Kabelka

Na rozdíl od většiny mužů si nemyslím, že kabelka je přirozená estrogenová obsese jako Brad Pitt, tampóny, nebo depilování cukrovou pastou. Ke kabelce si musíte dojít vlastní cestou a já si moc dobře vzpomínám na svoji první, kdy jsem před usnutím pila teplé mlíko s medem a tajně si myslela na sprosťárny s Vinnetouem.

Moje babička i přes celkem průměrný sociální status ženy v domácnosti opečovávala ve skříni kožich z nutrie a patero společenských rób, na které si mohla jako vdaná a za komouše k tomu, tak maximálně věšet pytlíky s naftalínovými kuličkami, což pravidelně činila. A taky měla kabelky. Štrasové, sametové i festovní, kam se mi vešel celý obličej a voněly po kůži a lékorkách. Přesně tam někde jsem začala oceňovat velké kabelky. Protože jsou jako bonboniéra, můžete se do nich nořit půl hodiny v kuse a vždycky vytáhnete věc, nad kterou se podivíte tak, že zapomenete na podělaný klíče, co lovíte celou tu strašnou dobu. Milovala jsem, když k nám babička přišla, kývla na otázku „Můžu?“ a já se mohla nerušeně probírat mezi katolickými poutními medailonky, rtěnkami (babička se nelíčila, což potvrzuje moji teorii, že kabelky jsou jako tetování – můžete přidávat, než se zaplní, ale pak už to v životě nedáte pryč), hašlerkama, rukavicema, sépiovýma fotkama, brožema, účty a třpytkama z vánočních ozdob.

M. říká mým kabelkám „mlýny“. Cokoliv je totiž v mé kabelce déle než den, začne podléhat erozi z toho věčného natřásání a omílání, bohužel včetně telefonu, nebo rozemletých kouřových stínů (nepoužívám je a neptejte se mě, jak se tam octly). Čičman to samozřejmě chytla po mně - jako většinu mých špatných vlastností, takže její Hello Kitty shopper bývá vždy připraven poskytnout vám kompletní vybavení na piknik, hlavu od Barbie na prst, nebo si zkrátit dlouhou chvíli navlékáním korálků. A s vášnivým potěšením se hrabe v cizích. 

Takže když přijela na návštěvu moje máma a teta Broňa ze Švýcarska, Čičman zajiskřilo v očích a nebylo to jen radostí ze vzácného setkání. „Můžu?“ hrnula se k tetě, protože kabelka mojí mámy odpovídá spíš klasickému pánskému pojetí (klíče, peníze, jízdenka). Ale tetina kabelka už otevřená byla a to žiletkou zezpodu z tramvaje číslo 22. Spolu s těma všema božíma věcma na zkoumání tam chyběl taky mobil, peněženka a pas. Tak mi řekněte, smůla, nebo mají fakt čuch na turisty?