Pán žraloků

Dlouho jsem vám nepsala o Žmurovi a ještě nikdy jsem vám nepsala o kletbě, která byla uvalena na jeho chodidla.

Znáte Rain Mana? Nebo ty týpky s IQ na hranici Stephena Hawkinga, který mají doživotní zákaz vstupu do všech casin americkýho středozápadu, protože umí ve vteřině propočítat všechny karetní kombinace Blackjacka?

Žmur bude mít brzy úplně stejně přeškrtnutou fotku na prodejnách s obuví po celým Česku. Protože ať na jeho obří tučňáčí chodidla nazujete bačkoru nebo značkový pohorky z broušený kůže jalovice setnutý svatováclavským mečem o prvním jarním úplňku, smutným výsledkem bude žralok na botě nejpozději do 5 měsíců od nákupu.

Je to stejně nevysvětlitelná záhada jako pravidelně se objevující kaluž krve na koberci v Cantervillském zámku. Večer je obuv vždycky kompaktní a ráno vám Žmur donese rozšklebenou botu až do postele jako věrný kokršpaněl. „Cotojé“ huhlám rozespale a protírám si oči, do kterých mi padají hrudky hlíny a hoven z podrážky.

„Zase žralok“ říká Žmur a říká to vítězoslavně, jako by byl na svou odpudivou vlastnost hrdý, podobně jako můj dřívější kocour, co mi tahal do postele mrtvolky hrabošů a sýkorek.

„Fuj, okamžitě to odnes. A tentokrát si to budeš reklamovat sám“ dodávám rezolutně. Ale pak samozřejmě vyměknu, protože vidím Žmura, jak s hlavou skloněnou neobratně zakopává o plandající podrážku jako čerstvě narozený žirafí mládě a probudí to ve mně vyhasínající mateřský city.

„Tyhle boty nenosil ani dva měsíce a považuji to za naprosté selhání značky, která používá slogan „všechno nebo nic“. Protože tohle je nic, za které jsme zaplatili všechno“ odvážně vykopávám směrem k prodavačce s dámským knírkem a tričkem nejmenovaného sportovního řetězce.

Ta prodavačka si nehraje vůbec na nic – v jediném opovržlivém nadzvihnutí levého knírku je znát fakt, že ji nechtěli dát dovolenou až do novýho roku. A taky že poslední, co si dneska přeje řešit, jsou rozšklebený boty se žralokem.

„Jsou špinavý“ konstatuje Knírek zhnuseně. „Ano, protože se mu rozpadly na ulici, když jsme přijeli na svátky za rodinou a teď tady chudák sedí v ponožkách“ šlehnu očima ke Žmurovi, který mezitím jezdí s Čičman na skejtu mezi regály a směje se.

„Když se tady divám do vašeho uživatelského účtu, tak je fakt má dva měsíce. Ale ty předtím šly taky na reklamaci. A předtím taky!“ vrací úder prodavačka a já si připadám jak usvědčenej dlužník se záznamem v registru.

„To si snad děláte srandu, popotahovat tady zákazníky za ty vaše nekvalitní ksindly. Koukejte – tahle bunda od vás se mi taky rozpadla a já to klidně dotáhnu až do televize. Já se nebojim, já teda ne!“ zahřmí nečekaně statný chlapík za mnou, kterej by klidně mohl být šéf ČOI, nebo reportér krimi zpráv  na Nově.

Ale bohatě stačilo, že to byl jenom problematickej zákazník, protože nám Knírek za boty i bundu vyplázl prachy na kartu. Já jsem oběma poděkovala, chlápek na mě spiklenecky mrknul, Žmur se navlík do novejch bot a rychle jsme vypadli, než se Knírek vzpamatuje a zavolá policejní útvar pro odhalování reklamačních podvodů.

A jak jsem pak šla zamyšleně za Žmurem a říkala si, jak je pěkný, když se lidi podporujou v boji proti korporálům, a že jsme v tom nejspíš fakt byli jako nevinný oběti levný čínský výroby, tak jsem si něčeho všimla: 

Žmur si bezmyšlenkovitě kopal s kusem asfaltu, pak s krabicí od mlíka, co vypadla z kontejneru, a potom prostě jen kopal na prasáka do nějaký hroudy až z ní lítaly šutry. Příště si to půjde reklamovat fakt sám a já budu tentokrát stát na straně Knírku!

Holger Wulschlaeger/Pexels