čtvrtek 14. října 2021

Chrudoš ztratil oko

 

vykřikla Čičman, když se Chrudoš vyplížil ze svého příbytku a dožadoval se zrna a politování. Abychom si rozuměli, Chrudoš nám postupně dospívá v hlodavčího seniora. Občas sedává na pryčně v horním patře klece, tváří se zamyšleně a pak hodí děsivý záda do podestýlky, což by vám v jeho měřítku spolehlivě zlomilo vaz. Ale Chrudoš dělá machra, že tohle přesně nám všem teď chtěl předvést, jakej je to jura, a pak do sebe zoufale narve pět slunečnicových semen na uklidnění. Uklidňovat se žrádlem je vůbec jeho oblíbená strategie na všechny trable světa. Někdy taky zůstane ležet a tváří se jak Zeman po schůzce s Babišem a Em je potom hradní kancelář, co dětem vysvětluje, že si Chrudoš potřeboval jenom na chvilinku zdřímnout. Ale my všichni víme, že jo?

Dokonce jsme v tomhle ohledu synchronizovaný s kamarádkou Olgou, která se stará o umírajícího potkana. Vyměňujeme si recepty na kašovitou stravu a tipy na hygienu. „Umývám ho zubním kartáčkem, aby nesmrděl“ píše mi Olga a Chrudoš tak daleko zatím nedospěl, ale už teď mám jasno, čí kartáček ze stojánku na tuhle paliativní péči budu jednou používat. Ale nepředbíhejme.

Chrudošův pozvolný úpadek kognitivních funkcí tedy vyvrcholil událostí, že v roztržitosti někam založil oko. Po bližším ohledání křečkovy integrity jsem zjistila, že oko je díkybohu na jediném místě, kde vás nález bulvy nešokuje, totiž v jeho vlastním očním důlku. Nicméně je zalepené něčím, co tady asi nebudeme rozpitvávat dopodrobna, co vy na to?

Dál už to trochu připomíná ikonickou báseň „Polámal se mraveneček“, jen jsme nevolali doktora o půlnoci, ale moudře dočkali rána. Taky jsem si do hloubky uvědomila jednu mrzutou věc, a to proč s porouchanými mazlíčky chodila na veterinu vždycky máma. Když jsem byla malá, tak nějak jsem vnitřně předpokládala, že mámu baví chodit ke zvěrolékaři léčit urputný psí průjem, nebo kastrovat kočky. Že to vnímá jako své poslání a snad by si ani nenechala tuhle záslužnou povinnost od nás ostatních vzít.

Jako velká holka už vím, že přepravka s nemocným zvířetem funguje jako obrácený magnetismus. „Tak já už musím letět, ať vám to dobře dopadne,“ odbíhá Em do práce o hodinu dřív, než by musel a děti jdou poprvé do školy s předstihem a bez reptání. Na ordinaci tak v ranním frišnu zvoníme jen my dva. Z přepravky to vypadá, jako by na mě Chrudoš spiklenecky mrkal, ale asi mu je zima a blbě, takže mu to neoplácím.

„Ajajaj ty naše chudiatko malučké“ utěšuje ho ošetřující lékařka a Chrudoš najednou jako by omládl o rok, čile obíhá operační stůl a hledá si sebevražednou skulinku, kde skočit a skončit to trápení jednou provždy. Jestli neumře na masívní infarkt teď, tak existuje jistá pravděpodobnost, že přežije i moji léčbu, uvažuji potichu.

A k té opravdu dojde, protože k diagnóze zánětu dostávám kapičky. Jedna kapka = jedna aplikace do spojivkového vaku přibližně o velikosti tečky propiskou. I člověku bez mnohaleté zdravotní průpravy na ošetřování drobných savců poměrně rychle dojde, že na efektivní aplikaci bude potřeba dokoupit ještě elektronový mikroskop. A pak vzpouzejícího se Chrudoše svázat, umístit ocelovou svorkou pod sklíčko a celou tu hodinářskou práci projektovat na velkoplošnou obrazovku jako operaci tumoru v IKEMu. Než se stihnu zeptat na vhodné typy uzlů a nití na svázání křečka, někdo mi z peněženky vytáhne čtyři stovky a vystrčí mě do čekárny. Zase se na sebe s Chrudošem podíváme, ale připadá mi, že to jedno oko na mě hledí mnohem víc vyčítavě než spiklenecky.

Jestli je tu něco nad slunce jasný, pak je to potřeba uklidnit se žrádlem. Vtrhneme do nejbližší sámošky. Chrudošovi poroučím pribiňáka a sobě čokoládu.

