První sníh

Ano, i ten nesměle zašedlý poprašek na střechách a autech se počítá k tomu, aby Psice zabředla do sentimentálních pocitů. Můj první sníh bylo vytáhnout narychlo boby a tátu na kopec, abych potom prosvištěla po bahně mezi strništěm z trávy a skončila v potoce za hurónského smíchu otce nahoře. Mokrý tenisky, protože se ještě nestihly koupit zimní boty. Nebo lodičky od sněhu a tajně sdílená krutorůžová rtěnka, když jsme s nejlepší kamarádkou zdrhly v půlce tanečních do hospody. Pak taky předzvěst pěti měsíců konstantně omrzlých prstů a narozenin, na který nepřijde půlka lidí s výmluvou na hnusný počasí.

Přesně v tomhle vydání to podědila ČIčman, která ostatně ráno vítala první sníh zhnuseným „fůj“.

A nevím, jestli je to tím, že se Žmur narodil na Silvestra, ale jeho radost ze zimy je naopak nezměrná a pro teplomilného člověka řekla bych až nesnesitelná. Žmur, který si před večerním koupáním chodí házet do vany tvořítka plná ledu z mrazáku, s prvním sněhem pookřeje jak tučňák v pražské ZOO. „Teď ještě, aby nám tak mrzlo“, modlí se vroucně během toho, co si nabírá plné hrsti žlutého pražského sněhu (a sype si ho do chřtánu, když se nekoukám.)

Tak - a tím na dva týdny končím se vším, co má co společného s termoforem, omrzlinama, chřipkou, nebo pletenýma fuseklema. Protože při téhle teplotě je nejvyšší čas vypadnout a letošní narozeniny strávit někde, kam nepřijde tentokrát vůbec nikdo. Pokud nepočítám cejlonskou krajtu a partičku hulmanů, co mi prošacujou krosnu. V pondělí ráno se zkrátka s M. jako obvykle s pár dolary v kapse probudíme na Srí Lance a  dá-li Buddha a místní připojení, budete vědět všechno. V opačném případě ahój za čtrnáct dnů tady!