Jen si tak trochu tančit

Nevím, jestli ve mě zanechaly stopu dětské baletní piškoty, nebo geny mé rakouské babičky s valčíky od Strausse zatočenými do DNA šroubovice. Někdy to na mě prostě přijde, a to potom potřebuju tančit. Jasně, určitých nutkavých potřeb se můžete zbavit i o samotě v přítmí ložnice, ale výsledný pocit satisfakce bude podobný jako u masturbace. I jako introvert uznávám, že některý věci je lepší dělat s lidmi než o samotě. 

Když jsem se přihlásila na ukázkovou lekci moderního tance, Čičman se na mě dívala jako na hrdinu a Žmur s Emem jako na Jackass v díle, kdy lížou počůranej sníh ze zmrzlinových kornoutků. 

Na místě jsem byla přesně v 18.50, tedy s desetiminutovou rezervou, na kterou jsem byla hrdá až do chvíle, kdy jsem zjistila, že na stejné adrese probíhají desítky dalších akcí. 

„Promiňte,“ omlouvala jsem se tak v kurzu korejštiny. 

„Hned si ty věci vyklidím“ slibovala jsem karatistům, u kterých jsem se dokonce na sprosťáka převlíkla v šatně a nakladla bundu do cizí skříňky jako kukačka. 

Napotřetí jsem správnou tělocvičnu bohužel našla. Patnáct žen. Jeden kojenec. Jeden chlap a možná sám nemá jasno, jestli je gay, nebo se přišel seznámit. A já. Rozcvička byla ve stylu sestavy, kterou si ženy nacvičily už několik úvodních lekcí dopředu. Představte si to jako skupinu lidí, kteří do sebe nazpaměť nadřeli Ludolfovo číslo na padesát desetinných míst a teď ho synchronně deklamují. 

 „Hodina a půl frustrace, to přece není nic, co bys nezvládla“ koučovala jsem se v duchu a snažila jsem se vybavit všechny horší a delší věci, ale napadly mě jen porody, protože ze všeho ostatního můžete utéct – pokud nejste posera a pokud vám zrovna mezinárodní rychlík neamputoval nohy na kolejích. Já posera jsem a uspořádání místnosti bohužel neumožňovalo diskrétní exit ve stylu odskočím si a procpu se záchodovým okénkem na ulici. 

Dokud se sestavy tančily hromadně, byla to vlastně ještě fajn zábava. Schovávala jsem se za radiátorem. Horší bylo, když jsme měli naučenou sestavu předtančit po(s)tupně po jedné přes celý sál. Labutím krokem kolem mě přelétla i šedesátnice Miluška. Potom vylezlo zpoza radiátorů něco, co připomínalo nedobrovolně vyšťáranýho pokoutníka. Když jsem rozhazovala nohama a rukama a snažila se kurva dostat co nejrychleji na druhou stranu tělocvičny jako černá vdova na lovu, všimla jsem si v letu pedagogického zoufalství lektorky i Miluščiny úlevy, že se zbavila statusu nejhorší holky ve třídě. 

Na konci hodiny jsme my ženy sdílely v kruhu své niterné pocity. Padala dojatá slůvka o transformaci ženské energie, ale i postřehy o uvolněných kyčlích a namožených stehnech, až to připomínalo zákulisí po swingers party. Když přišla řada na mě, řekla jsem si, že nemůžu zůstat srab až do konce života a přiznala omyl i skutečnost, že jsem přišla naposled. Promiň Miluško! 

Tenhle trapas pochopila i moje nenaplněná potřeba tančit a nenápadně se vcucla zpátky do podvědomí. Obě jsme na sebe byly nasraný a dělaly, že se nic jako návštěva tanečního studia nepřihodilo. 

Dokud jsme se v sobotu nepotkaly s Martou. Původně mělo jít o deep talk nad plzní, ale při cestě přes Národku jsme zjistily, že ve Vagónu ten večer vystupuje revival Nirvany. Vagón je navíc podobný skanzen jako U Ječmene – ať už přijdete kdykoliv, najdete minimálně jednoho stárnoucího rockera pod stolem, telefonní čísla na podtácku a poblitý hajzly. V Martě se probudil sentiment. 

A co ve mně už všichni víme. Jakmile revivalový Kurt poprvé prohrábl struny, přiběhly jsme na parket a odtáhly z něj až na konci. Zpocený, vyskákaný a strašně žíznivý. 

 „To byla rychta, co holky?“ zakýval na nás rocker naproti u stolu, než hodil čelíčko a zase usnul. Tak teď jen nevim. Dá se chodit na pokleslý revivaly jako na kurzy tance?

