Pán žraloků

Dlouho jsem vám nepsala o Žmurovi a ještě nikdy jsem vám nepsala o kletbě, která byla uvalena na jeho chodidla.

Znáte Rain Mana? Nebo ty týpky s IQ na hranici Stephena Hawkinga, který mají doživotní zákaz vstupu do všech casin americkýho středozápadu, protože umí ve vteřině propočítat všechny karetní kombinace Blackjacka?

Žmur bude mít brzy úplně stejně přeškrtnutou fotku na prodejnách s obuví po celým Česku. Protože ať na jeho obří tučňáčí chodidla nazujete bačkoru nebo značkový pohorky z broušený kůže jalovice setnutý svatováclavským mečem o prvním jarním úplňku, smutným výsledkem bude žralok na botě nejpozději do 5 měsíců od nákupu.

Je to stejně nevysvětlitelná záhada jako pravidelně se objevující kaluž krve na koberci v Cantervillském zámku. Večer je obuv vždycky kompaktní a ráno vám Žmur donese rozšklebenou botu až do postele jako věrný kokršpaněl. „Cotojé“ huhlám rozespale a protírám si oči, do kterých mi padají hrudky hlíny a hoven z podrážky.

„Zase žralok“ říká Žmur a říká to vítězoslavně, jako by byl na svou odpudivou vlastnost hrdý, podobně jako můj dřívější kocour, co mi tahal do postele mrtvolky hrabošů a sýkorek.

„Fuj, okamžitě to odnes. A tentokrát si to budeš reklamovat sám“ dodávám rezolutně. Ale pak samozřejmě vyměknu, protože vidím Žmura, jak s hlavou skloněnou neobratně zakopává o plandající podrážku jako čerstvě narozený žirafí mládě a probudí to ve mně vyhasínající mateřský city.

„Tyhle boty nenosil ani dva měsíce a považuji to za naprosté selhání značky, která používá slogan „všechno nebo nic“. Protože tohle je nic, za které jsme zaplatili všechno“ odvážně vykopávám směrem k prodavačce s dámským knírkem a tričkem nejmenovaného sportovního řetězce.

Ta prodavačka si nehraje vůbec na nic – v jediném opovržlivém nadzvihnutí levého knírku je znát fakt, že ji nechtěli dát dovolenou až do novýho roku. A taky že poslední, co si dneska přeje řešit, jsou rozšklebený boty se žralokem.

„Jsou špinavý“ konstatuje Knírek zhnuseně. „Ano, protože se mu rozpadly na ulici, když jsme přijeli na svátky za rodinou a teď tady chudák sedí v ponožkách“ šlehnu očima ke Žmurovi, který mezitím jezdí s Čičman na skejtu mezi regály a směje se.

„Když se tady divám do vašeho uživatelského účtu, tak je fakt má dva měsíce. Ale ty předtím šly taky na reklamaci. A předtím taky!“ vrací úder prodavačka a já si připadám jak usvědčenej dlužník se záznamem v registru.

„To si snad děláte srandu, popotahovat tady zákazníky za ty vaše nekvalitní ksindly. Koukejte – tahle bunda od vás se mi taky rozpadla a já to klidně dotáhnu až do televize. Já se nebojim, já teda ne!“ zahřmí nečekaně statný chlapík za mnou, kterej by klidně mohl být šéf ČOI, nebo reportér krimi zpráv  na Nově.

Ale bohatě stačilo, že to byl jenom problematickej zákazník, protože nám Knírek za boty i bundu vyplázl prachy na kartu. Já jsem oběma poděkovala, chlápek na mě spiklenecky mrknul, Žmur se navlík do novejch bot a rychle jsme vypadli, než se Knírek vzpamatuje a zavolá policejní útvar pro odhalování reklamačních podvodů.

A jak jsem pak šla zamyšleně za Žmurem a říkala si, jak je pěkný, když se lidi podporujou v boji proti korporálům, a že jsme v tom nejspíš fakt byli jako nevinný oběti levný čínský výroby, tak jsem si něčeho všimla: 

Žmur si bezmyšlenkovitě kopal s kusem asfaltu, pak s krabicí od mlíka, co vypadla z kontejneru, a potom prostě jen kopal na prasáka do nějaký hroudy až z ní lítaly šutry. Příště si to půjde reklamovat fakt sám a já budu tentokrát stát na straně Knírku!

