Stěhovací příručka pro mé budoucí já

 

Jsou věci, který se strašně rychle zapomínají. Probdělý noci, kdy do vás v posteli kope z jedný strany nerudný novorozenec a z druhý strany jeho vzteklá kolika. Ranní redbull, o kterým se laktační poradkyni neříká. Přesvědčení, že vaše dítě bude chodit na velkou za křeslo ještě v patnácti (a že za to může konzumace kofeinu během kojení). Uplynul rok a půl a my jsme na to s Emem normálně zapomněli. Pozorovali jsme Žmura, jak si osaměle postrkuje vláček po kolejích a říkali jsme si, jak by bylo pěkný, kdyby si měl s kým hrát. Jak s druhým děckem nejsou skoro žádný starosti. Prásk – a za další rok už Žmur vyváděl, že mu těžce nenáviděná sestra oslintává koleje, Em se chodil vyspat do práce a já si koupila kofein v tabletách. Jeden z mnoha failů lidského mozku.

Ale tentokrát na sebe vyzraju. Tenhle manuál je pro tebe, budoucí Psice. Připraven k použití kdykoliv se přistihneš při myšlenkách na další stěhování

1. Rovnou stěhovákům řekni o 150 krabic

„Třicet krabic? Neblázněte, kde bychom vzali tolik věcí?“ smějeme se nabídce stěhováků. Abychom jim na druhý den zavolali, jestli by nám, ehm, mohli dovézt ještě 10 dalších. O den později už je mi blbý volat, takže se spolu s vinohradskými bezdomovci nořím do hlubin kontejneru na papír a přetahuji se o tu nejpevnější lepenku.

2. Okamžitě přestaň kupovat prostěradla

Tohle je syndrom, na který by měl Freud jasný názor. Sama ale netuším, proč se na mě při vybalování skříně s povlečením valí nekonečné úhledné balíčky prostěradel. Jako, co jsem si myslela? Že budeme provozovat nějaký satanistický rituály, obřízkovou ambulanci nebo velkotisk Turínských pláten?

3. Pošli děti k babičce

„Nalevo budu dávat věci na vyhození a napravo ty k přestěhování“ začínám selekci, za kterou by mě Mengele uznale poplácal po rameni.

„Napravo!“ hlásí děti u rukodělných výrobků „ovoce na míse“ z kurzu keramiky, připomínajících zkroucená varlata na chirurgickém odkládacím tácku.

„Napravo!“ nařizuje Žmur u zmuchlaných manuálů lego sérií, který by z jeho obrovské krabice nedal dohromady ani Rain Man.

„Napravo! Mami, jak se můžeš vůbec takhle ptát? Lilinka není rozbitá, je postižená!“ útočí Čičman na city a pevně sevře v náručí plastový mimino s počmáranou hlavou a bezvládnou rukou bimbající na gumičce.

Neveselým výsledkem třídění je, že se na levé hromádce choulí několik kamenů, sojčí pírko, nakřáplá sada dětského nádobí a plyšová myš. „Chudáček myšička, koukejte, jak se tváří!“ vykřikne Čičman a vecpe ji do poslední krabice nacpané k prasknutí hliněnýma varlatama. Mengele by byl zklamán.

4. Jestli si myslíš, že máš svůj systém, tak jsi úplně mimo

„Mamííí, a kam jsi mi zabalila plavkýýý?“ kňourá ráno Čičman. Aha, ty máš vlastně ve středu plavání, vybavím si mlhavě, ale navenek zachovám organizovanou tvář.

„Stačí se podívat na moje systémově popsané krabice“ odpovím a na další kňouravé vyžádání za ní dorazím k naší posvátné hoře Říp, tyčící se uprostřed ložnice. Abyste si nemysleli – já teda systém mám. Problém číslo 1. ale je, že stěhováci tyhle krabice půjčili asi stovce lidí před námi. „ZAVAŘENINY-NEKLOPIT!“ „OSUŠKY“ nebo „STANDŮV BORDEL“ jsou popisky jen jedné strany jedné ukázkové krabice.

Za problém číslo 2. si pochopitelně můžu sama. Moje kódování je totiž mnohem rafinovanější než explicitní poznámky vystěhovalců před námi. Sestává se pouze z prvního písmene pokoje a typického artiklu. „A ty plavky teda mám v P1, P2, nebo P3. A v P1-R nebo P?“ ptá se Čičman zmateně, a kdybych byla programátor, střelím se do spánku nebo se oběsím na datovém kabelu. „Asi bude jednodušší, když ti napíšu omluvenku“ navrhnu, když tahám místo plavek z krabice pátý prostěradlo jako při iluzionistickém vystoupení.  

5. Chceš si ušetřit čas a vypustit emoce? Rozbij to hned!

„No to si děláte srandu“, diví se Žmur, když si v kuchyni s Emem házíme talířem. „Ale s mým modrým tohle dělat nebudete!“

Fakt jsme s ním neházeli. Žmurův modrý oblíbený se rozbil až když jsem tu kurevsky těžkou krabici s talířema (bystřejší z vás už si samostatně doplní kódování KU_T) nesla na Říp a povolilo dno zalepený nekvalitní lepící páskou.

6. Nedávej věci na bermudskou skříňku

Dole v baráku máme dřevěnou boudu stlučenou původně asi pro kočárek, ze které se stala červí díra. Cokoliv na tu skříňku položíte, bývá okamžitě pryč. Stačí se otočit. Kávový servis, sbírka časopisů, gramodesky nebo Evžen Oněgin v originále. Sortiment bývá pestrý a jediné, co se od vás vyžaduje, je být ve správný čas na správném místě. Tak tenhle úžasný vynález sousedské recyklace a solidarity bohužel změnil svůj směr.

Večer jsem na skříňku položila přebytečné hrnce. Ráno stály vzorně seřazený před naší rohožkou spolu se sbírkou cédéček. Jako po divokým večírku, kdy si domů přivedete úplně nový kamarády, o nichž nikdo netuší odkud se vlastně vzali. Příště je vezmu radši ke konťákům na výměnný lepenkový obchod s bezdomovci.

7. Už žádné další pokusy s potravinovou fólií

Koupila jsem obrovskou roli potravinové fólie. Konkrétně „Tšista metrů, to můžete obalit všéécko odsud až na Jišák“, což je strukturovaný prodejní argument našeho oblíbeného prodavače z vietnamské večerky.

Ze začátku byla s potravinovou fólií legrace. Děti si do ní obalily nohy a taky jsme s ní obalili půlku komody. Pak ta mrcha začala dělat naschvály a trhat se na kousínky. Znáte to, když blbě ustřihnete lepící pásku. Tohle je mnohem horší. Cupujete z toho kousíčky plastu, vidíte všechny ty pytlíky ve velrybách a Gréta vás nenávidí. Mrmláte nadávky a děti Emovi s potěšením bonzují, že mluvíte sprostě.

8. Polovinu z těch 150 krabic použiješ na úplně cizí věci

Pak někdo zazvoní. Zrovna, když se vám podaří kus toho plastovýho hajzla namotat na komodu. Přede dveřmi je majitel domu a zjebe vás, ať přestanete jednou provždy dávat svý věci na bermudskou skříňku. Do náruče se vám snaží nacpat úplně cizí pokojovku.

„To ale není naše“ bráním se asi dost chabě. „A co je tohle?!“ sykne majitel a usvědčí vás vyčítavým pohledem na hrnce a cédéčka zaparkovaný u dveří.