Balíkovna České pošty: Napínavá pátrací hra pro jednoho

 

Seznam se s novými lidmi, nauč se pracovat s kompasem, rozluč se s karanténní obezitou

Nevím, jaký vztahy s Českou poštou si pěstujete vy, ale naše zahrádka vzájemného respektu a sympatií definitivně uvadla, když pošťačka naposled hodila dopis do jiné schránky. Což by zamrzelo, kdyby to byl ručně malovaný pohled od bratranců z Lipna, ale nebyl. Byl to dopis od socky, která mi dala 30 dnů na zaplacení pojistného s bonusem padesátitisícové pokuty, když se tak nestane do stanoveného data. Soused mi dopis přinesl s omluvou za měsíc, protože byl mimo Prahu. Jen pro pochopení souvislostí – máme podobný příjmení. Něco jako Nováková a Nováček.

Pojďme si to říct otevřeně. Normální člověk bez bizarního úrazu mozku s rozpoznáním rozdílu v našich příjmeních problém prostě nemá. Ale nám nosí poštu nejspíš gibon, který na pobočce ČP vylezl ze ztracené zásilky filipínských pašeráků. Ještě jsme ho nikdy neviděli, protože nezvoní – ale podle naškrábaných výzev k vyzvednutí jde o samičku jménem Angela. Angela poštu rozděluje kvantitativně – do naší schránky nahází půl kila letáků a k Nováčkovým půl kila naší korespondence, takže si se sousedem měníme pohledy za akční nabídku Kauflandu.

Díky Zásilkovně, PPLku a dalším dopravcům, kterým patří velký dík za to, že nepodporují zaměstnávání zvířat v zajetí, našich sousedských výměn postupně ubývá. Ale v prosinci odstartovaly na plný pecky předvánoční nákupy v karanténě a já jsem s hrůzou zjistila, že jsou všechny Zásilkovny a kurýři beznadějně obsazený až do půlky ledna, než se všechny podělaný dárky ve třicetidenní lhůtě zase vrátí zpátky do obchodů. Jako jediná volná varianta doručení mi pod objednávkou blikal Balík do ruky a Balíkovna České pošty. Chvilku jsem se pousmála nad možností, že bychom se s Angelou opravdu potkaly ještě před tím, než vhodí výzvu k vyzvednutí sousedovi do schránky a vyšplhá přes vzrostlý kaštan na dvorek do vedlejšího vnitrobloku. Že bych jí pozvala dál na banánovej chlebík a pokecaly o národních parcích na Sumatře. Jenže já ten balík potřebuju. Doručení do ruky jsem tedy zavrhla jako nepravděpodobné a odklikla políčko Balíkovny.

Balíkovna, jak jsem z popisu pochopila, je ukradenej koncept Zásilkovny. Prostě si vyberete nejbližší obchod spolupracující s Českou poštou, zatrhnete adresu a za týden přijdete s kódem pro balík.

Za týden jsem opravdu obdržela kód pro vyzvednutí a hrnu se do vinohradské trafiky pro zásilku.

„Chm, chm, to jméno mi nic neříká“ tvrdí paní trafikantka předtím, než přehází celý sklad zásilek.

„A fakt to tady máte?“ ptá se, už trochu zpocená a nevrlá.

No tak snad nejsem úplně mimo – přece vím, kam jsem si nechala poslat balík, ne?

„A dívala jste se do esemesky?“ ptá se trafikantka a odkopne kartóny cigaret, které na ní zákeřně popadaly z police.

„Dívám se tady do mailu…“ stojím si za svým a trafikantka mi skočí do řeči.

„Já jsem si to myslela!“ zahrozí na mě ukazováčkem, jako by ch si přišla uplatnit falešnej los. „To se ale koukáte blbě. Musíte koukat do esemesky. Je úplně jedno, kam jste si to nechala poslat. Pošta vám napíše v esemesce, kde to máte dovopravdy.“

Nelhala. Balík byl sice v trafice, ale někde úplně jinde. Konkrétně v trafice pár metrů od pošty. Náhoda? Nemyslím si. Tím pro mě napínavá hra „Po stopě balíku“ skončila, ale mohla jsem aspoň přispět nápovědou cizímu pánovi na pokraji nervového zhroucení, pro kterého na téhle Balíkovně honba za pokladem právě začala.

Neřekla bych nic, kdyby mi třeba přišlo upozornění se signifikantním předmětem ve smyslu změna doručení. Nepřišlo. Usuzuji z toho, že vám balíček může přijít na kteroukoliv z odhadem deseti tisíc výdejen. Samozřejmě kromě té, kterou jste si zadali vy osobně, protože to by nebyla hra, uznejte.

Bodíky za kreativu v tomto případě České poště nemůže nikdo upřít. Už se těším, až si pro příští balíček pojedu do Beskyd, nebo do Popradu!