středa 23. ledna 2013

Varování ministerstva zdravotnictví: rodičovství může způsobit pomalou a bolestivou smrt


Z volně dostupných informačních zdrojů vyplývá, že rodičovství je přinejmenším stejný zdravotní hazard jako kouření nebo obezita. Proč se tyto varovné informace netisknou na zadní stranu rodného listu nebo nelepí štítkem přímo na novorozence jako na krabičky cigaret místo distribuce reklamních příruček „Jak na prdíky“ a „Hurá, máme miminko“!?

Kapitola první – Spánková deprivace, krutá noční nevěstka

Nikdy jsem nechápala lidi, co vstávají kolem páté ráno, protože právě mezi nocí a svítáním bývá jejich mysl nejbystřejší a navíc si před snídaní stihnou ještě zacvičit, uplavat pár bazénů, přečíst knihu a vyluxovat. Den pro mě končí kolem půlnoci. Přičtěte 7 hodin a jsme na hranici dobrého vkusu, kdy se hodí poprvé vylézt z postele, pustit topení a zase se do ní rychle vrátit, dokud zůstane vlažná. Dřív je pro mě noc, kdy křesťané spí a výjimkou jsou brzké ranní hodiny vyhrazené návratu z klubu. Tyto pravidla neplatí pro děti. Kojenci se nebudou zdráhat budit vás klidně po hodině. Ale i Žmur se dodnes občas probudí o půl čtvrté a bez známek rozpaků, že by snad někoho mohl obtěžovat, se domáhá snídaně, Krtka nebo prostě jenom hledá společníka na hraní. Níže popsaný déletrvající stav u mě tak funguje víc než dva roky.

Nekvalitní spánek představuje nebezpečí zejména z dlouhodobého hlediska. V případě déletrvajícího stavu (tj. více než 4 týdny) či při opakovaných krátkodobých epizodách hrozí riziko přechodu do tzv. chronické (tj. dlouhodobé) nespavosti.
Chronická nespavost je rizikový předpoklad pro rozvoj závislostí. Osoby trpící dlouhodobou nespavostí jsou náchylnější k alkoholismu, nadměrné konzumaci stimulačních látek (například káva) a zneužívání léků.

Zdaleka největší riziko ale představuje vyšší pravděpodobnost rozvoje závažných duševních onemocnění. Dlouhodobě sníženou kvalitou spánku či jeho nedostatkem se může vyvinout depresivní porucha. Toto onemocnění představuje obrovské riziko nejen z pohledu nemocnosti (deprese je častou příčinnou pracovní neschopnosti), ale i kvůli délce života. Depresivní onemocnění může zkrátit život až o 10 let, čímž se vyrovná i takovým zabijákům, jako je kouření, vysoký krevní tlak nebo cukrovka.

Zdroj: Pretl M., Přihodová I., Insomnie in Nevšímalová S., Šonka K. et al. Poruchy spánku a bdění, Galen, 2007
Morin |C.M.. at al., Insomnia. A clinical guide to assessment and treatment, New York: Kluwer Academic/Plenum Publishers, 2003, p. 190

Kapitola druhá– dětské nemoci, živoucí relikty středověkých epidemií

Celkem dlouho jsem žila v planém přesvědčení, že smrtelné infekční nemoci byly ve střední Evropě vymýceny plošným očkováním, používáním splachovacího záchodu a mýdla s jelenem. To bylo v dobách, kdy jsem přišla do kontaktu tak maximálně s „chřipkou“ z korporátní klimatizace, kterou hravě překonáte za dva dny s berličkou v podobě paralenu na zvýšenou teplotu a většího balení papírových kapesníčků.

