pátek 29. března 2019

Stěhování. Možná.



Před patnácti lety ještě bydlela S Houbičem v garsonce, ve který jsme museli mýt nádobí ve vaně, protože kuchyňský dřez velikostí připomínal umyvadélko Aťky Janouškové, co bývá na hajzlu v osobáku Českých drah. Samotný název „kuchyňský dřez“ je rafinovaně skrytý sarkasmus, protože kuchyně byla zároveň ložnicí, obývákem a přijímacím pokojem pro hosty. 

Neplánovaný rekord v přenocování byl šest lidí, z nichž spali mnozí na koberci zachumlaní do dek a ručníků. Kamarádili jsme se s Kubou z okna protějšího baráku, se kterým nás oddělovala natolik úzká ulice, aby se přes ní dalo v noci povídat. Docela dost legendárních historek, co se mi jednou promítnou, až poletím tunelem k zářivýmu světlu, se odehrála právě na širokým parapetu okna. Parapet byl náš kuřácký salón, noční klub a psychoterapeutická ordinace.  Tohle celý hájemství mělo 16 m2. Šest-náct. Nekecám.

Přijde mi to divný až teď, když hledáme byt (jo, ještě pořád, napsala bych vám, žádný strach) a náš nouzový limit 70 m2 nám přijde pořád jako dost malý na všechny ty věci, vzpomínky, hračky (kdyby se otevřelo víko Čičmaniny kouzelné jednorožčí krabice, její obsah by v takovém bytě rovnoměrně pokryl všechny podlahové krytiny).

V týdnu jsme se byli podívat na byt Žižkově. Lokalita byla ideální, byt standardní a makléř měl nadstandardně šedý obličej s rozšířenýma zorničkami, jako kdybyste ho půl hodiny předtím vytáhli za límec značkový košile z parketu Studia 54. První dvě hodiny po prohlídce jsem byla v tom excitovaným stavu, kdy máte pocit, že jste potkali lásku svého života, nebo vám vyšel těhotenský test. Večer to polevilo. Přes noc jsem nadšení z novýho domova potratila. Nebyl to ten pravej. Ne tady a teď.

Mám pocit, že jsme se v otázce bydlení ocitli v nějaký přechozený fázi. Jako když přelstíte biologický hodiny a za pár let zmoudříte natolik, že rozhodně nebudete měnit volant svýho výletního vozu za madlo dětskýho kočárku. Nebo když žijete tak dlouho sami, že se nepřenesete přes upatlanej kartáček od pasty a zvednutý prkýnko, i kdyby mělo být poznamenaný kapkami moči Brada Pitta.

Praha je v realitní bublině a já v realitní kocovině, co vám ráno škrábe nehtem po mozku a připomíná, co jste včera večer ne/měli dělat. Možná jsme si měli vzít hypotéku dávno, a teď jen mechanicky vydělávat, solit a neřešit. Možná bychom měli počkat, až přehřátá bublina praskne. Možná už jsme tady příliš dlouho na to, aby bylo jistý, že se v Praze realitně nezamilujeme nikdy.

Potřebovala bych se vrátit do toho pocitu na jaře 2004, když jsem se stěhovala do šestnáctimetrový garsonky s jednou sportovní taškou a nebylo žádný možná. Byla to v danou chvíli jediná a nejlepší věc a nebýt ji, nemám ani eM, ani děcka, ani debilní starosti o budoucnost. Čekáme na signál. Mrknutí okenicí. Otevřená vrátka s kocourem na sloupku. Potřebný odhodlání utěsnit do stěhovacích krabic a starý nepotřebný "možná" nechat u sběrnýho kontejneru.




33 komentářů:

  1. To je naprd, no. Ty ceny jsou fakt už úplně absurdní :(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No prave. Mam des v ocich z toho, ze si vezmem od banky na dvacet let tucny uver na byt, co mozna ztrati za par let tretinu svy ceny. Coz byva cena hura nakupu na konci konjunktury, kdyz velka party pomalu konci, ale zatim je tanecni parket plny.

