali jsme se v brněnským klubu pod jedním stolem.

Tenkrát jsem ještě kouřila, stejně jako kouřili (skoro) všichni a (úplně) všude. Když jsem se sklonila pro spadlý zapalovač, zjistila jsem, že pod stolem už se jako v paralelním světě za zrcadlem pohodlně rozvaluje Houbič. Taky vám to připomíná Alenku v říši divů? Povídali jsme si pod tím stolem asi hodinu a od tý doby jsme byli nerozlučná dvojka. Jako Asterix a Obelix. Nebo jahody se šlehačkou. Oba jsme v tý době hledali vztah, ale naštěstí jsme měli odlišnej vkus na kluky. Taky jsme byli nastejno buď v depresi nebo bezuzdným stavu nadšení. A bez peněz. To jsme byli pořád – tahle křivka nebyla sinusoida, ale záznam srdeční akce marně resuscitovanýho nebožtíka.

Prostě ideální spolubydlící za dalších pár let v Praze. Myslím, že je to právě Houbič, kterýmu Em může poděkovat za to, že moji tepovou frekvenci nezvedne ohrnutej roh koberce nebo obtisk skleničky na stole. Vsuvka. Strašně dlouho jsem si myslela, že tohle je o nás ženách jen pomluva. Že nám vadí tyhle blbosti. Pak jsem se ale seznámila se Světlanou, která mi barvitě líčila, jak se musela rozejít s nadějným partnerem, protože seděl na špatný straně gauče a KOLEČKOVAL skleničkou. Konec vsuvky.

Já jsem měla na spolubydlení dost drsnou školu, kterou vystihuje jediný základní popis našeho útulného bydleníčka (nemám ráda zdrobněliny, ale tady nemůžu jinak): garsonka 16 m2.  Jednou u nás spal Houbičův kámoš a poblil se nám pod polštáře a někdy u nás záhadným způsobem spalo 5 dalších lidí a místo pokrývky používali ručníky.

Od tý doby jsme s Houbičem vyrostli a zbohatli, ale nějaký sinusoidy zůstávají pořád stejný. Dokonce i ty pracovní. Oba s Houbičem pracujeme v korporátech. V odlišných, navzájem nepropojených odvětvích.

Díky tomu jsme zjistili, že všechny korpoše ovládá jedno židozednářský spolčení. Byl to pro nás stejnej šok, jako když játra a ledvina zjistí, že za jejich orgánový tuk může mozek, který ovládá úplně všechno a posílá jim tam bůček a panáky. Začalo to maličkostma, jako jsou ovocný dny.

A skončilo to mega kampaní na firemní diverzitu. Žádný ageismus, sexismus a už vůbec body shaming. Never! V rámci korporátu jsme všichni asexuální bytosti v jednom neurčitém věku, pohlaví a orientaci. Něco jako polštáře nebo mraky. Spolupracuj s bližním svým a hlavně se ho nesnaž jakýmkoliv způsobem označit. Nebo nedejbože popsat!

V praxi by to mohlo vypadat asi takhle: „Kdo z nich je můj šéf? Ém, je to ta lidská bytost u okna generující kontingenční tabulky a databáze.“ V bezpečí jste navíc jen jako bezpohlavní účetní, jakákoliv jiná pozice vás postaví do rozhodovací paralýzy. Finanční auditorka na prasáka vyřvává do světa, že jde o ženu. Což ovšem nevyloučí možnost urážky, když ji nazvete auditorem.

Od tý doby si s Houbičem voláme a oslovujeme se „Ahoj stará milfko!“ nebo „Čau tlustá buzno!“ za což se jednou Houbič urazil, ale jen proto, že po zápalu plic shodil 10 kilo a trval na tom, že příště musím použít ještě hanlivější variantu s bulimikem.

Většinou jsou tyhle telefonáty hrozná ostuda, protože Houbič má kromě smyslu pro urážky taky šestý smysl pro načasování. Volá mi zásadně, když jedu v přeplněným metru nebo busu, a navíc hrozně řve. Takže je to zároveň takový mindfulness meditační cvičení na pocit hanby a vyloučení ze společnosti. Což je mimochodem jeden z nejsilnějších lidských strachů vůbec -  schválně si to vyzkoušejte, jak nepříjemný to je jen na blbý palubě mětskýho autobusu.

O to víc pak překvapí, když se pán na sedadle vedle mě začne nekontrolovatelně třást v poctivě tlumeném smíchu. „Promiňte, že poslouchám cizí telefonáty“ řekne ten pán přidušeně, „ale to je úplně jak u nás v práci!“

Tak, a je to potvrzený. Vidíte, k čemu nás korporátní monstra donutili? Je tady ještě někdo, kdo začal kvůli svému zaměstnavateli nálepkovat? Sdílejte, než to smažou!

Kuci, deme bahno!

 

Miluju víkendový vejlety do Sudet. Miluju Sudety, protože jsou esence dětství. Oprýskaný baráky, hledači polodrahokamů, německý přilby ve sklepě a lidi jako z filmů od Lynche. Em z kýčovitě malebné jižní Moravy se na mě dívá jak na zrůdičku se zbytnělou hlavou z Černobylu, která nostalgicky vzpomíná na padající sýkorky z nebe. Ale myslím, že se mu tam někde v hloubi duše tahle temná exotika taky líbí.

