Kabelka

Na rozdíl od většiny mužů si nemyslím, že kabelka je přirozená estrogenová obsese jako Brad Pitt, tampóny, nebo depilování cukrovou pastou. Ke kabelce si musíte dojít vlastní cestou a já si moc dobře vzpomínám na svoji první, kdy jsem před usnutím pila teplé mlíko s medem a tajně si myslela na sprosťárny s Vinnetouem.

Moje babička i přes celkem průměrný sociální status ženy v domácnosti opečovávala ve skříni kožich z nutrie a patero společenských rób, na které si mohla jako vdaná a za komouše k tomu, tak maximálně věšet pytlíky s naftalínovými kuličkami, což pravidelně činila. A taky měla kabelky. Štrasové, sametové i festovní, kam se mi vešel celý obličej a voněly po kůži a lékorkách. Přesně tam někde jsem začala oceňovat velké kabelky. Protože jsou jako bonboniéra, můžete se do nich nořit půl hodiny v kuse a vždycky vytáhnete věc, nad kterou se podivíte tak, že zapomenete na podělaný klíče, co lovíte celou tu strašnou dobu. Milovala jsem, když k nám babička přišla, kývla na otázku „Můžu?“ a já se mohla nerušeně probírat mezi katolickými poutními medailonky, rtěnkami (babička se nelíčila, což potvrzuje moji teorii, že kabelky jsou jako tetování – můžete přidávat, než se zaplní, ale pak už to v životě nedáte pryč), hašlerkama, rukavicema, sépiovýma fotkama, brožema, účty a třpytkama z vánočních ozdob.

M. říká mým kabelkám „mlýny“. Cokoliv je totiž v mé kabelce déle než den, začne podléhat erozi z toho věčného natřásání a omílání, bohužel včetně telefonu, nebo rozemletých kouřových stínů (nepoužívám je a neptejte se mě, jak se tam octly). Čičman to samozřejmě chytla po mně - jako většinu mých špatných vlastností, takže její Hello Kitty shopper bývá vždy připraven poskytnout vám kompletní vybavení na piknik, hlavu od Barbie na prst, nebo si zkrátit dlouhou chvíli navlékáním korálků. A s vášnivým potěšením se hrabe v cizích. 

Takže když přijela na návštěvu moje máma a teta Broňa ze Švýcarska, Čičman zajiskřilo v očích a nebylo to jen radostí ze vzácného setkání. „Můžu?“ hrnula se k tetě, protože kabelka mojí mámy odpovídá spíš klasickému pánskému pojetí (klíče, peníze, jízdenka). Ale tetina kabelka už otevřená byla a to žiletkou zezpodu z tramvaje číslo 22. Spolu s těma všema božíma věcma na zkoumání tam chyběl taky mobil, peněženka a pas. Tak mi řekněte, smůla, nebo mají fakt čuch na turisty? 

O hovně

Už vám nikdy nebudu psát o nejhorších věcech, co se můžou stát na podzim, protože mám neodkladný pocit, že od minulého postu se mě každý nový den snaží přesvědčit o tom, jak jsem zapomněla pár podstatných bodů připsat. Než se propracujeme k těm opravdu zásadním, stojí za zmínku třeba to, že hned v pondělí úči fakt vyrazily Žmura i Čičman ze školky s axiomem, že ještě v životě neslyšely tak strašný kašel. Říkaly to se strhaným výrazem a pěnou v koutku, takže jsem se ani neodvážila tohle tvrzení rozporovat, zvlášť, když z nástěnky zmizely reklamy na odvšivovače a nahradil je claim, že nemocné děti do školky nepatří s pěti vykřičníky. A protože v mém pracovním výkazu bliká u nevyčerpané dovolené velká smutná nula, vzala jsem si home office.

Home office znamená, že se v úterý ráno zastavíte pro notebook do práce spolu s dětmi, což vás stojí hodinu a půl v prostředcích MHD, kde si nečtete knížku, ale trpělivě cedíte přes zuby, že ten pán vedle určitě nemá umělý voko a nesmrdí po rybičkách. Potom v Korporátu jezdíte 15 minut výtahem nahoru a dolů za užaslých výkřiků. Děti se pochopitelně stydí pozdravit šéfa, ale nestydí se kolegyni čmajznout tic-tacy ze stolu. V jídelně se polijou čokoládou a začnete sentimentálně vzpomínat na ta božská rána, kdy je vám dovoleno jet o samotě do práce.

