Pojďme si povídat o vnitřních pocitech

 

Víte, co je zvláštní? Když mi bylo deset, vůbec mi nebylo blbý před našima lhát. Lhaní rodičům patřilo mezi oblíbený zájmy všech mých vrstevníků. Lhali jsme skoro o všem, co jsme dělali venku. Taky o tom, kam zmizela čokoláda na vaření, o původu nový díry na teplácích a samozřejmě o školním prospěchu. Myslím, že už jsem vám tady jednou psala o tom, jak jsem mámě půl roku nalhávala, že chodím na balet, ale skutečný masterpiece byla lež o chození na obědy do školní jídelny. Za ty jsem inkasovala peníze od čtvrtý třídy až do posledního ročníku na gymplu a neprovalilo se to dodnes. Bůh chraň Psici, aby se máma nenaučila smysluplně používat internetové vyhledávače, amen.

V té době jsem si myslela, že mám na lhaní právo. V osmdesátkách se vás nikdo neptal, jestli se cítíte být jedním se sedmdesáti dvou pohlaví, na vaše postoje k veganské stravě ani na traumata z porodu. Tresty se pohybovaly na škále moralizujících přednášek odrecitovaných zvýšeným hlasem, poslechu mámina nesnesitelného ječáku, záhlavců až po domácí vězení. Případně všechno dohromady podle závažnosti odhaleného deliktu. Být rodičem v té době vyžadovalo zdánlivě neškodnou prostoduchost poručíka Colomba kombinovanou s rafinovaným sadismem Hannibala Lectera.

Ale žijeme ve dvacátým prvním století, žejo. Na všechno máme padesát mobilních aplikací, seberůstové vzdělávací skupiny a ostropestřec mariánský v tabletách. Proto si i Psice řekla, že bude své děti vychovávat úplně jinak, v respektu a vzájemném dialogu.

Což docela ujde s osmiletou holčičkou, ale s jedenáctiletým Žmurem hovory o svých vnitřních pocitech začaly narážet na barikádu houstnoucího odporu k pravdě a upřímnosti.

„Jo, vlastně. Potřebuju, abys mi podepsala, že se ve třídě vybírá šedesát korun na divadlo“, zmíní Žmur příhodně, zrovna když mám nejvíc práce s chytáním opět uprchlé Julie, toužící po prožrání tunelu k plukovníkovi Angreštovi kdesi pod náma.

„Ale klidně to stačí až ráno, když máš teď tolik práce“ nabízí ochotně.

„Nene, to je dobrý. Dej mi tu žákajdu na stůl“, odpovídám přidušeně ve snaze nacpat se za ní pod postel.

On mi ji vlastně nedal, uvědomím si v deset, když už Žmur spí spánkem spravedlivých. Zalovím v aktovce a nalistuji rubriku Sdělení rodičům:

„O přestávce hází mandarinkami.“

„O přestávce hází hruškami a zasáhl spolužáka do hlavy.“

„O přestávce hází jablky. Plýtvá v projektu Ovoce do škol.“ vysvětluje třetí poznámka původ létajícího ovoce.

„Chybí podpisy rodičů u poznámek!“ lakonicky oznamuje čtvrtá poznámka ukončení programu Ovoce do škol a Žmurovo nečestné a nesportovní odhodlání promlčet tuto kapitolu jednou provždy. U téhle poznámky je v kolonce pro podpis rodičů špinavým ukazováčkem připlácnutý papírový obdélníček s neobratnou napodobeninou mého podpisu. Aha, tak proto nutkavě potřeboval nový lepidlo.

Představte si to jako pokus Františka Ringo Čecha o falzifikát Mony Lisy.

Přičemž z podstaty věci musí být pod nalepeným čtverečkem původní verze. Natolik příšerná, že neprošla ani v očích tak zoufalého padělatele, jakým Žmur bezpochyby je.

A co je opravdu šokující: parafa třídní učitelky vedle falza spokojeně stvrzuje, že se paní Psicová konečně obtěžovala zajímat se o školní povinnosti svého syna. Evidentně mohou lidé trpět ještě horší roztržitostí nebo oční vadou, než kam jsem to dopracovala já.

