neděle 26. září 2021

Na cestě k lepšímu zítřku

 

Poslední dobou mě pronásledují pocity, že mi to snad jen zdá. Začneme třeba Korporátem. V pátek ráno jsem na stole objevila exotickou červenou krabičku ozdobenou ukrývající rýžový koláček. Abych tady nebyla za notorickou stěžovatelku, nález to byl samozřejmě radostný. Obzvlášť když započteme fakt, že mi v břiše kručel jen čaj a narychlo vysrknutá instantka.

Vít Klusák by mě nepochválil, ale moc dlouho jsem o koláčku od cizího člověka nepřemýšlela. Chutnal skvěle. Pátrání po štědrém dárci jsem zahájila kolem desáté, když už byli všichni kolegové v práci. K mému překvapení a otevřené závisti kolegy Petra nikdo jiný koláček nedostal ani nedaroval. „Pamatuješ na ten film Gejša?“ šeptá Petr přidušeně přes naši papundeklovou přepážku na stole. „Tam se přece rýžový koláček dával jako symbolická nabídka panenství. A ten, kdo ho snědl, nabídku přijal…“ pokračuje a oba se přimhouřeně rozhlížíme po kanclu. Můj podezíravý výraz ohaře na stopě zachytí padesátiletá Jarmilka z účetního a zvesela na mě zamává. Petr se dusí krysím smíchem a Google znaky na krabičce přeložil jako „nejlepší dárek“, což tedy teorii darovaného privilegia první noci nepotvrzuje ani nevyvrací.

Pokud sex s účetní prozatím nebudeme zařazovat mezi noční můry, další dva zážitky sem už jednoznačně patří. Na návštěvě rodného maloměsta s dětmi sdílím nejen můj malý dětský pokoj, ale taky rozkládací gauč. Nevím, jestli sklízíme takovou úrodu nočních můr díky nedostatku prostoru, nebo geniu loci, ale dnešní noc by rozhodně posloužila jako trailer k dalšímu dílu V zajetí démonů.

Někdy kolem třetí ráno mě podle prvních dojmů zavalí krakatice, která mě jedním chapadlem škrtí a druhým vytrhává vlasy. Krakatice mi vemlouvavě chroptí do ucha: „hadi, hadi, všude jsou hadi“ a když ji odhodím, sklání se nade mnou udivený Žmur a ptá se, co tu dělám. Tak mám si sakra vypisovat sama sobě povolenky spát ve vlastní posteli, nebo co jako?

A hurá na to nejhorší. Houby nerostou, zato rostou ořechy a švestky. Což je pro mou mámu výzva k pajtlu na cizích stromech a pozemcích, maskovaná kampaní „přece to tam zbytečně neshnije“ nebo „to je strom pana Vondráčka, co je po mrtvici/ v létě umřel/ katolík a hrozně hodnej člověk/ doplň si sám.“

Já jsem na to zvyklá, ale naše maý Pražáky je to napůl dobrodružství a napůl morální problém. Jako kdyby je babička nabádala, aby si v obchodě nacpali čokolády do kapsy, protože majitel Billy je po mrtvici, mrtvej, nebo katolík. Bázlivá Čičman se téhle robbery odmítla účastnit, takže jsme šli jen my dva se Žmurem, co evidentně s krádežemi žádné vnitřní boje nevede.

Naše první cesta vedla k opuštěný slivoni, která je tak náhodou na cizím pozemku za ostnáčem a vysvobozovat odsud švestky převislé na chodník je ještě něco horšího než pomáhat s útěkem vězňům z Mathausenu. Zvlášť když na zahradu vyběhne dozorce pan Vondráček, který je na katolíka po mrtvici v obdivuhodný kondici, a začne nás zasypávat sprškou přesně mířených vulgarismů. Švestky jsme koupili v Bille. Jen jsem ze sáčku odlepila cenovku s váhou, protože kupovaný švestky by mámě zhořkly.

Ořechy ale v Bille neměli a tak jsme se jako nájemný vrazi cestou domů plížili k vytipovanýmu ořešáku, o němž moje máma lstivě tvrdí, že jen díky němu se její vanilkový rohlíčky rozplývají na jazyku. Chápete to? Pokud bychom to neudělali, ohrozíme celý Vánoce. Navíc strom není explicitně za plotem, i když asi někomu patří. Ztrácíme ostražitost, první ořechy padají do tašky. Komu patří, se dozvíme za chvíli. Před barákem zastaví auto a z něj vyleze Alan, můj první. Řekla bych, že nám oběma v té první pikosekundě proběhl ten stejnej trapnej zážitek, jehož se nechtěně účastnil i jeho bratr v druhý části pokojíčku, rozpůlenýho jen papírovým paravánem. Někdo se za tu dobu vzmohl k vilce a ořešákovýmu sadu a někdo jen k pajtlu s taškou „Na cestě k lepšímu zítřku“. To nevymyslíš!