Holger Wulschlaeger/Pexels

Babbleboarding

 

V našem patře na ve dveřích naproti bydlí pan Janeček. Měří asi dva metry a na hlavě má pořád naraženýho kulicha, i kdyby se venku roztékal asfalt horkem. A mluví. Jakože furt, pořád a nepřetržitě mluví. Myslím, že ta čepice významným způsobem zvyšuje výkonnost jeho mozkového centra řeči.

Skoro pokaždý, když odcházím, potkávám ho nalepenýho na dveřích, díkybohu na těch jeho. Ty dveře jsou otevřený a za nima stojí jeho žena. Pan Janeček má zvláštní talent obelhat běžnou lidskou anatomii, protože se při hovoru nepotřebuje ani nadechovat. Podle mě je to bývalej freediver nebo lovec perel – prostě se pořádně nadechne ráno v posteli a od tý doby doby mluví.

Taky umí během vyprávění dlouhých příběhů reflektovat aktuální dění, takže když jdu okolo a pozdravím ho, tak pan Janeček odpoví: „…no a pak jsem šel do Lidlu nakoupit celozrnný housky, dobrý ránko, paní Psicová jde dneska v kabátě, to bude mrznout, no a ty housky byly taky úplně zmrzlý Maruš, voni je zapomněli rozmrazit…“

Jeho žena stojí mezi těma dveřma a nikdy nic neříká, jen se usmívá. O takových párech se říká, že jsou soulmates, on vysílá, ona přijímá a takhle spolu budou šťastný až do smrti. Janeček takhle nejspíš odchází z domu třeba hodinu a je to jako waltz mezi řádkami slov – dva kroky z bytu a dva zpátky („Tak já už fakt jdu, papa“ umcamcam umcamcam…“už jsem ti někdy vyprávěl Starý zákon, lásko?“ umcamcam umcamcam)

Em říkal, že by z toho zešílel do dvou dnů, že to je horší než waterboarding nebo bejt zavřenej v bílý místnosti, kde jede ve smyčce trash metal. Asi proto si ho pan Janeček vyhlédl. Zatímco ke mně se staví poměrně rezervovaně, do Ema se nějakým chlapským solidárním způsobem zamiloval.

Em vyráží z bytu pokaždý stejně – jako když z boxu vypustíte závodníka F1 v nehořlavý kombinéze. Em se totiž ještě umně zahalí do šály a kapuci v zoufalé snaze zůstat nerozpoznán. Zatímco mě pan Janeček jen tak na půl huby pozdraví a vkomponuje do své příběhové symfonie, za Emem se regulérně rozběhne, manželka nemanželka.

„Tak si představte, že mě odešla lednice, sháním novou“ vkročí mu Janeček odvážně do dráhy. Em se málem vybourá o jeho nohu, ale vytočí zatáčku a nabírá zase rychlost. „Tak ji ode mě pozdravujte“ zahučí přes křečovitě sevřené koutky a každýho jinýho by se to dotklo, ale pan Janeček si jen narazí kulicha hlouběji do čela a při pronásledování mu vypráví o zakladateli Electroworldu.

Po jedné honičce, kdy ho Janeček vyprovodil jako gripen letící vedle podezřelého letadla skoro až k zastávce, začal Em spekulovat o tom, jestli Janečkova žena není obětí psychického týrání. Viděl ji vůbec někdy někdo z nás vyjít ven? Brání jí snad Janečkovo neustálé žvanění ve volném pohybu? Em se zapřísahal, že paní Janečková se za dveřmi usmívá naprosto zoufale a že nejspíš posledních dvacet let vůbec nespala.

Takhle záhada se vyřešila včera odpoledne, kdy jsem paní Janečkovou potkala u výtahu a zase se usmívala. Vůbec ne zoufale, což ale mohlo být tím, že byla sama a navolno.

