středa 30. prosince 2020

Jé, Covid! Ten jsem si vždycky přála!

Víte, že už je to čtyři roky, co Ježíšek na rodinné Vánoce naděloval vši? Následovalo pár dalších ročníků, kdy se Ježíš za tenhle kousek styděl a držel svoji zlomyslnost na uzdě. Asi vás už napadá, co Ježíšek nosí v roce 2020, žejo? Další vlastňák a propálená pointa hned na začátku, ale nebudeme chodit okolo ventilátoru – nebo mi přestane účinkovat Paralen a skončím v půlce věty. 

Na Vánoce se nás potkalo osm dospělých a šest dětí. Covid si pár dnů na to rozbalilo pět z nás dospělých skoro ve stejnou dobu. Že je to fakt koronáč se poznalo až podle Ema, kterého jako jediného semlela horečka a bolest i nejmenšího svalu a kosti, co jsou v těle vůbec k mání a doktorka ho ultimátně poslala na test. Jak se covid vůbec dostal k štědrovečernímu stolu, je případ pro Agathu Christie. A zahradník to nebyl. Nikdo z nás před Vánoci nikam nechodil (stejně nebylo kam), neolizoval tyče v metru ani nepěstoval přechodné známosti. Nikdy jindy v roce, než o Vánocích, se covidu nemohl podařit full house. 

Přes děti se to přelilo jen jako když polijete horká kamna a zasyčí to. Čičman měla jednu noc horečku, ale ranní půlka Panadolu ji vrátila do hry a od té doby na ní není nic znát. Podle pediatričky jsou to atypické příznaky nehodné testu, takže jsou ofiko děti zdravé. 

Pár dnů jsme řešili otázky smíšených párů, ve kterých je jeden malomocný nebo hrabě Dracula. Jak často dezinfikovat povrchy? Bude smět Em vyměšovat ve společné koupelně se záchodem i přes den, nebo jen pod rouškou tmy? Zavřeme ho do pracovny a přivážeme si všichni k postelím křížky a snopy česneku?

Nastavené hygienické standardy, za které by se nemusel stydět ani plukovník, upadly po prvním dnu, kdy mi děti v dobré vůli naservírovaly citronádu z Emova virového půllitru, což už se s výkony typu olizování mastné tyče v metru, dá rozhodně srovnávat. Taky mu občas živelně vtrhly do pracovny ukázat výkresy nebo stíhačku z lega a přitom osahaly všechno, co bylo po ruce. 

Zbývající hygienická pravidla se bez zbytečných poznámek zhroutila jako domeček z karet, když jsem začala mít zimnici a bolehlav horší než po svatební noci. A to je vysokej level, věřte mi. 

Aktuálně vám píšu z třísezónního spacáku do -20, který se ukázal být nejlepším přítelem covidáře. V zimnici zahřeje a nikdy v něm netáhne na nohy. Na test se chystám, až mi bude aspoň natolik fajn, že se budu moct pohybovat venku bez něj. 

Rozdílů mezi předcházejícím stavem „myslím, že jsem, ale test mám negativní“ bych ale pár našla: 

Mraženej králík se neschovává jen v zádech. Když se zapne mód zimnice, roztáhne se králík flexibilně do všech směrů až pod nehty. 

Hlava. Au. Včera to byla jarmulka bolesti jen na temeni, dnes bych to nazvala kulichem bolesti staženým až k uším. Bolestí hlavy jsem se dokonce vzbudila i v noci ze spaní.

Děti. Pořád doma, mají spoustu energie a usilují o můj drahocenný spacák. Taky mají spoustu dárků z Vánoc. Jako třeba mikrofon. Au, au, au. 

Mozková mlha. Pokud v sobě nemám zrovna čerstvou dávku paralenu, vracím se o několik evolučních levelů do minulosti. Zhruba někam na úroveň ichtyosaura nebo pasoucí se ovce. Dovedu deset minut tupě zírat na závěsy a stejně dlouho psát jednoduchou esemesku. Pro srovnání, Em zvládne aspoň část dne i pracovat. Respekt! 

Nechutenství. Jediný pozitivní efekt, tolik vítaný po míse bramborovýho salátu a půl tuně cukroví. Úplná absence hladu, jídlo jen na koukání. 

Čich naopak slouží dobře, díky za optání. Sice mám pocit, jako by mi někdo přistavil zahradní hadici pod nos a potom pustil kohoutek naplno, ale Chrudoš smrdí standardně po hlodavčím pižmu a lednice po sýrech, který nikdo nejí. 

Obavy a špatný svědomí. Budou mít Emovi rodiče mírný průběh? Nakazili jsme během bezpříznakového, ale už infekčního období i naše? Nebo někoho dalšího?