Chrudoš ztratil oko

 

vykřikla Čičman, když se Chrudoš vyplížil ze svého příbytku a dožadoval se zrna a politování. Abychom si rozuměli, Chrudoš nám postupně dospívá v hlodavčího seniora. Občas sedává na pryčně v horním patře klece, tváří se zamyšleně a pak hodí děsivý záda do podestýlky, což by vám v jeho měřítku spolehlivě zlomilo vaz. Ale Chrudoš dělá machra, že tohle přesně nám všem teď chtěl předvést, jakej je to jura, a pak do sebe zoufale narve pět slunečnicových semen na uklidnění. Uklidňovat se žrádlem je vůbec jeho oblíbená strategie na všechny trable světa. Někdy taky zůstane ležet a tváří se jak Zeman po schůzce s Babišem a Em je potom hradní kancelář, co dětem vysvětluje, že si Chrudoš potřeboval jenom na chvilinku zdřímnout. Ale my všichni víme, že jo?

Dokonce jsme v tomhle ohledu synchronizovaný s kamarádkou Olgou, která se stará o umírajícího potkana. Vyměňujeme si recepty na kašovitou stravu a tipy na hygienu. „Umývám ho zubním kartáčkem, aby nesmrděl“ píše mi Olga a Chrudoš tak daleko zatím nedospěl, ale už teď mám jasno, čí kartáček ze stojánku na tuhle paliativní péči budu jednou používat. Ale nepředbíhejme.

Chrudošův pozvolný úpadek kognitivních funkcí tedy vyvrcholil událostí, že v roztržitosti někam založil oko. Po bližším ohledání křečkovy integrity jsem zjistila, že oko je díkybohu na jediném místě, kde vás nález bulvy nešokuje, totiž v jeho vlastním očním důlku. Nicméně je zalepené něčím, co tady asi nebudeme rozpitvávat dopodrobna, co vy na to?

Dál už to trochu připomíná ikonickou báseň „Polámal se mraveneček“, jen jsme nevolali doktora o půlnoci, ale moudře dočkali rána. Taky jsem si do hloubky uvědomila jednu mrzutou věc, a to proč s porouchanými mazlíčky chodila na veterinu vždycky máma. Když jsem byla malá, tak nějak jsem vnitřně předpokládala, že mámu baví chodit ke zvěrolékaři léčit urputný psí průjem, nebo kastrovat kočky. Že to vnímá jako své poslání a snad by si ani nenechala tuhle záslužnou povinnost od nás ostatních vzít.

Jako velká holka už vím, že přepravka s nemocným zvířetem funguje jako obrácený magnetismus. „Tak já už musím letět, ať vám to dobře dopadne,“ odbíhá Em do práce o hodinu dřív, než by musel a děti jdou poprvé do školy s předstihem a bez reptání. Na ordinaci tak v ranním frišnu zvoníme jen my dva. Z přepravky to vypadá, jako by na mě Chrudoš spiklenecky mrkal, ale asi mu je zima a blbě, takže mu to neoplácím.

„Ajajaj ty naše chudiatko malučké“ utěšuje ho ošetřující lékařka a Chrudoš najednou jako by omládl o rok, čile obíhá operační stůl a hledá si sebevražednou skulinku, kde skočit a skončit to trápení jednou provždy. Jestli neumře na masívní infarkt teď, tak existuje jistá pravděpodobnost, že přežije i moji léčbu, uvažuji potichu.

A k té opravdu dojde, protože k diagnóze zánětu dostávám kapičky. Jedna kapka = jedna aplikace do spojivkového vaku přibližně o velikosti tečky propiskou. I člověku bez mnohaleté zdravotní průpravy na ošetřování drobných savců poměrně rychle dojde, že na efektivní aplikaci bude potřeba dokoupit ještě elektronový mikroskop. A pak vzpouzejícího se Chrudoše svázat, umístit ocelovou svorkou pod sklíčko a celou tu hodinářskou práci projektovat na velkoplošnou obrazovku jako operaci tumoru v IKEMu. Než se stihnu zeptat na vhodné typy uzlů a nití na svázání křečka, někdo mi z peněženky vytáhne čtyři stovky a vystrčí mě do čekárny. Zase se na sebe s Chrudošem podíváme, ale připadá mi, že to jedno oko na mě hledí mnohem víc vyčítavě než spiklenecky.

Jestli je tu něco nad slunce jasný, pak je to potřeba uklidnit se žrádlem. Vtrhneme do nejbližší sámošky. Chrudošovi poroučím pribiňáka a sobě čokoládu.

Doma pak přemýšlím, kdo z nás má morální právo na odměnu teď a kdo potom. Nakonec se posilním čokoládou, krkolomným způsobem uchopím zmítajícího se křečka a vystřelím z plastové lahvičky palbu směrem k jeho hlavě.

Pokud bychom se bavili o lidské medicíně, je to jako kreativní léčba zánětu spojivek tím, že pacientovi chrstnete do obličeje kyblík antibiotik jako při ice bucket challenge. Nicméně ano, kromě uší, čenichu, úst a hrudi to byl zásah i do oka. Loď potopena. Chrudoš mě zahrnul nadávkami, uraženě obešel i lžičku s pribiňákem a zalezl si do své budky. A teď už konečně vím i to, proč před mámou naše kočky vždycky zdrhaly.

Chrudoši?!
Co?

