Neviditelná

Od pondělí si užíváme luxusu skutečných rodičovských prázdnin – zatímco Žmur zůstal se svým ranečkem čistého spodního prádla u babičky a dědy v Brně, snažíme se v Praze navodit dokonalou simulaci bezdětného života. 

Původně jsem měla za to, že mým největším protivníkem se stane touha padnout do náruče ustlané postele a ukrojit dílek z nějakých svých nasbíraných patnáctiset hodin spánkového deficitu. Vzhledem k tomu, že hlídání je pro nás něco stejně nečekaného a výstředního jako když najdete pětikilo na chodníku nebo soukromý koncert Radiohead na narozeninové oslavě, je hibernace opravdu krajně nežádoucí.

Realita mě každé ráno překvapuje – vstávám už třetí den v 7:24, abych v 7:28 už čile pobíhala po koupelně a mačkala z tuby pastu kromě svého i na dětský žabákovský kartáček. A co víc, kromě výstavy, o které se budu vypisovat níže a dvou filmů v kině jsem zjistila, že vlastně děláme to stejné, co děláme i se Žmurem, jenom v širším okruhu našeho domu. A pokud má batole defaultně nastaveno, že na výběr, vyzkoušení a zakoupení trička v obchodě mám vyměřeno 8 minut, je to jediná správná časomíra, protože po hodince strávené v obchodech s Gábinou jsem otravovala já ji s žádostí o kávu a okamžité opuštění převlékací kabinky.

neviditelna.cz – speciální díky přítelkyni za tip

Jsem krátkozraká, nenosím brýle a na většinu lokalizačních otázek normálně vidoucích kamarádů už předem odpovídám „ale jasně, že přečtu ten plakát půl kilometru za zatáčkou vpravo úplně v pohodě!“, takže návštěvu výstavy v úplné tmě beru jako takovou praktickou průpravu do budoucna - nikdo mi nezaručí, že si z důchodu v roce 2060 našetřím kromě kloubních náhrad z fakultního second handu taky na umělý laserový zrak. Výstava běží už přes rok, takže se na danou hodinu scházíme pouze v malé čtyřčlenné skupince, já s Milým a dvě slečny našeho věku (později ve tmě to jenom kvituju, protože větší skupina by na mě o mnoho víc dezorientovala a rozložila).

Ve dveřích si nás převezme průvodce Jára, za dveřmi je naprostá tma a dusno, tajně doufám, že se nikde nesklátím a neudupe mě následující skupina. Už první úkol – najít dveře a zazvonit na zvonek – ze mě nedělá slepeckého favorita, i když jsem si jistá, že vidím po Járovi nejhůř.

Následuje obhlídka jednotlivých místností improvizovaného bytu, jako třetí chodec v pořadí stále osahávám záda a ruce slečny č.1 nebo se zaplétám do dlouhých vlasů slečny č.2 a v koupelně se vzájemně domlouváme, že se za to přestaneme omlouvat, protože to děláme pořád. Vzpomenu si bezděčně na Kyslu a na to, že by se mu taková výstava a složení skupiny určitě líbilo.

Následuje město, chodník, nešlapejte tou pravou nohou do hlíny – no vy jste úplně celá v záhonu!, výstava soch a nakonec bar. Jaké mají sny lidé, kteří se narodili slepí? ptáme se konečně usazeni na barových židličkách Járy za pultem, snažím si nevylít Birella do klína. Zjišťuju, že do pusy se bez problémů trefím čímkoliv, dobré znamení! No, zdají se jim jenom hmatové a sluchové dojmy, vysvětluje Jarda a snažím si to představit. Je to úplně jiný vesmír. Před očima mi po té hodině poletují pořád žluté šmouhy, absolutní tmu nevidím. Když si dám ruce před sebe, vidím dokonce zřetelné obrysy svých roztažených prstů, což údajně není nic jiného, než dokonalá projekce mozku.

Byla jsem bez očí v daleko menším stresu, než jsem očekávala. Žádné snahy utéct rychle na světlo a přerývaně funět při ručkování po zdi, určitě i kvůli tomu, že mé šance najít východ i cestu zpátky by byly nulové. Stejně ale doufám, že s tou krátkozrakostí ještě těch pár desítek let dožiju!