Logobestie

Těžko byste hledali hutnější logopedický materiál, než jsem byla zamlada já a M., a to jsme se ještě ani neznali. M. mluvil svým kódovaným jazykem, kterému nikdo nerozuměl a psal zrcadlově, přesně jako ty poloprůsvitný děcka z horroru, co nad váma stojí v noci v medvídkovým pyžámku s nepřítomným výrazem a nožem na steaky. Já jsem nemluvila až do čtyř skoro vůbec a budila tak v matce neustálé podezření na různé stupně mentální retardace. Když jsem konečně promluvila, znělo to jako když nalitá Aťka Janoušková vyzvrací na bar protézu. Je zázrak moderní logopedie, že z nás vyrostli lidé, co si vzájemně nešlapou na jazyk a není jim souzeno komunikovat jen pomocí nalepovacích lístečků na lednici. A vůbec, logopedie je pro mě dream job, kdy si chodíte do práce vybarvovat omalovánky a mezitím s vlídným úsměvem odezíráte ze rtů malým šišlalům.

Jak už jste pochopili, pro široké spektrum logopedických vad mají naše děti zkrátka genetické predispozice a protože Žmur nastoupí příští rok do školy, rozhodla jsem se ho vzít k veselému šášovi se skládankama a trochu pořešit sykavky a zakleté Ř.

Naše entrée posrala hned v úvodu vyhořelá sestra, která neměla pražádné pochopení pro to, že si Žmur naložil plné kapsy letáků pro lidi po mrtvici a Čičman se hlasitě domáhala kakání s temnou výhružkou, že to pustí na podlahu. V ordinaci nás potom čekalo o to horší zjištění, že nešlo o sestru, ale logobestii osobně.

„Tak“, bouchla paní Krkavcová do stolu místo přivítání, když jsme se usadili a zaujala nebezpečně blízký úhel ke Žmurovi. „Zazpívej prší, prší“ procedila a posvítila si na něj lampičkou. Žmur zcela přirozeně sklopil zrak a mlčel jako skála. „Vy jste ho nenaučila prší, prší?“ zeptala se mě přísně s implicitní výčitkou zanedbání základní výchovy.

„Já myslím, že…“ „Píšu si“ zamítla mou obhajobu hned v počátku Krkavčice, naškrábala něco do stohu papíru a vytáhla ze šuplíku omalovánky a pastelky. „Tohle vymaluj“ zněl další příkaz, u kterého se nemluvilo, takže se ho Pižmič na můj vkus odvážně zhostil. Pastelka škrábe po papíře v mrazivém tichu. Krkavčice se chvíli nespokojeně zmítá a otírá si čelo do počmárané omalovánky patlala před námi. „Držíš špatně tužku!“ zařvala, když si vysušila všechny potní žlázy na nezakrytých částech těla. Žmur si povzdechnul a přehmátl pastelku těsně před tím, než mu Krkavčice se správně uchopenou a do špičky ořezanou tužkou začala klovat do prstů.

Moje představy o veselé tetičce s balónky se rozplynuly stejně jako představy o výstavním Žmurově „ř“. Tady bude největší úspěch, pokud nezačne koktat a pomočovat se v noci. Na konci logo mučení vyplňuji dotazník, zda Žmur není z rozvrácené rodiny a kompletní výčet příbuzných, kteří nemají správnou výslovnost. Připadám si trochu jako na rampě v Osvětimi a snažím se správně artikulovat, přesto zaznamenám, že Krkavčici raší na čele další smrtelné krůpěje. „Je všechno v pořádku?“ zeptám jsem se s výstavním „ř“ a ani jednou se nezakoktám. „Vy…(polknutí)…držíte špatně tužku!“