Kultovní byl už náš příjezd do soukromýho ubytování u Měděnce. Představte si dům se zahradou, do které jako po nějaké masívní sopečné erupci přetékají věci. Desítky sádrových trpaslíků. Vodní dýmka z Egypta, čínský šamanský sošky černochů s erekcí, popelníčky, prázdné výstavní láhve od vína a rumu, rolničky, zvonkohry, zdobené krabičky, příborníky a andělíčci. Stovky andělíčků. Myslím, že A.P. by v tomhle baráku zešílel přes jedinou noc. Nebo by tady naopak zůstal žít už navěky, protože takovou záplavu píčovin by za jeden pozemský život nestihla vyházet vidlema ani Marie Kondo.

Měla jsem tušení, že k podobně zařízeným rezidencím většinou patří určitý typ žen a nespletla jsem se. „Tak nám tady pěkně vítejte“ típne paní Dagmar cigárko a hrne se nám ukázat apartmán. Holky, všichni nás straší osteoporózou. Ale já myslím, že daleko větší hrozba je, že po přechodu chytneme právě tohle. Figurkózu.

Jak asi tušíte, obývák vypadá jako sídlo neřesti trpaslíků s andělíčky – přesně tady se ta sádrová havěť musí množit a klást vajíčka do ručně vyšívaných polštářků. Než se stihneme rozkoukat, rozvalí se paní Dáša do sedačky a začne šermovat ovladačem. „Jakpak se jmenuješ princezničko?“ ptá se přitom Čičman a dnes je ten den, kdy se dozvíte její pravé jméno. „Išla Marina do Cintorina“ pěje už za okamžik Dagmar svým hlubokým vykouřeným kontraaltem. Špinarka hadr.

„Á, tady to máme. To koukáte, jaký tady mám špionážní doupátko,“ zasměje se Dagmar jako ďábel a přepne na online kameru u zámku. „Tady si můžete v reálným okamžiku kontrolovat, kde kdo je. Vidíte, jo. Tady náměstí. Park. Jo, my jsme slušný město. Kdyby tady chtěl bejt někdo nevěrnej, tak….“

Následuje dramatická pauza, protože Dáša upřeně zoomuje očima dvojici u kašny. Celé to spěje tomu, že budeme tenhle večer s Dášou strážci maloměstské morálky, ale díkybohu musí vyzvednout sestru na nádraží. „Rozvedla se s manželem, má falešný zuby a je o tři roky mladší, ale nevypadá tak“ trousí Dáša drby až cestou k brance a pak nás na rozloučenou nabádá:

„Nechte si zapnutý ty malý světýlka, ať nezakopnete cestou na záchod. Dobrou noc, milánkové!“ chce pohladit Žmura po hlavě, ale ten zkušeně uhne. „Chce tady mít světla, aby nás mohla šmírovat celou noc na kameře,“ zasyčí Žmur vyděšeně a paranoidně pátrá po kameře v sádrových soškách.

Druhej den jdeme po výletě na měděnou štolu. „Ve dvě hodiny tu mám velkou skupinu, ale ty se mi stejně všichni nevejdou. Tak můžete jít ve tři s pár lidma, co s nimi už z kapacitních důvodů nemůžou.“ Poznali byste z téhle nevinné věty v infocentru, že těch pár lidí jsou horníci a geologové, kteří strávili tu volnou hodinku bez kamarádů z první skupiny bezuzdným chlastáním v kiosku? My taky ne.

„Cyve Karle, tak jsme tady!“ zdraví se s průvodcem skupinka chlapů, který vypadaj přesně jako to poslední, co vymetete z festivalu Brutal Assault. „Jé, neska s náma půjde i mladá pani a dětičky, škyt!“ Tak to je většinou to poslední, co chcete slyšet při vstupu do podzemí před tím, než se za váma zamkne festovní zámek na vstupních mřížích.

Karel ale vypadal přesně jako starej hornickej trol a měl situaci pod kontrolou. Zkušeně mě otipoval, že to dáme. A dali jsme to nakonec mnohem líp než klasickou turistickou trasu.

Kluci byli totiž profi jeskyňáři a jak jsem z kontextu pochopila, párkrát už mu tady pomáhali zpřístupňovat chodby. Tím pádem se prohlídka změnila spíš na návštěvu u Karla doma včetně míst, kam většinu návštěv neberete. „Kuci, deme bahno!“ Suneme se úzkou postranní chodbou mimo návštěvní okruh, kde nám Karel ukazuje jeskynní houby (vlasy panny Marie) a hromadu šutrů, se kterou potřebuje pomoct. Kdyby nám rozdal lopaty a kýbly, jdu do toho.

Vlasy Panny Marie. Vlastně nevím, jestli jí to lichotí.

Karel taky naštěstí netrpí zbytečným gentlemanstvím, takže jsme se s Čičman bez reptání táhly za nadšenýma klukama ve dvaceti číslech podzemní vody za jeho bodrých komentářů. Kromě faktu, že nemám holiny, jsem litovala už jen toho, že se přes zával nešlo dostat do tajný malachitový jeskyně, ve který měli Němci tajnej sklad zbraní. Vždyť vám to říkám, prostě absolut Sudety.

Štola Mariahilfe,
Karel, kluci a děti někde v temnotě.

Po návratu jsme zastihli Dášu se ségrou, načatým Sklepmistrem a trpaslíky na zahradě. Radši jsme rychle zapadli, aby její rentgenový oči nedetekovaly mokrý boty plný jeskynního bahna. I když. V tomhle slušným městě prošpikovaným štolama a kamerama už to Dáša stejně musela vědět.