Babbleboarding

 

V našem patře na ve dveřích naproti bydlí pan Janeček. Měří asi dva metry a na hlavě má pořád naraženýho kulicha, i kdyby se venku roztékal asfalt horkem. A mluví. Jakože furt, pořád a nepřetržitě mluví. Myslím, že ta čepice významným způsobem zvyšuje výkonnost jeho mozkového centra řeči.

Skoro pokaždý, když odcházím, potkávám ho nalepenýho na dveřích, díkybohu na těch jeho. Ty dveře jsou otevřený a za nima stojí jeho žena. Pan Janeček má zvláštní talent obelhat běžnou lidskou anatomii, protože se při hovoru nepotřebuje ani nadechovat. Podle mě je to bývalej freediver nebo lovec perel – prostě se pořádně nadechne ráno v posteli a od tý doby doby mluví.

Taky umí během vyprávění dlouhých příběhů reflektovat aktuální dění, takže když jdu okolo a pozdravím ho, tak pan Janeček odpoví: „…no a pak jsem šel do Lidlu nakoupit celozrnný housky, dobrý ránko, paní Psicová jde dneska v kabátě, to bude mrznout, no a ty housky byly taky úplně zmrzlý Maruš, voni je zapomněli rozmrazit…“

Jeho žena stojí mezi těma dveřma a nikdy nic neříká, jen se usmívá. O takových párech se říká, že jsou soulmates, on vysílá, ona přijímá a takhle spolu budou šťastný až do smrti. Janeček takhle nejspíš odchází z domu třeba hodinu a je to jako waltz mezi řádkami slov – dva kroky z bytu a dva zpátky („Tak já už fakt jdu, papa“ umcamcam umcamcam…“už jsem ti někdy vyprávěl Starý zákon, lásko?“ umcamcam umcamcam)

Em říkal, že by z toho zešílel do dvou dnů, že to je horší než waterboarding nebo bejt zavřenej v bílý místnosti, kde jede ve smyčce trash metal. Asi proto si ho pan Janeček vyhlédl. Zatímco ke mně se staví poměrně rezervovaně, do Ema se nějakým chlapským solidárním způsobem zamiloval.

Em vyráží z bytu pokaždý stejně – jako když z boxu vypustíte závodníka F1 v nehořlavý kombinéze. Em se totiž ještě umně zahalí do šály a kapuci v zoufalé snaze zůstat nerozpoznán. Zatímco mě pan Janeček jen tak na půl huby pozdraví a vkomponuje do své příběhové symfonie, za Emem se regulérně rozběhne, manželka nemanželka.

„Tak si představte, že mě odešla lednice, sháním novou“ vkročí mu Janeček odvážně do dráhy. Em se málem vybourá o jeho nohu, ale vytočí zatáčku a nabírá zase rychlost. „Tak ji ode mě pozdravujte“ zahučí přes křečovitě sevřené koutky a každýho jinýho by se to dotklo, ale pan Janeček si jen narazí kulicha hlouběji do čela a při pronásledování mu vypráví o zakladateli Electroworldu.

Po jedné honičce, kdy ho Janeček vyprovodil jako gripen letící vedle podezřelého letadla skoro až k zastávce, začal Em spekulovat o tom, jestli Janečkova žena není obětí psychického týrání. Viděl ji vůbec někdy někdo z nás vyjít ven? Brání jí snad Janečkovo neustálé žvanění ve volném pohybu? Em se zapřísahal, že paní Janečková se za dveřmi usmívá naprosto zoufale a že nejspíš posledních dvacet let vůbec nespala.

Takhle záhada se vyřešila včera odpoledne, kdy jsem paní Janečkovou potkala u výtahu a zase se usmívala. Vůbec ne zoufale, což ale mohlo být tím, že byla sama a navolno.

„Tak už vám přivezli novou lednici?“ prolomila jsem bránu mlčení, když nás výtah unášel do trojky. Byla jsem připravená předat jí číslo na Bílý kruh bezpečí. Nebo by se někdy mohla zastavit k nám, budeme spolu sedět u čaje a mlčet, aby se chudinka trochu zotavila. Paní Janečková nejdřív přikývla s téměř až japonsky zdvořilým úsměvem, ale pak zpod svých dlouhých vlasů vyndala sluchátka zaražená do hlubin svýho sluchovýho ústrojí. Plop. „Říkala jste něco?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Nic důležitýho, tak na shledanou!“ Že to Ema nenapadlo řešit při odchodu sluchátkama už dávno.

giphy.com