Jen si tak trochu tančit

Nevím, jestli ve mě zanechaly stopu dětské baletní piškoty, nebo geny mé rakouské babičky s valčíky od Strausse zatočenými do DNA šroubovice. Někdy to na mě prostě přijde, a to potom potřebuju tančit. Jasně, určitých nutkavých potřeb se můžete zbavit i o samotě v přítmí ložnice, ale výsledný pocit satisfakce bude podobný jako u masturbace. I jako introvert uznávám, že některý věci je lepší dělat s lidmi než o samotě. 

Když jsem se přihlásila na ukázkovou lekci moderního tance, Čičman se na mě dívala jako na hrdinu a Žmur s Emem jako na Jackass v díle, kdy lížou počůranej sníh ze zmrzlinových kornoutků. 

Na místě jsem byla přesně v 18.50, tedy s desetiminutovou rezervou, na kterou jsem byla hrdá až do chvíle, kdy jsem zjistila, že na stejné adrese probíhají desítky dalších akcí. 

„Promiňte,“ omlouvala jsem se tak v kurzu korejštiny. 

„Hned si ty věci vyklidím“ slibovala jsem karatistům, u kterých jsem se dokonce na sprosťáka převlíkla v šatně a nakladla bundu do cizí skříňky jako kukačka. 

Napotřetí jsem správnou tělocvičnu bohužel našla. Patnáct žen. Jeden kojenec. Jeden chlap a možná sám nemá jasno, jestli je gay, nebo se přišel seznámit. A já. Rozcvička byla ve stylu sestavy, kterou si ženy nacvičily už několik úvodních lekcí dopředu. Představte si to jako skupinu lidí, kteří do sebe nazpaměť nadřeli Ludolfovo číslo na padesát desetinných míst a teď ho synchronně deklamují. 

 „Hodina a půl frustrace, to přece není nic, co bys nezvládla“ koučovala jsem se v duchu a snažila jsem se vybavit všechny horší a delší věci, ale napadly mě jen porody, protože ze všeho ostatního můžete utéct – pokud nejste posera a pokud vám zrovna mezinárodní rychlík neamputoval nohy na kolejích. Já posera jsem a uspořádání místnosti bohužel neumožňovalo diskrétní exit ve stylu odskočím si a procpu se záchodovým okénkem na ulici. 

Dokud se sestavy tančily hromadně, byla to vlastně ještě fajn zábava. Schovávala jsem se za radiátorem. Horší bylo, když jsme měli naučenou sestavu předtančit po(s)tupně po jedné přes celý sál. Labutím krokem kolem mě přelétla i šedesátnice Miluška. Potom vylezlo zpoza radiátorů něco, co připomínalo nedobrovolně vyšťáranýho pokoutníka. Když jsem rozhazovala nohama a rukama a snažila se kurva dostat co nejrychleji na druhou stranu tělocvičny jako černá vdova na lovu, všimla jsem si v letu pedagogického zoufalství lektorky i Miluščiny úlevy, že se zbavila statusu nejhorší holky ve třídě. 

Na konci hodiny jsme my ženy sdílely v kruhu své niterné pocity. Padala dojatá slůvka o transformaci ženské energie, ale i postřehy o uvolněných kyčlích a namožených stehnech, až to připomínalo zákulisí po swingers party. Když přišla řada na mě, řekla jsem si, že nemůžu zůstat srab až do konce života a přiznala omyl i skutečnost, že jsem přišla naposled. Promiň Miluško! 

Tenhle trapas pochopila i moje nenaplněná potřeba tančit a nenápadně se vcucla zpátky do podvědomí. Obě jsme na sebe byly nasraný a dělaly, že se nic jako návštěva tanečního studia nepřihodilo. 

Dokud jsme se v sobotu nepotkaly s Martou. Původně mělo jít o deep talk nad plzní, ale při cestě přes Národku jsme zjistily, že ve Vagónu ten večer vystupuje revival Nirvany. Vagón je navíc podobný skanzen jako U Ječmene – ať už přijdete kdykoliv, najdete minimálně jednoho stárnoucího rockera pod stolem, telefonní čísla na podtácku a poblitý hajzly. V Martě se probudil sentiment. 

A co ve mně už všichni víme. Jakmile revivalový Kurt poprvé prohrábl struny, přiběhly jsme na parket a odtáhly z něj až na konci. Zpocený, vyskákaný a strašně žíznivý. 

 „To byla rychta, co holky?“ zakýval na nás rocker naproti u stolu, než hodil čelíčko a zase usnul. Tak teď jen nevim. Dá se chodit na pokleslý revivaly jako na kurzy tance?