úterý 22. prosince 2020

Žmurův lihový trojboj

 

S dovolením trochu odbočím z všudypřítomné vůně jehličí a smaženýho trojobalu, která pronikne i pod respirátor FFP3. Předtím než se dětem opět prodloužily vánoční prázdniny, se čas ve škole zabíjel preventivními programy. (Taky vám přijde, že české školství na vzdělávání tenhle rok prostě rezignovalo?).

U nás šlo konkrétně o preventivní pásmo na téma alkohol. Mazaný způsob, jak výchovně zapůsobit na rodiče prostřednictvím dětí. A to přesně v období, kdy se lije olovo a tuzemák všude kam se podíváš.

Když jsem děti vyzvedávala ze školy, pochlubil se Žmur, že byl druhej.

„Jak jako druhej?“ ptám se dezorientovaně a vůbec nevím, o čem mluví. Podobně, jako když se mi snaží vysvětlit Minecraft.

„No druhej v tom alkoholu přece“ odpověděl Žmur netrpělivě s očima v sloup. Začínám si zvykat, že tenhle výraz budu vídat několikrát denně po dobu asi tak deseti let.

Kdybyste náhodou taky nevěděli, v čem spočívá být nejlepší v alkoholu: Tak to prosím znamená obšírně zodpovědět otázku, jestli už jste v životě ochutnali nějaký alkohol. Jak všichni dospělí víme, lektorka si mapuje terén a vytipovává žáky ze sociálně narušeného prostředí. Ale vysvětlete to šprťákovi, co se musí hlásit pořád.

„Tak jsem řekl, že jsme si spolu v létě dávali na chatě pivo napůl, a taky že jsem od tebe měl svařák a rum.“ vyložil Žmur karty na stůl včetně žaludovýho esa na konec.

Takže – pivo si spletl s grepovým birellem, svařák zaměnil za lok burčáku na dně kelímku a rum řekl prostě jen tak, v momentální inspiraci. Pravda, jednu dobu jsme doma měli stařený rum od Ema z práce, takže možná nekecá – i když ho určitě neměl od nás.

Každopádně já teď místo prvních vloček a sobů vyhlížím spíš sociálku a připravuji si pár chabých výmluv alkoholičky, proč se snažím svést na zcestí vlastní dítě. 

V lednu se plánuje pokračování o drogách – tentokrát by mohl udělat narkobarona z Ema, aby se rodinná sbírka neřestí aspoň spravedlivě podělila mezi oba rodiče.

Jo a mimochodem, víte, kdo byl první? Alexej z Ruska. Kromě piva, vína a rumu nahlásil i vodku. Je hezký vědět, že někde tam venku, jen o pár ulic dál, žije ještě horší matka než jsem já.

Ve skutečnosti na párty málokdy překročím třetí pivo,
aby mě druhej den nebolela hlava. V očích našich dětí je mi ale pořád dvacet!


úterý 15. prosince 2020

Balíkovna České pošty: Napínavá pátrací hra pro jednoho

 

Seznam se s novými lidmi, nauč se pracovat s kompasem, rozluč se s karanténní obezitou

Nevím, jaký vztahy s Českou poštou si pěstujete vy, ale naše zahrádka vzájemného respektu a sympatií definitivně uvadla, když pošťačka naposled hodila dopis do jiné schránky. Což by zamrzelo, kdyby to byl ručně malovaný pohled od bratranců z Lipna, ale nebyl. Byl to dopis od socky, která mi dala 30 dnů na zaplacení pojistného s bonusem padesátitisícové pokuty, když se tak nestane do stanoveného data. Soused mi dopis přinesl s omluvou za měsíc, protože byl mimo Prahu. Jen pro pochopení souvislostí – máme podobný příjmení. Něco jako Nováková a Nováček.

Pojďme si to říct otevřeně. Normální člověk bez bizarního úrazu mozku s rozpoznáním rozdílu v našich příjmeních problém prostě nemá. Ale nám nosí poštu nejspíš gibon, který na pobočce ČP vylezl ze ztracené zásilky filipínských pašeráků. Ještě jsme ho nikdy neviděli, protože nezvoní – ale podle naškrábaných výzev k vyzvednutí jde o samičku jménem Angela. Angela poštu rozděluje kvantitativně – do naší schránky nahází půl kila letáků a k Nováčkovým půl kila naší korespondence, takže si se sousedem měníme pohledy za akční nabídku Kauflandu.