 

Psice byla toho večera poněkud neklidná 1: Velmi křehké vztahy s Komerční bankou

 

Myslím, že nějaký věci jsou předurčený, neměnný a daný. Je to jako karmická kletba, prostě se s tím narodíte a je jen na vás, abyste s tímhle nepřítelem celej život bojovali, dělali stojky, rezignovali a opět se vbíhali do válečný vřavy s průstřelem hrudníku. Nikdo z okolí vás nepodpoří, protože vašeho démona všichni považují za neškodnou záležitost.

Dneska to bude o Komerčce. Vím, no, zase zklamání, taková pěkná banka a hodný lidi, generální ředitel Juchelka, vždyť to zní jak Studio Kamarád. Já vim! Proto jsem vám psala, že mě okolí nepodporuje. Jmenovitě Em, co pro KB pracuje.

Komerční banka byla mou první, když jsem si šla zařídit účet. Jako typická oběť domácího násilí jsem tam zůstávala i přes časté pohlavky až do roku 2008, než jsem se odhodlala přejít k normální bezpoplatkový bance. Z těch pohlavků se hodí zmínit například nákup v Tescu s frontou lidí za zadkem. „Vlastně bych vám tu kartu měla správně zabavit“ zašeptá na mě prodavačka, „ale mám pro tyhle věci pochopení“. Pro jaký věci má pochopení jsem zjistila po následném telefonátu do Komerčky. „Máte na účtu exekuci.“ oznámila mi operátorka call centra, která mnou opovrhovala a nesnažila se to skrývat. „Bližší informace vám sdělí osobní bankéř a já vám přeji krásný den!“

„To se povedlo,“ zasmál se od srdce osobní bankéř. „Představte si, že ta opravdová paní, na kterou byla uvalená exekuce, má úplně stejné jméno a příjmení jako vy!“

Od rozvodu s KB uběhlo víc než deset let a my jsme podepsali hypotéční smlouvu s Modrou pyramidou, což je Komerčka v modrým saku. Je to už dva týdny a já jsem se dosud neodvážila přečíst si ji úplně celou, ale řada věcí o mým novým bankovním partnerovi na celej život už začíná prosakovat. Třeba vyděračská povinnost zřídit si účet od KB, odkud budou chodit splátky hypotéky.

Zapomeňte na online zřízení a podpis smlouvy přes kurýra. Zřízení účtu u Komerčky je Hra na oliheň, jejímž cílem je vaše definitivní uvěznění na pobočce. Za týden tam máte kartáček a za měsíc je z vás zaměstnanec v zácviku.

Nejdřív vám do spamu napadá valící se lavina obrovských souborů. Někde uprostřed napínavých všeobecných podmínek pozornější čtenáři vyloví první indicii, a to kód pro KB Klíč. Za půlhodinky ho máte nastavenej i s heslem, který třikrát měníte a pak ho úspěšně zapomenete.

„Hm, tak sis právě zablokovala internet banking“ oznámí mi suše Em. U běžné banky by stačilo zavolat, u KB musíte na pobočku.

Nic, mám novej KB klíč, mám novou důvěru. Jsem v internet bankingu a snažím se přidat Ema jako disponenta. Jenže to nejde, musíme totiž na pobočku. Na pobočku musíme taky s žádostí o druhou platební kartu, to už si sebou beru ten kartáček a spacák, protože minule se to dost protáhlo. Mimochodem, za kartu disponenta se platí čtyři stovky. Loupež za bílýho dne, cedím krvavý slzy.

Navíc to celý přepětí vyústilo ve zbytečnou hádku, kdy jsem Ema obvinila, že všechno tohle svinstvo v Komerčce programuje on a dělá to naschvál a on mi za to řekl, že jsem na toho chudáka za přepážkou byla zlá. Zlá! Já?!

Včera dorazila poštou karta číslo jedna, ke který chyběl PIN. Před očima Em jsem ty papíry ke kartě pomalu trhala na cáry a u toho se kousala do rtů potlačovanou agresivitou. Když jsem se trochu uklidnila, skládala jsem je zase dohromady jako puzzle, protože KB vám pošle tajnou SMS a vy doplňujete čísla do mřížky s šifrou. Dovedete si představit, jak tohle zvládne vaše babička? Nebo kdokoliv jinej, kdo nechodil do Skauta?

Takže už možná chápete, proč sbírám odvahu na pročtení celý týhle smlouvy s ďáblem, kterou jsem podepsala odhadem šestnáctkrát, pokud teda něco z toho nebyly bianco šeky a potvrzení, že si nechám vyoperovat ledvinu, když se opozdíme se splátkou. 

Mně už nepřekvapí ani zvláštní ustanovení, že jsme se zavázali pana Juchelku v novým bytě ubytovat při služebkách do Prahy a bavit ho, dokud neusne, nebo musíme naklusat na pobočku v převleku šáši s bonboniérou vždycky, když tam slaví zaměstnanec roku narozky. A

Ale jestli mi ještě jednou někdo uvalí na účet exekuci, slibuju, že půjdu na pobočku a první nevinnou oběť za přepážkou budu pomalu trhat na cáry. A přitom se budu ďábelsky smát!