Potom jsem přišla do světa dětských mikroteroristických buněk. A dítě, to není nikdy jenom jedno, ale další desítky a stovky jeho kamarádů z hřiště, propojených kapénkovou infekcí jako interaktivní mapa šíření AIDS po subsaharské Africe. Dětské nemoci jsou zákeřné jako hackerský útok trojského koně. Zatímco děti se z nich otřepou poměrně rychle a bez trvalejších následků, z vás do večera udělají bezmocnou klátící se zombie se žlutým očním bělmem a kanoucí slinou v koutku, posetou hnisavými boláky. Počítejte minimálně s týdnem života na okraji společnosti a bezdětní kamarádi se vás budou štítit. Kdy naposled jste od kolegy chytli vši nebo červy? Vítejte ve školce, kde se jich jenom na koberci válí víc než plyšáků a děti si je vyměňují do sbírky jako hrací kartičky s gormity.

Když jsem vezla naposled Žmura k dětské lékařce, vzala si před vyšetřením roušku. „Je to s ním tak vážné?“ zeptala jsem se. „Se Žmurem? Ten bude pozítří v pořádku. Spíš si dávejte pozor na sebe, abyste TO nechytla“, vystrčila nás pediatrička rychle z ordinace.

Oklikou se dostávám k víkendu stráveném v dětském ubytovacím zařízení příhodně nazvaném „Peklo“ v Jizerských horách. To víte, že mi bylo jasné už po první společné večeři strávené na pozadí různé intenzity dětského kašle, že to nedopadne jinak než vleklou zdravotní komplikací. Zatímco mě už v neděli večer podťala malarická horečka, teprve dnes vykvétají další originální symptomy jako bolesti kotníků– kladívka a vrtačky trpaslíčků bušící mi od horní čelisti směrem k uším a zase zpátky-svrbivá vyrážka na zádech-tik v pravém oku a záchvaty dušnosti. Zkrátka běžná dětská rýma.

Bezpochyby originální postoj k víkendu na čerstvém povětří zaujaly také nejmenší členové výpravy. Zvlášť Žmur se svou kamarádkou Miškou se projevily jako skutečné děti hor. Jakmile jsme je vystrčili na sáňkách pár metrů před penzión, začala Miška zoufale volat „pomoc, pomoc!“ a Žmur uhýbal před roztávajícími sněhovými vločkami na jeho obličeji se srdceryvným naříkáním „au, au, au!“.

Po pár jízdách po svahu s dětmi klejícími a prosícími projíždějící lyžaře o pomoc jsme si připadaly jako pašeračky levných dětí z Polska a rozvíjely krkavčí varianty, jak by je bylo možno na šňůrách od bobů přikurtovat k úvazišti pro psy pod sjezdovkou, abychom si sněhu užily aspoň my. Čistý čas příprav a vrstvení oblečků půl hodiny, čistý čas pobytu venku 10 min, 4 hodiny strávené v autě a dýmějový mor jako suvenýr zdarma. Tolik víkendová bilance, smrk, pliv, chrchl.

pátek 11. ledna 2013

Skalpel prosím!


příspěvek pro dámy

To máte tak. Už od počátku tohoto těhotenství jsem se hrozila gestačního týdne, kdy budu muset Čičmanovi oznámit (ha, na tomto místě poprvé publikuji Prenatálcovu přezdívku, která mu, a já se nebudu divit, v mírných obměnách zůstane až do vetché staroby jako chudáku Žmurovi!) Tak teda prostě jen že Čičmanovi někdy po 20. týdnu budu muset říct: „tak kamaráde, konec srandy a teď už se ven jen tak nedostaneš!“ To by mohl Žmur vyprávět na černých hodinkách při draní husího peří, jak jsem ho vyháněla ricinovými porodními koktejly a jak ho v Porodnici vymítali tři dny a tři noci jako Antikrista a ani mu to nehlo brvou, zatímco jeho matka se potácela po chodbách v halucinacích a snažila se oběsit na pupečních šňůrách méně vzpurných novorozenců.

