Mistr zenu

 

Dovolená v Polsku je tak trochu návrat do dětských let. Zvlášť když jste se narodili ve východních Čechách a jezdili s mámou nakupovat jídlo a hadry. Doteď si pamatuji sladkokyselou chuť tajně ujídaných galaretek a námořnický tričko. U nás by se dalo koupit asi to samý, ale víte co? Nemělo by to ten esprit překračování hranic a šmelení zlotých s vekslákama v kožených bundách.

Mají tu proklatě krásný a studený moře, který z naší rodiny dává jen Žmur. Dlouho jsem si myslela, že je Emův, ale asi jsem se 9 měsíců před jeho narozením zapletla v nějakým pražským báru, kam se jezdí nechat okrást Islanďani a Eskymáci. To moře má 15 stupňů, pocitově tak ještě o 5 míň. Když do něj strčíte ruku, tak ztratíte do pár sekund cit a naději, že budete ještě někdy psát na klávesnici něčím jiným než omrzlým zčernalým pahýlem. Žmurovi je to jedno. Koupal by se i v zátoce mrožů nebo v mrazáku plným ledů.

Nalevo Dudovo, napravo Putinovo. 
Za překročení toho chatrnýho plůtku až 3 roky natvrdo.

Em tuhle zálibu sdílí se Žmurem, zatímco my s Čičman hledáme mušle a jantar. Ten je prý pro laika zaměnitelný s fosforem z korodujících bomb z druhý světový. Víte, jak poznáte, že tyhle mléčně medové oblázky nejsou jantar? Když vyschnou, samovznítí se a prohoří vám v dlani díru. Vždyť vám to říkám, Polsko je proti španělským připosraně obstarávaným plážím pořád ještě ten divokej dovolenkovej západ. Ale to jsem odbočila.

Chtěla jsem vám napsat hluboký lidský příběh o smrti a znovuzrození. A taky o tom, že Em v sobě má geneticky zakódovanej zen buddhismus, fakt.

Předevčírem jsme na našem road tripu míjeli krásný lesy a úplně nejkrásnější pískové jezero, proti kterýmu by se Mácháč jen smutně usmál a střelil se do týla jednou z vodních pistolek, který se mu válej u dna.

Jezero Biezskowice se v lese otevřelo jako přízrak – průzračně čisté, s bílým pískem a úplně, nekecám, úplně opuštěný. Dokonce i já jsem si při pohledu na tuhle fata morganu běžela pro bikiny. Představte si to jako slow motion, běžící Psici, její vlající ručník a tu písničku z Pobřežní hlídky. Jenže tuhle znělku dokonalýho léta předčasně ukončila cedule u vody, přísně oznamující asi pětisetnásobnou koncentraci escheria coli ve vodě. Vlastně to byla jedna obrovská líheň bakterií a potenciálního průjmu, o který nikdo z nás nestál.

A tak jsme šli na šlapadlo na řeku. Děti se hádaly s Emem o to, kdo bude šlapat, a kdo bude do těch šlapajících celou dobu hučet, jestli už si může taky zašlapat. Tohle mi naprosto vyhovuje, protože já mám jen přízemní cíle lehnout si vzadu doprostřed a dívat se na mraky. Takže si jedeme, z křoví po stranách kvákají žáby, děti se hádají a pedály rytmicky pleskají do vody, prostě idylka. A do toho bílého šumu se najednou ozve jen „sakra“ a malý, ale významný žbluňknutí.

„Co se stalo?“ ptám se Ema a Em úplně normálním hlasem, kterým si obyčejný lidi objednávají polívku z meníčka, odpoví, že mu do vody vypadl jeho skoro novej, přepíčeně drahej mobil.

„Cože?!“ vzburcovalo mě to prosté oznámení, protože jsem na některý věci reaktivní a zrovna tohle by u mě znamenalo příval slov, který by si nikdo za klobouk nedal. Taky bych se svlíkla a potápěla v bahně jak japonská lovkyně perel, pak doběhla do nejbližší vesnice a přemluvila aspoň dva amatérský potápěče do záchranný akce a psal by o tom místní tisk.

„Kašlem na to,“ řekl Em. „Stejně jsem si chtěl dát digitální detox“.

Ale nebyl čas se divit, protože dětská hlídka našeho plavidla už hlásila muže přes palubu na pravoboku, konkrétně tonoucí hrdličku. Jak byl Em nezúčastněný při rychlý smrti jeho mobilního zařízení, tak se mohl ohledně hrdličky přetrhnout při rozkazování nám všem ostatním, abyste si o něm zas nemysleli jen to nejlepší.

„Ty tam, Čičman, hoď ji vestu, ať si na ni může vlézt.“

„Šlapej a kormidluj doprava. Víc šlapej!“

„Bože! Vždyť jste ji přejeli! Vás si tak poslat pro smrt!“

„Natáhněte se někdo z lodi a vemte toho ptáka do holých ruk, to je jedno, že klove. Je to jeho poslední šance!“

Vlastně nechápu, že ten pták všechny naše pokusy o záchranu přežil, protože třeba já bych byla po přejetí šlapadlem a Emových příkazech radši utopená na hadry.

Ale přežila. „Třeba k nám v létě přiletí na okno a splní nám za to tři přání,“ řekla Čičman. Popravdě řečeno nevím, při pohledu na vyžraného kocoura majitele půjčovny, rozvalujícího se s ním v křesle. Ale jestli přiletí, budu si přát, abych se stala zen buddhistkou jako Em.