Vánoční skleněné peklo

 

Myslíte si o sobě, že jste strašní rodiče? Poslyšte tento příběh.

Osobně jsem tak hrozná matka, že jsem dětem za vysvědčení (mimo jiné!) koupila učebnice Opakujeme si o prázdninách. Tohle obzvlášť nelítostné gesto odsoudila dokonce i Olga, která byla až do tý doby na stejným stupínku zlých matek a označila naše děti za chudáky.

„Jé, v továrně na vánoční ozdoby mají den otevřených dveří!“ nadchla jsem se před dětmi při návštěvě prarodičů. „Budem si tam moct něco vyrobit? A koupíš nám tam něco?“ ptali se vypočítavě naši chudáci během toho, co jim tekla zmrzlina po bradě.

Víte, jsem z těch exkurzí s dětma už docela zhýčkaná. Většinou jde o obskurní podniky, kde je spolu s vámi jen pár rodičů s dětmi a jeden nebo dva normální lidi, které dané téma opravdu zajímá. Dosud nepřekonaným highlightem těchto akcí je pro mě návštěva hasičů. Tam se matkám celý požární sbor opravdu věnuje, zatímco děti volně klopýtají mezi cisternami a geekové stojí stydlivě opodál se schválně přiděleným nejméně atraktivním členem posádky.

Továrna na vánoční ozdoby má do hasičské stanice hodně daleko, přesto se v avízovanou ranní hodinu před podnikovou prodejnou táhne nepřiměřeně dlouhá fronta. Jsou ozdoby nový Disneyland? Podcenila jsem make-up? Ať přemýšlím, jak chci, pořád mi v mozku nejde nadesignovat představa vyrýsovaného zdobiče kouliček s třpytkami ve vlasech. Abych byla upřímná – jednu bych po tomhle popisu měla, ale není moc sexy.

Mezitím si nás podnikové vedení rozřadí do tří skupin, pravděpodobně podle potenciální problémovosti. Naše skupina zahrnuje batolata, pubertální výrostky, dávno rezignované rodiče a nahluchlou seniorku s obřími brýlemi, která se podle Žmurova podezření ocitla ve frontě úplně náhodou.

„Být ve třetí skupině není žádná ostuda“ implicitně nás ujišťuje o pravém opaku naše průvodkyně. „Jako první půjdeme do dílniček!“

Procházíme od píchaček temnými střevy fabriky, která působí jako červí díra v čase. V místnosti s umakartovými stolky se ručička letopočtu zastaví na roku 1972.

Naším společným úkolem je udělat z průhledných minimalistických ozdob za pomoci třpytek a lepidla kýče. O to větší, když se dozvíme, že za každou z ozdob je potřeba zaplatit 90 korun.

„Podáte mi eště ty růžový posypky? Jo a lepidlóóó!“ zařve mi zprava do ucha seniorka tak silně, až nadskočím a vyliju lepidlo ze zavařovačky na stůl. Schytám za to od průvodkyně výhružný pohled. Ale zdaleka ne tak pichlavý, jako když Čičman sype na kouličku pátou vrstvu třpytek, o kterých jsme byli dopředu informováni, že jde o velmi, velmi drahý materiál.

Následuje stanoviště vyfoukávání ozdob. Ani tady o hasiče v převlečení nezavadíte, jsou tu jen mlčenlivé ženy a jejich kahany. Každý z nich má 200 stupňů a kdo tady nemá popáleniny třetího stupně, ten nepatří do party, a už vůbec ne na nástěnku se zaměstnanci roku. Úplně obyč kouličku se tady prý učíte foukat rok – a když jste šikovní, nestrávíte další rok hojením kožních štěpů.

Za tyto rizika jsou pracovnice prý nadstandardně ohodnocené. „A jakej mají měsíční plat?“ ptá se hrubiánsky Žmur, co všechno přepočítává na prachy. Odpovědí je mu jen zvednuté obočí průvodkyně a zamlžená odpověď o citlivých údajích. „Takže teda kolííík?“ zeptala se nahluchlá seniorka a všichni jsme to průvodkyni přáli.

Na oddělení stříbření jsme zachytili jednu pracovnici se skelným pohledem v holinách a okolo 10.000 postříbřených kousků skla napíchaných na drátu, které prý zvládla od rána. „Podle mě ji vůbec nepouštějí domů“ pošeptala mi Čičman, ale to už se otevřely další dveře a všechny nás ovanul omamný pach ředidla.

Toluenové království je asi jedinou halou, kde se zaměstnankyně smějí. Na zdi visí vybledlý portrét Karla Gotta a dvě zdobičky si zrovna povídají o příkrmech.

„Tak jsem jí namixovala květák a myslíš, že ho jedla?“ směje se zdobička A.

„Já ti stejně vůbec nerozumím, co říkáš“ přikyvuje se stejným úsměvem delfína zdobička B.

