Stěhování. Možná.

Před patnácti lety ještě bydlela S Houbičem v garsonce, ve který jsme museli mýt nádobí ve vaně, protože kuchyňský dřez velikostí připomínal umyvadélko Aťky Janouškové, co bývá na hajzlu v osobáku Českých drah. Samotný název „kuchyňský dřez“ je rafinovaně skrytý sarkasmus, protože kuchyně byla zároveň ložnicí, obývákem a přijímacím pokojem pro hosty. 

Neplánovaný rekord v přenocování byl šest lidí, z nichž spali mnozí na koberci zachumlaní do dek a ručníků. Kamarádili jsme se s Kubou z okna protějšího baráku, se kterým nás oddělovala natolik úzká ulice, aby se přes ní dalo v noci povídat. Docela dost legendárních historek, co se mi jednou promítnou, až poletím tunelem k zářivýmu světlu, se odehrála právě na širokým parapetu okna. Parapet byl náš kuřácký salón, noční klub a psychoterapeutická ordinace.  Tohle celý hájemství mělo 16 m2. Šest-náct. Nekecám.

Přijde mi to divný až teď, když hledáme byt (jo, ještě pořád, napsala bych vám, žádný strach) a náš nouzový limit 70 m2 nám přijde pořád jako dost malý na všechny ty věci, vzpomínky, hračky (kdyby se otevřelo víko Čičmaniny kouzelné jednorožčí krabice, její obsah by v takovém bytě rovnoměrně pokryl všechny podlahové krytiny).

V týdnu jsme se byli podívat na byt Žižkově. Lokalita byla ideální, byt standardní a makléř měl nadstandardně šedý obličej s rozšířenýma zorničkami, jako kdybyste ho půl hodiny předtím vytáhli za límec značkový košile z parketu Studia 54. První dvě hodiny po prohlídce jsem byla v tom excitovaným stavu, kdy máte pocit, že jste potkali lásku svého života, nebo vám vyšel těhotenský test. Večer to polevilo. Přes noc jsem nadšení z novýho domova potratila. Nebyl to ten pravej. Ne tady a teď.

Mám pocit, že jsme se v otázce bydlení ocitli v nějaký přechozený fázi. Jako když přelstíte biologický hodiny a za pár let zmoudříte natolik, že rozhodně nebudete měnit volant svýho výletního vozu za madlo dětskýho kočárku. Nebo když žijete tak dlouho sami, že se nepřenesete přes upatlanej kartáček od pasty a zvednutý prkýnko, i kdyby mělo být poznamenaný kapkami moči Brada Pitta.

Praha je v realitní bublině a já v realitní kocovině, co vám ráno škrábe nehtem po mozku a připomíná, co jste včera večer ne/měli dělat. Možná jsme si měli vzít hypotéku dávno, a teď jen mechanicky vydělávat, solit a neřešit. Možná bychom měli počkat, až přehřátá bublina praskne. Možná už jsme tady příliš dlouho na to, aby bylo jistý, že se v Praze realitně nezamilujeme nikdy.

Potřebovala bych se vrátit do toho pocitu na jaře 2004, když jsem se stěhovala do šestnáctimetrový garsonky s jednou sportovní taškou a nebylo žádný možná. Byla to v danou chvíli jediná a nejlepší věc a nebýt ji, nemám ani eM, ani děcka, ani debilní starosti o budoucnost. Čekáme na signál. Mrknutí okenicí. Otevřená vrátka s kocourem na sloupku. Potřebný odhodlání utěsnit do stěhovacích krabic a starý nepotřebný "možná" nechat u sběrnýho kontejneru.