Pravidla pánského čundru

To první společné léto mi Milý opatrně vysvětlil, že čundr s klukama z Brna je pánská záležitost, do které se holky nezatahují, protože by ho nedocenily. Něco jako 23letý Zacapa bez coly nebo poluce. Kromě přirozené zvídavosti jsem neměla problém akceptovat skutečnost, že mi bude po celý víkend odepřeno lehávat v příkopech u vesnických kulturáků a nosit krosnu se spacákem, náhradním tričkem a deseti Staroprameny. Až na tu zvědavost. Copak asi dělá šest kluků v pěti spacácích(Brouk ho většinou zapomněl)? O čem se tak asi baví? Sdílejí i pět kartáčků na zuby?

Tak o dva roky později měla stálé přítelkyně už většina účastníků a podobné otázky jsem si asi nekladla jen já, takže se uskutečnil průlomový ročník smíšeného družstva.

Těch dalších pár let se proběhlo v hormonálně vyrovnaném kolektivu s úspěchem, ačkoliv na konci už můžeme postřehnout první nahlodávající zub fotrovatění třeba u Václava, který tak tři roky nazpátek prohlásil, že letos vážně přemítal, „jestli má zapotřebí se špinavej a smradlavej tahat mezi vesnicema“. Ale stejně jel a bez zbytečných pindů špinil a smrděl, takže to můžeme brát jen jako takovou předtuchu babykalypsy, která měla přijít napřesrok.

Potom totiž udeřila doba porodní.

Místo spaní pod širákem rodinná chata s pískovištěm. Místo panáků zelené kojící čaj s fenyklem.

Mohlo by se vám zdát, že život po třicítce je už jen jedna dlouhá highway to hell lemovaná druhými a třetími dětmi, svislými vráskami na obou stranách úst, Lexaurinem a papírovýma botama na konci cesty. Vlastně jsem to popsala skoro přesně, ale v rámci vytěsňování špatných vzpomínek a stařecké demence to mozek nebude nevnímá jako přímý motiv k sebevraždě. Prostá přítomnost děti sice obtíže s hemoroidy nevylepší, ale co je jejich nejvíc charakteristická vlastnost, strašně rychle rostou. Uplynul rok a shodli jsme se na tom, že zapojíme dozor širšího příbuzenstva a tenhle čundr bude bezdětný. (Vidíte? Stačí do hry přidat pár kojenců s kolikou a najednou už dámy na pánské jízdě nikomu nevadí).

Původní množina účastníků se zmenšila, protože do té doby se stačilo narodit pár těch druhých dětí, které hlídací babička nenakojí. Zároveň se rozrostla o jednoho černého pasažéra. Žmur byl sice u babičky internován týden před plánovanou akcí, ale potom oba prarodiče podle plánu odjeli na svůj vlastní bezdětný výlet do Jeseníků, takže jsem balila o jednu tašku a obavu navíc. (Taky nemáte rádi lidi, co organizují večírek v povinném travesti dresscode a potom sami dorazí v civilu?)

Brzy po příjezdu ale proběhlo spontánní hodnocení všech členů výpravy jednoznačně ve Žmurův prospěch. Vlastně mě zas tak moc neudivuje, že s ním nikdo neměl problém. Mně taky nevadí, že mě pozoruje u stolu cizí dítě při obědě, když mi z talíře netahá maso a neplácá mě s ním po stehnech až si musím utírat omáčku z ofiny.

A co mě taky nepřekvapilo, krátce po našem příjezdu na Křivoklát se dosud modrá obloha zatáhla a potom už jenom dva dny souvisle pršelo. Brouk alias člověk, který jezdí trasu Brno - Praha většinou na bicyklu, na déšť zareagoval typicky. Shromáždil v penzionu šest lidí se záporným vztahem k cyklistice do místnosti 2x2 metry a donutil je za hlasitých protestů sledovat v pokojové TV právě probíhající Tour de France, aby mohl posléze sám spokojeně usnout.