Třetí zdobička ze zarudlýma očima maluje sněhovou vločku. Tu samou sněhovou vločku na deset bambiliónů ozdob.

„To je hrozný, mami já se budu učit“ slibuje mi po exkurzi Čičman a Žmur už si ve své prázdninové cvičebnici listuje převody měrných jednotek. Jednou větou – požárníci nebyli, ale mise splněna! Za tohle zvýšené úsilí mi stojí i fakt, že ty velmi, velmi drahý podělaný třpytky nedostanu z vlasů několik dalších měsíců.

Jo a ten zdobič. Já bych ho viděla takhle nějak!

Věci, před kterými vás v porodnici nevarují

Pokud jste z Malešic, tak víte, že si vymýšlím. Asi před měsícem se tam v dutině stromu vyklubaly sovy. Jako každá matka tohle nadělení paní Kalousový přeju, jediná piha na roztomilosti sovích mimin je nezměnitelný fakt, že jde o noční ptáky.

Hvííízd, začalo se ozývat v podvečer žalostné volání o zpola natrávené potkany, nepozorné čivavy, odpadky z pizzérky, nebo bůhvíco tady ty sovy na sídlišti vůbec žerou.

Hvíííízd, ozývalo se to ještě žalostněji ve 2, 3 i 4 ráno, a to už si říkáte, proč s tím sakra jejich matka něco neudělá a jestli jim vůbec dává najíst. Váš nevyspalý mozek se překonává ve vymýšlení nespravedlivých obvinění, v nichž stará Kalousová obletuje večírky a hltá zbytky carbonara špaget z popelnice, aby doma děti se špinavým zobákem poučovala o tom, že tyhle nezdravý věci nemůžou.

Jaký je to mít doma malý kalousy, to pochopíte až na dovolený v Polsku. Díkybohu za to, že jsme nejeli do Skandinávie nebo nějaký jiný země, kde mají trojnásobně dražší potraviny a večerní drink pro rodiče za cenu ojetýho auta. Nedivím se, že tam mají všichni deprese.

Že mají naše děti vyšší nároky na kalorický příjem, prosakovalo už dlouhou řadu měsíců. Jenže se to dalo svést na školní jídelnu, kam obě děti podle svých vlastních slov chodí plnit jen své společenské povinnosti.

„Co bylo k obědu? Ani nevím, nějaká šedozelená hmota, ve který plavaly kusy něčeho s kostmi. Ondra to nabral na vidličku a strašil nás s tím, dokud nepřiběhla učitelka, proč tak ječíme“ popisuje Čičman bezstarostně svůj oběd, zatímco checkuje lednici. Půl hodiny poté, co by měla být do prčic za moje těžce vydělaný prachy najedená!

V Polsku žalostné hvízdání našich kalousích mláďat začalo odpudivě brzy ráno. „Hlad, hlad, máme hlad, co bude ke snídani?“, dorážely na nás děti a pak snědly pecen chleba, dvě šunky a vanu pomazánky.

Takže byste čekali, že bude dopoledne vystaráno, ale to se mýlíte. Celé pobřeží Polska je olemováno stánky s označením Fishka – Siec Smažalni Szprotek. Za pár drobných tam dostanete kornout malých smažených rybiček, co se pojídají i s hlavou a ocasem. Vypadá to jako pomůcka pro cvičení delfínů a naše děti z toho byly u vytržení. Dokonce i Čičman, která z ryb obvykle konzumuje jen trojobal.

S pecnem chleba a kyblíkem pamlsků z delfinária bych měla já v břiše jako na matějský, ale organismus ve vývinu to tak rozhodně nevnímá.

„Je skoro jedenáct, měli bychom někam na oběd“ hlásí radostně Žmur a v nejbližší restauraci si poroučí šedesáticentimetrovou zapečenou bagetu. „Už nebudeš?“ ptá se za upřeného pohledu na moje těstoviny. A na závěr něco, co zcela popírá zákony fyziky – na obou dětech byste mohli počítat kosti (díky čemuž jsme s Emem zároveň pochopili etymologii slova žebrák).

Prosím vás, můžete mě někdo utěšit, že tohle všechno bude výhledově ještě někdy v pořádku? Byl jste tu někdo zamlada žravej a přesto vedete normální život v normální konfekční velikosti a ve vašem okolí se záhadně neztrácí psi? Nebo si mám pomalu začít shánět třetí práci, nejlépe v obchodě s potravinami bez kamerového systému?

Mistr zenu

 

Dovolená v Polsku je tak trochu návrat do dětských let. Zvlášť když jste se narodili ve východních Čechách a jezdili s mámou nakupovat jídlo a hadry. Doteď si pamatuji sladkokyselou chuť tajně ujídaných galaretek a námořnický tričko. U nás by se dalo koupit asi to samý, ale víte co? Nemělo by to ten esprit překračování hranic a šmelení zlotých s vekslákama v kožených bundách.

