sobota 29. prosince 2012

Tenhle Silvestr bude pro starý



namažeme si chlebíčky zelenožlutým hlenem a přiťukneme si dvojitým panákem dětského Panadolu

Víte co, kdybych měla někdy zase tendence povyšovat se nad tím, že nesnáším nucený pití alkoholu ze zaprášený flašky Curacaa, protože byla jediná, co zbyla v dolním regálu oddělení lihovin, tak mě připomeňte tenhle konec roku. Nebo taky klidně Silvestr 2010, kdy venku lítaly petardy, já  se svíjela v kontrakcích a z vyškublé kanyly v předloktí stříkala krví po zmatených sestřičkách jako v Kill Billovi, protože k tomuhle levelu to letos doufám nedohraju.

Žmur onemocněl stylově na Štědrý den, přitom byl ale ještě natolik společenský grand, že to na sobě nedával kromě skelného pohledu moc znát a vytrvale chodil vykrádat krabici s lineckým horečka nehorečka.

Odpoledne už začal doslova odpadávat, a protože jsme trávili Vánoce v Brně a já neměla po ruce svoji lékárničku se zaručeným neonově růžovým dětským sirupem, tak jsem zaimprovizovala a rozdrtila mu čtvrtku dospěláckého Paralenu. Vysypala se z něj hromada bílého prášku jako po víkendové razii v tanečním klubu. Lajnu jsem nahrnula do lžičky, štědře zalila domácím malinovým sirupem a nalákala důvěřivé jehňátko na bonbón. Spolknul to, ani nemukl. Za dvacet minut Žmur břitce vyskočil z údolí stínů, začal divoce tančit a rozpažovat na „hajdom hajdom tydlidom“, obíhal kolečka kolem obývacího pokoje a objímal překvapené hosty. To jsem šla radši krabičku od léků zkontrolovat a vážně rozmýšlela nad variantou, že si jednu zázračnou taky nadrtím, protože mě po posledních probdělých nocích pořádně nespraví ani vrchovatě třílžičková káva. Žmur rozdal dárky, úsměvy a věnování a poté se svalil za křeslem, zčervenal a zesklovatěl do původního stádia a od té doby vlastně přibylo jen chrchlanců, stupňů na teploměru a odvolaných plánů.

Luc, my na ty hory dorazíme až v neděli, to už bude určitě dobrej“, kojím se falešnou nadějí, když se Žmur jedno ráno vzchopí a přejíždí vlakem panáčky na kolejích, což je u něj známka pevného zdraví, alespoň toho fyzického. „Tak nic, omlouvám se, ale prostě nedorazíme a shnijeme v Praze“, pokračuju zlomeným hlasem ve stejném telefonátu dnes dopoledne. Prý je tam azuro, plno sněhu a pošlou motivační fotky. Přes bezvýchodnou situaci ve mně pořád hlodá červ nějakého pozitivního vývoje. Přece jsou úplně špatný jen ty věci a zážitky, na který se člověk může potrhat těšením se a potom se z toho vyklube maximálně tak ponorka nad pokerem nebo otrava metylalkoholem. Takže pokud existuje nějaká spravedlnost, mělo by to mělo zafungovat obousměrně, ne? 




pondělí 17. prosince 2012

Když ji nebudeš dráždit, nebude si tě všímat


Přepis do opičí řeči: když si tě nebude všímat, začni ji dráždit


Výlet do Andaluzie v zimě doporučuji hlavně vyznavačům samoty a westernů, ve kterých není nouze o města duchů. U moře jsme byli většinou jediní ubytovaní v celém resortu a často byla požadována konfirmace ubytování, jestli to opravdu myslíme vážně a nepopletli jsme si měsíce v kalendáři. Recepční docházely do práce často jen kvůli vydání/převzetí klíčů a když jsme se jedné z nich zeptaly na nejrychlejší cestu k pláži, málem se pokřižovala. Pravda, teplota okolo 18 stupňů a silný vítr přeje ke koupání spíš zimním plavcům na Vltavě, ale jsem si jistá, že kdybychom tam potkali někoho ze Skandinávie, už by řádil ve vlnách. I tak jsme byli jako jediní v tričkách a mikinách snadno rozeznatelní od místňáků zahalených do několika vrstev zimního oblečení, kulicha a rukavice nevyjímaje.

