pátek 29. března 2019

Stěhování. Možná.



Před patnácti lety ještě bydlela S Houbičem v garsonce, ve který jsme museli mýt nádobí ve vaně, protože kuchyňský dřez velikostí připomínal umyvadélko Aťky Janouškové, co bývá na hajzlu v osobáku Českých drah. Samotný název „kuchyňský dřez“ je rafinovaně skrytý sarkasmus, protože kuchyně byla zároveň ložnicí, obývákem a přijímacím pokojem pro hosty. 

Neplánovaný rekord v přenocování byl šest lidí, z nichž spali mnozí na koberci zachumlaní do dek a ručníků. Kamarádili jsme se s Kubou z okna protějšího baráku, se kterým nás oddělovala natolik úzká ulice, aby se přes ní dalo v noci povídat. Docela dost legendárních historek, co se mi jednou promítnou, až poletím tunelem k zářivýmu světlu, se odehrála právě na širokým parapetu okna. Parapet byl náš kuřácký salón, noční klub a psychoterapeutická ordinace.  Tohle celý hájemství mělo 16 m2. Šest-náct. Nekecám.

Přijde mi to divný až teď, když hledáme byt (jo, ještě pořád, napsala bych vám, žádný strach) a náš nouzový limit 70 m2 nám přijde pořád jako dost malý na všechny ty věci, vzpomínky, hračky (kdyby se otevřelo víko Čičmaniny kouzelné jednorožčí krabice, její obsah by v takovém bytě rovnoměrně pokryl všechny podlahové krytiny).

V týdnu jsme se byli podívat na byt Žižkově. Lokalita byla ideální, byt standardní a makléř měl nadstandardně šedý obličej s rozšířenýma zorničkami, jako kdybyste ho půl hodiny předtím vytáhli za límec značkový košile z parketu Studia 54. První dvě hodiny po prohlídce jsem byla v tom excitovaným stavu, kdy máte pocit, že jste potkali lásku svého života, nebo vám vyšel těhotenský test. Večer to polevilo. Přes noc jsem nadšení z novýho domova potratila. Nebyl to ten pravej. Ne tady a teď.

Mám pocit, že jsme se v otázce bydlení ocitli v nějaký přechozený fázi. Jako když přelstíte biologický hodiny a za pár let zmoudříte natolik, že rozhodně nebudete měnit volant svýho výletního vozu za madlo dětskýho kočárku. Nebo když žijete tak dlouho sami, že se nepřenesete přes upatlanej kartáček od pasty a zvednutý prkýnko, i kdyby mělo být poznamenaný kapkami moči Brada Pitta.

Praha je v realitní bublině a já v realitní kocovině, co vám ráno škrábe nehtem po mozku a připomíná, co jste včera večer ne/měli dělat. Možná jsme si měli vzít hypotéku dávno, a teď jen mechanicky vydělávat, solit a neřešit. Možná bychom měli počkat, až přehřátá bublina praskne. Možná už jsme tady příliš dlouho na to, aby bylo jistý, že se v Praze realitně nezamilujeme nikdy.

Potřebovala bych se vrátit do toho pocitu na jaře 2004, když jsem se stěhovala do šestnáctimetrový garsonky s jednou sportovní taškou a nebylo žádný možná. Byla to v danou chvíli jediná a nejlepší věc a nebýt ji, nemám ani eM, ani děcka, ani debilní starosti o budoucnost. Čekáme na signál. Mrknutí okenicí. Otevřená vrátka s kocourem na sloupku. Potřebný odhodlání utěsnit do stěhovacích krabic a starý nepotřebný "možná" nechat u sběrnýho kontejneru.




středa 20. března 2019

Strategie? Holčička 2.0


Co budeme dělat odpoledne, moje nejmilejší sladká maminečko?

Znáte ty strašlivý monstra a predátory, co byly tenkrát v dětství šíleně roztomilý? Typicky je prohlédl pouze jeden člověk z blízkýho okolí a na toho chudáka se tenkrát všichni sesypali a utloukli ho iracionálními argumenty „prsimtě, podívej se na ty dlouhý řasy a chundelatou hlavičku!“

Znají to všichni majitelé rotvajlerů, co vyrostli z roztřesenýho klubíčka chlupů. Znají to chovatelé zakrslých králíčků, kteří zákeřně změní pohlaví a k tomu začnou usilovat o status pána domu (ahoj lobo a F.!). Znají to všichni chovatelé holčiček.