Doma připojíte služební notebook a jdete uvařit čaj a vysokokofeinovou kávu. Smysl a radost vašich životů mezitím vymažou pár klíčových souborů a během toho, co se je zoufale snažíte obnovit, vyžahnou půlku kafe, což v reálu vypadá, jako byste je prohnali urychlovačem částic v CERNu. Vytisknete pár omalovánek, nasypete si instantní kávu přímo do úst a začnete se nepříjemně potit. Nezodpovězené maily nabývají na naléhavosti. Čas na dlouhou pohádku, ale ouvej, Čičman potřebuje kakat.

„Má-mí! Úž!“ volá mě za pár minut zvonivý hlásek z koupelny.

“Ještě budu, nesplachuj“, zadrží mě Čičman.

Na pracovním notebooku mezitím Žmur sází veselé smajlíky do rozepsaného mailu.

„Máá-mí“ ozve se ze záchoda, sotva ho stačím odehnat a aktualizovat si heslo na 18místnou kombinaci písmen a čísel, aby si to Žmur v životě nezapamatoval.

„Nic, ještě to není. Můžeš jít“ zamává Čičman blahosklonně ze záchodu.

Jak bylo to heslo? Dopr…

„Mááá-mííí!“

Běžím znova do koupelny a v kofeinovém rauši se ji chystám se vyrvat i se záchodem ze země, jestli to zase nebude. Ale je. Chytne mě za ruku a dovede mě k míse. „Tohle je táta“, míří ukazováček k majestátnímu útvaru jak od bizona. „Tohle jsi ty“ (podlouhlé hnědé hovínko – asi jsem vám to měla fakt vyfotit, protože vy vlastně celé ty roky ani nevíte, jak vypadám), „tohle Žmur“ a pak ten nejmenší – „a tohle jsem já, mami“, dodá hrdě.

Že bychom měli tyhle Vánoce konečně i betlém?

Seznam nejhorších věci, které se vám mohou na podzim přihodit ve školce

Školka nejsou jen roztomile seřazené bačkůrky v šatně, zemlebába, první osahávačky, ani nonstop besídky s rumovýma kuličkama. A jestli je období, kdy se dá o školce natočit horror víc než kdykoliv jindy v roce, je to právě říjen.

Paraziti. Život s dětmi bývá plný překvapení a parazitů. I ty nejhorší z nich jako klíšťata ale sychravý vítr zažene do jejich útulných světniček, kde mají na poličce v zavařovačkách zásobu tučných borelií na celou zimu. Pak jsou tady nesamostatní paraziti jako vši a roupi, kteří se s kufříkem vajíček promrzle opírají o zvonek před školkou a učitelky se s nimi objímají jako se starými známými, co se vrátili z prázdnin. Spolehlivým identifikátorem bývá varovná cedulka s mnoha vykřičníky na nástěnce u vchodu. Je také užitečné sledovat, kde se personál bezmyšlenkovitě drbe při předávání dětí.

Nucený sběr tobolek. V tomto období mnoho školek od rodičů vymrzuje kaštany a žaludy jako výpalné a stavební materiál na zvířátka. Lze z nich stavět i parazity z bodu 1. pro všechny malé chamtivce, co musí mít vždycky to samé, co ostatní. Já jsem měla poslední dva týdny kaštany zastrkané úplně všude včetně kreativních rezervoárů našich dětí (v zásuvce na ponožky, nebo v používané ruličce toaletního papíru). Píšu měla, protože když jsem si jedno rozespalé ráno sáhla do kapsy kabátu pro kapesník, vytáhla jsem tlustého bílého červa a teprve potom žalud s dírkou uprostřed. True story!

Inkluze. V naší školce je pět dětí s nestanovenou diagnózou, z nichž jeden chlapeček konstantně bzučí. Bzučílek bývá vyzvedáván mezi posledními, přičemž to díky učení nápodobou odpoledne ve třídě hučí jak v úlu už mnoha hlásky. Nejvíc bzučí oslabeným učitelkám, které jsou kolem páté zralé na transfúzi díky krevní ztrátě z parazitů a mnohočetných řezných poranění při výrobě kaštanových zvířátek.

Depresivní písničky. O dešti, lukách a nerozhodných jezdcích, nebo nevděčných zahradnících. Tohle zase jede po školce doma vám. Je to taková malá pomsta personálu za ranní maskování dětských nemocí a následné vypnutí mobilního telefonu.

Žlutá rýma. Diagnóza, kterou učitelky vyhlašují při souběžném výskytu dvou a více předchozích bodů. Žlutá rýma je navzdory barvě červená karta a vyřazený hráč bývá přijat zpátky do kolektivu nejdřív za týden. Jen pár hodin po šťastném návratu už má opět žluté sople na rukávech a čeká se jen na regulérní důvod pro další hromadný exodus. V šatně školky můžete ráno slyšet koučující rodiče, jak dětem ukrývají na tajná místa vycpávky z papírových kapesníků a šeptem je nutí smrkat mimo dohled učitelek. Nejlépe v pološeru úklidového kumbálu. 