Díky Zásilkovně, PPLku a dalším dopravcům, kterým patří velký dík za to, že nepodporují zaměstnávání zvířat v zajetí, našich sousedských výměn postupně ubývá. Ale v prosinci odstartovaly na plný pecky předvánoční nákupy v karanténě a já jsem s hrůzou zjistila, že jsou všechny Zásilkovny a kurýři beznadějně obsazený až do půlky ledna, než se všechny podělaný dárky ve třicetidenní lhůtě zase vrátí zpátky do obchodů. Jako jediná volná varianta doručení mi pod objednávkou blikal Balík do ruky a Balíkovna České pošty. Chvilku jsem se pousmála nad možností, že bychom se s Angelou opravdu potkaly ještě před tím, než vhodí výzvu k vyzvednutí sousedovi do schránky a vyšplhá přes vzrostlý kaštan na dvorek do vedlejšího vnitrobloku. Že bych jí pozvala dál na banánovej chlebík a pokecaly o národních parcích na Sumatře. Jenže já ten balík potřebuju. Doručení do ruky jsem tedy zavrhla jako nepravděpodobné a odklikla políčko Balíkovny.

Balíkovna, jak jsem z popisu pochopila, je ukradenej koncept Zásilkovny. Prostě si vyberete nejbližší obchod spolupracující s Českou poštou, zatrhnete adresu a za týden přijdete s kódem pro balík.

Za týden jsem opravdu obdržela kód pro vyzvednutí a hrnu se do vinohradské trafiky pro zásilku.

„Chm, chm, to jméno mi nic neříká“ tvrdí paní trafikantka předtím, než přehází celý sklad zásilek.

„A fakt to tady máte?“ ptá se, už trochu zpocená a nevrlá.

No tak snad nejsem úplně mimo – přece vím, kam jsem si nechala poslat balík, ne?

„A dívala jste se do esemesky?“ ptá se trafikantka a odkopne kartóny cigaret, které na ní zákeřně popadaly z police.

„Dívám se tady do mailu…“ stojím si za svým a trafikantka mi skočí do řeči.

„Já jsem si to myslela!“ zahrozí na mě ukazováčkem, jako by ch si přišla uplatnit falešnej los. „To se ale koukáte blbě. Musíte koukat do esemesky. Je úplně jedno, kam jste si to nechala poslat. Pošta vám napíše v esemesce, kde to máte dovopravdy.“

Nelhala. Balík byl sice v trafice, ale někde úplně jinde. Konkrétně v trafice pár metrů od pošty. Náhoda? Nemyslím si. Tím pro mě napínavá hra „Po stopě balíku“ skončila, ale mohla jsem aspoň přispět nápovědou cizímu pánovi na pokraji nervového zhroucení, pro kterého na téhle Balíkovně honba za pokladem právě začala.

Neřekla bych nic, kdyby mi třeba přišlo upozornění se signifikantním předmětem ve smyslu změna doručení. Nepřišlo. Usuzuji z toho, že vám balíček může přijít na kteroukoliv z odhadem deseti tisíc výdejen. Samozřejmě kromě té, kterou jste si zadali vy osobně, protože to by nebyla hra, uznejte.

Bodíky za kreativu v tomto případě České poště nemůže nikdo upřít. Už se těším, až si pro příští balíček pojedu do Beskyd, nebo do Popradu!


Takhle je to podle předvánočního marketingového průzkumu České pošty sice mnohem jednodušší, ale přijdete až o 66 % zábavy a 78 % uspokojení, když se se svým balíčkem konečně shledáte.
                           

neděle 6. prosince 2020

Úsvit paměti

 

Vždycky mě fascinovalo, jak je mozek křehká, a přitom prohnaná věc. Jak se v něm většina mých životních zkušeností edituje do podoby akčního thrilleru, ve kterým hraju hlavní kladnou roli téměř výhradně já. Přičemž se nepočítá, jestli jsem se v dané situaci zachovala jako hrouda zbabělýho rosolu – mozek to umí zdůvodnit. „Čeho myslíš, že bys pravdou dosáhla? Stálo by ti to za ty oběti? Myslíš si snad holka, že byl Hácha zbabělec? Ne, byl to čestný muž postavený historickému dilematu, stejně jako ty. Tak neřeš, že jsi poškrábala firemní auto při výjezdu z garáže a nikomu nic neřekla. Přece kvůli tomu nebudeme kazit tvému šéfovi den (a nám dvěma čtvrtletní bonusy). A vůbec, nedáme si trochu glukózy a kofeinu? Tady za rohem je supr cukrárna.“

Včera jsme s dětmi hráli poker a přišla řeč na nejzazší vzpomínky. Na úsvit, který rozděluje lidský mozek schopný kolonizovat Mars od měkkýšů nebo orangutana s klackem. Záměrně vzpomínkám neříkám přesné záznamy událostí, ale rozmlžené útržky od chvíle, co někdo zmáčnul tlačítko record. Kromě falešných wannabe vzpomínek. To bývají rodinné historky, které se dědí z generace na generaci spolu s receptem na linecký a pokud se vás aspoň trochu týkají, mozek vytvoří autentickou prezentaci toho, jak jste to asi mohli zažít – i když jste tam vůbec nebyli.