Když Čičman začala chodit v září třetím rokem do školky, tak měla celkem dost neprůstřelných důvodů, proč se rozbrečet. Světle modrý bačkůrky (růžový neměly v její velikosti, ale to nevysvětlíš). Matýsek si našel novou holku. Špenát, noky a škraloupy na kakau. A hlavně: Učitelka Dana.

Dana byla v podání Čičman kříženec mezi tyranosaurem a strašidelným sklepem na brambory à la Fritzl v baráku u našich.

Někdy o ní mluvila přímo, jako „Dana mi přikázala stát hodinu v koutě, protože jsem popletla datum narození.“, nebo „Dneska mi na obídku upadl kus masa na zem a paní učitelka Dana mě donutila ho sníst.“ Jakmile Čičman mluvila o tom, že se ve školce dělo něco hrozného, byla v tom příběhu nějak zapletená Dana pokaždý: „Járovi byla dneska strašná zima, protože mu Dana zakázala obléknout si bundu.“

Jako ve správné hysterické matce se ve mně už po pár příhodách ze života ve školce vzedmula hranice kortizolu nad hladinu „Tak tohle si s tou flundrou teda vyřídím osobně“ a naběhla… naběhla jsem si na ležící hrábě samozřejmě.

Paní Dana vypadá celkem civilně. Ne, Čičman, fakt nevyvaluje jedno oko víc, ani nemá svalnaté paže z mlácení dětí. Má jednu řadu zubů a svou verzi příběhu. A k Čičman i svoje vlastní výhrady: „No, Čičman mi tu práci tady, ehm, zrovna neulehčuje. Chápu, že nemá ráda masové závitky. Stačilo by to říct! Ale ona ho vyndá z talíře, hodí ho na zem - když si myslí, že se nedívám. A ještě je na mě naštvaná, když jí požádám, aby ho vyhodila do koše. Víte, možná jsem někdy přísnější, ale já v tom vidím smysl. Na škole se s nima taky nikdo mazat nebude.“

Po tomhle křížovém výslechu na chodbě paní Dana sice zůstává zápornou postavou, byla ale zproštěna všech obvinění.

Proto mě dost překvapilo, když Čičman zhruba někde v půlce nekonečné studené války ultimátně otočila strategii boje.

„Ach, už zítra je den, kdy se tak moc těším do školky!“, oznamovala nám při večeři s důležitostí, která by byla jinak věnována přistání flotily jednorožců, nebo vyhlášení Vánoc jako celoročního svátku.

„A proč se tak těšíš?“ zeptal se Žmur. „Protože bude mít Dana dopolední směnu“, zpražila ho Čičman s lehkým pohozením ramínek (co se ptáš, ty tupče) a zamávala řasama.

Počkejte si – teď to začne být trochu psycho. „Mami? Mohla bych si k té sukni vzít tohle? Dneska bude Dana a ta taky nosí žlutý tričko, víš.“

„Kdo se moc ptá, moc se dozví“, řekla mi, když jsem se zeptala na nějakou banální otázku, jako třeba co bylo k obědu. S intonací někoho, kdo mi je povědomý. Potom jsem tu frázi zaslechla v šatně – no jasně, "zlá" učitelka Dana!

Tím Čičman završila svoji proměnu, vylíhla se z kukly a odlítla do školky.

Včera jsem ji vyzvedávala a byla svědkem loučení siamských dvojčat před chirurgickým zákrokem.

„Tak se mějte hezky, já zase zítra přijdu! Uvidíme se dopoledne?“
„Uvidíme, Čičmánko. Já se budu těšit. Naučíme se spolu novou písničku, ju? Připravím si ji.“

„Aspoň nebudu muset vyrábět tu blbou peněženku z krepáku“, řekne mi uvolněně Čičman až za dveřma, a rozpustí si culík rychlým naučeným tahem. Dana má totiž ráda upravené vlásky. 

Takže, už chápete, proč mě naskočila při otázce na začátku husí kůže?







pátek 15. března 2019

Pomazlit půlnočního klauna


Miluju akce, kdy si můžete něco přijít vyzkoušet. Nezávazně. Bez toho, aniž byste si museli domů pořizovat liščí mládě, oliheň, nebo gotický šaty.