„Pojďme si popovídat o svých pocitech“ vyzvu Žmura na druhý den a podle jeho vyvrácených očních bulv je to ještě horší trest, než když se moje máma rozpřáhla k fackovacímu odpalu.

„Já si teď připadám zaskočená a podvedená. A ty?“

„Mhm.“

„Ten podpis je strašnej.“

„Ehmum.

„A proč jsi mi to neřekl?“

„Muhmum.“

Začínám nabývat přesvědčení, že mluví dialektem jihočínských Hmongů.

„Můžu už jít?“ ukončí Žmur náš deep talk o vnitřních pocitech překvapivou češtinou.

„To jsme si pěkně popovídali“ míchám lžičkou horký kafe, a pak si v něm opařím rty.

Poslední dobou se snažím najít každý den tři důvody k vděčnosti.

 1. Vypadá to, že budu celou pubertu oproštěna od celé komunikace se školou minimálně ze strany jednoho dítěte.

2. Pokud karma opravdu funguje, třeba se mi jednou vrátí i pár dobrých skutků.

3. Jaké štěstí, že dnešní děti neplatí školní obědy v hotovosti!

A za co se stydíte vy?

 

V pubertě jsem se nejvíc styděla za svůj nos. Připadalo mi, že vypadá jako chřípí ukrajinského obráběče kovů nebo nějaká součástka z bagru. Dnes se víc stydím za svůj pracovní notebook, který by stačilo pokropit a vzejde z něj dýňové políčko ze všech mých oblíbených bulek s tykvovými semínky. A taky za to, že mě nebaví dělat si manikúru, a pak mám ruce jako soustružník z kyjevské továrny na tanky. Jak vidíte, nějaký ten východoslovanský komplex ve mně zůstal dodnes.

Po deseti letech jsem dostala neopakovatelnou příležitost plnohodnotně se zastydět při předání našeho starého bytu. Pan Řehoř je majitelem vinohradského činžáku a pokud si ho představujete jako nedbalého elegána z literární kavárny, tak jste úplně mimo. Nenosí ani norkový kožichy a kubánskej doutník v koutku, což ho šlechtí. Pravděpodobně je stejně starej jako já, ale mentálně byste ho tipovali na osmdesát. Motto pana Řehoře zní: „proč kupovat nový, když starý ještě neshnilo?“ a jeho životní leitmotiv je úspora peněz za každou cenu. Což se odráží na všem – od jeho zchátralého zevnějšku po stejně zchátralý a zatrpklý vnitřek našeho domu, který by mohl svými oprýskanými zdmi směle konkurovat vyhlášeným urbexovým lokalitám v Pripjati. Fyzicky si pana Řehoře můžete představit jako kunu navlečenou do vekslácké plísňové džínsky. Včetně charakteristického pižma a faktu, že by se na noc nejradši prohryzal do vašeho auta a tam se stočil do klubíčka pod zahřátý motor, aby se ušetřilo za topení.

To znamená, že jsem při předání klíčů byla připravena čelit komplikacím.

„Tak vítejte u vás doma“ pozdravila jsem ho a začali jsme spolu procházet uličkou hanby.

„Koukám, že jste si vymalovali koupelnu na zeleno, mno to byl teda nápad“ pokyvuje pan Řehoř stejně zklamaně, jako bychom na zeď nasprejovali vulgární nadávky namířené na jeho matku.

Kauce -2000 Kč, cinkne mi v duchu cenovka.

„A tady si dal pan manžel hrazdu na cvičení“ pokračuje Řehoř teskně. „No já mám taky hrazdu, ale takovouhle, to bych si teda nekoupil. Ta musela stát peněz – a těch peněz na její odstranění!“

Kauce -3000 Kč. Cink.

Tušila jsem, že zlatý hřeb večera bude odhalení naší dřevotřískové obývací stěny v barvě mahagonu ze sedmdesátých let, které jsme něžně přezdívali „husákovka“. Řehoř ji na naše četné intervence odmítal vyhodit už před deseti lety, ačkoliv ji mohl výhodně odprodat Muzeu komunismu. Žádné jiné zájemce by nenašel.

„A co ta obývací stěna?!“ chroptí Řehoř tónem křesťanského světce probodnutého kůlem. „Myslíte ten polep? To jsou azulejos, tradiční portugalský vzor, přinášející štěstí do každého domova. Výrobce garantuje snadné odstranění“ snažím se neříct, že ta stěna byla zoufale ohyzdná i v raných devadesátkách.