Po pasivně stráveném odpoledni jsme byli všichni plni sil na večer, někteří přímo přeplněni a někdo vytuhnul o půl osmé a naštěstí to byl Žmur. Drželi jsme se v dosahu hlídací vysílačky, vzhledem k počtu (tří) místních restaurací na rynku jsme to však nevnímali jako omezení. Dokonce jsme vydrželi dlouho po půlnoci za plného vědomí, že budeme s velkou pravděpodobností vstávat podle žmuřího budíčku ve čtvrt na sedm. První místo v setrvačnosti obsadili Václav s Evičkou, které místní mládež nalomila na návštěvu technoparty opileckým odhadem tak tři kiláky za řekou ve tmě, ale drogy a alkohol zajištěny a zdarma pro všechny! (Tady si seru do vlastních zfotříkovatělých mokasín, protože věkový průměr mládeže byl kolem 29 let).

Ostatně tuhý kořínek a index společenské zábavnosti místňáků nejlépe dokumentují elektrošoky taserem na holou zadnici, které si křivoklátští hoši rozdávali jako štafetu před barem. Chvílemi jsme si tam připadali jako v akčním filmu hongkongské produkce, kde hlavní hrdinové létají v kotoulech vzduchem a odráží se od stropu. Jakmile byly vypáleny všechny místní zadky, začaly se rozepínat poklopce a to už bez pobízení zaplatil svůj účet i Václav.

Žmur byl milosrdný a nechal nás zhýrale vyspávat až do čtvrt na osm. Na kocovinu v intencích „pij s rozumem“ mi ráno bohatě dostačoval jeden Redbull ze stánku, na který jsem stála v docela dlouhé řadě a jako jediná jsem si nekupovala panáka. Pokud se tedy někde stala chyba, pak to byla rozhodně objednávka hamburgeru „Gurmán“, po kterém jsem si mohla z patra vytahovat šrapnely špatně semletých kostí kuřecího separátu jako z jehelníčku. Ale zbytek kamarádů se ráno zmítal v daleko beznadějnějších grimasách i bez Gurmánu, takže to tu uvádím jen jako drobnou nehodu v celkovém výčtu. Myslím, že na příští ročník jsem připravena i s jednovaječnými dvojčaty nebo smečkou aljašských malamutů. Pokud nebudou moje, přece jen už bych si nerada nechala ujít tu ránu taserem bez obav, kdo udělá Žmurovi snídani.

Merda grande

V neděli jsme naložili Žmura a jeli ho vyvětrat na okysličený vzduch po pražských parcích, rozuměj aby si skládal zvířátka z vajglů a dával pozor na holubince, který právě v téhle sezóně vypadají jako borůvkový krém a Žmur si nikdy neodpustí znovu to vyzkoušet a opět se zklamat, protože to prostě není rozpuštěná zmrzlina, ale natrávené bobule bezu. Když to tak píšu, skoro musím posmrkávat dojetím za své dětství na malém městě, kde jsme si chodili přepírat skvrny na teplácích do potoka, aby mamka nevěděla a hnědou krustu na botách jsem mohla odloupávat jen když jsem šla zkratkou přes oranici. Ale dnes jsem nechtěla psát jen o hovnech, i když se vám začátek může zdát zavádějící.

Chtěla jsem psát o tom, že jsme měli namířeno na Petřín a jakmile Žmurovi v kočáru poklesla hlava na rameno, řekli jsme si, že se pokusíme dojít co nejdál a v cíli se odměníme delikatesním obědem. Tenhle výrok se udál někde u Národní a na Malé straně shodou okolností probíhal francouzský farmářský trh z jediného vysvětlitelného důvodu: abychom mohli bezmocně polykat naprázdno nad vůní mušlí a čerstvě upečených baget, na které stálo odhadem čtyřicetihlavé stádo stejně slinících gurmánů ovšem s daleko větším odhodláním než je to naše.

Nebudu vás zdržovat všemi zastaveními naší křížové cesty: na Malostranské byla zahrádka příliš blízko u tramvaje, u Hradu bylo menu nepřehledné, přes Kulaťák nejezdí výlukou tramvaje a tak jsme se octli na Břevnově ve výspě civilizace i našich požadavků: najednou nám stačilo, aby vůbec přišel někdo jako číšník a přinesl nám něco jako jídlo. A tady už se dostáváme k hlavní hrdince dnešního příběhu, pizzerii Pepenero, která jako jediný podnik nesplnila ani jedno. 

