Co mě to popadlo?!

 

Začneme dobrýma zprávama. Přibyde sem postů. Pravděpodobně značně labilních, syrových a rozkolísaných, prostě jak to máte nejradši. Em totiž už za chvíli odjede na víc než 2 týdny do Argentiny. Bod jeho odjezdu je pro mě vždycky něco jako velký třesk a následný rozpínání vesmíru, doprovázený nejrůznějšíma katastrofama, který dopředu nevymyslíš:

Pravděpodobně se podělá nějaký extrémně důležitý spotřebič. Statisticky to bude něco s přirozenou slabinou v nekontrolovaným odtékání. Vzhledem k tomu, že nemáme kotel, to bude tenkrát pračka.

Nejspíš mě jedno z děcek vyděsí k smrti tím, že nepřijde do večera domů a nebude brát mobil. A k tomu v mezičase obvykle přichází zpráva od Ema: „Kolem stanu se potulují medvědi. Tady je číslo mý cestovní pojistky.“ Umře křeček a na všech stropech budou kolečka od raketek z coly a mentosek.

Ale zatím je to všechno zalitý sluncem, mrkněte z okna. O víkendu jsme byli za Emovou rodinou na Lipně, kde to v tomhle počasí vypadá trochu jako v Hallstadtu.

Emova rodina je velká jak mléčná dráha, pokud mám zůstat v intergalaktickým slangu. Ze začátku jsem si v ní připadala méněcenně, protože nás bylo v celý mojí rozšířený rodině pět. Tyhle nízký počty ale moje rodina kompenzovala dysfunkčností, takže jsem v dětství považovala všechny filmy o velkých rodinách včetně Kmotra za pohádky pro malý naivní děti. Protože rodina je přece to, když se dva hádaj, někdo se nechtěně narodí a zbytek prarodičů se s poloviční úspěšností snaží předčasně zemřít, ne?

Takže když mě Em v určitý etapě vztahu vzal do svý hřejivě italský rodiny, připadala jsem si nejdřív jako divokej potkan od popelnic, kterýho si přinesl jako mazlíčka. Emova rodina mu to ale kupodivu nerozmluvila a to i přesto, že jsem se s jeho mámou seznámila v tričku naruby a rozcuchaná, protože se vrátili domů dřív než nahlásili.

Časem se tahle galaxie nafoukla o 6 dětí. Každý z nich je speciální, ale jedno je úplnej unikát: Tom v autistickým spektru. Nemám žádný ambice vám tady psát o tom, jak náročný to s ním umí bejt. O tom prostě žádná. Ale mám ambice napsat vám, že umí být okouzlující:

Na stole leží mísa asi s kilem čokoládových preclíků, protože jak už víte, je nás moc. Ty čokoládový preclíky jsou jak tvrdá droga, slaný a sladký. Dáte si dva a jste vyřízený do konce dne.

„Vy jste někam přesypali ty preclíky?“, ptá se asi za 5 minut babička, „byly tady v tý prázdný míse.“

Nikdo nic, jen Tom zoufale vykřikne. Vykřikne proto, že neumí lhát. I kdyby uměl, jako jedinej má pusu od čokolády: „To jsem byl já!“

„A proč jsi to snědl celý, vždyť já bych ti dala. Aby ti z toho nebylo špatně,“ obává se babička.

„Já nevím, jak se to stalo.“ lamentuje nad preclíkovým fantomem Tom. „Co mě to popadlo? Jen jsem se koukal a najednou jsem se přistihl, jak to do sebe hážu. To vůbec nešlo ukončit, babi!“

„Co mě to popadlo“ se stalo univerzální hláškou na celej víkend – od rozhodnutí zkrátit si cestu přes hospodu s ultra nepříjemnou obsluhou až po nestydatý podvádění při hraní deskovek. 

Mimochodem, jen za dnešek jsem všímavě napočítala hned několik dalších momentů, kdy jsem neučinila úplně správný rozhodnutí, ale rozhodně to nejpříjemnější. A jaký jsou vaše nejoblíbenější přepadovky ve svý vlastní hlavě?