„To mi zabere hodiny a dny, aby z toho byla zase HEZKÁ stěna“ hlesne Řehoř.

Kauce -5000 Kč. Cink.

„Tahle parketa mi přijde ošoupanější než ta druhá“ plynule přejde k dalšímu bodu na seznamu zklamání a křivd.

„Žili jsme tady deset let a už při nastěhování byly zralé na výměnu“ pokrčím rameny.

Kauce -1000 Kč. Cink.

„Na druhou stranu jsme vám vybavili koupelnu novou skříňkou a vyměnili jsme celý záchod, stejně jako baterii“ zkouším přejít do protiútoku.

„K tomu vás ale nikdo nenutil. Vždyť to ještě sloužilo…“ povzdychl Řehoř a kdyby mohl, vrhne se do kontejneru jako potápěč, aby si mohl přivinout svou starou záchodovou mísu k hrudi.

Kauce +0 Kč. Cink.

Na konci bytu jsem spočítala hodnotu všech výčitek zhruba na 20 tisíc. „Tak já vám tu kauci vrátím“, zahučel Řehoř neochotně. „Ale nebude to zadarmo, dva tisíce vám srazím. A podepíšete mi tady tyhlenc dokumenty o převodu energií. Pošlu to ještě dnes večer.“

Ale neposlal.

Místo toho dnes pípla SMS: „Kauci nevrátím. Prošel jsem si byt zblízka a odhalil další skryté nedostatky. Doufám, že to chápete“.

Chápu. Prostě šlo jen o to, abychom podepsali převod energií místo (pro něj) nevýhodného ukončení smlouvy na elektřinu a plyn, rychle vypadli a ušetřilo se za vrácení peněz. A stydím se za to, že mi to nedošlo hned. Nezávisle na nutkání po krevní mstě: jaká úleva je být od kuního muže a jeho husákovky pryč!

Stěhovací příručka pro mé budoucí já

 

Jsou věci, který se strašně rychle zapomínají. Probdělý noci, kdy do vás v posteli kope z jedný strany nerudný novorozenec a z druhý strany jeho vzteklá kolika. Ranní redbull, o kterým se laktační poradkyni neříká. Přesvědčení, že vaše dítě bude chodit na velkou za křeslo ještě v patnácti (a že za to může konzumace kofeinu během kojení). Uplynul rok a půl a my jsme na to s Emem normálně zapomněli. Pozorovali jsme Žmura, jak si osaměle postrkuje vláček po kolejích a říkali jsme si, jak by bylo pěkný, kdyby si měl s kým hrát. Jak s druhým děckem nejsou skoro žádný starosti. Prásk – a za další rok už Žmur vyváděl, že mu těžce nenáviděná sestra oslintává koleje, Em se chodil vyspat do práce a já si koupila kofein v tabletách. Jeden z mnoha failů lidského mozku.

Ale tentokrát na sebe vyzraju. Tenhle manuál je pro tebe, budoucí Psice. Připraven k použití kdykoliv se přistihneš při myšlenkách na další stěhování

1. Rovnou stěhovákům řekni o 150 krabic

„Třicet krabic? Neblázněte, kde bychom vzali tolik věcí?“ smějeme se nabídce stěhováků. Abychom jim na druhý den zavolali, jestli by nám, ehm, mohli dovézt ještě 10 dalších. O den později už je mi blbý volat, takže se spolu s vinohradskými bezdomovci nořím do hlubin kontejneru na papír a přetahuji se o tu nejpevnější lepenku.

2. Okamžitě přestaň kupovat prostěradla

Tohle je syndrom, na který by měl Freud jasný názor. Sama ale netuším, proč se na mě při vybalování skříně s povlečením valí nekonečné úhledné balíčky prostěradel. Jako, co jsem si myslela? Že budeme provozovat nějaký satanistický rituály, obřízkovou ambulanci nebo velkotisk Turínských pláten?

3. Pošli děti k babičce

„Nalevo budu dávat věci na vyhození a napravo ty k přestěhování“ začínám selekci, za kterou by mě Mengele uznale poplácal po rameni.