„Tak už vám přivezli novou lednici?“ prolomila jsem bránu mlčení, když nás výtah unášel do trojky. Byla jsem připravená předat jí číslo na Bílý kruh bezpečí. Nebo by se někdy mohla zastavit k nám, budeme spolu sedět u čaje a mlčet, aby se chudinka trochu zotavila. Paní Janečková nejdřív přikývla s téměř až japonsky zdvořilým úsměvem, ale pak zpod svých dlouhých vlasů vyndala sluchátka zaražená do hlubin svýho sluchovýho ústrojí. Plop. „Říkala jste něco?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Nic důležitýho, tak na shledanou!“ Že to Ema nenapadlo řešit při odchodu sluchátkama už dávno.

giphy.com

Všechny příběhy už máme v sobě

 

Malý holčičky se rodí se zásobou 40 až 300.000 vajíček ve folikulech vaječníků, ze kterých jich během života dozraje zhruba 500. Pokud je ta malá holčička průměrná Češka, narodí se z těch 500 vajíček, který to myslí s oplodněním už jako fakt vážně, jen 1 až 2 děti (1,7 pro milovníky přesných statistických údajů, ať to zase neschytám v komentářích).

Jako novorozená holka to neoceníte, máte totiž plno jiných starostí: Svět je jedno velký nepřátelský místo, kde lidé vystupují z mlhy a zase do ní mizí. Když vám konečně přestane být blbě z nalokaný plodový vody, vystřídá ji střevní kolika z mlíka. Nebo z mlhy vystoupí zachmuřená staniční sestra a vrazí vám teploměr do zadku.

Takže to doceníte až později: každá z nás se narodí až s 300.000 potenciálních lidí v sobě! Wow! Představte si svoje vlastní město o velikosti Ostravy. Někteří z vašich lidí to tady dotáhnou na uhlobarona Salomona Rothschilda, některý budou psát jak Petr Bezruč, další budou ostatním přešívat obličeje jako Bohdan Pomahač. No, a najdou se samozřejmě i lidé jako Michal Hrůza, který se tady akorát tak ožerou a dostanou na držku.

Máme s dětmi takovej večerní rituál, co se pořád drží, i když jsou vlastně docela velký a mohli by trávit večery na TikToku jak se na screenagery sluší a patří. Příběhová půlhodina.

Buď teda čteme, ale s tím, že jsou předem vyloučeny všechny knihy vhodné pro děti a mládež, u kterých zvrací nudou. Musí to být zásadně knížky, nad kterýma by si dětský psycholog starostlivě leštil brýle a pak dětem nabídl pěstounskou rodinu, kde na noc neservírují Sherlocka a Agathu Christie.

Anebo si odhlasujeme černou hodinku. To se musí všechno zhasnout a zatemnit, a pak se dlouze dohadujeme, kdo bude vyprávět. Vždycky z toho vylezu já a Čičman, protože jak už víte, každá v sobě máme Ostravu nejrůznějších postav, který se skrze nás mohou narodit do příběhu. A protože ty otřepaný rodinný historky o babičce-vyvolávačce duchů už všichni známe, vymýšlíme nový.

„Dejte mi tři náhodný slova“, poručí si Čičman a vyleze z toho úplně šílenej příběh o skřetovi Hynkovi žijícím v zálesáckým srubu kdesi na Aljašce. Hynek byl původně opuštěnej starej dobrák – něco na způsob farmáře, co hledá ženu. Takovej ten chlápek v cuckovatým svetru, co žije na samotě s mlčenlivým bratrem a seká polena, aby bráchovi večer netáhlo na nohy. Jenže hned v následujícím překvapivém twistu se z něj stane stalker, kterej zaškrtí malou holčičku.

„Pomóc, já se bojím!“ zakňourá po třech sekundách mrazivého ticha naše malá vypravěčka a nacpe se nám do postele, poté, co sama vypustila džina ze své vlastní hlavy.

Prý je anatomicky nemožný polechtat sám sebe. Ale vyprávět o něčem, o čem upřímně netušíte, jak dopadne, je podle mě přímá analogie, jak zlechtat váš mozek do kuličky, že bude trochu naštvaně (ale víc nadšeně) kvičet, ať už toho necháte. Stačí k tomu jen tři slova a funguje to i bez zatažených závěsů. Výhody? Začnete být zvědaví sami na sebe. Rizika? Možná se sami sebe někdy leknete. Ale vždycky se dá vrátit k ošoupanýmu svazku Psa baskervillského a oddychnout si, že Doyle na tom byl s vnitřními démony ještě o kapku hůř. Malou.

