Lásky na druhý pohled

 

Celej život jsem držela pravidlo, že ty nejlepší věci poznáte na první pohled. Jeden pohled mi stačil na zamilování do Ema, do dětí po porodu, do Chrudoše i do vanilkových rohlíčků.  Na světě nenajdete víc zaprdle konzistentních lidí, co se týká výběru podle prvního dojmu. Jedna záležitost se ale mému oblíbenému stylu dlouhodobě vzpírá, a to realitní trh. Už to budou tři pěkný roky, co se s dětma a Emem čas od času potloukáme po prohlídkách cizích bytů. Potkali jsme za tu dobu docela dost realiťáků – někteří vypadali jako kmotři a jiní zas jako šmejdi, co si odskočili z předváděčky hrnců a elektrických deček. Některý byty se nám na první dobrou dokonce líbily, ale hned ráno jsme se s Emem budili se slovy „musím ti něco říct“ a hnusně jsme zpomlouvali vysoký poplatky a ošmajdaný lino. Tam nikdy!

Časem jsme se vyprohlídkovali do takový divný letargie padesátileté jaderné inženýrky, co žije s kočkama a strašně ráda by potkala toho pravýho – akorát by jí nesměl přeskládávat atomy na nočním stolku, zvedat prkýnko a zasedávat kočky na gauči. Fakt si myslím, že pořizování nemovitostí, partnerů a dětí má něco společnýho – tohle všechno byste měli udělat, dokud jste mladý a blbý. Jsem upřímně ráda, že jsme se jako blbí rozhodli mít aspoň ty děti, když už ne byt, protože si dovedu živě představit ty současný dospělácký rozhovory nad večeří ve dvou.

O prázdninách Em vyšťáral nabídku bytu v Malešicích – kousek od parku a prakticky i kousek od nás, takže by děti nemusely měnit školu. Domluvili jsme si tam prohlídku, která se klasicky proměnila v adrenalinovej orienťák – jako vždycky, když si myslím, že fakt vím, kde to je.

Prohlídka byla ve čtyři. V 15:20 jsem si kupovala na Míráku zmrzlinu s velkopanským pocitem, že budu na místě první. Asi by to tak bylo, kdyby se zrovna nekonaly letní pražské překopávky a výlukové tratě.  V 15:45 jsem volala Emovi s vystresovaným dotazem, odkud kurva jezdí ty debilní autobusy z Želivárny. 15:46 už jsem sprintovala kolem Hagiboru a rozhodla jsem se vzít to zkratkou přes staveniště.

Bezva nápad, když takhle běžíte z kanclu v sukni a halence. Stavební dělníci totiž udělají jen překvapený úkrok zpět a nikdo vás nevyhodí, protože vypadáte jak Eva Jiřičná, co má v deskách plán budovy a běží zachránit zpackanou klenbu v patnáctým poschodí. Že nejsem Eva Jiřičná, některým chápavějším zedníkům došlo až v okamžiku, kdy jsem přelézala plot dělící stavbu a ulici, ale to už bylo pozdě. Flákla jsem sebou na chodník a běžím dál s Google Maps, což je má oblíbená disciplína zahrnující běh s mobilem v ruce. Podle toho modrýho panáčka, co se posunuje na mapě, občas v půlce sprintu zjistím, že běžím na opačnou stranu. A to byl přesně obrázek, který se naskytl trpělivě čekajícímu Emovi a makléři před domem. „To je moje žena“ představil mě suše Em, když jsem se přiřítila oklikou zpátky k nim, a neříkal to zrovna hrdě.

„Tak jako nebyl to špatnej byt“ shrnujeme doma prohlídku. „Ale není to zrovna vášnivý vzplanutí. Spíš taková sympatie k brejlatýmu úředníkovi s podbradkem a přehazovačkou před kompletní rekonstrukcí.“

Jenže druhý den se na fotku brejlatýho úředníka zálibně podívám znovu. Za pár dnů zase, a pak se k tomu přizná dokonce i Em. „Tak já tomu makléři zavolám", rozhodnu se. „Jako ne, že kupujeme, jen že nás zajímá, jak to vypadá“ brzdí Em to druhý rande, abychom se emočně moc nerozšoupli.

Výsledek telefonátu je v dnešní bytové krizi naprosto očekávaný. Na našeho tlusťoučkého úředníka se pomalu tvoří zástup dalších mlsných zájemců a odhadců. „Stačilo by ho trochu učísnout a vypadal by jako Leonardo di Caprio…“ designuje ho Em v 3D programu. „Tak uvidíme v bance, tam nám ho určitě zatrhnou“ říkáme si s Emem. Ale nezatrhli. 

Přesně po deseti letech tak nejspíš měníme stanoviště. Máme třikrát víc věcí, dvakrát víc dětí a jednou tak velký obavy ze sousedů vykultivovaný dlouhodobým pobytem v baráku s hospodou v přízemí. Jo, a aby byla zachována návaznost příspěvků a kontinuita vesmíru, jedno ze jmen na zvonku novýho paneláku zní Kalashnikov!