„Napravo!“ hlásí děti u rukodělných výrobků „ovoce na míse“ z kurzu keramiky, připomínajících zkroucená varlata na chirurgickém odkládacím tácku.

„Napravo!“ nařizuje Žmur u zmuchlaných manuálů lego sérií, který by z jeho obrovské krabice nedal dohromady ani Rain Man.

„Napravo! Mami, jak se můžeš vůbec takhle ptát? Lilinka není rozbitá, je postižená!“ útočí Čičman na city a pevně sevře v náručí plastový mimino s počmáranou hlavou a bezvládnou rukou bimbající na gumičce.

Neveselým výsledkem třídění je, že se na levé hromádce choulí několik kamenů, sojčí pírko, nakřáplá sada dětského nádobí a plyšová myš. „Chudáček myšička, koukejte, jak se tváří!“ vykřikne Čičman a vecpe ji do poslední krabice nacpané k prasknutí hliněnýma varlatama. Mengele by byl zklamán.

4. Jestli si myslíš, že máš svůj systém, tak jsi úplně mimo

„Mamííí, a kam jsi mi zabalila plavkýýý?“ kňourá ráno Čičman. Aha, ty máš vlastně ve středu plavání, vybavím si mlhavě, ale navenek zachovám organizovanou tvář.

„Stačí se podívat na moje systémově popsané krabice“ odpovím a na další kňouravé vyžádání za ní dorazím k naší posvátné hoře Říp, tyčící se uprostřed ložnice. Abyste si nemysleli – já teda systém mám. Problém číslo 1. ale je, že stěhováci tyhle krabice půjčili asi stovce lidí před námi. „ZAVAŘENINY-NEKLOPIT!“ „OSUŠKY“ nebo „STANDŮV BORDEL“ jsou popisky jen jedné strany jedné ukázkové krabice.

Za problém číslo 2. si pochopitelně můžu sama. Moje kódování je totiž mnohem rafinovanější než explicitní poznámky vystěhovalců před námi. Sestává se pouze z prvního písmene pokoje a typického artiklu. „A ty plavky teda mám v P1, P2, nebo P3. A v P1-R nebo P?“ ptá se Čičman zmateně, a kdybych byla programátor, střelím se do spánku nebo se oběsím na datovém kabelu. „Asi bude jednodušší, když ti napíšu omluvenku“ navrhnu, když tahám místo plavek z krabice pátý prostěradlo jako při iluzionistickém vystoupení.  

5. Chceš si ušetřit čas a vypustit emoce? Rozbij to hned!

„No to si děláte srandu“, diví se Žmur, když si v kuchyni s Emem házíme talířem. „Ale s mým modrým tohle dělat nebudete!“

Fakt jsme s ním neházeli. Žmurův modrý oblíbený se rozbil až když jsem tu kurevsky těžkou krabici s talířema (bystřejší z vás už si samostatně doplní kódování KU_T) nesla na Říp a povolilo dno zalepený nekvalitní lepící páskou.

6. Nedávej věci na bermudskou skříňku

Dole v baráku máme dřevěnou boudu stlučenou původně asi pro kočárek, ze které se stala červí díra. Cokoliv na tu skříňku položíte, bývá okamžitě pryč. Stačí se otočit. Kávový servis, sbírka časopisů, gramodesky nebo Evžen Oněgin v originále. Sortiment bývá pestrý a jediné, co se od vás vyžaduje, je být ve správný čas na správném místě. Tak tenhle úžasný vynález sousedské recyklace a solidarity bohužel změnil svůj směr.

Večer jsem na skříňku položila přebytečné hrnce. Ráno stály vzorně seřazený před naší rohožkou spolu se sbírkou cédéček. Jako po divokým večírku, kdy si domů přivedete úplně nový kamarády, o nichž nikdo netuší odkud se vlastně vzali. Příště je vezmu radši ke konťákům na výměnný lepenkový obchod s bezdomovci.

7. Už žádné další pokusy s potravinovou fólií

Koupila jsem obrovskou roli potravinové fólie. Konkrétně „Tšista metrů, to můžete obalit všéécko odsud až na Jišák“, což je strukturovaný prodejní argument našeho oblíbeného prodavače z vietnamské večerky.

