Skalpel prosím!

příspěvek pro dámy

To máte tak. Už od počátku tohoto těhotenství jsem se hrozila gestačního týdne, kdy budu muset Čičmanovi oznámit (ha, na tomto místě poprvé publikuji Prenatálcovu přezdívku, která mu, a já se nebudu divit, v mírných obměnách zůstane až do vetché staroby jako chudáku Žmurovi!) Tak teda prostě jen že Čičmanovi někdy po 20. týdnu budu muset říct: „tak kamaráde, konec srandy a teď už se ven jen tak nedostaneš!“ To by mohl Žmur vyprávět na černých hodinkách při draní husího peří, jak jsem ho vyháněla ricinovými porodními koktejly a jak ho v Porodnici vymítali tři dny a tři noci jako Antikrista a ani mu to nehlo brvou, zatímco jeho matka se potácela po chodbách v halucinacích a snažila se oběsit na pupečních šňůrách méně vzpurných novorozenců.

Od Čičmanova početí jsem si byla opravdu jistá stanoviskem, že rodit zkrátka nebudu, pardon. Asi jsem chirurgický typ, ale já jsem byla za sešité břicho po císaři vděčná, i když se mi tenkrát všichni hrozně omlouvali, že Žmura nevytáhli namodralého po kouskách a kleštěma, ale bylo by to přirozeně a já tak v tomto světle zůstala okradena o euforii a dojetí z mokrého uzlíčku na hrudi a vyštepovaný monogram primáře na zadku. S heslem „hlavně nepodcenit prevenci“ jsem začala od prvních gynekologických kontrol hlásit drobné, zato však stále se stupňující bolístky. "Opravdu Vás to tady tak bolí?" ohmatává doktorka jemně jizvu, abych se jí nerozpadla pod rukama a nevyhřezla svá střeva na čisté gynekologické křeslo, zatímco já sykám, ale rádoby se statečně se přemáhám. „To je zvláštní, podle ultrazvuku máte jednu z nejsilnějších a nejlépe srostlých jizev, které jsem kdy viděla. S takovou se nemusíte vůbec obávat, že by to tentokrát nevyšlo přirozeně!“

Víte, když přijdu do obchodu, fakt vím, co chci. A vím, že v tom zelenkavém topu se stříbrnýma doplňkama budu vypadat jako dva dny leklý rejnok a ne mořská panna a že si ho prostě nebudu zkoušet, ani kdyby mi ta prodavačka načůrala do kabinky, jak je to trendy a ladí mi to k vlasům. Naopak to i tak debilní triko získá navrch cejch, že je protěžovaný a tím pádem daleko hnusnější než ve skutečnosti a než si vůbec zaslouží. Vážně nechápu ženy, co volají z kabinky „Prosím můžete se jít podívat, jakej v tom mám zadek?“ a potom dlouhé „Áááách“ a „Myslííííte?“.

Nemyslím, vím. Potřebuju císařský řez a je to bohužel věc, kterou nedostanu standardní cestou vyhledej si produktový popis od výrobce-stáhni si manuál-podívej se na youtube. Už vidím Milého třímat keramický nůž a Žmura jak drží čajový podnos s kosmetickými vatovými ubrousky! A protože mi zdravotníci bez nějaké známky empatie a pochopení náznaků pořád dokolečka omílají, že druhý porod je úplně jiný než první a jaká to bude super párty s chlebíčkama a šampaňským, začala jsem tu kudlu osobně a beznadějně brousit.

Aspoň tedy do dnešního rána, než jsem otevřela dveře gynekologické ordinace a sestřička ohlásí, dnes zastupuje nový pan doktor! Ušklíbnu se a v duchu zakleju, že jsem se včera neoholila a jak dlouho jsem se vlastně neoholila? (u doktorky jsou prostě některé věci víc jedno) a vstoupila dovnitř.

„Neznáme se náhodou?“ prohlížím si doktora, zatímco mi vyplňuje papíry a ptá se na tlak a on na to „já si vás taky pamatuju, z ambulance  u I. P. Pavlova, že ano?“ A asi je zrovna první den v práci, úplně bezprizorní a projevuje ze mě nadšení, jako když najdete na chodbě přesně ten samý kávovar, na který jste zvyklí z minulého zaměstnání. „Paní Psice, a pracovala jste v XYZ“, projevuje nečekanou paměť a mě polívá ruměnec v očekávání, zda začne vyjmenovávat i mateřská znaménka v intimních oblastech nebo další pozoruhodnosti, kterých si při své práci na mě všimnul. „A vy už od té doby máte jedno dítě? A jaký byl porod? Budete chtít rodit spontánně?“ „Ne, ne, ne, ne, ne, prosím“ vycedím ze sebe mezi zuby a nervovými záškuby.“ „Tak to potom spolu zařídíme a vypíšeme, abyste šla do porodnice jen pro termín operace“ málem mě obejme a dá mi karamelku, jak se mě snaží uchlácholit.

Z ordinace před překvapenou sestru vstupujeme jako zasnoubený pár, který přišel požádat panímámu o požehnání. „My jsme tady s paní Psicí zjistili, že už se vlastně známe, tak ji rovnou převeďte do mé evidence, prosím.“ Potřese si rukou s Pižmurem, kterému jsou gynekologové jako množina divných úchylů, před kterýma si maminka sundává kalhotky, srdečně u zadku a jen velmi nerad kvůli přátelsky napřažené dlani musí na stolek pokládat opižlané jablko a rozečtenou příručku o hormonální antikoncepci. A přitom je to taková zásadní věc!