Proč se vracet ze Srí Lanky

Jak už jsem vám psala minule, Srí Lanka je obnovitelný přírodní zdroj úsměvů a lidského tepla, na to by tam mohla svítit celá města. Příroda tam není oplocená slečinka, na kterou se nesmí šlapat a čůrat jako doma v Riegráčích, ale něco, co vás donutí úplně změnit optiku toho, jaká botanická odnož k vám ještě nepatří a co už vámi naopak začíná prorůstat. A stejně je boží vrátit se domů, víte proč?

1.      Káva

Plaché pokusy pěstovat kávu na současných čajových plantážích prý skončily nemocí keříků. Podle mě šlo spíš o vzpouru, při které se kávovníky nadále odmítly podílet na tom, jak s jejich bobulemi místní nakládají. Srílanská představa tohoto povzbuzujícího nápoje vypadá tak, že se těch magických sedm gramů mleté kávy na jedno ristretto zalije v konvici litrem vlahé vody. Vizuálně i chutově máte potom problém rozlišit, jestli pijete druháka z Pigáče, nebo kafe. A hlavně, i kdybyste byli kofeinová smažka jako já, fakt do sebe nedostanete pět šálků téhle brčoly pro pokrytí kritického množství kofeinu v krvi. Postupně začnete ztrácet přehled o tom, kam jedete a jaký je den, natož jestli je ráno, nebo večer.

2.      Rice&curry

Ráno a večer ostatně nerozlišíte ani podle toho, co právě jíte. Snídá se rýže a curry, oběd v pětatřiceti stupních rádi vynecháte, a večeří se…ano, rýže a curry. Ze začátku jsme byli z curry unesení. Užívali jsme si, jak všude chutná trochu jinak, rozněžňovali se nad barevnými miskami a přísahali si, že tohle jídlo si budeme vařit i doma do konce našich životů. Nechápali jsme ignorantská prasata, co se v restauracích kňouravě dožadovala pizzy, nebo aspoň částečného ústupku v podobě nekořeněného pokrmu. „Pche, to mohli jet do ZOO a dát si langoše u stánku“, domnívali jsme se pokrytecky skoro celý první týden. Nad jídelními lístky jsme si přestali skákat do řeči docela brzo. Už jenom text začínající na rice&curry u mě na konci pobytu vyvolával dávivý reflex, natož když menu obsahovalo i názorné obrázky. Jestli chcete vědět, na které jídlo vzpomínám s chlípnou slinou v koutku, bylo to naše poslední meníčko od Burger Kinga a klidně mi za to nafackujte žemlí zakydanou od majonézy. Pořád lepší než každodenní kopec pálivé rýže.

3.      Útulné domácí prostředí

…většinou zahrnuje nasáklou skvrnitou postel, na které se před vámi v horečce dengue musela potit stovka předchozích turistů a sprchu nad záchodem určenou k likvidaci všeho – od osobních pachů přes plíseň v dlaždičkách a šváby o velikosti malíčku. V jednom sladkém apartmánu M. při rutinním vyklepávání švábů z věcí nakvašeně vylezla z krosny žába, zatímco na vysočině na mě zaútočil metrovým skokem rozzuřený gigantický škvor schovaný pod záchodovým prkýnkem. Zrezlou sprchovou hadice s kropicím dosahem po celé koupelně nakonec ještě rádi přijmete za svého nejsilnějšího spojence.

4.      Bordel a odpadky

Místní jsou hrdí na svoji zemi, což vám nezapomenou připomenout při každé příležitosti. Ale zároveň přitom flusnou betel pod sedadlo ve vlaku a otevřeným okénkem nenuceně vyhodí plechovku od piva. Většina cest se tak dělí na jízdní pruh, krajnici pro chodce a (nejširší) odpadkový pás, ve kterém se zpravidla pasou prasata a místní skot.

5.      Spodní proudy

Indický oceán je na první omak teplej kámoš, co nedá ruku z vašeho ramene a druhou vás pleská vlnkou po zadku. Než se stihnete osmělit, přižene se menší tsunami. Boj o život, žaludek plnej velrybích chcánků (hlavně že celou dobu úzkostlivě pijete balenou vodu žejo…) a než proletíte tunelem, vyflusne vás to na sousední pláž. Plavky za vámi mrskne pár minut poté. Vysmrkáte si do dlaně hromádku písku a musíte to jít zažít ještě jednou. Jako křeček v kole.

6.      Děsivá doprava

Na typické cestě po Srí Lance se nestíháte bát o svůj život, protože si nejste jistí, jestli už jste nezaklepali bačkorama na poslední křižovatce a tohle je jen nějaký dopravní očistec. Vlaky i autobusy jezdí zásadně s otevřenými dveřmi, ze kterých visí často jen za jediný úchop ruky všichni, kdo nastoupili poslední. Nastupuje i vystupuje se za jízdy a to i ve vlaku – z něj je lepší katapultovat se do zmíněného pásu s odpadky, jež vás obejme a pohltí jako vláčná matrace. Jediným akceptovaným pravidlem je to, že silnější má přednost a víc trubí, ale na silnici najdete i mnoho závodních tuktuků, kteří předjíždějí náklaďák a o cenťák je přitom líže pokroucený nárazník autobusu. Nejlepší je zavřít oči, stejně jako u přecházení.

  

7.      Somři, zlodějíčci a těžko odstranitelní kamarádi

Beru dvojí ceny pro turisty a pro místní, beru smlouvání a beru, že někdy za stejnou věc zaplatím úplně jinou cenu – pokud se to pořád pohybuje aspoň v nějakých rozmazaných mezích. Ale na tohle vás naši bezďáci z hlaváku fakt nepřipraví, protože někteří místní performeři (a to často v lepším tričku, než je to vaše) nemají laťku nízko – nemají ji totiž vůbec nikde.

„Ahoj, kam jdeš? Jdeš do supermarketu? Paráda, máme stejnou cestu. A ty mi na jejím konci zaplatíš i můj nákup – kámo, vždyť jsme spolu právě strávili cestu přes dva bloky a víš o mně všechno. Přece nechceš, aby moje rodina chcípla hlady, že ne?“ Pokud máte mokvavý vřed, nebo lepru, je přímo povinností udělat si stánek přes půl chodníku a vystavit zchromlou končetinu na pult hned vedle chilli placek.

P.S. Sorry za nekvalitu fotek. Když jsme u těch somrů, můžete mi příště přispět na lepší mobil. Jo, co se na Srí Lance naučíš…

Agitka! Názornější lokální verze "Raději knihu"

Před fabrikou na čaj se o parkovací místa ráno nikdo nehádá. Auto má generál a zbytek top managementu přijede na kole...

Tohle není alpská selanka...

Krávy se totiž pasou na hřbitově, jak jinak než v odpadcích. Tady i zarytý nerecyklátor odpadu pozná, co po vás zbyde po smrti. Zlatý žuby a petflašky.