A potom byla místa, kde jsme se sami nikdy necítili. Bodeqy a bodequity, patiserie a heliderie, kde ke sklence sherry nikdy nechyběla miska tapas a iberijský jamón; mimochodem sušená prasečí kopýtka visela a voněla od velkých supermerkados po cukrárny a přes zahnívající vizuální dojem a mrtvolné výpotky bych klidně byla ochotna živit se půl roku jen tím prosoleným masem z kýty a čerstvou bagetou. Já, bývalá vegetariánka a fanoušek tofu pomazánek s ředkvičkou! Možná že právě jamón je tou pravou příčinou, proč jsem se vrátila viditelně těhotná až ze Španělska.

O odrzlosti gibraltarských opic toho bylo do internetu vytesáno už dost, snad příliš mnoho na to, abych nepocítila touhu vám napsat pravý opak; že jsou to chlupatí lidičkové, kteří sdílí 97% DNA s lidmi jako je matka Tereza a mým dědečkem, který za války nosil jitrnice partyzánům a děti měl až po svatbě.

Gibraltarský opice jsou bratranci grázlů z Mírova. Bestie, které nechají bez povšimnutí projít hlouček britských výrostků a nechají se v klídku vyfotit aniž by je napadlo třeba jen přerušit kopulaci a zahrozit pěstí do objektivu. Gibraltarský opice z apatie vytrhne mírumilovná zenová bytost (rozuměj já), která prochází okolo bez snahy pořídit si dvacet totožných fotek jejich zlosyních ksichtů a šťourat do nich přitom klackem, aby docílili patřičné pózy. Takže mě právem překvapilo, že se mě najednou houpe za krkem něco o váze a smradu zmoklého foxteriéra a šlachovitou pravačkou zkušeně otevírá zip na batohu, zatímco levačkou vyhazuje na zem nepotřebné věci jako kapesníčky, mapu a pas. 

Naštěstí nejsou zase až tak moc vychcaný, aby pochopili, že se na ten červenej sešitek díky zfalšování jediné fotky můžou dostat do letadla a vést místo mě spokojený život s teplou vodou a splachovacím záchodem místo rozmázlých hoven na skále. To jsou ta zbývající 3% odlišné genetické informace.

pátek 7. prosince 2012

Sbohem a šáteček

zamlženej teploměre, první vločky, již bezhlavý Mikuláši s tukovou polevou, topení puštěný na pětku. A kdo si půjčil moje jediný palčáky z kapsy u kočáru a myslí si, že na to kdovíjak vyzrál, tak ta kožešina je pravej polyester za stopade z loňského výprodeje v H&M. Jasně, vypadají fakt teple, ale i za směšné pražské plískanice se rychle promění v kilovou nasáklou houbu na každé ruce a jestli se na něco hodí víc, tak jako bujón do zeleninového vývaru.

Protože jestli vám v příštím týdnu něco napíšu, tak to nebude rozhodně aktualizace letošních omrzlin ani o degustaci spařeného krabicáku na předvánočním trhu.

Přede mnou se lákavě vrší komínky z letních triček, cestovních dokladů a vlhčených kapesníků. Dnes odevzdáme Žmura k babičce, v sobotu povečeříme kebab v Berlíně a v neděli už budeme trhat mandarinky ze stromu a vyškubávat opičí chlupy z pouzdra od foťáku na gibraltarském útesu.

Čerstvý zápisek přímo z cest neslibuji ani nevylučuji, jen doufám, že nebude za příležitosti dvoudenních žaludečních nevolností v pošmourném hotelu U dvou švábů jako v Ho-Či-Minově městě. A kdybych se na to náhodou vykašlala, tak hasta luego přespříští týden!