Mají tu proklatě krásný a studený moře, který z naší rodiny dává jen Žmur. Dlouho jsem si myslela, že je Emův, ale asi jsem se 9 měsíců před jeho narozením zapletla v nějakým pražským báru, kam se jezdí nechat okrást Islanďani a Eskymáci. To moře má 15 stupňů, pocitově tak ještě o 5 míň. Když do něj strčíte ruku, tak ztratíte do pár sekund cit a naději, že budete ještě někdy psát na klávesnici něčím jiným než omrzlým zčernalým pahýlem. Žmurovi je to jedno. Koupal by se i v zátoce mrožů nebo v mrazáku plným ledů.

Nalevo Dudovo, napravo Putinovo. 
Za překročení toho chatrnýho plůtku až 3 roky natvrdo.

Em tuhle zálibu sdílí se Žmurem, zatímco my s Čičman hledáme mušle a jantar. Ten je prý pro laika zaměnitelný s fosforem z korodujících bomb z druhý světový. Víte, jak poznáte, že tyhle mléčně medové oblázky nejsou jantar? Když vyschnou, samovznítí se a prohoří vám v dlani díru. Vždyť vám to říkám, Polsko je proti španělským připosraně obstarávaným plážím pořád ještě ten divokej dovolenkovej západ. Ale to jsem odbočila.

Chtěla jsem vám napsat hluboký lidský příběh o smrti a znovuzrození. A taky o tom, že Em v sobě má geneticky zakódovanej zen buddhismus, fakt.

Předevčírem jsme na našem road tripu míjeli krásný lesy a úplně nejkrásnější pískové jezero, proti kterýmu by se Mácháč jen smutně usmál a střelil se do týla jednou z vodních pistolek, který se mu válej u dna.

Jezero Biezskowice se v lese otevřelo jako přízrak – průzračně čisté, s bílým pískem a úplně, nekecám, úplně opuštěný. Dokonce i já jsem si při pohledu na tuhle fata morganu běžela pro bikiny. Představte si to jako slow motion, běžící Psici, její vlající ručník a tu písničku z Pobřežní hlídky. Jenže tuhle znělku dokonalýho léta předčasně ukončila cedule u vody, přísně oznamující asi pětisetnásobnou koncentraci escheria coli ve vodě. Vlastně to byla jedna obrovská líheň bakterií a potenciálního průjmu, o který nikdo z nás nestál.

A tak jsme šli na šlapadlo na řeku. Děti se hádaly s Emem o to, kdo bude šlapat, a kdo bude do těch šlapajících celou dobu hučet, jestli už si může taky zašlapat. Tohle mi naprosto vyhovuje, protože já mám jen přízemní cíle lehnout si vzadu doprostřed a dívat se na mraky. Takže si jedeme, z křoví po stranách kvákají žáby, děti se hádají a pedály rytmicky pleskají do vody, prostě idylka. A do toho bílého šumu se najednou ozve jen „sakra“ a malý, ale významný žbluňknutí.

„Co se stalo?“ ptám se Ema a Em úplně normálním hlasem, kterým si obyčejný lidi objednávají polívku z meníčka, odpoví, že mu do vody vypadl jeho skoro novej, přepíčeně drahej mobil.

„Cože?!“ vzburcovalo mě to prosté oznámení, protože jsem na některý věci reaktivní a zrovna tohle by u mě znamenalo příval slov, který by si nikdo za klobouk nedal. Taky bych se svlíkla a potápěla v bahně jak japonská lovkyně perel, pak doběhla do nejbližší vesnice a přemluvila aspoň dva amatérský potápěče do záchranný akce a psal by o tom místní tisk.

„Kašlem na to,“ řekl Em. „Stejně jsem si chtěl dát digitální detox“.

Ale nebyl čas se divit, protože dětská hlídka našeho plavidla už hlásila muže přes palubu na pravoboku, konkrétně tonoucí hrdličku. Jak byl Em nezúčastněný při rychlý smrti jeho mobilního zařízení, tak se mohl ohledně hrdličky přetrhnout při rozkazování nám všem ostatním, abyste si o něm zas nemysleli jen to nejlepší.

„Ty tam, Čičman, hoď ji vestu, ať si na ni může vlézt.“

„Šlapej a kormidluj doprava. Víc šlapej!“

„Bože! Vždyť jste ji přejeli! Vás si tak poslat pro smrt!“

„Natáhněte se někdo z lodi a vemte toho ptáka do holých ruk, to je jedno, že klove. Je to jeho poslední šance!“

Vlastně nechápu, že ten pták všechny naše pokusy o záchranu přežil, protože třeba já bych byla po přejetí šlapadlem a Emových příkazech radši utopená na hadry.

Ale přežila. „Třeba k nám v létě přiletí na okno a splní nám za to tři přání,“ řekla Čičman. Popravdě řečeno nevím, při pohledu na vyžraného kocoura majitele půjčovny, rozvalujícího se s ním v křesle. Ale jestli přiletí, budu si přát, abych se stala zen buddhistkou jako Em.