Ukradený Vánoce

 

„Počkej až budeš mít děti, ono tě to přejde“ slibovali mi vyléčení hateři Vánoc s oslintanýma batolatama v santaclausovských čepičkách, ale měli pravdu jen částečně.

Jasně, je super mít doma někoho, kvůli komu se vánoční stromek zdobí od začátku prosince a kdo vám šacuje hlubiny skříní kvůli schovaným dárkům. „A tohle je jako co, mami?“ ptá se pak Čičman a v ruce drží moje Venušiny kuličky, který jsem si kdysi koupila s velkým očekáváním, jak s nima budu chodit do práce a na všechny se usmívat (ale takhle to vůbec nefunguje, holky nekupujte si to!).

Já jsem taky nebyla Grinch od narození, nemyslete si. Házela jsem do sebe vanilkový rohlíčky po kilech a těšila se z plyšových medvědů a dokonce i ze škrtících svetrů od babičky, který měli otvor pro hlavu o průměru pingpongáče, aby netáhlo na krk. Ale od tý doby, co jsem velká holka, si kupuju dárky sama a fyzicky mě bolí dostávat věci, který vůbec nepotřebuju.

Za mě by bylo pěkný pojetí Vánoc, kdybychom si teda všichni sami koupili, co potřebujem, ať je to odbytý a sešli se na ten mystický večer si aspoň jednou za rok opravdu soustředěně popovídat. Dívat se do očí a vpíjet se jeden do druhýho. Říkala by se jen pravda a klidně ať je to dojemný, venku sněží a kdo chce, ať si k tomu na pozadí pustí Mariah Carey – takhle velkorysá já dovedu být, když se snažím.

Ale lidi se takhle snažit vůbec nechtěj – chtěj jíst řízky se salátem a rozvalovat se s mastnejma rukama u Popelky. Šaty s vlečkou, stříbrem vyšívané, ale princezna to není, milý pane. A pak se rochnit v šustících papírech a věcech. Asi vám ani nemusím dopodrobna vysvětlovat, jak na nabídku „pojďme zahodit konzum a povídat si o vnitřních pocitech“ reagovaly naše předpubertální děti, bylo to pochopitelně fiasko. V tomhle ohledu budu muset ještě zamakat na marketingu a spojit se s nějakým influencerem.

Děti chtěj blyštivý a velký Vánoce se spoustou dárků a bez zbytečných řečí, takže se po mém těle začínají už prvním týdnem nekontrolovaně hromadit třpytky z ozdob a kradu. Jo, čtete dobře. Mám z toho narůstajícího konzumu kleptomanský tiky. Začalo to o víkendu s F., kdy jsem jí nejdřív obzvlášť nepozorovaně a rafinovaně ukradla zubní pastu. F. ten hanebný zločin vypátrala a musela jsem pastu vrátit, zato s ukradenou nabíječkou se mi podařilo odjet až domů.

To jsem samozřejmě pořád ještě považovala za roztomilou roztržitost, ale včera jsem si z tréningu odnesla krabičku se štrůdlem, která taky nebyla moje a situace začíná být kritická. Je to jako vyrážet ven s kamarádkou kleptomankou – mý dobrý já tiše trpí, omlouvá se a je stále ve střehu, zatímco mý zlý, zlý já se potichu směje a nenápadně mi do batohu strká další cizí věci.

„Promiňte, zaplatila jsem vám?“ ptala jsem se dneska zmrzlé obsluhy u stánku s espressem a úplně jsem ji tím vykolejila.

„Já vlastně vůbec nevím, asi ne“ odpověděla upřímně ta poctivá žena. „Ale to nechte, vypadáte, že ho fakt potřebujete.“ Slyšíte ty rolničky? Vánoce jsou vlastně hrozně hezký a prostý: navzájem se podržet v tom, jak je přežít.