Dětská divadélka. Amatérské soubory pedofilů a mentálně postižených se opět vydávají na svou obskurní zimní štaci, čímž roznáší parazity, žlutou rýmu a depresivní písničky v rámci celorepublikové předškolní sítě. 
"Tak o čem to bylo dneska?" ptám se Žmura. 
"Ále, zas tam byl nějakej kníratej chlap převlečenej za princeznu a dával karamelky za to, kdo ho vysvobodí. My jsme si ale stejně jen nabrali do kapes a nechali ho v komnatě", zhodnotil kulturní přínos Žmur a jako důkaz vytáhl dlaň plnou zmuchlaných papírků od bonbónů. Naštěstí na nich nebylo napsané telefonní číslo.

Alois: Exit

Milé děti, dnes si trochu zopakujeme dějiny tohoto blogu. Kdopak z vás si pamatuje na Aloise, moji umíněnou podkožní bulku? Všem jeho příznivcům musím nyní oznámit smutnou novinu, protože Alois už pár dní tvrdne mezi nechtěným bio materiálem v odpadkovém koši nejmenované chirurgické ambulance, pokud nevyletěl malešickým komínem.

Do krabičky jsem ho nedostala a tak dnes můžeme jen společně tiše zavzpomínat na ty dva dlouhé roky, co mi čechral vlasy a v zimě se tulil pod teplou šálu. A řeknu vám, jsem docela ráda, že jsem se odhodlala – protože ponechávat si tyhle Aloise může docela snadno přerůst v to, že vám přestane vadit taky čouhající plnovous z nosu, nebo chlupatá bradavice na čele.

Samotnému Aloisově konci předcházelo kouzelné pražské jitro, které jsem po dlouhé době nestrávila v kanceláři ani s dětmi, a měla jsem ho regulérně a opravdovsky jenom pro sebe. Což je na druhou stranu smutná věc, že člověk musí obětovat doslova kus sebe, aby si mohl takové ráno dopřát. To moje začalo brazilskou kávou a špenátovou palačinkou na trhu. Potom jsem to vzala křížem přes Smečky, kde ještě neotevřeli obchody a před vchodem do bordelu kouřilo pár štětek snídaňové cigáro. Zavřené krámy centru vůbec výrazně prospívají, protože sníží počet zevlujících turistů na pár Amíků s poblitýma converskama před nonstopem a zbydou jen fakt divný existence a ranní kolbenkářï. 

Ta atmosféra Prahy zívající z oparu mě tak vtáhla, že jsem po cestě zabloudila i do kostela Svatého kříže, který se choulí mezi značkovými shopy na Příkopech. Představte si, mají tam kopii Turínského plátna v životní velikosti a frontu na zpověď už takhle po ránu. Dokonce mě ta atmosféra vcucla natolik, že jsem se rádoby zajímala o katolický věstník na sloupu hned zpovědnice a mohla slyšet všechno ošklivé, co kdy v životě napáchala steřenka v květovaném šátku přede mnou, ale začala jsem si připadat jako stalker a hlavně jsem už trochu nestíhala termín.

Z toho mě vyvedla plná čekárna, ale na chirurgii to chodívá naštěstí rychle. Rychle a bezbolestně šel i nebožtík Alois. Když jsem si potom sedla a uviděla chomáč zkrvavených utěrek, které přede mnou sestřička nestihla schovat, rychle jsem pochopila, proč si mám jít radši na deset minut sednout do čekárny. I přesto, že jsem tam zakempovala tak dlouho, až to opět přivábilo sestru a vyrazila mě, jsem nasedla do špatné tramvaje a pak přecházela před troubící kolonou na červenou. To vás dovede k myšlenkám, jestli s bulkou nemohli vzít i kus mozku, nebo třeba smysl pro pečlivost a schopnost paličkovat ubrusy. Naštěstí se to u mě nepotvrdilo. Ostatně co se týká porušování své osobní integrity šlo stejně o malou rozcvičku.  

Před týdnem jsem byla na konzultaci v tetovacím studiu, protože si držím vlastně skoro tak dlouho jako Aloise i jeden motiv, kterým jsem si už fakt jistá. Mimochodem na tu konzultaci měl M. samozřejmě na poslední chvíli pohotovost, takže jsem šla do studia i s dětmi, pištícími před mřížemi hrůzou jak ve strašidelném zámku. Pollval mě ledový pot při představách, co budou dělat a hlavně říkat vevnitř, ale nakonec se staly miláčky tatérů v hromadě nálepek a asi ani nemusím dodávat, že Žmur už vymrzuje s kérkou Spidermana přes záda. Tak o tom zase příště. Jo a vlastně taky ještě o letence! Tak fajn víkend!