      Vymazat
  2. já bych počkal. tyhle důležitý věci se většinou v pravý čas vyřeší samy... a když nevyřeší, tak asi nebyly důležitý.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No rozhodně. V podstatě mi jde teď hlavně o to, kam otočit pozornost, aby mě to nepronásledovalo i ve snech. Asi je to podobný, jako když se točíš nějakej ten měsíc kolem holky, se kterou to ale nevidíš na dalších 30 let svýho života.

      Vymazat
    2. Pořiď si nějaká zvířátko.
      ...třeba třetí dítě...

      Vymazat
    3. Třetím dítětem proti bytové krizi!

      Vymazat
    4. Kdyby jste měli víc dětí, bylo by bydlení levnější!

      Vymazat
    5. Kdybychom měli víc dětí, pořídíme si hausbot jako Kelly Family!

      Vymazat
  3. To jste na tom vlastně stejně, jako moje drahá polovička.
    Ta kdysi pravila, že hypotéku by si vzala jedině v případě, že by narazila na něco úžasnýho, překrásnýho, neodolatelnýho... Takovej jako Jason Momoa mezi realitama...
    A tak místo hypotéky platíme nájem. Ale ona ta možnost vcelku snadno a rychle zvednout kotvy má taky něco do sebe. Byť by se to s třema dětma realizovalo podstatně hůř, než s jednim duffle bagem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Placák! Tvou drahou chápu. Sama bych si nevzala na splátky ani debilní telefon. Právě, že pak stejně nejde podstatnou část života o tvoje bydlení, ale o byt banky, ve kterým máš za podělaně hříšný prachy laskavý právo přebývat (ale pokud vypadneš ze splátek, tak se s tebou nikdo nemaže). No a pokud poznat Jasona Momou, tak radši v krizi, nebo recesi, ať za tu lásku nemusí člověk hákovat i noční směny až do konce života.

      Vymazat
    2. ...a představ si k tomu to ujímání, jaký člověk zažívá, když si vzpomene, že rodiče kupovali byt za cenu ojetý Octavie... :-D

      Vymazat
    3. Jojo, v top případě ještě za financování bezúročné novomanželské půjčky;)

      Vymazat
    4. Tak ideální je něco zdědit, žejo. Ideálně nikoli v ideálním spoluvlastnictví ;-)

      Vymazat
    5. Ještě jsi zapomněla napsat "ideálně nikoli ve vysídleným sudeťáckým maloměstě":) Až to budu řešit, bude to spíš smutný drama, než Skrblíkova ranní koupel v bankovkách.

      Vymazat
    6. Novomanželská půjčka už se jich netýkala, protože ten byt odkupovali někdy v druhý polovině devadesátek. To spolu byli už dvacet let...

      Vymazat
    7. A teď si představte to nas... rozčarování, když při privatizaci bytů v paneláku mojí babičky se sousedi ne a ne shodnout, prošvihli předkupní právo a celej vchod koupil jeden ču..k z realitky. Taky jsem mohla mít byt za pár desítek tisíc a nakonec v něm babička musela do smrti platit nájem (a my po ní, dokud jsme neodjeli do Irska).

      Vymazat
    8. Ale neee.... to je děsná story!

      Vymazat
    9. No jo no... Pak to vykompenzovaly zas nějaké dobré náhody a nečekané příjmy, takže jsme se nakonec k tomu vlastnímu bytu (i když s hypotékou) dobrali. Ale dlouho mě to štvalo, co si budeme povídat. Začátkem devadesátek jsem měla o svojí budoucnosti přestavbu, která se nemohla od reality asi lišit víc :)

      Vymazat
    10. Představu! Přestavba už byla naštěstí passé :D

      Vymazat
    11. Já v devadesesátkách nosila flanelku a pentagram na krku a nevěřila jsem, že něco jako život po třicítce bude existovat. Takže záleží na ambicích - patnáctiletá Psice by čučela!