Od Čičmanova početí jsem si byla opravdu jistá stanoviskem, že rodit zkrátka nebudu, pardon. Asi jsem chirurgický typ, ale já jsem byla za sešité břicho po císaři vděčná, i když se mi tenkrát všichni hrozně omlouvali, že Žmura nevytáhli namodralého po kouskách a kleštěma, ale bylo by to přirozeně a já tak v tomto světle zůstala okradena o euforii a dojetí z mokrého uzlíčku na hrudi a vyštepovaný monogram primáře na zadku. S heslem „hlavně nepodcenit prevenci“ jsem začala od prvních gynekologických kontrol hlásit drobné, zato však stále se stupňující bolístky. "Opravdu Vás to tady tak bolí?" ohmatává doktorka jemně jizvu, abych se jí nerozpadla pod rukama a nevyhřezla svá střeva na čisté gynekologické křeslo, zatímco já sykám, ale rádoby se statečně se přemáhám. „To je zvláštní, podle ultrazvuku máte jednu z nejsilnějších a nejlépe srostlých jizev, které jsem kdy viděla. S takovou se nemusíte vůbec obávat, že by to tentokrát nevyšlo přirozeně!“

Víte, když přijdu do obchodu, fakt vím, co chci. A vím, že v tom zelenkavém topu se stříbrnýma doplňkama budu vypadat jako dva dny leklý rejnok a ne mořská panna a že si ho prostě nebudu zkoušet, ani kdyby mi ta prodavačka načůrala do kabinky, jak je to trendy a ladí mi to k vlasům. Naopak to i tak debilní triko získá navrch cejch, že je protěžovaný a tím pádem daleko hnusnější než ve skutečnosti a než si vůbec zaslouží. Vážně nechápu ženy, co volají z kabinky „Prosím můžete se jít podívat, jakej v tom mám zadek?“ a potom dlouhé „Áááách“ a „Myslííííte?“.

Nemyslím, vím. Potřebuju císařský řez a je to bohužel věc, kterou nedostanu standardní cestou vyhledej si produktový popis od výrobce-stáhni si manuál-podívej se na youtube. Už vidím Milého třímat keramický nůž a Žmura jak drží čajový podnos s kosmetickými vatovými ubrousky! A protože mi zdravotníci bez nějaké známky empatie a pochopení náznaků pořád dokolečka omílají, že druhý porod je úplně jiný než první a jaká to bude super párty s chlebíčkama a šampaňským, začala jsem tu kudlu osobně a beznadějně brousit.

Aspoň tedy do dnešního rána, než jsem otevřela dveře gynekologické ordinace a sestřička ohlásí, dnes zastupuje nový pan doktor! Ušklíbnu se a v duchu zakleju, že jsem se včera neoholila a jak dlouho jsem se vlastně neoholila? (u doktorky jsou prostě některé věci víc jedno) a vstoupila dovnitř.

„Neznáme se náhodou?“ prohlížím si doktora, zatímco mi vyplňuje papíry a ptá se na tlak a on na to „já si vás taky pamatuju, z ambulance  u I. P. Pavlova, že ano?“ A asi je zrovna první den v práci, úplně bezprizorní a projevuje ze mě nadšení, jako když najdete na chodbě přesně ten samý kávovar, na který jste zvyklí z minulého zaměstnání. „Paní Psice, a pracovala jste v XYZ“, projevuje nečekanou paměť a mě polívá ruměnec v očekávání, zda začne vyjmenovávat i mateřská znaménka v intimních oblastech nebo další pozoruhodnosti, kterých si při své práci na mě všimnul. „A vy už od té doby máte jedno dítě? A jaký byl porod? Budete chtít rodit spontánně?“ „Ne, ne, ne, ne, ne, prosím“ vycedím ze sebe mezi zuby a nervovými záškuby.“ „Tak to potom spolu zařídíme a vypíšeme, abyste šla do porodnice jen pro termín operace“ málem mě obejme a dá mi karamelku, jak se mě snaží uchlácholit.

Z ordinace před překvapenou sestru vstupujeme jako zasnoubený pár, který přišel požádat panímámu o požehnání. „My jsme tady s paní Psicí zjistili, že už se vlastně známe, tak ji rovnou převeďte do mé evidence, prosím.“ Potřese si rukou s Pižmurem, kterému jsou gynekologové jako množina divných úchylů, před kterýma si maminka sundává kalhotky, srdečně u zadku a jen velmi nerad kvůli přátelsky napřažené dlani musí na stolek pokládat opižlané jablko a rozečtenou příručku o hormonální antikoncepci. A přitom je to taková zásadní věc!

neděle 6. ledna 2013

Posraná neděle


Chcete mít děti? Po tomto příspěvku to ještě zvážíte.