Ukradený Vánoce

 

„Počkej až budeš mít děti, ono tě to přejde“ slibovali mi vyléčení hateři Vánoc s oslintanýma batolatama v santaclausovských čepičkách, ale měli pravdu jen částečně.

Jasně, je super mít doma někoho, kvůli komu se vánoční stromek zdobí od začátku prosince a kdo vám šacuje hlubiny skříní kvůli schovaným dárkům. „A tohle je jako co, mami?“ ptá se pak Čičman a v ruce drží moje Venušiny kuličky, který jsem si kdysi koupila s velkým očekáváním, jak s nima budu chodit do práce a na všechny se usmívat (ale takhle to vůbec nefunguje, holky nekupujte si to!).

Já jsem taky nebyla Grinch od narození, nemyslete si. Házela jsem do sebe vanilkový rohlíčky po kilech a těšila se z plyšových medvědů a dokonce i ze škrtících svetrů od babičky, který měli otvor pro hlavu o průměru pingpongáče, aby netáhlo na krk. Ale od tý doby, co jsem velká holka, si kupuju dárky sama a fyzicky mě bolí dostávat věci, který vůbec nepotřebuju.

Za mě by bylo pěkný pojetí Vánoc, kdybychom si teda všichni sami koupili, co potřebujem, ať je to odbytý a sešli se na ten mystický večer si aspoň jednou za rok opravdu soustředěně popovídat. Dívat se do očí a vpíjet se jeden do druhýho. Říkala by se jen pravda a klidně ať je to dojemný, venku sněží a kdo chce, ať si k tomu na pozadí pustí Mariah Carey – takhle velkorysá já dovedu být, když se snažím.

Ale lidi se takhle snažit vůbec nechtěj – chtěj jíst řízky se salátem a rozvalovat se s mastnejma rukama u Popelky. Šaty s vlečkou, stříbrem vyšívané, ale princezna to není, milý pane. A pak se rochnit v šustících papírech a věcech. Asi vám ani nemusím dopodrobna vysvětlovat, jak na nabídku „pojďme zahodit konzum a povídat si o vnitřních pocitech“ reagovaly naše předpubertální děti, bylo to pochopitelně fiasko. V tomhle ohledu budu muset ještě zamakat na marketingu a spojit se s nějakým influencerem.

Děti chtěj blyštivý a velký Vánoce se spoustou dárků a bez zbytečných řečí, takže se po mém těle začínají už prvním týdnem nekontrolovaně hromadit třpytky z ozdob a kradu. Jo, čtete dobře. Mám z toho narůstajícího konzumu kleptomanský tiky. Začalo to o víkendu s F., kdy jsem jí nejdřív obzvlášť nepozorovaně a rafinovaně ukradla zubní pastu. F. ten hanebný zločin vypátrala a musela jsem pastu vrátit, zato s ukradenou nabíječkou se mi podařilo odjet až domů.

To jsem samozřejmě pořád ještě považovala za roztomilou roztržitost, ale včera jsem si z tréningu odnesla krabičku se štrůdlem, která taky nebyla moje a situace začíná být kritická. Je to jako vyrážet ven s kamarádkou kleptomankou – mý dobrý já tiše trpí, omlouvá se a je stále ve střehu, zatímco mý zlý, zlý já se potichu směje a nenápadně mi do batohu strká další cizí věci.

„Promiňte, zaplatila jsem vám?“ ptala jsem se dneska zmrzlé obsluhy u stánku s espressem a úplně jsem ji tím vykolejila.

„Já vlastně vůbec nevím, asi ne“ odpověděla upřímně ta poctivá žena. „Ale to nechte, vypadáte, že ho fakt potřebujete.“ Slyšíte ty rolničky? Vánoce jsou vlastně hrozně hezký a prostý: navzájem se podržet v tom, jak je přežít.