středa 15. září 2021

Ornitologická aktualizace

 

Nesnáším aktualizace officů na mým pracovním notebooku, a to jsem jinak docela vstřícnej člověk. Třeba taková nevtíravá upomínka z knihovny, že za týden končí zápůjční doba, mě dovede vyhecovat k okamžitému sprintu a vyskládání všech půjčených knížek na stůl souhlasně pokyvujícího knihovníka ještě to samé odpoledne.  Ale s upomínkami z Microsoftu je to jiný. Serou mě. Vyskakují na mě úpěnlivě týdny a měsíce. Od falešně natěšeného „Máme pro vás připravené aktualizace“ po ostře formulované výhružky „Váš počítač bude okamžitě restartován, uložte si dosavadní práci“. Cha! Celý naše IT oddělení ani Bill Gates neodhalil můj soukromý tríček.

Stačí padesátkrát kliknout na „cancel“ a v okamžiku, kdy notebook začne vydávat zvuky podobné automatickému sebezničení hlavní desky, odejít ke kávovaru a předstírat, že se vás to ani vzdáleně netýká. Obvykle se vracím v dobrém rozpoložení s hrnkem v ruce a jen letmo přelétnu výčitku o odložené aktualizaci. Hm, tak to fakt zamrzí, že se to zas nepovedlo! Na začátku téhle revolty ještě občas zbystříte, když z chodby zaslechnete mlaskání ortopedických pantoflí. Blíží se zásahové komando IT techniků ze druhého patra? Nebo je to nespojeně mlaskající Bill Gates přikrčený za paravánem? Za čas už odklikáváte upomínky jako profesionální neplatič ČEZu.

Týdny a měsíce plynou jako roky. Tak vám to aspoň připadá, protože odezva notebooku se blíží přenosu neuronů čerstvého devadesátníka, když na narozeninové oslavě přemítá, zda je mazlavé vlhko ve spodním prádle výsledkem zasednutí dortu. Ale mě tyhle nekalý praktiky Microsoftu nemůžou odradit – jakmile se jednou odhodláte žít nezávisle, musíte skousnout i trochu toho nepohodlí.

Pak se to v pondělí stalo. Vůbec nevím jak, asi jsem v rozespalosti padesátkrát potvrdila OK místo CANCEL na obvyklé hlášce o plánované aktualizaci. 

Můj notebook zůstal překvapeně zírat. Myslím, že v tu chvíli Billovi prudce poskočily akcie, jen naše IT oddělení jako obvykle nereagovalo vůbec nijak. Došla jsem si na kávu a když jsem se vrátila, bylo nainstalovaných usmrkaných 12 %. Bylo to jako pustit alkoholika na ranní vínečko k Dádě Patrasový. Můj notebook do sebe dychtivě házel panáka za panákem všeho, o co za ty měsíce aktualizačního detoxu přišel.

Potom si krknul a spustil uvítací obrazovku. Příjemně mě překvapilo, že mi vůbec funguje heslo. To byl jeden z těch světlých okamžiků. Mezi ty tmavší bych zařadila třeba fakt, že při odesílání mailu s přílohou s 80 % pravděpodobností spadne celej Outlook, něco si přej. Bill nejspíš vyhodnotil posílání mailů s přílohou jako bezpečnostní riziko, nebo staromódní výstřelek, který nepatří do Officů dnešní doby. Podobně je to s Excelem, když dostane za úkol složitější matematickou úlohu než součet řádků.

Bill ale taky správně vytušil, že se s tímto přístupem mohou někteří uživatelé cítit rozmrzele, proto chyby záplatoval s automatickým spuštěním zcela zbytečného a zhovadilého webu msn.com. Jakmile mi zamrzne Excel, přispěchá web msn.com s ornitologickým výběrem nejzajímavějších ptáků světa. Věděli jste třeba, drop kori (Chriotis kori) není žádný drobeček? I při výšce až 135 cm a váze dobrých 20 kg dokáže vzlétnout. Totéž se bohužel nedá říct o stejně těžkopádném Excelu, vysíleného počítáním procent.

Snažila jsem se s touto informací blýsknout na schůzce se šéfem, když mi nešla spustit prezentace, ale nepochodila jsem ani se slunečníčkem malým, vážícím pouhých 1.6 gramů. Dá se tenhle osudový aktualizační překlik ještě vzít nějak zpátky? Nebo už jste všichni amatérští ornitologové?