      Vymazat
    12. Já byla v tomhle vždycky trochu (dost) divná. Ve věku mezi deseti a patnácti lety jsem s poměrně velkou chutí jezdila na návštěvy postarších příbuzných a pořizovala nahrávky dědečkových historek z mládí, dobře si vědoma, že tu nebudou nafurt. Ze stejného soudku je asi to plánování, v jaké nemovitosti budu za dvacet let bydlet :) jinak jsem poměrně normální a třeba učit se z hodiny na hodinu mě nikdo nepřiměl do konce studia, takže komplexní úchylka to bohužel není :D

      Vymazat
  4. Šílený ceny bydlení v Praze, ať už kupní ceny nebo nájmy, byl jediný argument, který mého momentálně nejoblíbenějšího muže přesvědčil, že pokud chce zakořenit se sociální pracovnicí, musí se odstěhovat za Prahu... Tak alespoň něco pozitivního to přineslo :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. O tom taky přemýšlíme. Ale pokud je to v rozumným dojezdu a dobře dosažitelný na vlak/ bus, tak se zas o tak zázračný slevy bohužel nejedná a já jsem bohužel neřidič - celoživotní odkázanec na rozmary zpožděných spojů a nevrlých řidičů s dechem cigaret a žaludečních vředů...

      Vymazat
  5. No ještěže s vámi pořád nebydlí Houbič, šetří vám tím nároky na rozlohu bytu.

    OdpovědětVymazat
  6. https://www.e15.cz/ceny-bytu/reality-narazily-na-vrchol-o-drahe-byty-prestava-byt-zajem-1357534 tak uvidíme, co z toho bude...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kéž by! Bohužel dává smysl i opačná teorie: https://www.facebook.com/panjaros/posts/10157131377893630

      Vymazat
  7. Jo stěhování a bydlení, nebýt takový vul, už bych platil vlastní, nehledě na fakt, že touha v 18 bydlet sam byla věčná

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ja vypadla taky brzo a tenkrat byl ma jedina investice do novyho zacatku podpora v nezamestnanosti pro cerstvou absolventku. Na sehnani prace jsem mela 2 tydny, abych mela na najem. Ale bylo to zpetne top obdobi myho zivota!

      Vymazat
  8. Hola,
    Buen día.
    Estamos escribiendo este informe para individuos, organizaciones y empresas que necesitan un préstamo especial para iniciar o establecer un negocio o para llevar a cabo un proyecto, pero el banco lo ha prohibido o su banco fue rechazado por el banco, somos individuos quienes otorgan préstamos en el rango entre EUR 5 000 y EUR 1 000 000 000 a aquellos que pueden cumplir con las condiciones de reembolso.
    Nuestra tasa de interés es del 3% anual, por lo tanto, si necesita dinero para otro
    razones, contáctenos para obtener más información a través de: nelsonwealthfinacialloanservic@gmail.com
    Solo personas serias y honestas.
    Gracias.
    Atentamente
    Nelson riqueza.

    OdpovědětVymazat
  9. Najít si v dnešní dob bydlení není vůbec jednoduché Vysoké nájmy, hypotéky, hrůza. Vůbec to těm mladým nezávidím. My jsme se stěhovali z bytu na vesnici do domu před pěti lety a neměnil bych ani omylem. Režie domu nás vyjde na pár tisíc a hypotéku už budeme mít příští rok doplacenou, tak pak budeme úplně svobodní. Topíme dřevem v akumulačních kamnech , které nepotřebují tolik dřeva, aby nám to tu vytopila, takže nám bude stačit zajet jen na pár víkendů do lesa a budeme mít čím topit.

    OdpovědětVymazat
  10. Já se musím pochlubit že nám se při posledním stěhování firem nic nestalo a nic jsme ani nemuseli dávat na pojistku. S kamarády čas od času někomu pomůžeme se stěhováním. Nás to ani tak moc nestojí, protože máme dost svalů a namakanou techniku.

    OdpovědětVymazat