Takže když se vynoří něco, jako je Týden mozku, neříkává Psice ne, zvlášť pokud se jí podbízivě naservíruje možnost pomazlit se v rámci stanoviště „Fobie ze zvířat“ s krajtou, mnohonožkou, nebo sklípkanem.

Důkazem, jak vyprahlé jsou naše děti po domácím mazlíčkovi (ano, tato věta je zde pro eM) budiž, že všechna stanoviště dobrovolně podstoupily i naše děti – a kobru vracel Pižmič jen z povinnosti. Přání zůstat u Žmura navždy naopak projevila deseticentimetrová mnohonožka, která je schopná vyvinout neuvěřitelnou rychlost pokud jde o to, jak se někomu nasomrovat do rukávu.

Z hadů nebudu dělat ramena, protože to nebylo poprvé, a protože hadi na půjčení z terárka nejsou tak úplně scary. Pokud nejsou mrtví a pokud nejsou chřestýš, co se vám pověsí na kotník a probudíte se až za tři dny s nekrózou až pod kolenem. Se sklípkanem to naopak moje poprvé bylo. A překvapila jsem sama sebe!

Poprvé s plazem totiž neurazí, nenadchne. Jasně, jste rádi, že z něj není do deseti vteřin utahující se oprátka kolem krku a nemáte ho zakouslýho v zápěstí, jak jste očekávali, ale to je tak z hřejivých emocí všechno. Jsou studení a na lidské škále emocí se pohybují někde na bodu potřesení ruky s chlápkem, co má Pinocchiův syndrom.

Sklípkan je boží. Pevně se chytne dlaně drápkem na konci noh a zvědavě k vám natočí svých osm očí (v klidu, zepředu vidíte jen čtyři). Je těžší, než jste předpokládali. Můžeme tady polemizovat o tom, co přesně je v něm těžké, ale to už se dostanete zpátky na práh ošklivosti, takže se do těchto teorií radši pouštějte až později. Protože co je hlavní – je to ten nejměkčí a nejhedvábnější plyšák na spaní. Jestli jste kdy měli předsudky o tom, že se pavouci nehladí, tak tyhle nesmysly rychle pustíte z hlavy.

A přesně o ty nesmysly jde. Jenom mě mrzí, že stanovišť pro lidi s méně frekventovanými druhy fóbie jako třeba coulro a nekro, po Praze bohužel není k vyzkoušení víc. Protože stejně jako si fakt nepořídím gotický šaty, nebo oliheň (a sorry Žmure, ani tu kobru), tak si domů po půlnoci těžko přitáhnu klauna se žlutýma zubama, nejlíp mrtvýho a už trochu nafouklýho. A to proto, abych zjistila, že nesmrdí hůř než dech máminýho psa, když si olíže zadek. Třeba by byl hebkej a zastrčenýma lízátkama v kapse by mi připomněl babičku.

Ale i když to tak teď vypadá, to nejhorší na mě není, že bych si přála rozmísťovat po Praze nafouklé mrtvoly klaunů se zánětem dásní, ale spíš to, že se učím hladit pavouky s těžkým zadkem plným vajíček (teď už si to můžeme říct, ne?) a přitom neumím přijet domů a pohladit svoji mámu. Překonat fyzickou hranici blízkosti jednoho metru. Mentální hranici možná několika hvězdných let. S úlevou zjistit, že to všechno, co si myslíme o sobě navzájem a o tom, co ta druhá nejvíc potřebuje, je celou tu dlouhou dobu ultimátní píčovina. 


úterý 5. března 2019

Konec hnutí za dobrá rána


Tři Smrťákovy varovně zvednuté ukazováčky v jednom příspěvku!


O tom, že nesnáším rána, tady všichni dobře víme. Odhadem tak polovina nejhorších historek začíná právě pondělním ránem.

Ale víte co? Rozhodla jsem se tohle pravidlo ignorovat. Když máte na morning mindfulness nejlepšího učitele, tak tuhle bitvu nemůžete prohrát. V mém případě je to guru eM. Předseda hnutí za dobré snídaně, co si za pohvizdování Bitter Sweet Symphony maže chleba v šest ráno a fakt ho sní. Člověk, který od půl šesté ráno mluví. To je pro mě master level, kterého dosahuji až poté, co si zalezu do tmavý škvíry mezi kávovarem a zdí a chrstnu do sebe dvojitý ristretto.