Pepenero patří mezi ty podniky, kde se hraje na lidovou italskou atmosféru za přestřelené ceny a pokud máte pod nápěvem druhého kola Ramazottiho cédéčka choutky strefovat se do repráků vidličkami nebo si dokonce vytvořit z domácí bagety špunty do uší a taky si je tam nacpat, zůstane to až do konce váš problém, nikoliv obsluhy. Ostatně Ramazottiho kompletní diskografii máte možnost slyšet minimálně 4x po sobě, protože zrovna tady se nikdo nepřetrhne, aby se na vás přišel podívat s lístkem a když už se někdo zjeví, tak ničemu nerozumí. Což by byla samozřejmost v Neapoli, ale na Břevnově tak trochu komunikační zásek. Nebo záser?

„Prosím za jak dlouho bude připravená pizza?“ ptám se s odvoláním na Žmura. Zatím vyrýpává nehtem vosk ze svíčky, ale za čtvrthodiny bude hotov s vybavením stolu a potom se pustí na bar a do provozních místností.

Číšník se nejistě usměje a odvětí „Pizza 5, 10, 15, 20 minut.“ Pravda, nejsem si jistá, jestli je to opravdu obsluha, nebo turista a řeči se nevedou o jízdním řádu nejbližší tramvajové zastávky. Ale i ten nejzazší časový údaj je hraniční, nicméně akceptovatelný, takže si objednáváme.

Po nějaké té necelé půlhodince nedostáváme jídlo, ale žízeň, takže si objednáváme znovu – a rovnou mojito, venku je horko a dlouho jsme ho neměli. Mysleli jste si stejně jako já, že se mojito nepeče na bukovém dřevu dalších dvacet minut? Jen připomínám, že máte stále vlčí hlad a nově i žízeň, takže vaše animální já se snaží racionálnímu já nějak omluvit celý ten zasraný podnik, za který budete navíc tučně platit. 

„O to čekání si víc pochutnáme! Ta mozzarela bude zaručeně pravá buvolí! Podívej se na tu uběhanou obsluhu, jak má ten chlápek s bílou zástěrou a cigárem v koutku vpadlé tváře! S bílou zástěrou? A není to kuchař? Jaktože kurva hraje karty?!“

Vnitřní hlas číslo jedna definitivně zabalí obhajobu personálu, když před vás číšník postaví težce podměrnou trojdecku. Obsah tohoto nápoje můžete snadno spočítat na prstech jedné ruky: nějaké ty kostky ledu, dva rozdrbané lístečky máty, kolečko limetky, které je tak tenké, že se přes něj můžete dívat jako přes zelené sklíčko, jak se číšníci rekreují na baru. Bílý cukr místo třtinového a ledová tříšť se tvoří leda tak na vašich promarněných nadějích.

„Tak to už kapka za poslední kapkou“, shodujeme se. Rovnou zkontrolujeme, jestli na stole nezbyly mobily, peněženky nebo jakékoliv jiné předměty osobní potřeby, které by nás někdy v budoucnosti mohly kompromitovat a donutit se sem vrátit.

„Promiňte, ale tohle bohužel není mojito“ stavíme doličnou sklenici s mátovým ledovým čajem před číšníky na bar. „A co se týče té první objednávky, ztratili jsme zájem i o tu pizzu, která se právě v této chvíli peče 55 minut“. Číšník beze slov pokýve a vesele nám zamává na rozloučenou. To ale nebyla důstojná tečka za dnešním příběhem, nýbrž ztraceno v překladu.

Za pár vteřin za námi totiž vystartuje na ulici vedoucí klubu rozvalených číšníků, rozhazuje rukama a vyřvává na celou ulici: A kdo bude plátyt? Stát a plátyt!“ (zde bych ráda poznamenala, že to byl jediný moment, kdy jsme si mohli vychutnávat lidové italské atmosféry).

Kolemjdoucí se otáčí, tramvaje cinkají, psi udiveně přestávají močit na sloupy. Tři pohledy se setkají a v někde v dálce hraje foukací harmonika...

Nedali jsme jim ani korunu. Otáčíme se a ačkoliv jsme plni očekávání kulky do týla, zamíříme přesto jistým krokem do třetí cenové „U rusa“ naproti ve vedlejší ulici. Zahrádka s dětským koutkem, koprovka z obědového menu a točená kofola. Proč jsme sem nešli rovnou?