Vy možná začínáte den Lexaurinem zapitým malou vodkou, možná taky koblihou zhltanou na sprintu do práce s moučkovým cukrem v koutcích a marmeládovým knírkem pod nosem. O čtenářích s oblibou v koblihách plněných nutelou raději ani nepsat. Žmurovo ráno startuje půllitrovkou naředěného džusu a třemi až ležatou osmičkou dílů Krtka podle toho, jestli je všední den nebo víkend, během kterých se jeho rodiče můžou nenápadně osahávat pod dekou a hrát kámen-nůžky-papír o to, kdo vstane a pustí další díl.

Tento harmonický rodinný stereotyp může rozbít jen jediná nehoda; když první partner vyspává v okamžiku, kdy druhý usadí již napojeného Žmura k notebooku a následně vypitou lahev mylně identifikuje za dosud prázdnou. Žmur v takových chvílích navíc podvědomě vytuší svou šanci a protože jeho kvóta činí pouze jeden slazený nápoj denně mezi nezábavnými sklenicemi vody z kohoutku, neštítí se ani účelové lži pro získání dalšího drinku.

Přitom sám ví, jak tyhle příběhy končí; po naklopení jednoho litru džusu nalačno dojde v jeho střevech k prudké eruptivní reakci. Bývalí rohlíci se šunkou, ovesná kaše a jablko, které tam spořádaně čekají ve frontě na jízdenku ven, se v kontaktu s tekutinou stanou zmanipulovaným davem a demonstrací za svobodu, která si razí cestu nedbajíc jakýchkoliv překážek od análních svěračů po čisté tepláky konče.

Vracím se z vycházky pro snídani a Žmur mě u dveří zdraví „bobo“. „Novou plínu?“ ptám se letmo mezi vybalováním pečiva a pomazánek a on si může ukroutit hlavu, jak kývá, že strašně chce. „Já myslím, že zase kecá“, zahuhlá do toho Milý od čištění zubů, ale když se sehnu a Žmura pachově a vizuálně zkontroluju, tak tentokrát fakt nekecá.

Ještě teplý průjem mu zateká přes obě nohy až do fuseklí, kde vytváří jakési retenční nádržky a ven propouští hnědožlutou strusku při každém Žmurově kroku. Okamžitě odnášíme živé a dosud činné epicentrum do vany, kde na něj mířím sprchou a lituji, že mezi ručníky ve skříňce nemáme pro tyto příležitosti také žluté igelitové oděvy s plynovou maskou jako na epidemiologických pracovištích. Milý zatím s kýblem koncentrovaného chlorovodíku a starým reklamním tričkem sleduje stopu po bytě. „Je to dobrý, postel není kontaminovaná“, oddechnu si, ale za chvíli slyším: Tady si vzal něco na stole a stopy vedou dál do mé pracovny! A přes koberec! Žmure!!!“

Takže jsme vytřeli a vydenzifikovali v podstatě celý byt za Žmurova netaktního uchechtávání a znesnadňování úklidových prací, neb považoval celou nechutnou story za příjemné zpestření víkendového dopoledne a chceme se konečně usadit ke stolu, když Milý volá z předsíně. „Hele, jedl dneska Žmur kiwi?“ „To měl včera odpoledne k svačině“, odpovím zklamaně v předtuše, že se zrovna dneska snídat prostě nebude. „Tak to ještě nejsme zdaleka u konce“, odpoví mi od botníku.




středa 2. ledna 2013

Posnídat šampaňské s jahodami



...pokračování minulého postu. Psice spořádá tác chlebíčků, vypije dva litry mrkvového džusu a objevuje na youtube hity svého mládí. Brzy jimi promoří celou komorní společnost, u které slábne odpor s každým panákem slivovice. Ráno se oblékne jako Adina Mandlová, namaluje si rty do srdíčka a posnídá v hotelu Imperial.

