Když ji nebudeš dráždit, nebude si tě všímat

Přepis do opičí řeči: když si tě nebude všímat, začni ji dráždit

Výlet do Andaluzie v zimě doporučuji hlavně vyznavačům samoty a westernů, ve kterých není nouze o města duchů. U moře jsme byli většinou jediní ubytovaní v celém resortu a často byla požadována konfirmace ubytování, jestli to opravdu myslíme vážně a nepopletli jsme si měsíce v kalendáři. Recepční docházely do práce často jen kvůli vydání/převzetí klíčů a když jsme se jedné z nich zeptaly na nejrychlejší cestu k pláži, málem se pokřižovala. Pravda, teplota okolo 18 stupňů a silný vítr přeje ke koupání spíš zimním plavcům na Vltavě, ale jsem si jistá, že kdybychom tam potkali někoho ze Skandinávie, už by řádil ve vlnách. I tak jsme byli jako jediní v tričkách a mikinách snadno rozeznatelní od místňáků zahalených do několika vrstev zimního oblečení, kulicha a rukavice nevyjímaje.

A potom byla místa, kde jsme se sami nikdy necítili. Bodeqy a bodequity, patiserie a heliderie, kde ke sklence sherry nikdy nechyběla miska tapas a iberijský jamón; mimochodem sušená prasečí kopýtka visela a voněla od velkých supermerkados po cukrárny a přes zahnívající vizuální dojem a mrtvolné výpotky bych klidně byla ochotna živit se půl roku jen tím prosoleným masem z kýty a čerstvou bagetou. Já, bývalá vegetariánka a fanoušek tofu pomazánek s ředkvičkou! Možná že právě jamón je tou pravou příčinou, proč jsem se vrátila viditelně těhotná až ze Španělska.

O odrzlosti gibraltarských opic toho bylo do internetu vytesáno už dost, snad příliš mnoho na to, abych nepocítila touhu vám napsat pravý opak; že jsou to chlupatí lidičkové, kteří sdílí 97% DNA s lidmi jako je matka Tereza a mým dědečkem, který za války nosil jitrnice partyzánům a děti měl až po svatbě.

Gibraltarský opice jsou bratranci grázlů z Mírova. Bestie, které nechají bez povšimnutí projít hlouček britských výrostků a nechají se v klídku vyfotit aniž by je napadlo třeba jen přerušit kopulaci a zahrozit pěstí do objektivu. Gibraltarský opice z apatie vytrhne mírumilovná zenová bytost (rozuměj já), která prochází okolo bez snahy pořídit si dvacet totožných fotek jejich zlosyních ksichtů a šťourat do nich přitom klackem, aby docílili patřičné pózy. Takže mě právem překvapilo, že se mě najednou houpe za krkem něco o váze a smradu zmoklého foxteriéra a šlachovitou pravačkou zkušeně otevírá zip na batohu, zatímco levačkou vyhazuje na zem nepotřebné věci jako kapesníčky, mapu a pas. 

Naštěstí nejsou zase až tak moc vychcaný, aby pochopili, že se na ten červenej sešitek díky zfalšování jediné fotky můžou dostat do letadla a vést místo mě spokojený život s teplou vodou a splachovacím záchodem místo rozmázlých hoven na skále. To jsou ta zbývající 3% odlišné genetické informace.