Evoluce dětských pracovních schůzek - od prsou až k masturbaci

Protože s bloguje.cz vám naposled zamávala na rozloučenou i historie psice, už se nikdy nedovíte, jak to vypadá s frekvencí mé přítomnosti v korporátu, kde jsem aktuálně odstavena od koryta díky rodičovské dovolené. Vlastně vás to nemusí ani moc mrzet, protože formální návštěva zaměstnavatele se uskutečnila pouze jedinkrát a to byl Žmur ještě larvou, která z 24 hodin prospí 20 (dodnes nechápu, resp. dnes už nechápu, jak jsem si v té době mohla stěžovat na nedostatek času!).

Pamatuju si už jen pár klíčových momentů: jak jsem se hyperelegantně oblékla do černé halenky, úzké sukně a bot na podpatku, abych nepůsobila dojmem rozcuchané rozáry s náběhem na laktační psychózu. Že mi Žmur poblil ramena a tak byla halenka batikovaná mlékem rozetřeným pomocí vlhčeného kapesníčku až do půlky zad. Žmur tenkrát prospal meeting (tenkrát jsem ještě předávala práci nástupci) i oňuňávání kočárku kolegyněmi a řvát začal způsobně teprve cestou domů v metru.

Potom přišly divoké doby, kdy jsem si začerstva sehnala externí part time a chodila na pracovní schůzky, podotýkám dámské, aby jste si zase nepředstavovali bůhvíco, s kočárem a pytlem hraček jako Mikuláš. Žmura jsem kojila tu skrytého za notebookem během odklikávání slidů, tu při zapisování poznámek k novému projektu. To byla vývojová fáze, kdy se začal plazit, jeho nároky na zábavu byly na úrovni dospívajícího lemura a s chrastítkama a plným prsem si vystačil klidně na hodinu a půl bez toho, aniž by podstatněji nabořil koncept schůzky nebo probíraná témata.

Později už nebylo třeba úvodních schůzek, což můžeme nazývat bodem zlomu, protože jsem brzy nato ztratila odvahu přijet kdykoliv kamkoliv bez rozpaků a rozeplými knoflíčky ve výstřihu. Přinejmenším bez hysterického organizování složitých přesunů, časových oken a hlídání. 

Žmur už může utéct, může v kavárně krást lidem sušenky od kafe – a taky to dělá, pokud za zadkem nemá drába, nejde ucpat mu pusu prsem a hlavně už mluví. Ne že by dospěl do té fáze, která bude teprve noční můrou – že bude bezprostředně vyprávět intimní historky z rodinného prostředí, ale jakmile slyší konverzaci, nenechá si uniknout příležitost k nějakému tomu žvatlavému monologu s hlasitostí nastavenou na mafiánské vyřizování účtů. Necháte ho proběhnout v zahradní restauraci jen v tričku? Můžete si být jisti, že bude nalezlý u cizího stolu a onanovat, což dělá při každé druhé vzácné příležitosti, kdy je zbaven plíny.

Asi uznáte, že tohle zrovna nejsou atributy, kterými byste se rádi pochlubili na pracovním obědě se šéfem. Ale vzhledem k tomu, že teď hlídání jednoduše nemám, je nutno domluvit postatné záležitosti a šéf zcela bez známek přemýšlení o příčinách a následcích navrhl, abych vzala Žmura sebou, přijde zítra opět ten den, kdy si budu ráno kousat nehty a zkoušet elegantní oblečky. 

Tentokrát mi je nikdo nepozvrací, zato bez problémů katapultuje bramboru vidličkou na kravatu nebo bude oslovat šéfa „táto“. Dokonce šéfa konspirativně podezírám, že tohle aranžmá vybral schválně, aby mohl na konci oběda s patosem vykřiknout „Jak se chceš vrátit do práce a managovat produkty, když neumíš řídit jedno malé batole?!“ Ale nic takového vážení nenastane, resp. ne zítra, ale zítra za rok, když už. Ty podstatné záležitosti nesouvisí s ničím jiným než prodloužením rodičovské až do října 2013. Prázdniny teprve začínají!