Ze začátku byla s potravinovou fólií legrace. Děti si do ní obalily nohy a taky jsme s ní obalili půlku komody. Pak ta mrcha začala dělat naschvály a trhat se na kousínky. Znáte to, když blbě ustřihnete lepící pásku. Tohle je mnohem horší. Cupujete z toho kousíčky plastu, vidíte všechny ty pytlíky ve velrybách a Gréta vás nenávidí. Mrmláte nadávky a děti Emovi s potěšením bonzují, že mluvíte sprostě.

8. Polovinu z těch 150 krabic použiješ na úplně cizí věci

Pak někdo zazvoní. Zrovna, když se vám podaří kus toho plastovýho hajzla namotat na komodu. Přede dveřmi je majitel domu a zjebe vás, ať přestanete jednou provždy dávat svý věci na bermudskou skříňku. Do náruče se vám snaží nacpat úplně cizí pokojovku.

„To ale není naše“ bráním se asi dost chabě. „A co je tohle?!“ sykne majitel a usvědčí vás vyčítavým pohledem na hrnce a cédéčka zaparkovaný u dveří.

Žeru červy

Za týden se stěhujeme. Po de-se-ti letech. Stihla jsem se zasáknout do počmáraných stěn našeho bytu i do futer, kde jsou tužkou vyznačený úsečky růstu našich dětí. Myslím, že jen těžko pohledáte zarputilejšího mentálního důchodce, co by měl stejný problém nacpat svých pár věcí do krabic a odtáhnout o pár čísel dál.

Než k nám přišla nová paní křečková, chovatel mi dal na cestu jednu dobrou radu. „Kupte jí červy“ řekl mi mezi dveřmi naléhavě. „Když bude nějakej psychickej problém, na červa vždycky slyší.“ Protože jsem se odmítla podílet na domácím velkochovu živých červů, zbaběle jsem ve zverimexu zakoupila chrastící pikslu hnusu. Obsahuje sušený červy, rozlámaný součástky sarančat, brouků a vlastně ani nechci vědět čeho všeho dalšího. Vůbec by mě v té halloweenské směsi nepřekvapily ani sušený filcky nebo klíšťata.

Pokud nepočítám mezi psychický problémy žraní betonu, od kterýho by Julču neodradila ani smažená tasemnice v trojobalu, měl chovatel pravdu. Zachrastění uschlých červů se u nás doma stalo tajným signálem, po kterém se paní křečková vynoří se záhadných úkrytů typu zásuvka s ponožkami. Ochotně přiskáče a s nadšením si napěchuje do své lícní torby hlavu pakobylky, zatímco se zbytek rodiny dáví.

Občas hraju s dětma Uno nebo pokera. Ale už ne o peníze. Je to nevýchovný a hlavně nemorální. Skoro vždycky přijdu o všechny drobný. Nově vítěz určuje poraženému úkol. Nebudu vám sem ani psát kompletní výčet činností, který na vás vymyslí děti v předpubertálním věku. Myslím, že bude pro ilustraci bohatě stačit můj poslední debakl.

„Ale, ale…kdopak nám to prohrál?“ šklebí se na mě děti jako baziliškové.

„Klidně půjdu dělat dřepy nebo kliky“ nabízím férově. „Ale už nebudu jíst tu hnusnou chilli pastu se sójovou omáčkou, protože nechci mít vyžraný díry v jícnu.“

Děti čestně slíbí, že to nebude pálivý a že toho bude jen lžíce. Na oplátku musím slíbit, že budu mít zavřený oči.

„Mixit, oříšky a krevetový chipsy“ hádám při křupání párty směsi, co chutná, jako když vám někdo hodí do lopatu štěrku do úst. Snažím se jazykem vybrat kus oříšku, co se mi zasekl mezi zuby.

Což bylo nejspíš sarančí stehno. „Chcete tím říct, že mě krmíte chrastící pikslou?!“ snažím se potlačit dávivý reflex. A taky touhu se vrátit v čase do minulosti a trvat na striktním celoživotním používání kondomů.

Takže ano, až sem jsme prosím dospěli. Žeru červy. A navzdory slibům chovatele to žádný psychický problémy neřeší. Venku je hnusně a v komoře se vyčítavě  hromadí stěhovací krabice. Přišel čas.