Já jsem vám to psala, že nic nemůže být tak strašný, jak to na první pohled vypadá. Velký podíl na tom má soused Houba, který nejen, že solidárně nezůstal přes Silvestra na Moravě, ale navíc má byt v tak těsné blízkosti, že tam dosáhne vysílačka na Žmurově nočním stolku a zároveň vlastní silné repráky a rychlé připojení k internetu. Nakup a dle potřeby promíchej ještě kyblík pařížáku, veku a kapaliny různé barvy, chuti a voltáže. Víc ke konci roku nepotřebujete. Kolem půl 12 jsme se vypravili do nejbližší večerky doplnit zásoby a pyrotechniku a projít se do parku za účelem urvat si nějaké ty přebytečné prsty pomocí asijské třaskaviny se špatně přeloženým návodem k použití. Náš hlavní distributor rohlíků a turistických informací o Vietnamu zklamal a ze zbraní nabízel pouze prskavky. Sice dobrá kvalitní prskavka a za dvanáct moc jich v balení, ale to už vyrobíte napalm spíš z rumových pralinek.

Naštěstí se ukázal nákup pyrotechniky jako nošení práskacích kuliček do minového pole. Park už byl plný a masy lidí proudily jako řeka mezi ostrůvky ze spících bezdomovců, odpadlíků a kalužemi blití. Do you have a lighter please? ptá se týpek s mokrou bundou. Bez zbytečného čekání si rovnou odpovídá a vyrve Milému zapalovač z ruky. (Během večera takhle přijde o zapalovač později i Houba). Chvíli se snaží vůbec identifikovat a zapálit knot římské svíce a hned poté si ji namíří přímo na kecky. Než ho stihneme upozornit, už letí po cestě mezi stromy zuřivá petarda a vyklízí prostor v ječícím davu. Byli jsme svědky dalších cca deseti názorných ukázek, jak je nakládat s pyrotechnikou obzvlášť debilním způsobem; od zírání do doutnajícího knotu několik centimetrů před obličejem (podívejte-se-všichni-jestli-to fakt-hoří) po střílení petard na živý cíl do největší hloučků až po zvědavé ďoubání sirkou do nevybuchlé munice (jaktože-to-nefunguje?). Po hodině jsem se z pásma Gazy proskákala rovnou do sprchy a do postele, zanechávajíc kluky v kooperaci s párem, který přišel do parku s krosnou plnou petard a ambiciózních plánů na zničení planety.

Ráno jsem vyrážela se Žmurem z tichého bytu se zdevastovanou posádkou už v půl9, abych se připojila k Dagi a její novoroční tradici. Dagi má celkově talent k pěstování zhýralých tradic blízkých k navozování pocitů slasti prostřednictvím nevšedního jídla a pití. A k takovým je člověk bez vůle přes svátky nežrat, jako jsem já, málokdy citově nezaujatý. Sraz byl domluven na snídani v Imperialu a ačkoliv jsem své chuťové buňky ladila prostřednictvím imaginace celou cestu tam, skutečnost je překonala. Horké a vlhké lívanečky s javorovým sirupem a domácí rebarborovou marmeládou, uzený losos na křehkém římském salátu, poctivá italská mortadella na křehkých toustech, zapečená rajčátka se sýrem a opékané minipárečky, restované žampióny a labužníkova vajíčková procházka na deset způsobů s dijonskou hořčicí, nadýchané koláčky s tvarohem, čerstvé ovoce v ledu a káva tak silná, že mě z ní brnělo patro, to vše za doprovodu swingu a příjemné konverzace. Na závěr jsme si přiťukly sklenkou šampaňského a plánovaná postapokalyptická procházka po opuštěném městě se zkrátila spíš na cestu k nejbližším lavičkám a rozepínání všemožných zipů, ale slunce nám svítilo do mastných tváří a rozvalovaly jsme na nich zcela kocovinoprostě a blaženě.