Neviditelná

Od pondělí si užíváme luxusu skutečných rodičovských prázdnin – zatímco Žmur zůstal se svým ranečkem čistého spodního prádla u babičky a dědy v Brně, snažíme se v Praze navodit dokonalou simulaci bezdětného života. 

Původně jsem měla za to, že mým největším protivníkem se stane touha padnout do náruče ustlané postele a ukrojit dílek z nějakých svých nasbíraných patnáctiset hodin spánkového deficitu. Vzhledem k tomu, že hlídání je pro nás něco stejně nečekaného a výstředního jako když najdete pětikilo na chodníku nebo soukromý koncert Radiohead na narozeninové oslavě, je hibernace opravdu krajně nežádoucí.

Realita mě každé ráno překvapuje – vstávám už třetí den v 7:24, abych v 7:28 už čile pobíhala po koupelně a mačkala z tuby pastu kromě svého i na dětský žabákovský kartáček. A co víc, kromě výstavy, o které se budu vypisovat níže a dvou filmů v kině jsem zjistila, že vlastně děláme to stejné, co děláme i se Žmurem, jenom v širším okruhu našeho domu. A pokud má batole defaultně nastaveno, že na výběr, vyzkoušení a zakoupení trička v obchodě mám vyměřeno 8 minut, je to jediná správná časomíra, protože po hodince strávené v obchodech s Gábinou jsem otravovala já ji s žádostí o kávu a okamžité opuštění převlékací kabinky.

neviditelna.cz – speciální díky přítelkyni za tip

Jsem krátkozraká, nenosím brýle a na většinu lokalizačních otázek normálně vidoucích kamarádů už předem odpovídám „ale jasně, že přečtu ten plakát půl kilometru za zatáčkou vpravo úplně v pohodě!“, takže návštěvu výstavy v úplné tmě beru jako takovou praktickou průpravu do budoucna - nikdo mi nezaručí, že si z důchodu v roce 2060 našetřím kromě kloubních náhrad z fakultního second handu taky na umělý laserový zrak. Výstava běží už přes rok, takže se na danou hodinu scházíme pouze v malé čtyřčlenné skupince, já s Milým a dvě slečny našeho věku (později ve tmě to jenom kvituju, protože větší skupina by na mě o mnoho víc dezorientovala a rozložila).

Ve dveřích si nás převezme průvodce Jára, za dveřmi je naprostá tma a dusno, tajně doufám, že se nikde nesklátím a neudupe mě následující skupina. Už první úkol – najít dveře a zazvonit na zvonek – ze mě nedělá slepeckého favorita, i když jsem si jistá, že vidím po Járovi nejhůř.

Následuje obhlídka jednotlivých místností improvizovaného bytu, jako třetí chodec v pořadí stále osahávám záda a ruce slečny č.1 nebo se zaplétám do dlouhých vlasů slečny č.2 a v koupelně se vzájemně domlouváme, že se za to přestaneme omlouvat, protože to děláme pořád. Vzpomenu si bezděčně na Kyslu a na to, že by se mu taková výstava a složení skupiny určitě líbilo.

Následuje město, chodník, nešlapejte tou pravou nohou do hlíny – no vy jste úplně celá v záhonu!, výstava soch a nakonec bar. Jaké mají sny lidé, kteří se narodili slepí? ptáme se konečně usazeni na barových židličkách Járy za pultem, snažím si nevylít Birella do klína. Zjišťuju, že do pusy se bez problémů trefím čímkoliv, dobré znamení! No, zdají se jim jenom hmatové a sluchové dojmy, vysvětluje Jarda a snažím si to představit. Je to úplně jiný vesmír. Před očima mi po té hodině poletují pořád žluté šmouhy, absolutní tmu nevidím. Když si dám ruce před sebe, vidím dokonce zřetelné obrysy svých roztažených prstů, což údajně není nic jiného, než dokonalá projekce mozku.

Byla jsem bez očí v daleko menším stresu, než jsem očekávala. Žádné snahy utéct rychle na světlo a přerývaně funět při ručkování po zdi, určitě i kvůli tomu, že mé šance najít východ i cestu zpátky by byly nulové. Stejně ale doufám, že s tou krátkozrakostí ještě těch pár desítek let dožiju!