Doma pak přemýšlím, kdo z nás má morální právo na odměnu teď a kdo potom. Nakonec se posilním čokoládou, krkolomným způsobem uchopím zmítajícího se křečka a vystřelím z plastové lahvičky palbu směrem k jeho hlavě.

Pokud bychom se bavili o lidské medicíně, je to jako kreativní léčba zánětu spojivek tím, že pacientovi chrstnete do obličeje kyblík antibiotik jako při ice bucket challenge. Nicméně ano, kromě uší, čenichu, úst a hrudi to byl zásah i do oka. Loď potopena. Chrudoš mě zahrnul nadávkami, uraženě obešel i lžičku s pribiňákem a zalezl si do své budky. A teď už konečně vím i to, proč před mámou naše kočky vždycky zdrhaly.


Chrudoši?!
Co?


 

13 komentářů:

  1. Dokonce ani pribiňáka si nevzal! Tak to je vážný. Snad se ti v takovém případě podaří roztok aplikovat víc než jen jednou!

    OdpovědětVymazat
  2. To je proto, že ten pribiňák nebyl domácí.

    OdpovědětVymazat
  3. Uklidňovat se žrádlem je i má oblíbená strategie. Může se mnou Chrudoš na pivo? ...myslím totiž, že bychom si docela rozuměli...

    OdpovědětVymazat
  4. Takovýhle bulvární titulky, tfuj! Jsem se orosila...

    OdpovědětVymazat
  5. Marie Veronika: Nebudu lhát, při doporučené aplikaci 4 x denně už mi pomalu dochází zásoba pamlsků...

    Žena: Domácí pribiňák?! Koukám, že Sucháč si žije na vysoký noze!:)

    Galahad: Máš ho mít! Ale běda, jestli mu pak bude švidrat i to zdravý oko. Nechcete Chrudoše i na rekondiční pobyt? Tak na týden, než se mu to oko spraví? Že by se děti učily, jak se starat o nemocný zviřátko? Ne? No tak nic, zkusila jsem to.

    Quanti: Taky se to mohlo jmenovat "Šok! Hlodavec z Prahy okraden o své vlastní oko" nebo "Vědci zjistili, že nebezpečné bakterie žijí v každé domácnosti s mazlíčky. Připraví o zrak i vás?"

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nežije. Zkusila jsem jednou banánovej a nežrala jsem to ani já, tak jsem si řekla, že jogurt s přesnídavkou mu stačí. Ale suroviny v lednici pořád přičinlivě mám, že možná někdy:D

      Vymazat
    2. A co za suroviny si žádá domácí pribinácek?

      Vymazat
  6. Psice, nebude mu švidrat zdravý oko, budee švidrat celej. Ostatně kvůli čemu jinému by na to pivo chodil?
    Ale domu ho pro jeho vlastní dobro nechci. Jak se u nás dařilo hlodavcům, jsem tu, myslím, popisoval...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Popravdě, mám tuto kapitolu v mém paměťovém šuplíku s přelepkou "historky o hlodavcích" v mý hlavě poněkud zahrabanou pod těma vypečenýma morčatama na přímotopu od Quanti. Vůbec nevím, proč mi to tak utkvělo, asi kvůli tomu smradu škvařících se chlupů. Takže klidně znovu, prosím!

      Vymazat
    2. Pozor, nešlo o žádný morčecí steak - nic nesmrdělo ani se nesežehlo, byly jen tuhý, prostě něco jako když přecitlivělý důchodce dostane infarkt z týdenních čtyřicetistupňových veder...

      Vymazat
    3. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
    4. Chovávali jsme potkanice. Stáří se z nějakých dvaceti dožila jediná, přičemž ty ostatní dokázaly zmírat se spoustou nepříliš chutných efektů.
      Třeba jedna pošla v tak nevhodnou dobu, že než jsme ji mohli odklidit my, stihly jí kus odklidit kámošky, v nichž mrtvolka zřejmě vzbudila něco těch přírodních pudů, takže my ji pak teda sice odklidili, ale už bez kusu hlavičky.

      Vymazat
  7. Quanti: No vidis, jak ten mozek podleha lacinym efektum z beckoveho filmu! A jeste to navic neni pravda:)

    Galahad: Ano, uz se mi zacinaji vybavovat stripky! No, mozna bychom se mohli jako lidi inspirovat - narozdil od nas pry potkani preziji i jaderny vybuch. Aneb prezijes vsechno, dokud te nesezerou kamaradi...

    OdpovědětVymazat