V mém případě jde o vzpomínku „pudl“. Milovala jsem večerní příběhy od mámy, který jsem z ní tahala, abych nemusela chodit spát. Jeden z nich byl o Babetce, poslednímu zvířeti, na kterým si trénovala budoucí mateřství. Babeta byla černý pudl nesoucí všechny špatný vlastnosti tohoto plemena. Jenže na rozdíl od ostatních psů vybrousila všechny pudlovský neřesti do podoby briliantu na psí známce – měla předkus a zkažený zuby a neustále se klepala chamtivostí, žárlivostí nebo jen vlastní tupostí. Prostě ideální zvíře na to, abyste si na něm mohli vyzkoušet, jak o pár let později vychovávat malou Psici.

V máminých historkách Babeta žrala ponožky, vykousávala kolečka do zdi, pletla si neživé předměty s lidmi a žrala svůj vlastní ocas do krve – tenkrát mi přišla jako ten nejbáječnější pes, se kterým každý den zažijete spoustu srandy, strachu a ostudy. Máma si myslela, že jsem Babetu zažila tak rok. „Možná jste si spolu hráli, ale dost o tom pochybuji. Spíš se do tebe snažila vykousat kolečko.“

A tak jsem měla dlouho svoji první vzpomínku: Je mi rok, schovávám se pod stolem u dědy a útočí na mě něco černýho, kudrnatýho a páchnoucího po mršině. Bojuj, nebo uteč. Bojuju a ta obluda s kvičením uteče. 

Ehm, dokud máma na vytrvalou žádost dětí nanašla patřičnou fotku Babety s datem zrození a úmrtí. Tududum-dum. Umřela, když mi byly dva měsíce. A dost pochybuji, že mě krátce po šestinedělí matka odkládala pod stůl, ačkoliv i k tomu by se určitě našlo spoustu důvodů. S čím si ale neví rady ani můj prolhaný mozek je trik, jak dvouměsíční kojenec přepere pudla.

Takže moje první vzpomínky odpovídají spíš dění, o kterém mi nikdo nevyprávěl, protože bylo nudný – anebo u toho nikdo nebyl.

Mám na sobě žlutý tričko olemovaný modrou stužkou. Na stužce jsou žlutý kachničky. Je léto a večer, táta zalévá hadicí zahradu a ze srandy mě pokropí. A tím i moje parádní trído. Brečím. Jsou mi tak 2 nebo 3 roky.

Ze stejného období: Máma mi říká, že když si budu hrát s plnou sklenicí, vyliju na sebe mlíko. Říkám, že nevyliju. Říká, že vyliju. Chvíli na to mám zase mokrý tričko. Brečím.

Nemocniční pokoj, hraju se svým spolubydlícím na stole fotbal s kuličkou rtuti z rozbitýho teploměru. Vchází sestra a strašně nás zjebe. Prý jsme mohli umřít. Brečím. (Prokazatelně tři roky po operaci břišní kýly a sakra - trávila jsem vůbec útlé dětství i něčím jiným než pláčem?)

Naše děti se toho hrozně chytly a začaly se vytahovat svýma vzpomínkama. Myslíte si, že si pamatují na společný výlety a s láskou chystaný svačiny na pasece, narozeninový dorty nebo vánoční stromečky? Zapomeňte. Úsvit našich dětí je v obou případech fekál.

Žmur: „Pamatuju se, že jsme měli v tomhle pokoji křesla, který už tady nejsou. Schoval jsem se za to křeslo tady do rohu a vykakal jsem se na podlahu.“

Jo, to sedí. Tenkrát jsme si s Emem pomysleli, že vlastnit afghánskou dogu a Žmura vyjde vlastně tak nějak nastejno – aspoň co se stolice týká.

Čičman: „Nesnášela jsem ploštice. Bála jsem se, že jich na mě vleze milión, překlopí mě a vysají ze mě všechnu krev. No a vy jste mi pořídili takovej nočník s beruškou, která vypadala úplně jako ploštice. Fakt jsem se ho bála!

True story, byly jí dva roky a vůbec jsme v té době nechápali, kde děláme výchovnou chybu, protože na nočník chodila jen u babičky. Doma to prolomil až záchod. Taky vám přijde jako evoluční chyba, že dítě nezačne spontánně mluvit hned po porodu? A co vaše úsvity?