Slunečníček malý, výsledek vyhledávání Google.
I s tímhle mě podvedli!

pondělí 6. září 2021

Lásky na druhý pohled

 

Celej život jsem držela pravidlo, že ty nejlepší věci poznáte na první pohled. Jeden pohled mi stačil na zamilování do Ema, do dětí po porodu, do Chrudoše i do vanilkových rohlíčků.  Na světě nenajdete víc zaprdle konzistentních lidí, co se týká výběru podle prvního dojmu. Jedna záležitost se ale mému oblíbenému stylu dlouhodobě vzpírá, a to realitní trh. Už to budou tři pěkný roky, co se s dětma a Emem čas od času potloukáme po prohlídkách cizích bytů. Potkali jsme za tu dobu docela dost realiťáků – někteří vypadali jako kmotři a jiní zas jako šmejdi, co si odskočili z předváděčky hrnců a elektrických deček. Některý byty se nám na první dobrou dokonce líbily, ale hned ráno jsme se s Emem budili se slovy „musím ti něco říct“ a hnusně jsme zpomlouvali vysoký poplatky a ošmajdaný lino. Tam nikdy!

Časem jsme se vyprohlídkovali do takový divný letargie padesátileté jaderné inženýrky, co žije s kočkama a strašně ráda by potkala toho pravýho – akorát by jí nesměl přeskládávat atomy na nočním stolku, zvedat prkýnko a zasedávat kočky na gauči. Fakt si myslím, že pořizování nemovitostí, partnerů a dětí má něco společnýho – tohle všechno byste měli udělat, dokud jste mladý a blbý. Jsem upřímně ráda, že jsme se jako blbí rozhodli mít aspoň ty děti, když už ne byt, protože si dovedu živě představit ty současný dospělácký rozhovory nad večeří ve dvou.

O prázdninách Em vyšťáral nabídku bytu v Malešicích – kousek od parku a prakticky i kousek od nás, takže by děti nemusely měnit školu. Domluvili jsme si tam prohlídku, která se klasicky proměnila v adrenalinovej orienťák – jako vždycky, když si myslím, že fakt vím, kde to je.

Prohlídka byla ve čtyři. V 15:20 jsem si kupovala na Míráku zmrzlinu s velkopanským pocitem, že budu na místě první. Asi by to tak bylo, kdyby se zrovna nekonaly letní pražské překopávky a výlukové tratě.  V 15:45 jsem volala Emovi s vystresovaným dotazem, odkud kurva jezdí ty debilní autobusy z Želivárny. 15:46 už jsem sprintovala kolem Hagiboru a rozhodla jsem se vzít to zkratkou přes staveniště.

Bezva nápad, když takhle běžíte z kanclu v sukni a halence. Stavební dělníci totiž udělají jen překvapený úkrok zpět a nikdo vás nevyhodí, protože vypadáte jak Eva Jiřičná, co má v deskách plán budovy a běží zachránit zpackanou klenbu v patnáctým poschodí. Že nejsem Eva Jiřičná, některým chápavějším zedníkům došlo až v okamžiku, kdy jsem přelézala plot dělící stavbu a ulici, ale to už bylo pozdě. Flákla jsem sebou na chodník a běžím dál s Google Maps, což je má oblíbená disciplína zahrnující běh s mobilem v ruce. Podle toho modrýho panáčka, co se posunuje na mapě, občas v půlce sprintu zjistím, že běžím na opačnou stranu. A to byl přesně obrázek, který se naskytl trpělivě čekajícímu Emovi a makléři před domem. „To je moje žena“ představil mě suše Em, když jsem se přiřítila oklikou zpátky k nim, a neříkal to zrovna hrdě.

„Tak jako nebyl to špatnej byt“ shrnujeme doma prohlídku. „Ale není to zrovna vášnivý vzplanutí. Spíš taková sympatie k brejlatýmu úředníkovi s podbradkem a přehazovačkou před kompletní rekonstrukcí.“

Jenže druhý den se na fotku brejlatýho úředníka zálibně podívám znovu. Za pár dnů zase, a pak se k tomu přizná dokonce i Em. „Tak já tomu makléři zavolám", rozhodnu se. „Jako ne, že kupujeme, jen že nás zajímá, jak to vypadá“ brzdí Em to druhý rande, abychom se emočně moc nerozšoupli.

Výsledek telefonátu je v dnešní bytové krizi naprosto očekávaný. Na našeho tlusťoučkého úředníka se pomalu tvoří zástup dalších mlsných zájemců a odhadců. „Stačilo by ho trochu učísnout a vypadal by jako Leonardo di Caprio…“ designuje ho Em v 3D programu. „Tak uvidíme v bance, tam nám ho určitě zatrhnou“ říkáme si s Emem. Ale nezatrhli. 

Přesně po deseti letech tak nejspíš měníme stanoviště. Máme třikrát víc věcí, dvakrát víc dětí a jednou tak velký obavy ze sousedů vykultivovaný dlouhodobým pobytem v baráku s hospodou v přízemí. Jo, a aby byla zachována návaznost příspěvků a kontinuita vesmíru, jedno ze jmen na zvonku novýho paneláku zní Kalashnikov!