Úsvit paměti

 

Vždycky mě fascinovalo, jak je mozek křehká, a přitom prohnaná věc. Jak se v něm většina mých životních zkušeností edituje do podoby akčního thrilleru, ve kterým hraju hlavní kladnou roli téměř výhradně já. Přičemž se nepočítá, jestli jsem se v dané situaci zachovala jako hrouda zbabělýho rosolu – mozek to umí zdůvodnit. „Čeho myslíš, že bys pravdou dosáhla? Stálo by ti to za ty oběti? Myslíš si snad holka, že byl Hácha zbabělec? Ne, byl to čestný muž postavený historickému dilematu, stejně jako ty. Tak neřeš, že jsi poškrábala firemní auto při výjezdu z garáže a nikomu nic neřekla. Přece kvůli tomu nebudeme kazit tvému šéfovi den (a nám dvěma čtvrtletní bonusy). A vůbec, nedáme si trochu glukózy a kofeinu? Tady za rohem je supr cukrárna.“

Včera jsme s dětmi hráli poker a přišla řeč na nejzazší vzpomínky. Na úsvit, který rozděluje lidský mozek schopný kolonizovat Mars od měkkýšů nebo orangutana s klackem. Záměrně vzpomínkám neříkám přesné záznamy událostí, ale rozmlžené útržky od chvíle, co někdo zmáčnul tlačítko record. Kromě falešných wannabe vzpomínek. To bývají rodinné historky, které se dědí z generace na generaci spolu s receptem na linecký a pokud se vás aspoň trochu týkají, mozek vytvoří autentickou prezentaci toho, jak jste to asi mohli zažít – i když jste tam vůbec nebyli.

V mém případě jde o vzpomínku „pudl“. Milovala jsem večerní příběhy od mámy, který jsem z ní tahala, abych nemusela chodit spát. Jeden z nich byl o Babetce, poslednímu zvířeti, na kterým si trénovala budoucí mateřství. Babeta byla černý pudl nesoucí všechny špatný vlastnosti tohoto plemena. Jenže na rozdíl od ostatních psů vybrousila všechny pudlovský neřesti do podoby briliantu na psí známce – měla předkus a zkažený zuby a neustále se klepala chamtivostí, žárlivostí nebo jen vlastní tupostí. Prostě ideální zvíře na to, abyste si na něm mohli vyzkoušet, jak o pár let později vychovávat malou Psici.

V máminých historkách Babeta žrala ponožky, vykousávala kolečka do zdi, pletla si neživé předměty s lidmi a žrala svůj vlastní ocas do krve – tenkrát mi přišla jako ten nejbáječnější pes, se kterým každý den zažijete spoustu srandy, strachu a ostudy. Máma si myslela, že jsem Babetu zažila tak rok. „Možná jste si spolu hráli, ale dost o tom pochybuji. Spíš se do tebe snažila vykousat kolečko.“

A tak jsem měla dlouho svoji první vzpomínku: Je mi rok, schovávám se pod stolem u dědy a útočí na mě něco černýho, kudrnatýho a páchnoucího po mršině. Bojuj, nebo uteč. Bojuju a ta obluda s kvičením uteče. 

Ehm, dokud máma na vytrvalou žádost dětí nanašla patřičnou fotku Babety s datem zrození a úmrtí. Tududum-dum. Umřela, když mi byly dva měsíce. A dost pochybuji, že mě krátce po šestinedělí matka odkládala pod stůl, ačkoliv i k tomu by se určitě našlo spoustu důvodů. S čím si ale neví rady ani můj prolhaný mozek je trik, jak dvouměsíční kojenec přepere pudla.

Takže moje první vzpomínky odpovídají spíš dění, o kterém mi nikdo nevyprávěl, protože bylo nudný – anebo u toho nikdo nebyl.

Mám na sobě žlutý tričko olemovaný modrou stužkou. Na stužce jsou žlutý kachničky. Je léto a večer, táta zalévá hadicí zahradu a ze srandy mě pokropí. A tím i moje parádní trído. Brečím. Jsou mi tak 2 nebo 3 roky.

Ze stejného období: Máma mi říká, že když si budu hrát s plnou sklenicí, vyliju na sebe mlíko. Říkám, že nevyliju. Říká, že vyliju. Chvíli na to mám zase mokrý tričko. Brečím.

Nemocniční pokoj, hraju se svým spolubydlícím na stole fotbal s kuličkou rtuti z rozbitýho teploměru. Vchází sestra a strašně nás zjebe. Prý jsme mohli umřít. Brečím. (Prokazatelně tři roky po operaci břišní kýly a sakra - trávila jsem vůbec útlé dětství i něčím jiným než pláčem?)

Naše děti se toho hrozně chytly a začaly se vytahovat svýma vzpomínkama. Myslíte si, že si pamatují na společný výlety a s láskou chystaný svačiny na pasece, narozeninový dorty nebo vánoční stromečky? Zapomeňte. Úsvit našich dětí je v obou případech fekál.

Žmur: „Pamatuju se, že jsme měli v tomhle pokoji křesla, který už tady nejsou. Schoval jsem se za to křeslo tady do rohu a vykakal jsem se na podlahu.“

Jo, to sedí. Tenkrát jsme si s Emem pomysleli, že vlastnit afghánskou dogu a Žmura vyjde vlastně tak nějak nastejno – aspoň co se stolice týká.

Čičman: „Nesnášela jsem ploštice. Bála jsem se, že jich na mě vleze milión, překlopí mě a vysají ze mě všechnu krev. No a vy jste mi pořídili takovej nočník s beruškou, která vypadala úplně jako ploštice. Fakt jsem se ho bála!“

True story, byly jí dva roky a vůbec jsme v té době nechápali, kde děláme výchovnou chybu, protože na nočník chodila jen u babičky. Doma to prolomil až záchod. Taky vám přijde jako evoluční chyba, že dítě nezačne spontánně mluvit hned po porodu? A co vaše úsvity?