Narozky s kalachem

 

Nikdy jsem moc nechápala babičku, když říkala, že narozky jsou jen pro děti. Jak to jako myslí? Připadalo mi, že budu do nejdelší smrti nadšená z dortů, knížek, štrikovanejch medvídků a stovky v ozdobně nadepsaný obálce. Ve dvaceti jsem už docenila jen tu obálku a ve třiceti jsem se dívala na svoje pařící kámoše se sklenkou coly a těhotenským břichem a připadalo mi, že celej institut narozenin je jeden obří podvod. Založenej na premise, že si každý z nás, jak tu tady jsme, rád oslaví jen cizí narozeniny. Ty jsou totiž nejlepší – žádná explicitní připomínka skutečného věku a možnost vypařit se z oslavy s čistým svědomím naprosto kdykoliv.

Asi nejdál jsme to dotáhli s Emem, kdy narozeniny připomínají tak trochu orienťák, tak trochu šikanu a skoro pokaždý žlučníkový záchvat. A já si letos řekla ne. Žádný posílání Ema pro indicie na Schůdek, žádný štěkající masky psů. Em inovativně dostane něco, co by mohl mít opravdu rád. Přesto jsem si jako dárek neodpustila obálku s adresou mého oblíbeného jóga studia a seznam požadované výbavy čítající tričko, tepláčky a láhev s vodou. Zabralo to. Em byl upřímně zklamán a já si celý týden připadala jako narozeninová Cruella.

V Den D jsem si po józe vyzvedla zkroušenýho Ema a předala mu opravdovej dárek – ochutnávkovou střelbu z pěti zbraní na střelnici v Kolbence. A druhej voucher pro mě, abych tam nemusela jen stát a blbě koukat.

Kdo znáte, tak víte, že poměrně dobrodružně vypadá celej areál Kolbenky. Srdce urbexáře plesá, Em mě ale nechce nechat brodit se střepy a opadanou omítkou a pospíchá, aby nám něco neuteklo. Trochu doufám, že se bude v duchu rozpadajícího se plesnivýho areálu nést i střelnice, ale jsem příjemně zklamána – vevnitř to vypadá moderně a smrdí to tu jen testosteronem a střelným prachem.

Podruhý se ve mně vzedme naděje, když vidím v naši formující se pětičlenné skupince ženu. Taky marně, paní se přišla koukat. A po instruktáži typu „jako držte si to, jak je každýmu pohodlný, ale jestli necháte ty prsty tady za tím výsuvným zásobníkem, tak si je po zemi budete sbírat sami“ už svého voucheru lituji naplno.

Tím spíš, že Em má ve zvyku cpát se všude jako první, takže tvoříme první dvojici pistolníků v boxu. Em si vystřílí zásobník přesně podle zadání do hlavy papírovýho panáka jak Dempsey. Hromada obdivných slov od instruktora. A Makepeacová?

„Tohle je přesně to, co jsme si říkali o těch prstech“ vyvrací instruktor bulvy pod tíhou odhalení nejslabšího kusu ve stádu. „A nestůjte mi tady jak paragraf“ srovná mě prakticky celou do požadované polohy a s velkou dávkou nedůvěry mně zastrčí do ruky odjištěnou zbraň. Všichni ostatní za mnou včetně Ema udělají instinktivní úkrok dozadu. Snažím se mířit, ale po každý ráně mi spadnou ty debilní ochranný brýle na nos, takže všechno znova. Brýle na oči, střelecká pozice, revolver do ruky a zbytek skupiny si chrání hlavu. Odstřílím a čekám na slova motivace, podobně jako když se na józe říká, že ta stojka je pěkně načatá a do půlroku to máte.

„Vidíte to bílý kolečko v tý reklamě tam nahoře?“ zeptá se chladně instruktor. „Ne“ řeknu popravdě, protože tak daleko a vysoko nedohlédnu. „Je tam jen jedno a je vod vás“ odvětí trpce instruktor.

O poznání hůř dopadne druhý kolo s revolverem, který si můžete představit asi jako bambitku loupežníka Rumcajze o velikosti přezrálého banánu a hmotnosti, která naprosto odporuje gravitačním zákonům. Tenhle revolver z antihmoty se prakticky nedal držet bez toho, aniž by se vám s ním nepodlamovala kolena a neklepaly ruce jako vyžilýmu ochlastovi z westernu. Skupina za mnou se otevřeně baví. Přemýšlím, jak by se tvářili, kdybych se otočila. Instruktor si každopádně může oddechnout, protože tenhle typ zbraně výrazně eliminoval další nežádoucí průstřely na reklamní ploše nahoře.

Přichází řada na samopaly, od čehož si slibuje vrchol večera zejména paní na koukání. Ostrostřelec Em je neprávem ochuzen o obdiv a zájem publika, veškeré oči jsou soustředěny na našeho blbečka, čti na mě. „Nejni se proč bát, z tohodle uměj střílet i africký děti“ podává mi instruktor kalašnikov. Všichni včetně mě jsme zvědaví, jestli mě zpětný ráz odhodí až na protější stěnu, zatímco budou z letící zbraně pršet dávky okolo.

Zapřu si ho pevně na to jediný místo, kde by mi neměl zlomit kosti

„Puffff“ vylítne z kalacha střela rovnou do srdce na terči. A jaká! Tohle jsou proti uprděnejm revolverům aspoň pořádný šlupky. Skupina za mnou se rozrušeně zavrtí. Pochopím starou pravdu dětských vojáků z Konga. Totiž, že s kalachem se nemíří, ale střílí.

„Hruď dvacet z dvaceti“ oznamuji hrdě Emovi, když mě instruktor předá napočítané body z terče.

„S tím kalachem jsi ale měla mířit na břicho a s revolverama zase na hlavu“ odpoví Em. Což je mi jedno, protože v povstaleckých milicích se taky nikdo neptá, jestli to bylo do srdce nebo do mozku. Nový talent objeven!