Do převýchovy na ranního skřivana jsem zahrnula i pohyb. Em pohyb… no to je jedno, myslete si o tom v zásadě, co chcete, ale pro mě sjezd po Vinohradský k Muzeu je pohyb. Vlají mi u toho vlasy a hýbu nohama při šlapání na brzdu. Řeknu vám to takhle: byla jsem na nadějný cestě stát se ráno lepším člověkem, prdět duhu a šířit ranní evangelium i mezi své věčně mrzuté kolegy, co paří do dvou v noci Call of Duty.

1.   Jenže to bych na tý koloběžce nesměla jet ráno k zubaři, protože mi vypadla dočasná plomba na TOM zubu, o kterém se nemluví

2.   Taky by mi z koloběžky uprostřed kopce nesměla odlítnout TA součástka, o který jsem nevěděla, na co tam vůbec je, dokud se pode mnou koloběžka nezačala v setině sekundy skládat.

3.  A v tomto odstavci bych se podle vašich výpočtů měla rozmáznout o nejbližší, chybou magistrátu debilně umístěnou dopravní značku, nebo nevhodně zaparkovanou koloběžku Lime, chcete-li být podjatí a tím by dnešní příběh končil s mravním ponaučením: Pondělní rána nikdy nebyly, nejsou a nebudou uvolněný, stejně jako návštěvy v domě Anny Frankové.

4.   Ale on teprve začíná!

Do stavu totálního rozkladu se totiž dostala jen koloběžka a můj úděl zní tahat se s ní až do vzdálené pražské části. Popravdě nechápu jak se ve věci, která je zdánlivě bez života víc než kdy předtím, může probudit tak živý zájem a nesnášenlivost vůči svému okolí.

Už po cestě do metra se mi obtáčela kolem nohou ve snaze strhnout mě ze schodů. Co ale nastalo ve vagónu, nemá obdoby. Celou cestu až k I. P. Pavlova vyhlížela nejslabší oběť. A při vjezdu do stanice se mi vytrhla z ruky a nakopla stařenku na protějším sedadle do holeně. „Tady už přestává všechno!“ rozkřičí se na vás ta paní, a ve chvilce kolem sebe vytvoří syčící fanklub holek stejného věku, které kolem vás začnou mávat francouzskými holemi a vystřelovacími deštníky.

Omlouváte se všem okolo. Za rozhodnutí svých rodičů mít dítě, za jejich výchovu, za to, že jste chtěli být ráno lepším člověkem, a samozřejmě za rozhodnutí pořídit si koloběžku. Když ale vjíždíme do stanice Vyšehrad, rozmlácená koloběžka se opět hadovitým pohybem vymrští vpřed a přelítne jak kosa Zubatý nad kočárkem s dítětem. Ano, je to sice tak metr dvacet bokem, ale rozpumpovaný dav si žádá lynč. Parta důchodců hledá po kapsách žlučníkové kameny. Situace došla už tak daleko, že někteří cestující odloží i své mobilní telefony a navážou vyčítavý oční kontakt.

Kapituluji. Stojím na Budějárně a čekám na bus. Všichni cestující jsou vítaní a nasedají, jen na mě řidič zařve: „Koloběžky tady nechci!“, takže se plichtím dál s tou svíjející zrůdou až k nejbližší pobočce pošty před Korporátem.

„A kde je teď do prdele ta moje zásilka? Jako, už potřetí čekám doma na doručení“ rozčiluje se dvoumetrový chlápek přede mnou. „Jak blbec!“ zakřičí a padne k zemi jak domeček z karet. (Přísáhám, že vám teď nic nezamlčuju, a že ho nepraštila po hlavě moje koloběžka).

Odhazuju jí na zem a spolu s další paní ho stabilizujeme. Dobrý. Mluví. Když přijme sklenici vody, na jeho hluboké loky fascinovaně zírá zbytek fronty a úřednic, jakoby šlo o mystické stvoření schopné plynule přecházet mezi oběma světy. „Zkusíte si sednout?“ Uf. Nakonec nebyla potřeba ani záchranka, a když se s ním loučím, smějeme se spolu spontánní antikampani, kterou pro Českou poštu právě vytvořil.

Takže jo, jsou lidi, co mají i horší rána, než já. Ale snad chápete, že na mravním ponaučení z bodu 3. si teda zatraceně trvám!