Pomazlit půlnočního klauna

Miluju akce, kdy si můžete něco přijít vyzkoušet. Nezávazně. Bez toho, aniž byste si museli domů pořizovat liščí mládě, oliheň, nebo gotický šaty.

Takže když se vynoří něco, jako je Týden mozku, neříkává Psice ne, zvlášť pokud se jí podbízivě naservíruje možnost pomazlit se v rámci stanoviště „Fobie ze zvířat“ s krajtou, mnohonožkou, nebo sklípkanem.

Důkazem, jak vyprahlé jsou naše děti po domácím mazlíčkovi (ano, tato věta je zde pro eM) budiž, že všechna stanoviště dobrovolně podstoupily i naše děti – a kobru vracel Pižmič jen z povinnosti. Přání zůstat u Žmura navždy naopak projevila deseticentimetrová mnohonožka, která je schopná vyvinout neuvěřitelnou rychlost pokud jde o to, jak se někomu nasomrovat do rukávu.

Z hadů nebudu dělat ramena, protože to nebylo poprvé, a protože hadi na půjčení z terárka nejsou tak úplně scary. Pokud nejsou mrtví a pokud nejsou chřestýš, co se vám pověsí na kotník a probudíte se až za tři dny s nekrózou až pod kolenem. Se sklípkanem to naopak moje poprvé bylo. A překvapila jsem sama sebe!

Poprvé s plazem totiž neurazí, nenadchne. Jasně, jste rádi, že z něj není do deseti vteřin utahující se oprátka kolem krku a nemáte ho zakouslýho v zápěstí, jak jste očekávali, ale to je tak z hřejivých emocí všechno. Jsou studení a na lidské škále emocí se pohybují někde na bodu potřesení ruky s chlápkem, co má Pinocchiův syndrom.

Sklípkan je boží. Pevně se chytne dlaně drápkem na konci noh a zvědavě k vám natočí svých osm očí (v klidu, zepředu vidíte jen čtyři). Je těžší, než jste předpokládali. Můžeme tady polemizovat o tom, co přesně je v něm těžké, ale to už se dostanete zpátky na práh ošklivosti, takže se do těchto teorií radši pouštějte až později. Protože co je hlavní – je to ten nejměkčí a nejhedvábnější plyšák na spaní. Jestli jste kdy měli předsudky o tom, že se pavouci nehladí, tak tyhle nesmysly rychle pustíte z hlavy.

A přesně o ty nesmysly jde. Jenom mě mrzí, že stanovišť pro lidi s méně frekventovanými druhy fóbie jako třeba coulro a nekro, po Praze bohužel není k vyzkoušení víc. Protože stejně jako si fakt nepořídím gotický šaty, nebo oliheň (a sorry Žmure, ani tu kobru), tak si domů po půlnoci těžko přitáhnu klauna se žlutýma zubama, nejlíp mrtvýho a už trochu nafouklýho. A to proto, abych zjistila, že nesmrdí hůř než dech máminýho psa, když si olíže zadek. Třeba by byl hebkej a zastrčenýma lízátkama v kapse by mi připomněl babičku.

Ale i když to tak teď vypadá, to nejhorší na mě není, že bych si přála rozmísťovat po Praze nafouklé mrtvoly klaunů se zánětem dásní, ale spíš to, že se učím hladit pavouky s těžkým zadkem plným vajíček (teď už si to můžeme říct, ne?) a přitom neumím přijet domů a pohladit svoji mámu. Překonat fyzickou hranici blízkosti jednoho metru. Mentální hranici možná několika hvězdných let. S úlevou zjistit, že to všechno, co si myslíme o sobě navzájem a o tom, co ta druhá nejvíc potřebuje, je celou tu dlouhou dobu ultimátní píčovina.