Věci, před kterými vás v porodnici nevarují

Pokud jste z Malešic, tak víte, že si vymýšlím. Asi před měsícem se tam v dutině stromu vyklubaly sovy. Jako každá matka tohle nadělení paní Kalousový přeju, jediná piha na roztomilosti sovích mimin je nezměnitelný fakt, že jde o noční ptáky.

Hvííízd, začalo se ozývat v podvečer žalostné volání o zpola natrávené potkany, nepozorné čivavy, odpadky z pizzérky, nebo bůhvíco tady ty sovy na sídlišti vůbec žerou.

Hvíííízd, ozývalo se to ještě žalostněji ve 2, 3 i 4 ráno, a to už si říkáte, proč s tím sakra jejich matka něco neudělá a jestli jim vůbec dává najíst. Váš nevyspalý mozek se překonává ve vymýšlení nespravedlivých obvinění, v nichž stará Kalousová obletuje večírky a hltá zbytky carbonara špaget z popelnice, aby doma děti se špinavým zobákem poučovala o tom, že tyhle nezdravý věci nemůžou.

Jaký je to mít doma malý kalousy, to pochopíte až na dovolený v Polsku. Díkybohu za to, že jsme nejeli do Skandinávie nebo nějaký jiný země, kde mají trojnásobně dražší potraviny a večerní drink pro rodiče za cenu ojetýho auta. Nedivím se, že tam mají všichni deprese.

Že mají naše děti vyšší nároky na kalorický příjem, prosakovalo už dlouhou řadu měsíců. Jenže se to dalo svést na školní jídelnu, kam obě děti podle svých vlastních slov chodí plnit jen své společenské povinnosti.

„Co bylo k obědu? Ani nevím, nějaká šedozelená hmota, ve který plavaly kusy něčeho s kostmi. Ondra to nabral na vidličku a strašil nás s tím, dokud nepřiběhla učitelka, proč tak ječíme“ popisuje Čičman bezstarostně svůj oběd, zatímco checkuje lednici. Půl hodiny poté, co by měla být do prčic za moje těžce vydělaný prachy najedená!

V Polsku žalostné hvízdání našich kalousích mláďat začalo odpudivě brzy ráno. „Hlad, hlad, máme hlad, co bude ke snídani?“, dorážely na nás děti a pak snědly pecen chleba, dvě šunky a vanu pomazánky.

Takže byste čekali, že bude dopoledne vystaráno, ale to se mýlíte. Celé pobřeží Polska je olemováno stánky s označením Fishka – Siec Smažalni Szprotek. Za pár drobných tam dostanete kornout malých smažených rybiček, co se pojídají i s hlavou a ocasem. Vypadá to jako pomůcka pro cvičení delfínů a naše děti z toho byly u vytržení. Dokonce i Čičman, která z ryb obvykle konzumuje jen trojobal.

S pecnem chleba a kyblíkem pamlsků z delfinária bych měla já v břiše jako na matějský, ale organismus ve vývinu to tak rozhodně nevnímá.

„Je skoro jedenáct, měli bychom někam na oběd“ hlásí radostně Žmur a v nejbližší restauraci si poroučí šedesáticentimetrovou zapečenou bagetu. „Už nebudeš?“ ptá se za upřeného pohledu na moje těstoviny. A na závěr něco, co zcela popírá zákony fyziky – na obou dětech byste mohli počítat kosti (díky čemuž jsme s Emem zároveň pochopili etymologii slova žebrák).

Prosím vás, můžete mě někdo utěšit, že tohle všechno bude výhledově ještě někdy v pořádku? Byl jste tu někdo zamlada žravej a přesto vedete normální život v normální konfekční velikosti a ve vašem okolí se záhadně neztrácí psi? Nebo si mám pomalu začít shánět třetí práci, nejlépe v obchodě s potravinami bez kamerového systému?